Zakladatelé sborů

By 24. 2. 2019 Únor 27th, 2019 kázání

Téma: Zakladatelé sborů, identita křesťana

Kázající: Milan Kramoliš

Čtení: Numeri 20

1 Celá izraelská obec dorazila v prvním měsíci na poušť Cin. Lid pobýval v Kádeši. Tam zemřela Miriam a tam byla pochována. 2 Obci tam ale chyběla voda, a tak se srotili proti Mojžíšovi a Áronovi 3 a lid se pustil s Mojžíšem do sváru. „Ó, proč jsme nezemřeli, když naši bratři umírali před Hospodinem!“ 4 volali. „Proč jste zavedli Hospodinovo shromáždění sem do pouště? Abychom tu my i náš dobytek zemřeli? 5 Proč jste nás odvedli z Egypta? Abyste nás přivedli na toto bídné místo? Tohle není místo pro obilí, fíky, víno ani granátová jablka! Není tu ani voda k pití!“

6 Mojžíš tedy s Áronem odešel od shromáždění ke vchodu do Stanu setkávání. Padli na tvář a vtom se jim ukázala Hospodinova sláva. 7 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 8 „Vezmi hůl a spolu se svým bratrem Áronem shromáždi obec. Před jejich očima řeknete skále, ať vydá vodu. Vyvedeš jim vodu ze skály, aby obec i dobytek měli co pít.“ 9 Mojžíš tedy podle jeho rozkazu vzal hůl, která byla před Hospodinem. 10 Spolu s Áronem pak svolal shromáždění před skálu. Řekl jim: „Nuže, slyšte, vy buřiči – máme vám z této skály vyvést vodu?“ 11 Nato se Mojžíš rozpřáhl a dvakrát udeřil holí do skály. Vytrysklo z ní tolik vody, že se napila obec i jejich dobytek. 12 Hospodin ale Mojžíšovi a Áronovi řekl: „Protože jste mi nevěřili a neprokázali před syny Izraele mou svatost, nedovedete toto shromáždění do země, kterou jim dávám!“

Deuteronomium 34

1 Mojžíš pak vystoupil z moábských plání na horu Nebó, na vrchol Pisgy naproti Jerichu, a Hospodin mu ukázal celou tu zem: Gileád a dále, až po Dan, 2 celý Neftalímův kraj, zemi Efraima a Manasese, celé území Judy až ke Středozemnímudosl. Západnímu moři, 3 Negev i údolní rovinu Palmového města Jericha až po Coar. 4 Hospodin mu řekl: „Toto je zem, kterou jsem s přísahou zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi se slovy: ‚Dám ji tvému semeni.‘ Dovolil jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale vejít do ní nesmíš.“ 5 Tam, v moábské zemi, pak Hospodinův služebník Mojžíš zemřel, jak Hospodin řekl. 6 Pochoval jej v moábské zemi, v roklině naproti Bet-peoru, ale jeho hrob až dodnes nikdo nezná.

7 Když Mojžíš zemřel, bylo mu sto dvacet let. Jeho oči nezeslábly a jeho svěžest nevyprchala. 8 Synové Izraele oplakávali Mojžíše na moábských pláních třicet dní, než uplynula doba pláče a truchlení. 9 Jozue, syn Nunův, byl naplněn duchem moudrosti, neboť na něj Mojžíš vložil ruce. Synové Izraele ho poslouchali a jednali, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. 10 V Izraeli už ale nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, se kterým se Hospodin znal tváří v tvář. 11 Kolik jen znamení a divů jej Hospodin poslal vykonat v Egyptě proti faraonovi, všem jeho služebníkům a celé jeho zemi! 12 Jak mocnou sílu a jak hrozné činy předvedl Mojžíš před očima celého Izraele!

