Skip to main content

Sloužit

By 28. 4. 2019kázání

Téma: Sloužit – jak na to, identita křesťana

Kázající: Milan Kramoliš

Čtení: Efezským 2:1-10

1 I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, 2 jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. 3 My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní.

4 Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, 5 že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách – jste spaseni milostí! 6 Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, 7 aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti.

8 Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; 9 není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.

10 Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.

Nahrávka:

Ke stažení zde

Kázání

ÚVOD

Hospodin řekl k Noemu: „Kde je archa, kterou jsem ti přikázal udělat?“ A Noe odpověděl Hospodinu: „To je tak: Všichni tři tesaři onemocněli. A obchodník se dřívím nevyřídil objednávku, ačkoliv jsem ji podal už před rokem. Co mohu dělat?“ Hospodin řekl Noemu: „Přeji si, aby archa byla hotova za sedmi dní a sedm nocí.“ A Noe odpověděl: „Stane se tak.“ Ale nestalo se tak.

I řekl Hospodin k Noemu: „Co ti zas tentokrát nevyšlo?“ A Noe Hospodinu odpověděl: „je toho víc. Můj hlavní dodavatel udělal bankrot. A smůla, kterou jsem měl archu vysmolit vevnitř i vně, nemá správnou kvalitu. A klempíři stávkují. A můj syn Šém, který mi má pomáhat, tráví s bratry Chámem a Jefetem celé dny na diskotéce. Už si opravdu nevím rady.“ I rozhněval se Hospodin a řekl: „A co je se zvířaty a zeměplazy, které máš po dvou uvést do archy? Také vypověděl dodavatel?“ A Noe řekl Hospodinu: „Nevypověděl, ale poslal je na špatnou adresu. Ale do pátku tu mají být.“ A řekl Hospodin Noemu: „jak to vypadá s jednorožci a ptactvem nebeským?“ I povzdechl si Noe a odpověděl Hospodinu: „Jednorožci vymřeli, jeden jediný není k mání. A ptactvo nebeské se dodává jen po tuctech. Pane, ty přece víš, jak to chodí!“

I řekl Hospodin Noemu: „Ano, synu můj, vím. A divíš se, že chci uvést na zemi potopu?“

TEXT

V dnešním kázání bych se chtěl naposledy vrátit k sérii kázání, kterou při svém posledním kázání v únoru uzavíral. Jedná se o sérii o identitách. Nejdříve bych chtěl v rychlosti připomenout základní myšlenky všech šesti identit a pak navázat s tématem, které se mi s naší identitou v poslední době hodně propojuje. Je to téma služby.

Tak pojďme nejdřív krátce k identitám. O těch jsme mluvili ze dvou důvodů. První je docela prozaický. Před třemi lety jsme se stali součástí Majáku – církev bratrská ve Vsetíně – a jelikož to není jen spojení z rozumu, ale našli jsme v mnohých oblastech společnou řeč, tak jsme chtěli rozumět řeči jejich kmene J A téma identit je jedním z klíčových v rámci Majáku.

No a druhým důvodem.  bylo to, že to téma prostě dává smysl i Biblicky. Srozumitelně pojmenovává oblasti, které definují blíže naše křesťanství, naše zodpovědnosti a naši úlohu nejen ve velkém, Božím plánu, ale i v tom menším, lokálním plánu v rámci místní církve.

OPAKOVÁNÍ

jsme uctívači

Kladli jsem si tři otázky. Co to znamená uctívat Boha? Jak ho máme uctívat a proč to vlastně máme dělat? Vyjádření úcty zpravidla následuje poté, co se něco stane, něco, co se nás nějak dotkne, co nás ovlivní.Apoštol Pavel v knize Římanům ve 12 kapitole píše, že Boha uctíváme a máme uctívat právě proto, že víme, co udělal. V tom je křesťanství jedinečné mezi všemi náboženstvími, že Bůh už udělal pro nás všechno, co potřebujeme a my dnes pro něj žijeme a uctíváme ho z vděčnosti. Uctívání je naší reakcí neboli odpovědí na to, co jsme prožili, nebo co se nám stalo. Uctívat Boha znamená žít pro něj kvůli němu samému, ne ho využívat, abych dostal to, co chci já.

