V neděli 10. 11. 2013 jsme měli naše devatenácté setkání. Kázání měl Josef Horský a bylo na téma zaslepenost či otevírání očí (stud a vina) na základě textu z Genesis 3:1-7.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Pepova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. 2 Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. 3 Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. 4 To píšeme, aby naše radost byla úplná. 5 A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. (1.Jan 1:1-5)
1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ 2 Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. 3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ 4 Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. 5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. 7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Genesis 3:1-7)
Před nějakým časem jsem si přečetl článek v Bráně na téma ZPOVĚĎ (David Beňa). Píše se v něm mj. o tom, že nám (evangelikál. křesťanům) často zpověď chybí. Snažíme se, aby naše bohoslužby byly probuzenecké, a jde nám o „probuzené“ svědomí lidí, které je však potom někdy víc rozjitřené než probuzené a nedostane se mu utišení. Člověk nemá kde, či jak vyznat svá pochybení. Proto jsem vybral to první čtení z (1.Jan), kde je návod jak dojít utišení – vyznáváním (v.9 a 10.):
Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
Navíc klameme sami sebe. => Máme verbálně (nahlas) vyznávat. Domnívám se, že je to potřeba, abychom neklamali sami sebe. => Analogie vyznání víry: Kdo se ke mně přizná před lidmi, (veřejně, nahlas), k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi, kdo mne zapře, toho i já zapřu (Mt.10.32). Obdobně je to s vyznáváním hříchů. => Nutnost nějaké formy zpovědi. Možná si řeknete: rád bych, ale nemám komu, nemám jak, nemám kde. Možná mám komu, ale nemám jistotu zachování zpovědního tajemství, nemám důvěru, že nebudu označen za člověka slabého ve víře. => To je ten, co má problémy, případně co dělá problémy. A tak např. manželé, kteří mají problémy a potřebují pomoc, tak se jim někdy dostane jen výtky, nebo označení, těch, kteří nezvládají problémy – jsou tedy hříšníci a navíc dostanou stigma provinilců. To jsou naše pochybnosti k nějaké formě zpovědi a otázky, na které nedostáváme odpověď. Určitě mají svoji validitu. (Je to potřeba řešit systémově). Nicméně přece jen také záleží na nás, abychom neklamali sami sebe. Měli otevřené oči.
Dostáváme se k tématu: Zaslepenost, či otevírání očí.
O zraku, vidění, či nevidění je toho v Bibli tolik, že mě to vedlo k většímu zájmu o toto téma.
Ve Starém Zákoně – Žalmy, proroci: mají oči a nevidí, v Novém Zákoně: často na adresu farizeů: např.: oči mají a nevidí; vůdcové jsou slepí, slepých… (Jan 5:37). A sám Otec, který mne poslal, vydal o mně svědectví. Vy (židé -farizeové) jste však nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste nespatřili jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává. Nebo (Řím 11:8). Bůh otupil jejich ducha: jejich oči dodnes nevidí, jejich uši neslyší.
A naopak: Vzpomeňme na Kleofáše a jednoho z učedníků na cestě do Emaus, jak se jim otevřely oči a poznali ho (Krista), při lámání chleba – při Večeři Páně. Nebo včerejší čtení z MANY (16. 11. 2013; Lk 18:31-43). Předpověď utrpení Ježíše Krista – učedníci nevidí, nechápou. Slepý Bartimaus u Jericha – Rabbuni, synu Davidův, ať vidím. On viděl duchovním zrakem, přestože byl slepý.
Jedná se tedy o „duchovní zrak“ (duchovní vidění, či slepotu).
Který text vybrat?, na který bych kázal, když chci o tomto tématu hovořit; kdy duchovní zrak můžeme nalézt, či ztratit, nebo zaměnit duchovní pohled za ten lidský pohled a lhát sami sobě i druhým. Uvědomil jsem si, že při takovém otevírání očí můžeme zažít nejen nepříjemné pocity, ale reálné prožitky viny, obavy, studu. Co s nimi? Jak se jich zbavit, rychle a bezbolestně?
Hned při stvoření Bůh viděl, že vše co učinil, bylo dobré. Toto předal člověku (Gn 2). Když pozval člověka ke spolupráci a člověk všechno stvoření pojmenoval – spolupodílel se s ním na dokončení díla stvoření a ztotožnil se s tím, že to co Bůh dělá je dobré. Člověk to viděl stejně jako Bůh. Spolehnul se na Boha, že i to co neviděl (jak Bůh tvořil zemi a všechno na ní) je dobré. Tam je ukryt význam slov (Žd 11:1). Spolehnout se na to v co doufáme a důkaz pro to co očima nevidíme (naděje).
