Uctívači

By 30. 9. 2018 Říjen 7th, 2018 kázání

Téma: Uctívači, identita křesťana

Kázající: Milan Kramoliš

Čtení: Římanům 12:1-2

Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy (dosl. svá těla) Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.

Nahrávka:

Ke stažení zde

Text:

Dobré dopoledne,

Slavného probuzeneckého kazatele Spurgeona v Anglii vyhledala po bohoslužbě jedna velmi vznešená a už od pohledu zbožná dáma a zeptala se ho, jestli by jí nemohl v jejím okolí doporučit nějaký dokonalý sbor, kam by se mohla přihlásit a začít jej navštěvovat. „Vážená lady“ odpověděl jí Spurgeon: „jestliže Vás jakýkoliv sbor přijme za členku, tak přestane být dokonalý!“

Je to už více než dva roky, kdy nás jako společenství Na Cestě přijali v Majáku. Ve sboru, který našel dost odvahy na to, aby nám nedokonalým poskytl domov. Za sebe musím říct, že tohoto spojení jsem nikdy nelitoval. A po těch dvou letech v Majáku mi přijde jako docela dobrý nápad se podívat blíž na 6 identit, kterými v Majáku popisují to, kým jako křesťané jsme.

Když jsme loni a letos přijímali nové členy, tak už jsme na tyto identity narazili. Na staršovstvu se také chceme tím, co by vlastně mělo naše společenství Na Cestě charakterizovat, více zabývat.

A tak bych chtěl těch 6 identit v průběhu času s Vámi v kázáních projít, protože si myslím, že nám mohou pomoct odhalit některé souvislosti, které nám dříve unikaly. U mě to tak bylo. Mně osobně hodně pomohly k tomu, abych o některých věcech začal přemýšlet v širších souvislostech, a tak nějak mi pomohly zpřístupnit to, co vlastně od nás Bůh jako křesťanů očekává.

Když se totiž staneme křesťany, tak nás to změní. Staneme se někým jiným. Máme novou identitu. V Kristu se stáváme novým stvořením a je otázkou, jak tuto změnu můžeme vyjádřit. Tato změna naší identity také souvisí s tím, že máme jedinečnou možnost, jak si odpovědět na otázky po smyslu života – jak máme žít a co máme dělat. Když se dnes bavíme s lidmi o smyslu života, tak jsou v podstatě tři možnosti, ke kterým se lidé kloní.

První možností

je to, že život nemá žádný smysl. Jsme tu jen jako shluk buněk, který se poskládal díky náhodě. Život je jen náhoda, a tedy není důvod, proč se o něco snažit.

Druhou možností

je, že život je sice náhoda, ale i tak má cenu najít si nějaký vlastní smysl života a k němu se nějak upnout, protože pokud život opravdu nemá smysl, tak pak to může vést do velké deprese a touze po jeho předčasném ukončení.

Lidé tak hledají smysl života třeba v tom, že se snaží pomoci chudým. Nebo se starají o nemocná zvířata. Nebo se snaží vydělat co nejvíce peněz. Nebo chytit co možná největší, nejdelší a nejrychlejší rybu. Prostě v čemkoliv, na co se dá přijít a trávit tím čas a co daného jedince baví.

Třetí možností

je, že existuje Bůh, který život vymyslel a dal mu nějaký smysl, nějaký záměr. Když Graham Bell vymyslel telefon, tak ho vymyslel s nějakým účelem – zprostředkování rychlého spojení mezi lidmi. Pak přišli další a k telefonu přiřadili mnoho dalších funkcí, které my teď každý den využíváme. Ale zatím se třeba nepodařilo na telefon naroubovat funkci kladiva. Tedy aspoň ty současné telefony nejsou moc vhodné na zatloukání hřebíků. Dřívější modely byly odolnější, tak by mohly být použitelnější. A s každým telefonem by se nakonec při troše dobré vůle ten hřebík asi zatlouct podařilo, ale primárně na to ten telefon není určený.

