V neděli 12.5.2013, kdy jsme měli naše druhé a to slavnostní setkání, měl kázání Petr Raus. Bylo na téma Novoty. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Petrova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme.
Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
Ve druhém roce, dvacátého dne druhého měsíce, se vznesl oblak od příbytku svědectví. I táhli Izraelci ze Sínajské pouště dál, po jednotlivých stanovištích, až se oblak pozdržel na poušti Páranské. Tak poprvé táhli dál na Hospodinův rozkaz daný skrze Mojžíše. Jako první táhl po oddílech prapor tábora Judovců… (pokračuje seznam jednotlivých oddílů a jejich velitelů). Mojžíš řekl Chóbabovi, synu Midjánce Reúela, svého tchána: „Táhneme k místu, o kterém Hospodin prohlásil: Dám vám je. Pojď s námi, prokážeme ti dobro. Vždyť Hospodin přiřkl Izraeli vše dobré.“ On mu však odpověděl: „Nepůjdu; chci jít do své země a do svého rodiště.“
Mojžíš řekl: „Neopouštěj nás prosím! Znáš přece na poušti místa, kde můžeme tábořit; buď naším průvodcem. Když půjdeš spolu s námi a dostaví se to dobro, které nám chce Hospodin prokázat, prokážeme dobro i my tobě.“ I táhli od hory Hospodinovy tři dny cesty a schrána Hospodinovy smlouvy táhla po tři dny cesty před nimi, aby jim vyhlédla místo odpočinutí. A když táhli z tábora, býval ve dne nad nimi Hospodinův oblak. Kdykoli schrána měla táhnout dál, říkal Mojžíš: „Povstaň, Hospodine, ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!“ Když se zastavila k odpočinku, říkal: „Navrať se, Hospodine, k desetitisícům izraelských šiků!“
(4M: 10,11–14a, 29–36)Řekl (Ježíš): „Čemu se podobá Boží království a k čemu je přirovnám? Je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady; vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“ A dále řekl: „K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až všechno prokvasí.“
(Lk: 13,18–21)
Sestry a bratři, milí přátelé, stojíme na počátku práce a služby samostatné kazatelské stanice sboru CB Brno-Betánie. Začátek práce je vždycky velkou věcí, nadějným krokem. I když nás Písmo upozorňuje, že lepší je zakončení věci než její počátek (Kaz 7:8), ve víře a naději, kterou máme ve svém Pánu Ježíši Kristu, se můžeme směle radovat i z každého počátku a očekávat jeho dobrý a plodný rozvoj i růst.
Chci se při této příležitosti zastavit u počátku jedné z významných etap života starozákonního Izraele, totiž u putování pouští od Sínaje dál, po vydání Mojžíšova zákona. Pravda, paralela to není přesná, změna vaší práce zdaleka nedosahuje rozsahu změny tehdy na poušti. Tak jako z každé částí Písma, i z toho vyprávění se ale můžeme mnoho naučit. Podívejme se na ně proto podrobněji.
Tehdy je začal provázet ve dne oblakový a v noci ohnivý sloup. Když se oblak poprvé pomalu zvedl od Božího stanu a začal se posouvat směrem od tábora, musela to být podivuhodná zkušenost. Poprvé táhnou na přímý Boží rozkaz a nařízeným způsobem; šlo o Boží řád, ustanovený v Mojžíšem zprostředkovaném zákoně.
Bylo uspořádání zástupu, jak je Hospodin přikázal, spravedlivé? To není tak snadné povědět, záleží na tom, co si pod spravedlností představujeme. Pokud přistoupíme na lidové chápání, v naší současné době tak běžné, které pod pojmem spravedlnost rozumí rovnost, narazíme. Zjistíme, že Pán Bůh není tím, kdo by vedl svůj lid k rovnosti všech. Poznáme, že některým dává určitá privilegia a jiným ne, od některých vyžaduje víc a od jiných méně.
Co tím myslím? Při pochodu neznámou pouští byli zvlášť ohroženi ti, kdo šli vpředu, a ti, kdo celý konvoj uzavírali. Ti vpředu vstupovali do neznámého terénu, mohli narazit na nepřítele, který mohl v momentu překvapení bez rozmyslu zaútočit. Mohli vstoupit na nejistý terén, pohyblivý písek či strhnout hranu srázu a zřítit se do propasti. Ti vzadu byli nejsnadnější kořistí loupeživých kmenů, které poušť obývaly a každá karavana pro ně byla vítanou kořistí.