jsme rodina

Má to pro nás jako jednotlivce vůbec význam? Církev je to, kdo jsme, ne to, co děláme. Církev jsou lidé, ne místo, aktivita či program. Církev není nedělní setkání – to je bohoslužba nebo shromáždění. Církev nejsou skupinky, program ani to, co se děje v nějaké budově. Církev je rodina. Důraz se klade na vztahy. Jsme rodina, která má vztahy:

  • vztah k Bohu, k evangeliu – první, nejdůležitější vztah, stojí v centru
  • vztahy mezi sebou – na druhém místě
  • Potřebujeme jeden druhého – nejen jako přátelé, ale potřebujeme jeden druhého v cestě za Bohem.
  • Mějme rádi jedni druhé – je to ta praktická láska.
  • Vyznávejme hříchy – potřebujeme pomoc ve vyznávání hříchů, potřebujeme se naučit nestydět se, najít si lidi, kteří nám pomohou. Vím, že já mám problémy a potřebuji mít v životě takovéto lidi. I vy je potřebujete.
  • Nesme břemena jedni druhých – když je něco v našem životě tak těžké, že už to skoro neuneseme (nemoc, situace v rodině, problémy v práci, něco, co vás neustále sráží…). Potřebujeme jeden druhého na cestě za Bohem, potřebujeme je, abychom viděli vlastní omezení, potřebujeme se naučit si říct o pomoc.

jsme studenti

Ježíš nás povolal, abychom byli jeho učedníky (studenty), což znamená celoživotní proces učení a změny, aby můj život vypadal tak, jak by ho žil Ježíš na mém místě. Poznat Ježíše je začátek, potom se stáváme jeho učedníky a začíná proces na celý život. Můžete si být jistí tím, že to je něco, o co Bůh ve vašem životě usiluje a bude usilovat. Jde mu mnohem víc o změnu v mém životě než o moje štěstí, moji spokojenost a mé pohodlí.

To je v naprostém rozporu s tím, o co jde v životě mně: Mám neustále tendence myslet jenom na sebe. Často říkám, že mám ve svém životě na něco nárok – pohodlí, klid. Mám nárok na to být svůj – jsem introvert, nemůžete přece po mně chtít, abych se bavil s cizími lidmi, abych zkoušel oslovit lidi, které znám jenom málo, a mluvil s nimi o svém životě a o Bohu. Nejsem moc studijní typ, čtení a studium Bible je pro jiné, já mám radši hudbu. Možná to jsou věci, které chce Bůh změnit a jdou přímo proti mé pohodlnosti.

Co je cílem?

Být jako Ježíš – oběť, pokora, ale zároveň síla, autorita, poslušnost, svatost. To je to, k čemu Bůh vede mne i vás.

jsme misionáři

Jako byl Ježíš poslaný k nám, i každý z nás je poslaný k lidem, abychom je svým životem a svědectvím přiblížili k Bohu. Nemusíme cestovat do dalekých končin světa. Mnohdy ta nejtěžší misie nás čeká hned za dveřmi bytu našich rodičů a dalších příbuzných. Často přistupujeme k evangelizaci jako partyzáni. Žijeme schovaní v lese a občas z něj vyběhneme na misi. Pro církev je evangelizace určitá akce, kterou dělá jednou za čas. Ale do současnosti, kdy jednou z největších hodnot pro lidi kolem nás jsou osobní vztahy, se partizánský způsob života pro misii nehodí. Nefungují už ani velké akce – tedy aspoň v Evropě. Misie tedy není úkolem nás jako společenství, ale je úkolem více osobním – lidé se nám nesmí ale proměnit na projekty – to je pak nebezpečné.

