Skip to main content

Staň se služebníkem

By 17. 10. 202119 října, 2021kázání

Kázající: Milan Kramoliš

Téma: Stal(ň) se služebníkem

Čtení: Filipským 2:1-11

Už se nemohu dočkat! Mám totiž naději, že v ničem nebudu zahanben, ale že nyní, tak jako vždy, bude na mém těle veřejně oslaven Kristus, ať už skrze život anebo smrt.

Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk!

Zůstanu-li naživu v tomto těle, znamená to pro mě plodnou práci. Proto nevím, čemu dát přednost, neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; zůstat v tomto těle je ale potřebnější kvůli vám. Proto vím jistě, že tu ještě pobudu. Kvůli vašemu prospěchu a radosti ve víře tu s vámi všemi zůstanu, aby vaše chlouba v Kristu Ježíši díky mně ještě vzrostla, až se k vám vrátím.

Nahrávka:

Ke stažení zde

ÚVOD

Byla nebyla, židovská rodina. Tři vzorní a bohatí synové se sešli, aby se uradili, co dají mamince k významnému životnímu jubileu.

– Postavím jí krásný dům, kde bude mít vše, nač jen pomyslí, povídá nejstarší.

– Pošlu jí bavoráka se šoférem, míní prostřední.

– A já vás trhnu oba, trumfuje nejmladší. Víte přece, jak mama oblibuje čtení z Tóry, a přitom na tom není s očima už nejlépe. Mám šanci koupit mluvícího papouška, který umí recitovat celou Tóru. Učilo ho sedm rabínů po sedm let! Bude to stát melouna, ale to se vyplatí! Mame jen řekne oddíl a papoušek ho hned odrecituje!

– Jak řekli, tak udělali.

– Po čase přijde od maminky poděkování. Synáčkové moji! Ten dům od Miltona je tak velký! Já ale obývám jen jednu cimru, a uklízet ho musím celý. To auto od Marvina je také pěkné. Ale já jsem stará na cestování a nikam nejezdím a z řidiče se stává pěknej protiva. Ale Melvin, ten jediný správně věděl, co jeho matka ocení! To kuřátko bylo epes delikates!

Někdy je opravdu velmi důležité vědět, co jsme dostali, abychom věděli, co s tím dál dělat. Kuře bylo dobré, ale papoušek už mamince moc veršů z Tóry neodcituje…

Tento vtip ale docela souzní s tématem, kterému se dnes budeme věnovat. Minule jsme „dorazili“ první kapitolu epištoly Filipským, kterou jsem rozdělil na 4 díly.

OPAKOVÁNÍ

V prvním kázání jsem mluvil o svém závazku se za vás modlit s radostí, tak jak to dělal a jak o tom Filipským psal apoštol Pavel. A vás jsem vyzval k tomu stejnému. Shrnul jsem to tehdy do takového jednovětého sloganu:

„Buďme za sebe navzájem neustále vděční a každý den se za sebe s láskou, radostí, vděčností a zájmem modleme.“

V druhém kázání jsem mluvil o radosti, kterou díky Kristu můžeme mít a která může přetrvat až za hrob, protože tuto radost nám nikdo a nic nemůže sebrat. Ona totiž nepramení z toho, co konkrétního zrovna prožíváme – ať už jsme zrovna dole anebo nahoře, ale z toho, co pro nás Kristus udělal na kříži, když se za nás obětoval.

Třetí kázání by se dalo shrnout do sloganu, který jsme si jako společenství dali do vínku právě před dvěma lety – Víra pro život, jaký je. Apoštol Pavel napsal, že žít je pro něj Kristus a to znamenalo 4 body – chtěl mít v životě plodnou práci, chtěl sloužit druhým, chtěl důvěřovat Kristu a také ho chtěl poznat. Ano

A ve čtvrtém kázání – to bylo před prázdninami – z konce první kapitoly jsem se snažil vypíchnout verš, kde Pavel píše: Jen prosím, abyste svým jednáním dělali čest Kristovu evangeliu. Kdy jsem mluvil o tom, že Pavel svou prosbu myslel opravdu vážně a k čestnému životu – bez ohledu na to, co nás potká – nás vyzývá i dnes.