Jako křesťané věříme, že Bůh nás stvořil a dal nám smysl. A ten smysl našich životů jako křesťanů je zhmotněn v těch identitách Majáku. Kdo jsme jako křesťané a jak o nás Bible jako o křesťanech mluví. Co prostě není a ani by nemělo být nějakou volitelnou součástí křesťanského života.

Těch identit je 6.

Rodina, Studenti, Misionáři, Služebníci Zakladatelé sborů a Uctívači. Dnes se zaměříme na tu nejdůležitější. A to, že součástí naší identity jako křesťanů je uctívat Pána Boha. Co to pro nás znamená a jak to má vypadat.

Kdybychom se podívali do knih na to, jak se jednotliví autoři minulosti a současnosti na problematiku uctívání dívají, tak zjistíme zajímavou věc. Každý z nich vidí klíč k uctívání někde jinde. Většinou to vychází z toho, co je baví, naplňuje, kde mají svůj životní a duchovní důraz. Někdo, kdo miluje modlitbu, tak Vám bude tvrdit, že klíčem ke správnému uctívání Boha je se dlouze a intenzivně modlit. Další člověk Vám ale se stejným zápalem a nadšením bude tvrdit, že klíčem ke správnému uctívání Boha je studium a znalost Písma. Z další knihy se pak dozvíte, že tím podstatným způsobem, jak uctít Boha, je starost o chudé a nemocné. Nebo tím pro někoho dalšího bude to, když najdete a budete naplno využívat svoje duchovní dary.

Těch možností je mnoho, většinou odráží to, jak se díváme na duchovní život a co v něm považujeme za důležité. Když se to pak pokusíme dát dohromady z těch všech zdrojů, tak zjistíme, že na plný duchovní život nebudeme mít dost hodin, protože když sečteme požadavky na čas modliteb, studia písma, pomoci chudým, tak už se dostaneme přes objem času, který máme na jeden den, a to ani nebudeme myslet na odpočinek.

Nicméně, když bychom se to pokusili trochu zjednodušit, tak se dostaneme vlastně na dvě skupiny. Jedni autoři zdůrazňují vnitřní život – modlitby, studium Bible, společný zpěv, slavení VP. Druhá skupina mluví o vnějším životě, tedy o tom, že je třeba něco dělat. Pomáhat lidem, být v životě poctivý, zaměřit se na to, jak nás lidé vnímají.

Mezi těmito skupinami je jisté napětí. Projevuje se to třeba i v písních. Jednou můžete zpívat Kdož sú Boží bojovníci, ale třeba taky o tom, že chcete být v Božím náručí. Otázkou tedy je, jak to je doopravdy a co s tím napětím.

Před kázáním jsme četli text, který na toto napětí odpovídá, který ukazuje na to, že je třeba jít ještě trochu dále. Já ho přečtu ještě jednou – překlad B21:

Římanům 12:1 Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy (dosl. svá těla) Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. 2 Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.

Dnes budu mít pro Vás tři otázky a snad i odpovědi na ně.

Tou první otázkou tedy je – Co to znamená uctívat Boha?

Je to něco tajemného anebo mystického? Co znamená vůbec to slovo uctívat, vyjádřit úctu? Co to je? Vyjádření úcty zpravidla následuje poté, co se něco stane, něco, co se nás nějak dotkne, co nás ovlivní. Uctívání je naší reakcí neboli odpovědí na to, co jsme prožili, nebo co se nám stalo. Úctu (respekt) můžeme vyjádřit i člověku, zpravidla někomu slavnému, úspěšnému.

Když někoho takového lidé potkají, tak dříve od něj chtěli podpis na všechno možné a dnes je to spíš selfie. Ano i já tomu občas podlehnu. Takže zatímco před dvaceti lety jsem si nechal od Reinholda Messnera podepsat list v zápisníku, tak nedávno jsem Zdeňka Svěráka už požádal o společnou fotku.

