V neděli 19.5.2013 jsme měli naše třetí setkání. Kázání měl Josef Horský a bylo na téma cesty. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Pepova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Pokud si kázání chcete poslechnout, tak je tu i tato možnost.
Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
Gen. 12:1-4a
1 I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ 4 A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.
Když jsme se s Františkem domlouvali na prvním kázání, napadl mně okamžitě tento text. Pak jsem si uvědomil, že se z něho dá asi málo vytěžit pro celé kázání (alespoň já jsem to tak viděl). Nechal jsem ho jako základní text a během výkladu zmíním ještě dva texty, ze kterých zaznívá stejná výzva – k vyjití. Jeden bude ze SZ (z historie izraelského národa) a druhý, novozákonní, zazněl z úst Pána Ježíše Krista po zmrtvýchvstání. Oba texty popisují jedny z nejvýznamnějších událostí v životě izraelského národa a všech křesťanů.
Nazval jsem své kázání „Z cesty“, doufám, že nebude i „z cesty“.
Abram, později Abraham dostal jasný pokyn: Odejdi, vydej se na cestu. Cesta vždy vede odněkud, někam; z bodu A do bodu B. Má směr. Avšak záleží, kde se nachází předmět našeho zájmu; /v bodu A; B; nebo někde „mezi“/. Vyplývá z toho, zda směřujeme k nějakému cíli, nebo před něčím utíkáme. Domnívám se, že v přečteném textu můžeme najít obojí: Odejdi – (rozluč se, zanech tady, odděl se od toho, ať máš volné ruce pro nové věci) a pak jdi do země. Odejdi… do země… byl klíčový příkaz, jím bylo podmíněno zaslíbení. Já ti požehnám a rozmnožím tě, dokonce: ty budeš požehnáním pro druhé, ale podmínkou je: odejdi ze svého příbuzenstva (opusť Babylon), se všemi jistotami a jdi, vydej se na cestu. Bez kompasu, mapy, GPS. Možná existovaly nějaké nejisté obchodní stezky, ale co ho mohlo potkat? Bylo to vyjití do neznáma se spoustou otazníků. Neznámá cesta, neví se, kam vlastně půjde; do jakési země zaslíbené, kterou mu dá Bůh? Není to trochu mimo, trochu „z cesty“? Když to takto domyslíme, tak se nám odchod Abrama nejeví už tak jednoduchý a jednoznačný, jak to na první pohled z toho textu vyplývá. Zůstávali mu nezodpovězené otázky.
Abram měl odejít z Babylónie, z vyspělé společnosti, kultury, architektury… – kamenné stavby, z domu, který byl postavený z kamene – (zajištění). V čem teď bude bydlet? Ve stanech, a bude se stále někam stěhovat; nic jistého. Zřejmě ty otázky, které si kladl sám sobě (a neměl na ně odpovědi) slyšel i od lidí kolem sebe: proč a kam vlastně jdeš, co tě tam tak táhne, tady jsi mohl pracovat, dělat co bylo potřeba, proč to dělit, tříštit (už jsem to slyšel – když jsme odcházeli před léty z Kounicovy a pak teď, v rozhovorech i ve staršovstvu, když se hovořilo o nové stanici „na cestě“)… A navíc: to sis vymyslel pěknou hloupost, – „z cesty“. A možná přicházely i výčitky: to nám děláš naschvál, pěkně sis to načasoval a zinscenoval. Když se ti nepodařilo tady se prosadit, tak to chceš zkusit jinde…. Možná i zlehčující, posměšná až jizlivá slova: no, tak si jdi, když si myslíš, že to budeš mít lepší; kdo chce kam…
Bůh ale Abrahamovi říká: právě proto musíš odejít z jistot, zatuchlého místečka, které máš tady, abys byl požehnáním. V kap. 15. čteme, jak mu B. ukázal hvězdy a řekl mu: takové bude tvé potomstvo. A Abraham uvěřil Hospodinu. Přesto se ptá: Jak to poznám, vždyť nemám potomka? – následuje smlouva – rozpůlená zvířata a Boží pochodeň mezi nimi. Uzavření a ztvrzení smlouvy: „Tvému potomstvu dám tuto zemi“. – Když Bůh něco řekne, tak to platí, když uzavře smlouvu, tak platí, bez výjimek, dodatků; nemění se časem, ani v důsledku mimořádných událostí. Bůh byl s Abrahamem, i s jeho potomstvem, a je až dosud. Je pravda, že Abraham to „rozmnožení“ nezažil. On zažil jen toho jednoho – syna požehnaného, pravého. Až Mojžíš tuto smlouvu naplnil.