PŘÍBĚH

V létě jsme byli na dovolené v Jeseníkách kousek od Šumperka. Do Neratova to odtamtud nebylo až tak daleko, a tak jsme si řekli, že se na ten kostel bez střechy pojedeme konečně podívat, protože se o něm všude píše, a to většinou jen v superlativech.

Musím říct, že to, co se o kostele v Neratově dočtete, je pravdivé. Když jste na místě a podíváte se přes skleněnou střechu směrem k nebi, tak si říkáte, proč to tak není ve všech kostelech – vždyť takto jsme Bohu přece mnohem blíž.

Kostel je fakt úžasný a vřele doporučuji, abyste si tam zajeli a na chvíli si tam sedli, zadívali se přes prosklenou střechu do nebe a připomněli si, že k nám odtamtud přišel spasitel.

A když už tam budete sedět v lavici, tak se otočte směrem doprava a uvidíte tam viset kříž. Ten je po pravdě řečeno trochu jiný, než je většina křížů, které kdy v kostelích můžete běžně vidět. Většina křížů s Kristem vypadá tak, že je na nich Kristus přibitý a u toho se tváří většinou velmi ztrápeně. Ale tento kříž v Neratově je zcela jiný. Na něm Kristus přibitý vůbec není. A není to tak, že by to byl klasický protestantský holý kříž, protože jsme v katolickém kostele. Kristus je do něj – do toho kříže – totiž vyříznutý. A mně to přijde skvělé vyjádření toho, co můžeme v první části druhé kapitoly Filipským číst, tak pojďme na to, protože to jsou verše, které nás dnes budou provázet:

Je-li v Kristu nějaké povzbuzení, nějaké potěšení lásky, nějaké společenství Ducha, nějaký soucit a milosrdenství, pak mi prosím udělejte radost: mějte ke všem stejný ohled, stejnou lásku, jednu duši, jednu mysl. Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností, ale raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. Ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých.

Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!

Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval, aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.

Filipským 2:1-11

HLAVNÍ MYŠLENKA

Druhá kapitola začíná relativně zlehka, ale postupně v té první polovině, kterou jsme teď četli, graduje ke krátkému hymnu, který byl nejspíš hodně známý a Pavel ho Filipským cituje – není jasné, jestli pochází přímo z Pavlova pera anebo to je opravdu citace něčeho staršího. Spíš to vypadá na citaci. Hymnus (verš 6-11) se týká Krista – toho jaký byl a co pro nás udělal. A naším dnešním hlavním cílem bude si to vše pořádně připomenout.

Minulou neděli Václav mluvil o výzvě, kterou dal Kristus skupině rybářů. Vyzval je, aby opustili plné lodě ryb, své rodiny, své živobytí a vydali se za ním, za Kristem, stát se rybáři lidí. A ta výzva směřovala i k nám. Neměla by zapadnout. Dnes si tu výzvu můžeme opět připomenout například díky tomu, že se podíváme trochu více na to, kdo je a nás pozval.

Když jsem si toto kázání chystal, tak jsem zavolal svému kamarádovi Přemkovi, abych se ho zeptal jsem na pár věcí v tomto oddíle Písma. Občas mi přijde, že je Přemek tak velký nadšenec do Písma (navíc ho studoval na vysoké), že čte Nový Zákon prakticky jen v řečtině. Bylo dobře, že jsem ten telefonát absolvoval, protože byl pro mě dost obohacující. Mimo jiné mě Přemek upozornil na jednu takovou maličkost. Někdy je prý dobré se podívat na podobné oddíly v Písmu odzadu, protože v řečtině se skládají některé věci v trochu jiném pořadí, než jak jsme my v češtině zvyklí. A tudíž proto, abych pochopil smysl nějaké části je třeba začít odjinud než přímo od začátku. A tak začneme náš výklad tím hymnem na Krista.