Měřítkem, anebo pohonem pro to, abychom druhým byli misionáři, by měly být dvě věci – první je uvědomění si toho, jak jsme na tom byli špatně, společně s Boží láskou a obětí Ježíše Krista za nás. A to druhé je naše láska k lidem. On miloval nás a my teď máme milovat ty druhé.

jsme služebníci

Na to navazuje identita služebníků. Být služebníkem znamená žít životní styl, kdy si vážím druhých víc než sebe – stejně jako Ježíš, který́ se kvůli nám vzdal všech svých práv. Být služebníkem – a více se k tomu ještě vrátíme za chvíli – neznamená vykonat nějaký konkrétní úkol a pak si to odškrtnout a mít hotovo. Proto je to jednou z identit. Sloužit druhým má být naší součástí.

jsme zakladatelé sborů

Zakládání sborů můžeme definovat jako úsilí přivést lidi k víře v Krista a zapojit je do rostoucího společenství, které je schopné se reprodukovat, tzn. mít další duchovní děti, protože to je známka života.

Mluvili jsme o tom, že vybudovat nové společenství je těžké. Musíme spolupracovat, i když se třeba někdy nemusíme. V normálním životě bychom si třeba spolu kafe nevypili a někdo by si o mně raději ani kolo neopřel. Ale teď jsme tady. Tvoříme spolu toto společenství, a tak nějak nemáme na výběr. Pán Ježíš nás dal dohromady, umožnil, abychom jako společenství vznikli, protože ví, že tak vznikl další prostor k tomu, aby někteří lidé mohli být uzdraveni ze svých zranění z minulosti a někteří, aby mohli jeho samotného poznat.

Zakládání nového sboru bolí, ale i když třeba ne vždy zažijeme ten slavný konec tady Zemi – tak jako se to stalo Mojžíšovi anebo Pavlovi, tak máme naději a jistotu, že mít identitu a nastavení zakladatelů sborů přinese ovoce.

DŮRAZ NA SLUŽBU

Teď jsme zopakovali trochu hlouběji naše identity a možná se Vám v hlavě honí otázka – souvisí to nějak s tématem na dnešek? A co ten text, který jsme četli?

Identity popisují nás a to, jak bychom měli být nastavení, jak bychom měli uvažovat o sobě a přístupu k našemu životu. A služba, konání dobra se těmi identitami (někdy více skrytě a někdy více jasně) vine jako tenká červená nit.

Poslední dobou nad tím, co to vlastně služba je, hodně přemýšlím v souvislosti s tím, co v Na Cestě řešíme, co nám schází, nebo aspoň, co si myslíme, že nám schází a co jako jednotlivci a společenství potřebujeme.

V tom přečteném textu se nejprve píše o tom, jak jsme na tom byli špatně – byli jsme mrtví ve svých vinách a hříších. Byli jsme odsouzeni k Božímu hněvu. Všichni. Ale Bůh jer milosrdný a zamiloval si nás tak velikou láskou, že nás mrtvé ve svých vinách oživil tedy nás svou milostí spasil. Naše spasení tak rozhodně nevychází z našich činů / skutků a z toho, co všechno odmakáme, nebo jsme již odmakali, ale vychází z činu Ježíše Krista, tak jak jsme si to minulý víkend o Velikonocích připomínali. On na sobě nesl naše viny, naše hříchy, naše starosti, naše slabosti, naše nedokonalosti a vše, co druhým anebo i nám samým ubližuje.

Díky němu jsme se z mrtvých lidí stali lidmi živými jsme jeho dílem a máme tedy možnost – tak jak to píše apoštol Pavel v 10 verši – se věnovat dobrým skutkům, které Bůh připravil, aby byly vykonány těmi, kteří byli ospravedlněni.

Ano hlavní zvěst evangelia – ta dobrá zpráva pro nás všechny je, že spasení jsme skrze víru bez našich skutků. To ale neznamená, že by v našich životech neměly mít dobré skutky a služba svoje místo – zvlášť teď, když jsme ospravedlněni a když víme díky komu a čemu.

Jedna věc je říct, že nám tu Bůh nějaké dobré skutky připravil, ale jak je poznat? Které to jsou? Jdou vůbec nějak poznat? Není někde třeba jejich seznam, ze kterého bychom mohli vybrat? Co konkrétně my jako jednotlivci anebo jako společenství můžeme udělat pro to, abychom opravdu v rámci naší služby konali dobré skutky? A dá se služba od dobrých skutků oddělit?