Doposud se lidé na těchto ohrožených místech zřejmě střídali, riziko bylo rozloženo na všechny skupiny více méně rovným dílem. Od Sínaje tomu už tak nebylo. Pán Bůh rozhodl, že vpředu i vzadu půjdou stále stejní lidé; vpředu kmen Juda, vzadu kmen Dan. Pouze oni ponesou zvýšení riziko, mimořádné ohrožení, ostatní toho budou uchráněni.
spravedlnost neznamená rovnost, ale dodržení řádu
Nebylo to z Boží strany nespravedlivé? Nikoli, protože spravedlnost neznamená rovnost, ale dodržení řádu. Ne jakéhokoli, ale Božího řádu, který vždycky bere ohled na každého a na každého pamatuje. Nikde ale neslibuje, že bude se všemi jednat stejně. Podle evangelia víme, že rozdílný Boží přístup k jednotlivým lidem vychází z jejich schopností a předpokladů, které dostali do vínku.
Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více (Lk 12,48).
V čem konkrétně spočívaly rozdíly mezi kmeny Juda, Dan a těmi ostatními, nevíme. Není to lidská věc, posuzovat Boží jednání s druhými a nebylo by ani rozumné si něco domýšlet. (Pamatujme, co odpověděl vzkříšený Ježíš Petrovi, kterého příliš zajímalo budoucí Boží jednání s apoštolem Janem; řekl mu tehdy doslova: Co ti je po tom! [J 21,22]). Víme jen, že místa Judovců a Danovců prostě byla vpředu a na konci pochodujícího útvaru pouštních poutníků.
Ne všechno v průběhu pochodu ale bylo dáno přímo a výslovně Hospodinem. Pán Bůh dal řády, na lidech pak bylo, aby dbali na jejich dodržování, ale také, aby tyto Boží řády interpretovali, aby je aplikovali na konkrétní situace, se kterými se během pochodu pouští setkávali. Proto stojí v čele jednotlivých kmenů velitelé, kteří za své svěřence nesou odpovědnost.
Je dobře si všimnout, že seznam kmenových vůdců nestojí ve čtvrté knize Mojžíšově osamocen. To, co máme v našem dnešním textu (a co jsme při jeho čtení přeskočili), je už čtvrtý seznam velitelů od začátku této knihy. Seznamy jsou (na rozdíl od některých jiných biblických seznamů) identické, opakují nám stále stejná jména. To není samozřejmé, protože biblický text není v prvé řadě historickou kronikou, ale výpovědí víry, nositelem zvěsti.
Jaké zvěsti? Můžeme tu vidět důraz na význam odpovědných vůdců. Pán Bůh sám ustanovuje ty, které staví do čela svého lidu, vyžaduje od nich poslušnost, sám je učí a vede a jednou od nich bude žádat účty. To platilo v časech Mojžíšových, platí to ale i v době novozákonní a vlastně až dodnes, proto epištola Židům vybízí: Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat (doslova: bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; Žd 13,17). Je iluzí, že každý bude odpovídat jen sám za sebe a za svoji víru, resp. že do mého života nikomu dalšímu nic není, jakkoli je osobní odpovědnost velmi důležitá. Potřebuji mít neustále na paměti, že kromě toho, že za sebe odpovídám já sám, nesou za mne odpovědnost i jiní a Pán Bůh se jich na mne bude ptát.
Po zkušenostech XIV., XV., ale i XX. století ovšem u tohoto konstatování nemůžeme zůstat. Dnes je nanejvýš jasné, že i vůdcové Božího lidu, lidé Pánem Bohem povolaní a pověření mohou selhat (nakonec, to se přihodilo i prvnímu izraelskému králi Saulovi). Je tedy důležité nejen své představené respektovat, poslouchat a podřizovat se jim. Je také třeba s nimi žít, diskutovat s nimi, pomáhat jim hledat Boží cestu a třeba je i napomínat (jako že vzájemné napomínání patří k základním rysům zdravého křesťanského společenství). V církvi (jak ukázala reformace) neplatí odpovědnost jednostranná, ale vzájemná. Hierarchická struktura není biblicky korektním obrazem církve. Potřebujeme tedy žít, modlit se, hledat Boží cesty společně, protože církev nemá na žádné své úrovni jen jednu jedinou pozemskou hlavu, jednoho jediného člověka v čele. Hlavou církve je pouze sám Kristus Pán, my jsme pak bratrským společenstvím.
