Čtení: Řím. 12,1-2. „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“
Milí „staniční“,
v uplynulém týdnu jsem byl s manželkou několik dní na rodinné dovolené se sborem naší církve v Poděbradech a tam jsme měli několik přednášek o manželství a „něco málo“ o výchově dětí.
V souvislosti s prázdninami, a mimo jiné také s tím, že trávíme více času společně s rodinou a dětmi mně přišla na mysl slova přečteného oddílu křesťanům do Říma. Co je ta živá, svatá a Bohu milá oběť? Co je, nebo alespoň by mělo být naší pravou bohoslužbou? Určitě si každý nějakým způsobem dokážeme odpovědět na tyto otázky. V době prázdnin nemáme naše pravidelné nedělní bohoslužby. Proto nás tato výzva může znejistit. Nezpronevěřujeme se této výzvě tím, že nemáme bohoslužby?
Domnívám se, že naše pravá bohoslužba nespočívá v tom, kolikrát navštívíme nedělní bohoslužbu, i když současně s tím jedním dechem říkám „nezanedbávejte společná shromáždění“, ale co je jejím obsahem v našem srdci. Můžeme být „fyzicky“ účastni nedělní bohoslužby a přesto se jí „duchovně“ zúčastnit nemusíme. Stejně tak si můžeme udělat domácí bohoslužbu, ale může to být jen prázdný úkon, podobně jak to dělali farizeové – nemusíme mít na ní účast. Důležité, zvláště pro děti je, aby naše vnější znaky zbožnosti (např. pravidelná účast na bohoslužbách, tím myslím i domácích) korespondovaly s naším každodenním životem, v každé všední chvíli. Děti si zapamatují, jak se táta, či máma chovali (zachovali) v konkrétní situaci, ne to co říkali např. domácí bohoslužbě. (Přečtěte si k tomu Dt.6:4-9; 20-25). Co si dítě „vštípí“ do paměti? A kdy, případně za jakých okolností, nebo při jaké činnosti. V jaké chvíli je nejlepší říct dítěti svědectví o spáse?
Přestože máme určitý řád (časový režim) pro naše bohoslužby, neznamená to, že na základě těchto pravidelných účastí na bohoslužbě (domácí, nebo naší „staniční“, či jiné) uvěří. Je to vždy Boží milost, kdy přijde ta pravá chvíle. Kdy přichází ta pravá chvíle? „Až se tě syn zeptá“ (Dt.6,20). Každá bohoslužba může být nástrojem tohoto Božího oslovení a následných otázek o Božím vykoupení. Nepromarněme tuto chvíli, buďme připraveni, Buďme pohotoví k odpovědi. Často o tom mluvíme v souvislosti s evangelizací a misií a vyhlížíme nově příchozí. Nezapomínejme na to u našich dětí ani o prázdninách, nebo možná právě o prázdninách.
Přeji pěknou neděli.
Pepa Horský
Váš kazatel.