2. Korintským 12

Musím se chlubit, ač [mi] to není k užitku; přistoupím k viděním a zjevením od Pána. 2 Znám člověka v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe — zda v těle, nevím, nebo mimo tělo, nevím, Bůh to ví. 3 A vím, že tento člověk — byloli to v těle či bez těla, nevím, Bůh to ví — 4 byl vytržen do ráje a uslyšel nevypravitelné věci, o nichž není člověku dovoleno promluvit. 5 Takovým člověkem se budu chlubit, sám sebou se však chlubit nebudu, leda [svými] slabostmi. 6 Kdybych se totiž chtěl pochlubit, nebyl bych nerozumný, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám však toho, aby si někdo o mně nemyslel víc, než co na mně vidí nebo [co] ode mne slyší.

7 A abych se mimořádností zjevení nepovyšoval, byl mi dán do těla trn, Satanův anděl, aby mě políčkoval [a já se nepovyšoval]. 8 Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby to ode mne odešlo, 9 ale on mi řekl: „Stačí ti má milost, neboť [má] moc se dokonává ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. 10 Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný.

Nahrávka:

Ke stažení zde

Kázání

Dobré dopoledne

Vede Mojžíš vyvolený národ z Egypta. Na jenom místě se zastaví. Tak co, zůstaneme? Líbí se vám tady? –Ne, nelíbí, nějak divně to tady smrdí! – Jdou dál, po dalších dvou dnech. – A co tady, zůstaneme? – Ne, tady to taky nějak smrdí! – Jdou tedy dále a Mojžíš zase. – Tak tady, ano? – Ano, zůstaneme, tady nic nesmrdí. Od té doby mají Židé čistý vzduch. A Arabové ropu.

K Mojžíšovi se ještě vrátíme, nebojte se.

Dnes bych chtěl uzavřít sérii kázání, kterou jsme začali na podzim. Mluvili jsme v ní o identitách nás křesťanů. Důvodů, které nás k tomu vedly bylo víc. Jedním z nich těch hlavních bylo to, abychom položili společný základ toho, jak se na křesťanství, a hlavně na naši úlohu jako jednotlivců a společenství díváme.

V církvi se může stát, že lidé mluví v množném čísle: „My jako církev chceme dělat evangelizaci.“ Často se stává, že potom je 10 lidí ve sboru, kteří to dělají, a dalších 90 se veze, ale my jako sbor to děláme. Stejně je to i s ostatními věcmi.

Bible mluví o tom, kdo jsou to křesťané a jaká je jejich identita. Znamená to, že se z toho nedá vyzout. Nemůžu říct, že moc nejsem na to, abych mluvil s lidmi o Bohu. Být křesťan znamená být misionář, není vyhnutí. Jestli nechci být nebo nejsem, pak si musím položit otázku, kde je chyba, a ne hledat výmluvy.

Ty identity jsou následující

  • jsme uctívači => Uctívat Boha znamená žít pro něj kvůli němu samému, ne ho využívat, abych dostal to, co chci já. Není to o společném zpěvu, ale o podstatě našeho života jako takového
  • jsme rodina => Jako společenství Na Cestě jsme skutečná rodina. Církev je to, kdo jsme, ne to, co děláme. Církev není o programech, místě, ale o lidech, kteří tvoří její konkrétní místní společenství
  • jsme studenti => Ježíš nás povolal, abychom byli jeho učedníky (studenty), což znamená celoživotní proces učení a změny, aby můj život vypadal tak, jak by ho žil Ježíš na mém místě. Stát se křesťanem není jen o jednorázovém aktu, ale o celoživotním zápase a růstu.
  • jsme misionáři => Jako byl Ježíš poslaný́ k nám, i každý́ z nás je poslaný́ k lidem, abychom je svým životem a svědectvím přiblížili k Bohu. Nemusíme cestovat do dalekých končin světa. Mnohdy ta nejtěžší misie nás čeká hned za dveřmi bytu našich rodičů a dalších příbuzných.
  • jsme služebníci => Být služebníkem znamená žít životní styl, kdy si vážím druhých víc než sebe – stejně jako Ježíš, který́ se kvůli nám vzdal všech svých práv
  • jsme zakladatelé sborů => Zakládání sborů můžeme definovat jako úsilí přivést lidi k víře v Krista a zapojit je do rostoucího společenství, které je schopné se reprodukovat, tzn. mít další duchovní děti, protože to je známka života.