Nakonec jsem se rozhodl: Gn 3:1-7
Bůh viděl, že vše co učinil je dobré a člověk to viděl stejně. Ale brzy na to se vše změnilo. Had, lstivý, vychytralý, začal člověku lichotit: „Mohli byste dosáhnout výš. Vy byste mohli vidět jako Bůh…, otevřou se vám oči, budete jako On… Bůh nechce.“
Tři věci:
Satan potvrzuje Boha jako živého a vidoucího (i když nepřímo). Ne slepého, neživého boha (v kontrastu s modlami – byť ze zlata stříbra, nebo i obyčejná z kamene, dřeva – ale mrtvými, které nemohly vidět, slyšet, mluvit, nic).
Podívejme se na satana: Satan nabádá člověka ke stejnému prohřešku, jaký udělal sám, za který byl svržen z nebeských výšin do pekelné propasti. Tedy to, že se postavil na roveň Bohu. K tomu samému hříchu svádí člověka. Uposlechnutím satanovy nabídky člověk získává zhoubnou zkušenost se zlem a současně prožívá odloučení o Boha. Člověk, který měl být k Božímu obrazu, se stává hříšným. Člověk už totiž byl „jako Bůh“ – byl k Božímu obrazu. To mu bylo málo? Zřejmě ano. Chtěl víc – byl navedený, polichocený satanem. Nezdravé, přehnané ambice týkající se vidění. (Tím neříkám, že nejlepší je žádné ambice nemít).
Je zvláštní, že přestože sám satan potvrdil, že Bůh je živý, vidoucí, (že to vidí dobře a dělá věci dobře), tak člověk Bohu nevěřil, že zemře pokud sní jablko z tohoto stromu. Satan popřel Boží pravdomluvnost – „určitě nezemřete“. Bůh to tak nemyslel, neříká pravdu. Kdo tedy má pravdu? Muž a žena se poprvé setkali s protimluvem. Přestože byli tak blízko Bohu, nepoznali, že satan je lhář. Ani my na tom nejsme jinak. Také si někdy říkáme: ČEMU, KOMU MÁM VĚŘIT? Tomu, či onomu? Bohu se vším všudy, nebo satanu? A do jaké míry? Říká satan vůbec pravdu o tom, že Bůh je živý? Není to jen nějaká lež, polopravda, fikce? A na druhou stranu, říká Bůh skutečně vždycky pravdu? => Zaslepenost, zakrytí očí, z toho vyplývající zmatenost. Nakonec Adam a žena uvěřili satanovi, ale také sami sobě, vlastnímu úsudku, vlastnímu vidění (spíše nevidění) věcí. Na první pohled to vypadalo, že se rozhodli výhodně pro sebe. (pomíjím to, že Adam mlčel, dal na ženu, avšak měl zasáhnout. On měl být duchovním vůdcem). Rozhodli se sami, podle toho co jim nejvíc vyhovovalo. Chtěli být „nezávislí“ na Bohu. „Svobodní“, nebo aspoň „více svobodní“… To bylo to první: zaslepenost => zmatenost – nevíme kde je, co je pravda (Pilátovská otázka). Proto se rozhodujeme buď podle sebe, či slepě podle rady druhých, nebo podle momentálního vnímání, či pocitu; nebo nevíme, tak to neřešíme – necháme to vyhnít (pasivní rezistence).
Touha být jako Bůh
(v.5) otevřou se vám oči a budete jako Bůh, znát dobré i zlé. Přeneseno do dnešní doby: budu všemu rozumět, bude se mně lépe a snadněji rozhodovat. Budu mít ve všem jasno. Budu zdravý, protože všechno se dá vyléčit, budu mít všeho dostatek, protože budu vědět jak na to. Opak je pravdou. Čím víc vím, tím obtížněji se rozhoduji. Pak se se ale může stát, že náš přístup k rozhodování i o závažných věcech často překlopí do jakési bohorovnosti. Nemusím nic řešit – jsem free a všechno je cool. A všichni ostatní (všechno ostatní) jsou mně volní.
Bohorovnost v jednání s lidmi se projevuje: přehnané ambice (ctižádost); -> počítačové hry, gamblerství –> musím přece vyhrát; řidiči na silnici; při půjčování peněz (a nevracení); (všechny možné závislosti), nestarání se o blízké, rodinu, děti, neplacení výživného – všechno můžu a nic mně neublíží, a taky všemu rozumím (na všechno mám svou pravdu, kterou si odůvodním třeba i závažný trestný čin).