Nebo když potkáme ne nějakou náhodnou celebritu, ale někoho, kdo v našem oboru něco dokázal. Já jsem nedávno měl možnost pracovat s jedním skvělým architektem a vždycky to pro mne byl velký zážitek ho vidět v akci. A i když ten společný projekt skončil, tak ho dál přes sociální sítě sleduji na dálku a když se mu něco povede, tak se neudržím a lajkuji mu, co se dá.

Jako křesťané jsme se setkali s Bohem. Porozuměli jsme tomu, kdo je a co pro nás udělal. Teď to z naší strany vyžaduje nějakou reakci. Tou reakcí je, že ho uctíváme. Proto mluvíme o tom, že nestačí jen věřit. Nestačí si být jen vědom toho, že Bůh je. Když to u toho zůstane, tak tam chybí ta reakce. Ta odpověď.

Lidé si myslí, že si vystačí jen s tou prostou vírou, že Bůh je. Není tomu tak. Ježíš říká, že potřebujeme změnu v životě. Nestačí se třeba jen fyzicky narodit do křesťanské rodiny. Protože i v životě takového člověka musí dojít k vyjádření, že se setkal s Bohem a že mu uvěřil.

Uctívání je reakce, je to odpověď Bohu na to, kým je a co pro nás udělal.

Druhá otázka je, jak uctívat Boha, jak na něj reagovat.

Ono je totiž na Boha možno reagovat i špatně. To, jak lidé špatně reagují ve svých životech, je krásně popsáno v knize 5 jazyků lásky. Asi ji mnoho z Vás četlo. Nicméně ve zkratce. Mluví se tam o tom, že každý z nás trochu jinak prožívá lásku a důležité pro vztahy (třeba manželské) je, abychom se naučili hovořit jazykem lásky toho druhého. Gary Chapman – autor – dělí v té knize lidi na 5 kategorií. Někdo potřebuje slova ujištění, někdo pozornost, někdo dárek, někdo nějakou službu anebo fyzický kontakt. Pokud jsou partneři z jedné kategorie, tak si navzájem rozumí a nemají problém. Ten ale nastane skoro vždy, když se potkají dva lidé z různých kategorií, s různým způsobem, jak lásku umí přijímat a jak ji umí vyjadřovat tomu druhému. Pokud se o tom tématu chcete dozvědět více, tak si tu knihu určitě přečtěte.

Docela dobrými experty na to, jak dávat špatné dárky manželkám, jsme my muži. Je potřeba koupit novou pračku, manželka bude mít narozeniny, a tak se to krásně spojí a manželka od nás dostane k narozeninám sice novou a skvělou pračku, ale může se velmi dobře stát, že to za adekvátní vyjádření úcty anebo lásky rozhodně považovat nebude. A jsou i tací muži, kteří se třeba nezastaví u pračky. Nebo můžete být velmi všímavý manžel, který pomáhá s praním, žehlením, úklidem, ale pořád to nestačí. Neustále máte pocit, že Vás manželka vlastně nemá ráda, není to prostě ono. Ale třeba to je jen tím, že manželka by si s Vámi vlastně jen chtěla na chvíli sednou a promluvit si než se nechat obskakovat.

A stejně tak může být naše vyjádření směrem k Bohu – naše reakce na něj – prostě špatná. Jak tedy máme Boha uctívat „správně“?

Když se v současnosti mluví o uctívání, tak je to většinou spojené s tím, že se tak děje tehdy, když se spolu potkáme jako církev. Když spolu něco konkrétního děláme. Absolutní většina lidí si pod pojmem uctívání představí společný zpěv. Když zpíváme, tak uctíváme Boha. Kázání, oznámení – to je něco úplně jiného. Bible ale toto nerozděluje. Lidé ano – rozdělují to na ty dva světy, které jsem už zmiňoval – buď se modlíme, zpíváme – něco prožíváme uvnitř anebo něco konkrétního vykonáváme – dobré skutky, dobře se chováme.