A té poslední části se budeme věnovat dnes.

Když se podíváme na ten výčet identit, tak s těmi již probranými se dá docela dobře ztotožnit – aspoň já to tak vidím. Jde tam o to něco dělat. Ale poslední identita mluví o tom, že bychom měli něco založit a nejen jednou. Založit sbor přijde spoustě lidem strašně náročné. Už jen myšlenka na opuštění jistého pohodlí ve sboru, kde už je vše zaběhané, kde se o službu mohu podělit s ostatními je bolestivá a vyvolává obavy. A ti, kteří si ji připustí, tak vlastně mají pravdu. Je to náročné, je to zdlouhavé, musíte u toho mnohem více a intenzivněji pracovat s lidmi. Založit sbor navíc k tomu neznamená, že po nějakém procesu a registraci někde na úřadě dostanu IČO a je hotovo. To v žádném případě. Je to spíš naopak. Je to začátek a ty někdy bolí a to dost.

Bolest je v jisté chvíli jedna s negativních věcí, která charakterizuje a provází vznik sboru. Důvody této bolesti mohou být různé: odchod přátel do nové práce, odchod dětí nebo rodičů, finanční nároky. Lidi, které máme rádi, možná už tak často neuvidíme. Každý tuto bolest prožívá jinak intenzivně. Podíváme-li se však, jak Bůh nastavil principy v tomto světě, vidíme, že bolest se velmi často objevuje tam, kde se rodí něco nového.

Většina z nás způsobila při vstupu na tento svět své matce nemalou bolest a když rodiče žení či vdávají své děti, také to pro ně není vždy jednoduché. Pokud se ale narodí zdravé dítě nebo syn či dcera mají šťastné manželství, na bolest, která byla velmi intenzivně prožívána, se zapomene. Podaří-li se z nové stanice vybudovat zdravý, fungující a rostoucí sbor (a to je zodpovědností nás všech), určitě prožijeme velkou radost, která nahradí bolest a těžkosti provázející zrod této práce. Jsme přesvědčeni, že nic není plně zralé, dokud zde není schopnost se reprodukovat.

Pojďme se teď podívat na několik důvodů, které by nás mohly v budoucnu povzbudit a utvrdit v tom, že zakládat sbory má smysl. Ježíš před svým odchodem do nebe ve velkém řekl toto:

16 Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. 17 Když ho spatřili, poklonili se [mu]; ale někteří pochybovali. 18 Ježíš přistoupil a promluvil k nim: “Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. 19 Jděte [tedy] a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého 20 a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. [Amen.]”

1. Ježíš nás volá k tomu, abychom zakládali sbory

V podstatě všechny velké výzvy k evangelizaci v Novém zákoně jsou v zásadě výzvami k zakládání sborů, nikoli výzvami k tomu, aby se věřící jen prostě dělili o svou víru. ‚Velké poslání, které jsme si před chvílí připomněli není jen výzvou ‚činit učedníky‘, ale je výzvou lidi ‚křtít‘. Ve Skutcích i v dalších částech Nového zákona je věřící člověk křtem začleněn do určité komunity věřících, kde je každý volán k určité odpovědnosti a kde jsou stanovovány určité hranice. A tak jediným způsobem, jak ve městě skutečně zvyšovat počet křesťanů, je zvyšovat počet sborů.

Proč? Tradiční evangelizace se často zaměřuje na to, aby se člověk ‚rozhodl‘ pro Krista. Ze zkušenosti ale vidíme, že mnohá taková ‚rozhodnutí‘ se časem vytratí, takže u dotyčných jednotlivců nakonec nedojde k žádné změně v životě. Proč? V případě mnoha rozhodnutí se totiž ve skutečnosti nejedná o obrácení, ale často je to pouze začátek na cestě hledání Boha. (U jiných rozhodnutí se zcela jistě jedná o ‚znovuzrození‘, což je ovšem u každého jednotlivce individuální.) K živé, spásné víře nakonec dojde jedině člověk, který je ‚evangelizován‘ v kontextu určité komunity, kde pokračuje v uctívání a kde je mu k dispozici pastýřská péče. Proto přední misiolog C. Peter Wagner říká: „Zakládání nových sborů je nejúčinnější známou evangelizační metodou.“

2. Celou Pavlovou strategií bylo zakládat sbory ve městech

Pavel měl poměrně jednoduchou strategii sestávající ze dvou částí. Za prvé, šel vždy do největšího města v dané oblasti – například, když byl povolán Bohem skrze sen do Makedonie, tak šel do Filip, které byly předním městem té oblasti. Za druhé, v každém městě založil sbor a ustanovil v něm starší.