To je velké pokušení, které jde od začátku dějin až do současnosti. Nezávislost, nevázanost, nebýt nikomu zavázán, ničím vázán. Kam až to vede. Je zřejmé, že toto pokušení je prostředkem (nástrojem), který v konečném důsledku vede k poškozování člověka; jeho samotného i druhých (kolem).
Skutečné otevření očí
(v.7) Oběma se otevřeli oči a poznali (dobré i zlé, všemu rozumí?) – ne, poznali, že jsou nazí. Satan je lhář, otec lži (Jan 8). To otevření očí znamenalo úplně něco jiného než si muž a žena představovali. Znamenalo, že neznají ani dobré ani zlé, ničemu nerozumí, a navíc si uvědomili svoji nahotu. Mají „holý zadek“ – v rozšířeném slova smyslu (nemyslím tím majetek), nemají nic, jsou jako mimina. (Nezvládají náročnosti života, mají deprese, vyhledávají pomoc všude možně –> rozhovor minulý týden). Zjistili, že jsou nazí: začali se stydět. Dostavil se stud a vina – to byly dva důsledky pádu. Otevřeli se oči jejich svědomí. V té chvíli si uvědomili pošetilost a hříšnost svého jednání – vzpoury vůči Bohu.
Ta fyzická nahota, za kterou se předtím nestyděli, v nich probudila pocit studu symbolizující jejich vinu před B.
Prvním důsledkem pádu byl stud: Ke svému hříchu se sice přiznali, ale zřejmě si neuvědomili jeho dosah, protože si mysleli, že mohou stud překonat pomocí „náhražky“, „zástěrky“, zástěrky z fíkových listů. – I dnes se snažíme své svědomí utišit různými zástěrkami, které navíc mohou vypadat i docela ušlechtile. A v církvi jsme v tomto zastírání někdy docela mistry. Zdá se mi, že někdy je snažší přijmout službu ve sboru, jako „zástěrku“ na přikrytí viny, než činit pokání. V očích lidí jsem borec. Ale ne v Božích očích. Vždyť přece je v nebi větší radost z jednoho hříšníka činícího pokání, než z 99 spravedlivých, kteří pokání „nepotřebují“. Vidíme, že stud samotný (zjitřené svědomí) není, ani nenahrazuje účinnou lítost (pokání), které směřuje k nápravě. Samotný stud nestačí… Bůh Adamovi a ženě ty fíkové zástěrky nahradil kožešinami zvířat. Někteří vykladači – smrt obětních zvířat – první oběť za hřích.
Druhým důsledkem byla vina: Adam a žena se uchýlili ke svalování viny na někoho jiného. Adam obvinil Evu (ale, že měl zasáhnout sám a nemlčet si neuvědomoval => jak často se to děje dnes), a ve své bohorovnosti (byl jako Bůh) obvinil Boha, že mu ženu přivedl (při tom se sám pro ni rozhodl: toto je kost z mých kostí). Eva obvinila hada, že ji oklamal… Navíc hřích rozdělil muže a ženu. (Ilustrace: povídka ze Slovácka sa súdí. Všichni jsou neviňátka, nikdo za nic nemůže).
Závěr
Jsme ochotni vyznávat? Překonat bloky, o kterých jsem na začátku mluvil? Říct s plným vědomím, že je to má vina, (tak je to v liturgii ŘKC, a já to někdy používám při Večeři Páně), Nejsme často hodně podobní prvním lidem? V tom, že zastíráme svoji vinu, nebo ji svalujeme na někoho jiného, či něco jiné. Ježíš Kristus už dávno dokončil, dovršil spasení a je připraven odpustit. Záleží na nás. Stud samotný nestačí na smíření s Bohem. Stud nás sice může vést k omluvě, ale vyvolává především potřebu zakrýt svoje provinění, nebo je přehodit na někoho jiného, obvinit někoho jiného. My chceme vidět sebe v lepším světle. (To je naše vidění). Místo toho, abychom chtěli vidět Ježíše Krista, zahlédli ho (jako učedníci na cestě do Emaus). Pak bychom ovšem museli vyznat svoje viny – a to by nám připadalo jako prohra. Já se domnívám, že toto je dlouhodobý problém nás v naší církvi. Jenže vyznání vin je právě výhrou. Je to přesně naopak. Jeden z paradoxů. /1.J.1.9/ Jestliže své hříchy vyznáváme, On je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Dokážeme vyznávat svá provinění? Věříme natolik v slitovnou moc Kristovu, nebo víc sobě, svojí zástěrce z fíkových listů?
Přeji nám, ať dokážeme jít náročnější cestou, cestou pokání, ale dojít ospravedlní z milosti a ne ze skutků. Ty totiž v tomto případě u Boha hodnotu nemají.
Amen.