Která z těch věcí je ta dobrá? Apoštol Pavel v těch verších, které jsme četli, říká – vydávejte svoje životy, doslova vydávejte svoje tělo jako živou a svatou oběť Bohu. Všechno, co děláte, vydejte Bohu jako oběť.

To je ta reakce, kterou od nás Bůh čeká. Nejde tedy jen o setkání celé církve, kde se modlíme, zpíváme, nasloucháme výkladu Písma. Ne, jde o náš celý život. O náš každodenní zápas. Pokaždé, když nám někdo na silnici nedá přednost, když děti večer nechtějí jít spát, když kolega neudělá v práci to, co slíbil – všechno to jsou příležitosti k tomu, abychom zareagovali stejně jako ve sboru – abychom uctili svou reakcí Boha.

Je to i o tom, jak nakládáme se svými penězi. Jak nakládáme s časem, který jsme dostali. Myslíme na to, jak pomoci druhým anebo řešíme celý den jen sebe? Jak vycházíme s našimi dětmi? Vedeme je k tomu, aby Boha v životě poznaly nebo ne? Nevedeme dvojí život? V církvi se tváříme, že je všechno v nejlepším pořádku, ale zatím máme ještě druhý tajný život na internetu, nebo s kamarády po nocích? Jak se chováme k manželkám a manželům, když nás nikdo nevidí?

Apoštol Pavel říká, vydávejte svoje tělo, všechno, co jste a co máte. To vydejte Bohu, to je to pravé a skutečné uctívání. Uctívání tedy není jen o zpěvu a o tom, že u toho máme dobrý pocit. Je to o tom, jak žijeme svůj celý život každý den a v každou chvíli a jestli ho žijeme pro Pána Boha. To je to, o čem Pavel mluví. To je ta správná reakce, kterou máme mít.

Jaký je tedy vztah mezi tím, když se člověk modlí a studuje Bibli a tím, když pak jde a něco konkrétního dělá? Je jedno důležitější než druhé? Není. Potřebujeme obojí. Potřebujeme se modlit, ale jen modlitba nestačí. Ano trávit čas s Bohem je nesmírně důležité, modlit se, studovat Bibli, poznávat Ho. Ale to, proč máme Boha znát je proto, abychom mohli potom jít a žít svůj život v tomto světě. Žít ho jinak než všichni ostatní. Ano máme se spolu potkávat se, modlit se, spolu zpívat, spolu slavit Večeři Páně, abychom si připomínali to všechno, co pro nás Bůh udělal, protože zapomínáme. Ale to není všechno, a ještě to není to ono. S tímto vším se máme totiž vydat do světa a žít život jinak než svět.

S mojí ženou jsme si několikrát v poslední době uvědomili, jak jsme pro naše kamarády a známé exotičtí v našem přístupu k životu. To, že Míša zůstává doma a stará se o rodinu je jen trochu divné, ale to, že jsme do manželství šli jako panic a panna, nebo to, že jsem ji bez oblečení viděl poprvé až po svatbě, vyvolává jak údiv, tak smíšené pocity, ale někdy až jistou závist a obdiv, že je něco takového v dnešním světě ještě možné.

Potřebujeme tedy obojí ve svém, životě, jinak nám něco bude chybět. Apoštol Pavel říká, že když takto budeme žít, tak to je ta pravá bohoslužba. V řečtině to slovo, které se překládá jako pravá je logikos. Jinak řečeno. Když takto žijeme, když vydáváme svá těla Bohu, tak to je ta logická odpověď Bohu na to, co pro nás udělal. Je to logická, rozumná bohoslužba. Ta správná reakce. Ono to přece dává smysl říká Pavel – Bůh přišel na zem, aby za nás obětoval svůj život, a tak je přece logické, že my mu obětujeme ten svůj.

Uctívání je odpověď Bohu na to, kdo je a co pro nás udělal.

Poslední (třetí) dnešní otázka je – Proč uctívat Boha?