Pavel vycházel ze dvou zásadních strategických předpokladů: a) co nejtrvalejší vliv lze v dané zemi nejlépe získat prostřednictvím nejdůležitějších měst v takové oblasti; b) co nejtrvalejší vliv lze ve městě získat tehdy, když se zde založí sbor. Jakmile toho Pavel v daném městě dosáhl, posunul se dále.

Někteří na to však namítnou: ‚Tak to ale bylo na začátku. Nyní je zde (v ČR, v Brně) plno sborů. Proč má tedy být zakládání sborů nyní důležité?‘ Ta námitka má jistý dobrý základ, ale strategie není jediný důvod pro založení nového sboru. Sbory ale zakládáme také z následujícího důvodu:

3. Nové sbory mohou dobře oslovit jak novou generaci, tak i třeba nové obyvatele a nové skupiny lidí

Nové sbory dávají různé možnosti novým lidem a lidem z jiných etnických skupin mnohem rychleji a lehčeji než tradiční sbory. Nové sbory oslovují lidi, kteří by jinak do církve nepřišli. Desítky studií potvrzují, že průměrný nový sbor získává většinu ze svých členů (60-80 %) z řad lidí, kteří předtím na žádné bohoslužby nechodili, zatímco sbory existující 10-15 let získávají 80-90 % svých nových členů tak, že se do takového sboru lidé přesunou z jiného sboru. To znamená, že průměrný nový sbor přivede do těla Kristova 6-8krát více lidí než tradiční sbor téže velikosti.

Zavedené sbory sice poskytují mnohé věci, které nové sbory často poskytovat nemohou, ale tradiční sbory se všeobecně nikdy nebudou moci novým sborům vyrovnat, pokud jde o účinnost, jak získávat lidi pro Boží království. Proč by tomu tak mělo být? Jak členská základna tradičního sboru postupně stárne, vytvářejí se zde velmi silné vnitřní tlaky, které vedou k tomu, že většina energie a zdrojů je vynakládána s ohledem na potřeby oficiálních členů a nikoli s ohledem na potřeby lidí vně.

Je to přirozený vývoj, který je do značné míry i žádoucí. Starší sbory mají proto určitou stabilitu a neměnnost, kterou mnozí lidé potřebují, a proto se jim zde daří. To ale neznamená, že zavedené sbory nemohou získávat nové lidi. Mnohé nevěřící totiž osloví pouze sbory, které mají v dané komunitě hluboké kořeny a poskytují výhodu stability a určité vážnosti.

Nové sbory jsou však všeobecně nuceny zaměřovat se na potřeby lidí, kteří ještě nejsou členy církve, už jen aby se nějak posunuly kupředu. Vždyť mnozí vedoucí nového sboru ještě sami nedávno patřili k lidem, kteří do žádného sboru nechodili, a proto je takový sbor mnohem citlivější vůči potřebám nevěřících. V prvních dvou letech našeho křesťanského života také máme mnohem bližší, osobní vztahy s těmi, kteří nejsou křesťany, což se později mění. Proto sbor plný lidí, kteří předtím do žádného sboru nechodili, bude mít schopnost zvát a přitahovat do života a událostí v rámci církve více nevěřících, než jak se to děje v tradičním, zavedeném sboru.

4. Sbory zakládáme totiž také proto, že chceme neustále obnovovat celé tělo Kristovo

Je velkou chybou myslet si, že si musíme zvolit buď zakládání nových sborů, nebo obnovu sborů stávajících.