Úkolem vůdců izraelských kmenů bylo především dobře naslouchat, co říká Hospodin. Pán Bůh většinou nemluví silným hlasem, je snadné ho přeslechnout, porozumět mu stojí úsilí a námahu. Žijeme v době Písma a náš Bůh od nás čeká, že ho budeme číst, ba studovat a že budeme s modlitbou hledat pravý a aktuální význam biblických slov a textů. Ti, kdo stojí v čele křesťanských sborů, nesou toto břemeno víc, než ostatní, to ale neznamená, že bychom neměli studovat a hledat Boží vůli všichni společně. Biblická práce v nepřetržitém rozhovoru celé církve je vlastně tím nejzákladnějším nástrojem, který k uchopení Písma a k uspořádání svých životů máme.
Člověku dnešní doby se takový způsob a založení života bude pravděpodobně zdát dosti podivný. Odvykli jsme si přijímat normy a pravidla přecházející zvnějšku, za podstatné a směrodatné chceme pokládat vlastní pocity. To je ovšem dětinsky bláhové. Biblický pohled na svět je diametrálně odlišný. Řád, kterým je řízen svět, nepochází z něj samotného, přichází zvnějšku. Ani řád, kterým by se měla řídit lidská společnost, není jejím vlastním produktem, je dán shůry. Poslušnost a kázeň jsou hodnoty velmi cenné, bez ohledu na to, co si o nich myslí tento svět.
Poslušnost a kázeň jsou hodnoty velmi cenné, bez ohledu na to, co si o nich myslí tento svět.
Svět (jako už kdysi v Edenu a pak ještě tolikrát, stále dokola) postavil na vrchol hodnotového žebříčku člověka. Člověk je rád sám svým nejvyšším měřítkem. Písmo ale ukazuje, že právě tady spočívá podstata hříchu, soustředění na sebe (dosl. myšlení těla) je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7) Bojovat proti hříchu tedy neznamená v první řadě držet se, abych to či ono neudělal. Bojovat proti hříchu znamená učit se myslet tak, abych sledoval cesty Božího myšlení. Abych v každé své myšlence respektoval Boží svrchovanost a jemu nechával právo rozhodovat o tom, co je a co není v mém životě dobré.
Bojovat proti hříchu znamená učit se myslet tak, abych sledoval cesty Božího myšlení.
K tomu potřebuji neustále naslouchat Božímu hlasu; otevírat Písmo, číst a přemýšlet, předkládat své rozvažování Pánu Bohu a odevzdávat se jeho vedení, vnímat jeho působení v událostech, které prožívám i ve světě kolem sebe, diskutovat s církví, všechno zpětně poměřovat Písmem a tak se propracovávat k porozumění Božímu vedení. Vedle toho (jak nás učí náš dnešní text) také využívat služby těch, kdo jsou církvi představeni jako její služebníci a kterým se máme podřizovat. To všechno dohromady tvoří komplex, který nám náš nebeský Otec dal, aby život každého z nás i nás všech dohromady mohl být uspořádaný a kvalitní.
Vraťme se k Izraelcům odcházejícím ze Sínajské pouště. Před jejich pochodovým útvarem putuje oblakový sloup, který je vede. V čele každého kmene stojí velitel, který bedlivě naslouchá Božímu hlasu a podle něj vede své svěřence. A mají mezi sebou Mojžíše, který zprostředkuje Boží hlas, Boží vedení a vůli mimořádným způsobem. Řekli bychom, že mají všechno, co ke zdárné cestě potřebují. Zdálo by se, že nějakých lidských dovedností tady už není vůbec třeba.
Z textu ale jednoznačně vyplývá, že takový pocit je mylný a zavádějící. Mojžíš totiž o lidskou pomoc, o lidskou moudrost a zkušenost očividně stál. A Písmo ani v nejmenším nenaznačuje, že by to snad mělo být špatně.
Oproti tomu se dodnes setkáváme s lidmi, přesvědčenými, že sahat po lidské pomoci tam, kde je k dispozici pomoc Boží, je nemístné a že jde o projev nedůvěry vůči Hospodinu. To je ovšem hluboký omyl a zcela nebiblický přístup. Boží pomoc je k dispozici vždycky a všude, to bychom nemohli s lidskou pomocí počítat nikdy. Tento významný Boží princip půvabně komentují kraličtí vykladači – a já si je dovolím na tomto místě ocitovat:
Ač dobře věděl Mojžíš, že Syna Božího má za vůdce svých s lidem tažení a kladení se; však když Bůh naskytl prostředků zřízených k větší své k němu v dověrnosti utvrzení, nepohrdal jimi, ale chtěl jich rád a s vděčností užíti. Totéž pobožným po dnes činiti sluší, aby nepokoušeli Boha.