Abraham měl ještě další děti (teď nemám na mysli jen Izmaele), ale po smrti Sáry měl ještě další děti. Avšak pravý syn byl jen Izák…
Takový je úkol křesťanů dodnes: Vyjít ze své „země“, ze své „příbuznosti“ (z blízkých vztahů) a osídlovat zemi pravými syny a dcerami, zaslíbenými dětmi Božími.
Druhý příběh je o Mojžíšovi, zapsán v Ex. 3.
Mojžíš nachází na poušti hořící keř, přichází k němu (diví se, že neshoří), a slyší hlas, oslovení: Mojžíši, Mojžíši…, B. se mu představí: Já jsem B. tvého otce, Abrahama, Izáka, Jákoba. Pak říká, o co mu jde: viděl jsem soužení svého lidu. Sestoupil jsem, abych ho vysvobodil z této země a přivedl ho do země dobré, oplývající mlékem a medem… Pak následuje výzva: Pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid. Co na to Mojžíš? „Hurá, konečně, už jsem se nemohl dočkat…, kdes byl tak dlouho, 40 let jsem čekal, dávno už to mělo být!!!“. Naopak, vymlouvá se. „Kdo jsem já…, nevýmluvný“ (ale Mojžíš přece byl vychován na faraonově dvoře, jako jediný ze synů Izraele znal dvorní etiketu a protokol). Přesto nakonec ve v.13. říká: „pošli někoho jiného, schopnějšího“ = pošli si koho chceš… Mně to nezajímá – užil jsem si s těmito lidmi už dost, chtěl jsem je vysvobodit, už před léty, ale nepřijali to. Přijmou mě teď?… Mojžíšovi se do toho vůbec nechtělo; nechtěl být vůdcem Izrael. národa, nechtěl ho vyvést z Egypta do země zaslíbené. Nechtěl jít za faraonem (to skýtalo nebezpečí, vždyť se s faraonem znal – pravděpodobně byli vychovávání spolu na faraonově dvoře)… Mojžíš dobře věděl jaký farao je, že to nebude snadné… Obavy z nepřijetí od vlastních lidí, obavy ze setkání s faraonem a z nevyslyšení prosby o propuštění izrael. národa… To všechno Mojžíše drželo zpátky. Nemohl se rozhodnout. To ovšem neznamená, že netoužil po vysvobození Izraele; určitě ano, ale já ne, já budu už jen tak přihlížet, fandit… -> A Bůh? Připomíná mu, že tehdy, před 40. lety, chtěl ochránit Izrael a získat mu svobodu ze svých pohnutek a ze svých síl. Teď teprve přichází ten pravý čas. Bůh ho potvrzuje: Teď jsi ten pravý vůdce pro vyvedení lidu z Egypta. Mojžíš musel „dospět“ do role vůdce; v 80. letech. A Bůh ho potvrzuje (v.12): „já budu s tebou“. Dnes víme, že Mojžíš je jedna z klíčových osobností v životě Izrael. národa a SZ. Mojžíš naplnil Boží zaslíbení daná Abrahamovi.