Usilovné zakládání nových sborů je jedním z nejlepších způsobů, jak obnovovat stávající sbory ve městě. Jedná se zároveň o nejlepší způsob, jak v daném městě docílit růstu celého těla Kristova. Nové sbory přináší nové podněty a nové způsoby práce, které mohou stávající inspirovat. Mohou se tam rychleji zapojit tvůrčí a aktivní lidé, kteří by v tradičním sboru měli před sebou delší běh, než by se probili přes rodinné klany a kamarády. Přes nové sbory může růst počet lidí ve všech společenstvích – ne všem nově uvěřivším bude vyhovovat rychlost a akčnost a zatouží po klidnějším řešení.

5. Zakládání nových sborů pomáhá stávající církvi nejvíce tehdy, když se o ‚zrod‘ nového sboru dobrovolně zasazuje nějaký ‚mateřský‘ sbor.

Inspirující nadšení, noví vedoucí, nové formy služby, další členové i další finanční prostředky – to vše se v různých ohledech pozitivně projeví i v mateřském sboru, což vede k jeho posílení a obnově. Někdy sice musíme s bolestí pozorovat, když staří přátelé a vedoucí odcházejí s cílem založit nový sbor, ale mateřský sbor tak obvykle zažívá vzedmutí pocitu sebeúcty a příliv nových nadšených vedoucích a členů.Díky novému sboru v daném místě jsou zavedené sbory obvykle postaveny před zásadní otázku – otázku, jak skutečně prosazují a uplatňují ‚mentalitu Božího království‘.

Jak jsme si řekli, nové sbory mají většinu svých nových členů (až 80 %) z řad lidí, kteří předtím do církve nechodili, ale pochopitelně budou přitahovat i některé věřící ze stávajících sborů. To je nevyhnutelné. V takové chvíli jsou stávající sbory v podstatě postaveny před otázku: „Budeme se radovat z těchto nových 80 % členů – z těch nových věřících, kteří byli získáni pro Boží království prostřednictvím tohoto nového sboru – anebo budeme lamentovat nad tím, že jsme kvůli tomu přišli o tři rodiny?“ Jinými slovy, náš postoj k rozvoji takového nového sboru je určitou zkouškou, zda jsme ve své mysli zaměřeni jen na svou vlastní půdu, na svou instituci, anebo zda nám jde o celkový stav a růst Božího království ve městě.

Sbor, který si více dělá starosti se svými vlastními malými ztrátami, než aby se radoval z velkého zisku na straně Božího království, tím jen dává najevo, jak úzké zájmy vlastně má.

Abychom to shrnuli, tak princip zakládání nových stanic a sborů do velké míry

  • zamezuje rozvrstvení sboru na pořadatele a diváky (je více menších skupin, kde se musí zapojit každý)
  • zabraňuje také rozvrstvení sboru na duchovní a laiky (každý může sloužit a není třeba se dívat na formální teologické vzdělání)
  • napomáhá jednotlivým lidem ve sboru zaujmout postoj osobní zodpovědnosti,
  • usnadňuje zasáhnout evangeliem více různých osob,
  • vyvíjí trvalý tlak na výchovu a přípravu nových vedoucích, (žeň je připravená, otázkou zůstává, kolik je dělníků – nových vedoucích schopných pracovat)
  • nedovoluje vzniku třetí a čtvrté generace.

Poslední rok se mi honí v hlavě příběhy Mojžíše a Apoštola Pavla. Ti také stáli na začátku věcí, které byly nové. Také něco založili. Hledám u nich inspiraci, naději, ze I když jdou věci ztuha, tak má cenu vydržet…

Mojžíš měl život hezky rozdělený na třetiny. V první třetině života vedl pohodlný život na dvoře faraona. Pak si to celé pokazil jednou vraždou a musel utéct. Druhou třetinu života strávil na pastvě s ovcemi. pak si to pokazil,  když si šel poslechnout, co mu říkal hořící keř. No a tu třetí na cestě s obrovskou bandou věčně nespokojených a ubrblaných lidí do zaslíbené země. A na konci si to zase pokazil, když udělal jednu chybu a skončil díky tomu jen na prahu zaslíbené země. Pán Bůh mu do ní aspoň dovolil nejdříve nahlédnout, ale nakonec se do ní po mnoha letech vlastně dostal, když se Ježíšovi zjevil na hoře 🙂