Nevím, jak Vy, ale já si ty otázky v poslední době kladu. Ptám se, jak mám sloužit? Co konkrétně dělat? Jak často to dělat?

V souvislosti s přípravou tohoto kázání jsem se tak trochu ze srandy, a tak trochu ze zvědavosti podíval na internet a zkusil najít nějaká doporučení k tomu, jak sloužit v církvi. První odkaz měl byl článek o tom, jak sloužit v církvi a nezbláznit se z toho. Zajímavé. Některé další byly seznamy s různými nápady na to, jak se mohu zapojit. Některé jsou inspirativní, ale jiné jsou zase vcelku bizarní – tedy pro mne jako občana ČR. Třeba abych se zapojil do organizace parkování, pěchoval obálky v kanceláři sboru, držel na parkovišti deštník, když bude pršet atd.

Pro klasického Středoevropana, který navštěvuje nedělní shromáždění, kde se sejde 50 lidí, to zní jako sci-fi. Ale v tom severoamerickém kontextu se zdá, že to dává vlastně smysl. Ale je to ono? Je to opravdu ta „služba“, ty „dobré skutky“, jak o nich mluví Písmo?

Na tuto věc jsem narazil při jedné diskusi s Bedřichem a ten rozhovor se stal motorem pro to, abych se do tématu služby více ponořil.

Když to teď trochu vyhrotím. Je služba chval opravdu služba anebo jsme si to tak pojmenovali, protože společný zpěv je hezký, dává nám pocit jednoty, vyvolává kladné emoce a někdy se ti muzikanti i dají docela dobře poslouchat??

V Písmu se o chválách, tak jak je známe my dnes a jak je máme zaškatulkované, moc nemluví. V Novém Zákoně se o nich nemluví vlastně skoro vůbec. Výzvy k tomu, abychom spolu jako církev zpívali – nebo k sobě navzájem v písních a chvalozpěvech promlouvali – jsou prakticky jen 2, třetí zmínka je o příběhu Pavla a Sílase, jak začali zpívat ve vězení a následně je z okovů dostal anděl. Dvě zmínky – to je docela málo, a přesto jsou pro nás (nejen tady Na Cestě, ale v celé protestantské kultuře) chvály důležitou součástí bohoslužby – někde se z nich stal hlavní symbol daného sboru, nebo denominace. Věnujeme jim obrovské množství energie, ale má to smysl??

Uděláme si takovou anketku. Pro kolik z Vás je ten hlavní důvod, proč chodíte sem do Otevřené Zahrady na bohoslužby to, že tu je skvělá muzika. Pro kolik z Vás je ten hlavní důvod, že se tu káže Boží slovo? Pro kolik z Vás je tím důvodem to, že tu máte přátele, kteří s Vámi mluví?

Pro mne osobně je tím důvodem to, že tu jsou lidé, které mám rád, je tu moje rodina – nejen ta pokrevní, ale i ta duchovní, a hlavně mi to dává smysl.

Hezký zpěv a vděčnost v něm vyjádřená mohou ve službě lidem pomoct, ale obzvlášť v této dnešní době se nemohu zbavit přesvědčení, že v kontextu Písma a toho, co na Zemi předvedl Ježíš, by naše služba, naše dobré skutky měly být hlavně zaměřeny na konkrétní lidi ne velké davy.

Uvědomil jsem si, že dokonalá muzika může pro mne osobně takovou menší schovávačkou, abych se nemusel bavit s lidmi. Abych měl odškrtnuto, že ve sboru přece sloužím a sloužím hodně. Někdy se mi stane i to, že raději půjdu motat kabely, abych se nemusel s lidmi bavit – je to přece potřeba udělat.

Ježíš před svým odchodem z planety Země řekl, že naším hlavním úkolem tady na zemi je činit učedníky, křtít je a vyučovat, aby zachovávali vše, co nás Ježíš naučil. Apoštol Pavel v tom duchu pokračoval. Učil, přesvědčoval, napomínal, povzbuzoval, křtil. A my bychom měli také. Cílem Ježíšovy služby bylo pomoct konkrétním lidem. Nepomáhal anonymním lidem (kromě krmení davů, tam to bylo ve velkém). Měl oproti nám výhodu, že do lidí viděl. A o to více bychom měli s lidmi mluvit, abychom věděli, jací jsou a jaké jsou jejich potřeby a jak bychom jim mohli posloužit a jaký dobrý skutek bychom pro ně mohli vykonat.