Třetí příběh: Závěr evangelia Mt.28: 18-20:
Vzkříšený Ježíš dává poslední naučení svým učedníkům, (poslední vyučování) co mají dělat celou dobu než znovu přijde. „Jděte ke všem národům a získávejte (čiňte) mi učedníky, křtěte je a učte je“. V Mk.evangeliu: „Jděte do celého světa“. Příběh: Václav Vacek (katolický kněz): Už v první církvi, v Jeruzalémě si kněží nechali ušít ornáty a uvelebili se v pohodlných křeslech ve svých bohatě zařízených chrámech a synagogách a už s nimi nikdo nehnul – měli svůj „úřad“. Sám říká: Já když to na sebe navleču (kněžské roucho), tak jsem o 10 kg těžší. V tom se obtížně dojdi z fary do kostela. Jak bych mohl jít až na sám konec země. -> Možná proto přišlo pronásledování církve, že se učedníci uvelebili v Jeruzalémě; kam by chodili, vždyť je nám tady dobře, máme zázemí, dobré vztahy… -> Sk.8:1. Začalo kruté pronásledování církve; všichni, kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku. Verš 4: Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli… Filip přišel do Samaří a pak na cestě potkal Etiopana (královského dvořana), kterého pak pokřtil. Tak se evangelium dostalo do Afriky… My dnes nežijeme v době pronásledování církve (zavírání modliteben, lidí do vězení), ale určitě prožíváme neporozumění, názorové pnutí, odsunutí nepohodlných někam bokem (není třeba to komentovat, konkretizovat). Jak s tím naložit: nejde-li to jinak, tak vyjít na cestu, vyjít třeba „až na sám konec země“. Pán Ježíš říká: já jsem ta cesta, nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne… My máme „činit učedníky“: (Čiňte; mně toto slovo jaksi nesedělo (vyrobte je, uplácejte z hlíny? Vysoustružte? Nebo nějak tak?). Myslel jsem si: „Získávejte“, to pěkné české slovo… Avšak „čiňte“ znamená víc: Máme lidi přivádět k Bohu. Cesta k Bohu je skrze Ježíšovu oběť: Jan Křtitel a Ježíš vyzýval na začátku své činnosti všechny lidi: 1. Čiňte pokání; Další pokyn byl učedníkům: 2. Křtěte je ve jméno Otce i Syna i D.Sv. . A třetí: 3. Vyučujte je (tam patří i napomínání). Abychom mohli „činit“ další učedníky musíme „vyjít“.
Když jezdím po církvi, občas vidím skanzen, který je možná hezký (bejvávalo dobře), ale není hodný následování. Tam si uvědomuji, co to znamená být „z cesty“. Je nanejvýš potřebné nezůstat zavření ve svých kostelích a modlitebnách, ve svých pěkných vztazích atd.., ale vyjít „do celého světa“…. To nejdůležitější bývá na konec, tak i tady: Ti, kteří jsou ochotni „vyjít“ Ježíš Kristus povzbuzuje a potvrzuje, když říká: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání tohoto věku“.
Závěr: shrnutí: Tři věci spojují tyto tři příběhy:
- Když se Abraham, Mojžíš a první křesťané „rozhodli“ odejít, vyjít, jít do celého světa, tak to nebyl jejich výmysl. Ale Bůh je povolal. Abrahama – odejdi…; Mojžíše – pojď, pošlu tě…, křesťany – jděte do celého světa… (Abraham měl vnitřní nejistotu, otazníky; Mojžíš špatné zkušenosti; první křesťané – pohodlí)
- Dostali konkrétní úkol: Abraham: vejdeš do země, kterou ti ukážu… (do domova); Mojžíš: přivedeš můj lid „domů“; učedníci (potažmo my všichni): zvěstováním (kázáním) „činit“ – vést k pokání, křtít a vyučovat (přivádět, navracet k Bohu, Otci, tátovi -> „domů“).
- Bůh ti požehná: (Abraham – bude požehnáním). Bůh bude s námi (Mojžíš – explicitně „Já budu s tebou“. Učedníci – „budu s vámi, až do konce“)
To je úžasné zaslíbení.
Amen.