Jak si asi připadal. 40 let dřel na poušti, štval se s lidmi, kteří buď obviňovali jeho anebo Boha. Kolik nocí asi probděl, aby se za ně přimlouval? A najednou smůla. Ale mám pocit, ze ho to nezlomilo, nevím že by lomil rukama a neustále se ptal proč s takovou tou výčitkou v hlase.

A co apoštol Pavel. O něm jsem se zmínil z hlediska jeho strategie. Ale u něj je ještě něco navíc. Vyrostl z něho vzdělaný a cílevědomý žid, farizeus. Nejdřív vesele honil křesťany, ale pak ho přetáhl Kristus na svoji stranu a od té chvíle to už byla jen pořádná a nekončící kupa starostí – a řekl bych, že byly větší než před tím. Rozjížděl totiž něco zcela nového. Navíc do té církve začali chodit lidi. A byli různí. Jedni měli hodně tradiční pohled na svět, další byli zase docela úleťáci. A navíc ještě bojoval sám se svým zdravím, nebo nějakou slabostí, ostnem. Jak jsme četli na úvod.

Myslím si, že i když oba měli neuvěřitelné poslání a jejich přičiněním se svět hodně posunul, tak měli chvíle, kdy pochybovali a kdy se ptali, jestli to, k čemu je Bůh povolal má smysl, jestli tam už konečně dorazí… Mojžíš fyzicky do zaslíbené země nedošel. Apoštol Pavel skončil na popravišti.

Také já se mnohdy ptám, hledám, ale odpovědí, které bych tak nějak čekal, je opravdu poskrovnu. Mnohem víc se ptám a starám od té chvíle, kdy jsme založili Na Cestě, když jsem se stal starším a když jsem od září převzal funkci vedoucího. Přemýšlím nad tím, jestli mi třeba v nebi jednou Bůh na moje otázky odpoví. Jestli tam zažiju takový ten pocit – jo aha, tak takhle si to myslel.

Anebo to bude třeba úplně jinak. Třeba už nebude na ty otázky odpovídat, protože budu s ním a odpovědi už prostě nebudou třeba. Apoštolu Pavlovi musela stačit Boží milost. Mojžíšovi vlastně to, že zaslíbenou zemi uviděl v dáli z kopce. A když ty jejich příběhy čtu, tak se mi zdá, že jim to vlastně stačilo. Stačil jim Bůh. Stačila jim jeho přítomnost. Mojžíš s ním mluvil hodně zblízka. Mazec.

A já si uvědomuji, že i když mám mnoho otázek, mnoho starostí, tak by mi měla jako odpověď na to vše stačit odpověď, kterou dostal apoštol Pavel –

Vybudovat něco nového jako společenství je těžké. Musíme spolupracovat, i když se třeba někdy nemusíme. V normálním životě bychom si třeba spolu kafe nevypili a někdo by si o mně raději ani kolo neopřel. Ale teď jsme tady. Tvoříme spolu toto společenství, a tak nějak nemáme na výběr. Hlavně ti, kteří už jsou členové. Ti to podepsali a mají to ložené…

Pán Ježíš nás dal dohromady, umožnil, abychom jako společenství vznikli, protože ví, že tak vznikl další prostor k tomu, aby někteří lidé mohli být uzdraveni ze svých zranění z minulosti a někteří, aby mohli jeho samotného poznat.

Zakládání nového sboru bolí, ale i když třeba ne vždy zažijeme ten slavný konec tady Zemi – tak jako se to stalo Mojžíšovi anebo Pavlovi, tak máme naději a jistotu, že mít identitu a nastavení zakladatelů sborů přinese ovoce.

Tak kéž nás v tom Bůh vede, posiluje a kéž můžeme vidět, jak naše společenství roste k jeho chvále a slávě.

Amen

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..