Nicméně každá mince má dvě strany. Když bych Vás přesvědčoval jen o tom, že mluvit s lidmi je ta jediná správná služba, tak by bylo něco špatně, protože tu zůstávají ty praktické činnosti, do kterým se některým vůbec nechce anebo naopak je raději dělají, aby si nemuseli povídat s lidmi.

Pokusím se svoji myšlenku vysvětlit na příkladu židlí tady v sále. Téměř každou neděli je třeba je před začátkem bohoslužby nachystat. Po bohoslužbě zase uklidit. Otevřená Zahrada nám vychází tak vstříc, že je nemusíme chystat dle potřeby dalšího dne, ale stačí je dát ke kraji a ty přebytečné odvézt.

Otázka, která visí ve vzduchu je, kdo se toho chopí? Pokud to budou každou neděli ti stejní lidé, tak sice umožní druhým si povídat, věnovat se lidem, ale sami mohou zůstat mimo, protože na rozhovor nebudou mít čas.

Kde jsou pak ty dobré skutky? Já je vidím v tom, že pokud nám opravdu jde o druhé lidi, tak se na uklízení židlí, nebo umývání hrnků přihlásíme skoro všichni. Proč? Abychom se této činnosti věnovali co nejméně a umožnili co největšímu počtu lidí se věnovat lidem. Rozumíte mi? Když na úklid židlí budou jen dva, tak budou mít problém se věnovat lidem, ale když jich bude deset a budou se moct vystřídat, tak se najednou ten prostor pro vzájemnou službu zvětší. A ti, kteří budou zrovna tahat židle budou vědět, že svou službou dávají prostor těm dalším, aby konali dobro.

REKAPITULACE A POVZBUZENÍ

Už jsem křesťanem téměř 23 let. Ale až teď v poslední době mi víc a víc dochází, že bych měl dát větší důraz na to, jak a jestli vůbec s lidmi mluvím, než jak jim zpívám a hraju. Je to těžké. Hraní mně strašně baví, líbí se mi, když se navzájem jako hudebníci doplňujeme. Baví mě naše nové nástroje a jejich možnosti. A mohlo by to přece nalákat lidi.

Ale naším primárním cílem tady v Brně by nemělo být lákat lidi do Otevřené Zahrady, ale vést lidi k Bohu. Ukázat jim na Něj. Nesoustředit se tolik na dokonalost našeho provedení hudby, poskládaných židlí atd.

Nepochopte mne prosím špatně – dobře poskládané židle, umyté hrnky, navařené kafe i ta kvalitní hudba je třeba a je dobře, když tyto věci děláme. Pokud by tady banda amatérů falešně zpívala, kafe se nedalo pít a hrnky byste si poznávali podle kávové sedliny z minulé neděle, tak tu nezůstane nikdo – nový ani starý.

Ale to, k čemu nás chci povzbudit je, abychom si uvědomili, že tím dobrým skutkem, který pro nás Bůh připravil, nemusí být jen to, že se někomu budu věnovat a pomůžu mu (duchovně, prakticky), ale třeba i to, že to svým zapojením umožním těm druhým. Když se více mezi sebou podělíme o praktické věci, tak nám všem vzroste prostor k tomu se soustředit ještě víc na to, proč tu jako církev jsme – zvěstovat Krista a vést k němu druhé.

KONEC

Bůh nám dal krásnou identitu – jsme jeho děti, nazývá nás přáteli, přivedl nás ze smrti do života. To vše je úžasná zpráva. Nenechávejme si ji pro sebe. Mluvme spolu a pokud je třeba, tak si i pomozme. Navařme si, vymalujme si, pozvěme se na oběd. Má to cenu, protože po lásce nás lidé poznají. A pokud si s láskou budeme sloužit, tak se to pozná.

Amen

POŽEHNÁNÍ

19 A tak již nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. 20 Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. 21 V něm se celá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu. 22 V něm se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..