Co tedy udělal Mojžíš? Izraelci měli mezi sebou cizince, jistého Chóbaba, muže zkušeného, znalého života v poušti. Tento Chóbab se už chtěl s Izraelci rozejít a vrátit se domů. Pro Mojžíše ale byl (bez ohledu na veškeré Boží vedení) se svými zkušenostmi natolik cenný, že se ho jal přemlouvat, aby zůstal.
Je dobré si všimnout, jak ho přemlouvá. Nevymýšlí si, co všechno by mu mohl dát. Nevyhrožuje. Prostě připomíná, co Izraelcům slíbil Hospodin. A má odvahu tyto Boží sliby rozšířit i na Chóbaba. Natolik důvěřoval Božímu milosrdenství, že ho neváhal aplikovat i dál, než bylo původně poskytnuto. Mojžíš tu v prorockém vidění předvídá rozšíření Boží milosti na všechny národy světa, jak se to mnohem později objevilo v prorockých výrocích a nakonec i naplnilo v evangeliu.
Boží lid, ať už ten starozákonní, nebo církev, je prostředím, které si má vážit lidských schopností a dovedností. Má je totiž vnímat jako Boží dary, protože není schopnosti, která by Božím darem nebyla. V tradici naší církve je takto zakotvena úcta ke vzdělání a já bych řekl (v návaznosti na vidění staré Jednoty), že toto poznání, toto vnímání hodnoty vzdělání je projevem zvláštní Boží milosti nám dané. Je to tradice, které bychom se nikdy neměli vzdát. Stejně tak bychom ale nikdy neměli zapomenout, že ani náš rozum není žádnou naší vlastní zásluhou, i on je Božím darem. Nemůže tedy a nesmí zakládat žádné rozdíly v hodnotě jednotlivých lidí.
Závěr našeho dnešního oddílu je už věnovaný pravidelně se opakujícím rituálům pouštního putování. V jejich centru nestojí lidské, ale Boží vedení. V čele putujícího zástupu je nesena Boží smlouva, která sleduje pohyb Božího oblaku. Kdykoli se oblak a následně i schrána zastaví, Mojžíš recituje cosi jako žalm, liturgický text. Při zastavení: Navrať se, Hospodine, k desetitisícům izraelských šiků! A při novém vyrážení na pochod: Povstaň, Hospodine, ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!
Někdy míváme pocit, že liturgie je něco, co pravé, upřímné, spontánní zbožnosti brání. Nejsem si vůbec jistý, jestli je spontaneita tím, čeho by si Hospodin až tak cenil. Nám někdy splývá s upřímností, ale to je laciná zkratka. I naučená a stále dokola opakovaná liturgie (jako v tomto případě) může být nanejvýš upřímná a poctivá, naopak spontaneita se snadno dostane do rozporu s Božím důležitým principem vhodného (příhodného) času. Každopádně, starozákonnímu Izraeli byla liturgie blízká, používal ji dávno před vybudováním Chrámu (i když teprve tam ji bylo možné plně rozvinout) a Pánu Bohu to bylo očividně milé.
Když nastal večer a poutníci se zastavili k odpočinku, zastavila se i Boží schrána. Nad ní zaznělo: Navrať se, Hospodine, k desetitisícům izraelských šiků! Ty desetitisíce vyrostly z malého hloučku, který kdysi sestoupil kvůli hladu do Egypta. Pouštní poutníci mohli na vlastní oči vidět, jak se jejich počet v důsledku Božího požehnání a Boží péče rozrostl. Tato skutečnost jim mohla být znamením, že tentýž Bůh, který jim dal vzrůst, je také dovede do cíle jejich putování.
I naše putování tímto světem je provázeno podobným znamením. Boží církev, před dvěma tisíci lety maličký pronásledovaný hlouček, v průběhu těch dvou tisíc let ve všech svých částech tolikrát nevěrná, dnes žije jako nepřehlédnutelný fenomén. Před našima očima ztělesňuje moc evangelia, z jehož požehnání roste Království mezi námi jako hořčičné zrno, jako kvas, jak o nich vyprávěl Pán Ježíš Kristus. Nezničitelná a nenahraditelná. Znamení smyslu a účinku Kristovy oběti. Znamení, že ten, kdo ji na tomto světě ustavil, Pán Ježíš Kristus, ji také dovede do nebeského cíle, do nebeské vlasti.
Přeji nové kazatelské stanici, aby rostla. Teď nemyslím jen na početní růst, v prvé řadě mám na mysli růst duchovní, růst v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Kéž i vaše společenství srozumitelně zrcadlí jeho slávu každý den, kdy budete společně žít a sloužit.