Základním důvodem pro uctívání Pána Boha Apoštol Pavel začíná dvanáctou kapitolu. Děláme to pro Boží milosrdenství. Nebo ještě lépe se to dá vyjádřit tím prvním slovem toho verše – některé překlady tam totiž dávají ne slovo pro, ale proto. Kvůli tomu, co jste slyšeli v předchozích 11 kapitolách, kde je popsané možná nejlépe v Bibli to, kdo je Bůh, co pro nás udělal a co to pro nás znamená. Tak 12 kapitolu začíná slovy – pro to všechno, co jste slyšeli, přinášejte své životy jako oběť Pánu Bohu. Pro to, co jste slyšeli.

Apoštol Pavel říká, že má být naší logickou reakcí se obětovat. Důležitý je důvod, kterým je vděčnost. Není to strach, nebo snaha si něco urvat pro sebe, něco si zasloužit. Je to vděčnost.

Jsou lidé, kteří žijí křesťanský život ve strachu, protože mají pocit, že jim Bůh něco vezme anebo jim něco nedá, nebo na ně pošle nějakou pohromu, když ho nebudou poslouchat. A tak ho poslouchají, protože nemají na výběr. A jejich život a ta poslušnost je bez radosti. Ale poslouchají, protože se bojí. Jiní si zase chtějí poslušností něco zasloužit, nebo něco získat. Mají pocit, že když budou slušní a dobří, tak si něco zaslouží. Že Bůh jim dá něco navíc. Víc než ostatním. Někdy totiž Boha posloucháme jen proto, aby nám něco dal. Využíváme ho proto, aby nám dal něco, na čem nám hodně záleží, něco, co hodně chceme.

Apoštol Pavel ale píše, že Boha posloucháme proto, že víme, co udělal. Posloucháme ho z vděčnosti. V tom je křesťanství jedinečné mezi všemi náboženstvími, že Bůh už udělal pro nás všechno, co potřebujeme a my dnes pro něj žijeme a posloucháme ho z vděčnosti.

Uctívání je odpověď Bohu na to, kdo je a co pro nás udělal.

Není za tím snaha něco získat. Není to kvůli strachu, ale protože víme, co pro nás udělal.

Chci se Vás na závěr zeptat na tři věci:

  1. Už jste v životě zareagovali na to, kdo je Bůh a co pro Vás udělal? Jestli už jste mu uvěřili, jestli jste už udělali to rozhodnutí ve svém životě. Protože je potřeba nějak reagovat, nestačí to jen vědět…
  2. Jak vypadá Váš duchovní život. Potřebujeme poznávat Ježíše, připomínat si to, kdo je a co pro nás udělal, abychom měli motivaci a důvod jít a žít pro něj. Proto čteme Bibli, proto se modlíme, a proto se setkáváme jako církev…
  3. Jak se to projevuje ve vašem životě prakticky? Když jdete do práce, do školy, do obchodu, když jste doma, když se bavíte s lidmi kolem Vás…

A ještě něž dnes odsud odejdete, tak si na ty otázky odpovězte, klidně si tu odpověď někam napište – do notýsku, nebo chytrého telefonu. A ty odpovědi pak můžete použít, když si s někým budete povídat tady u kávy anebo se v týdnu s někým potkáte. Mým cílem je, abychom se navzájem o naše zkušenosti podělili, abychom se mohli povzbuzovat a podepírat, protože církev není individuální záležitost, ale kolektivní. Společenství Na Cestě tvoříme všichni a jen tehdy, když si budeme více uvědomovat, že uctívání není jen o zpěvu nebo modlitbě, ale že to má být vlastně způsob našeho celého života, tak tehdy budeme více a více podobni té církvi tomu společenství, kterou opravdu máme v Božích očích být, a která může oslovit tohle město s jasným poselstvím.

A pokud by tu byl někdo, kdo by chtěl reagovat na tu výzvu první otázky, tak já anebo někdo ze straších tu bude k dispozici – k rozhovoru, modlitbě.

Amen

Next Post

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.