Kdybychom chtěli například Bibli přirovnat k pohoří, a podle důležitosti jednotlivým částem písma přisuzovali výšku hor, tak tento oddíl by byl jedním z nejvyšších vrcholků. V Bibli není mnoho podobných míst, kde by se v takové koncentraci nahromadil tak silný, jednoznačný a komplexní popis Krista. Jedná se o popis, který jde do hloubky ve všech možných ohledech, i když to vlastně ani nejsou šíleně dlouhé litanie. Kristus je zde popsán několika slovy, ale to, jaký mají význam odhaluje mnohem víc, než bychom čekali.

Je zde napsáno velmi jasně to, kdo to byl Ježíš a proč udělal to, co udělal. Dokonce tady jsou popsány i jeho motivy, proč do něčeho takového šel. Kristus sdílel Boží podstatu – a to slovo, které je pro tento výraz v řečtině použité, se někdy překládá slovem forma, což je špatně. Překladatelé B21, ze které jsme to četli, to správně přeložili jako podstata. Kraličtí to překládali jsa v způsobu Božím. Jde tedy opravdu o tu niternou podstatu, která Krista jasně charakterizuje – Ježíš Kristus je božský, je Boží syn, je součástí Boží trojice. Je Bůh. V tom slově podstata je to ale zesíleno. Není to opravdu jen výkřik – jo Ježíš je bůh. Takto mnoho sportovních fanoušků volalo po Naganu – pro mladší ročníky to bylo jedno z nejslavnějších vítězství českého hokeje – Hašek je bůh, Hašek na hrad…

Tady je to jiné – tady se mluví o podstatě Krista. Tím ho to odlišuje od všech lidí. Jasně a nekompromisně je zde ukázáno na to, že Kristus byl na stejné úrovni a ze stejné podstaty jako Bůh Otec.

Toto ujištění by nás mělo povzbudit. Mělo by nám to vlévat nové síly do žil, když nám dochází. Je to ujištění, že Kristus opravdu nebyl jen nějaký náhodný kolemjdoucí, kterému se podařilo přesvědčit pár chudých v Izraeli. On je mnohem, mnohem víc.

A když čteme dál, tak vidíme, jak Kristus o tomto svém postavení smýšlel. Pavel nás (přes Filipské) vyzývá k tomu, abychom měli stejnou mysl, jakou měl Kristus. A jaká tedy je ta Kristova mysl? Na své rovnosti s Bohem netrval. On si byl vědom toho, kým je, jaká jeho podstata. A protože si toho byl vědom, tak se rozhodl stát člověkem – jedním z nás.

Přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu.

Tam je použito opět použito to stejné řecké slovo – podstata – abychom jasně viděli a četli, že Kristus, který se nevzdal své Božské podstaty, se stal člověkem. Byl obojí naráz. Sdílel obě podstaty – a to je ten jeden z klíčů k porozumění smyslu Evangelia.

Nevím, jestli si umíme představit to, že někdo, kdo byl u stvoření světa, kdo byl tím tvořivým slovem a toto vše, co nás obklopuje, stvořil, se rozhodne stát jedním z těch stvoření, které se proti němu vzbouřily.

Kristus se narodil do chlíva mezi zvířata. Josef s Marií neměli cestovní postýlku, a tak ho strčili do jeslí, kde ho možná krávy a kozy oblizovaly. Jediné přivítání na světě mu uspořádalo pár pastýřů a tři mudrcové. Víc žádná velká sláva. Navíc velmi brzy museli Josef a Marie sbalit svých pár švestek a uprchnout, aby přežili. Mnoha dětem se to tehdy nepovedlo.

A po letech, když se z toho exilu Kristus vrátil a vyrostl, tak finální odměnou za to, že uzdravoval chromé, malomocné, slepé, či jinak nemocné,  za to, že učil, že byl vzorem a nadějí pro lidi, kteří se kolem něj shromáždili a následovali, byla potupná smrt na kříži, které předcházelo nelidské bičování, pohrdání ze všech možných stran, zrada, ponížení a utrpení.

Sice brutálně, ale ona to asi procházka růžovou zahradou opravu nebyla, to ukázal Mel Gibson ve svém filmu the Passion of the Christ.

Kristus – Bůh – se za nás dobrovolně obětoval. A mohl to udělat proto, že nelpěl na své rovnosti s Bohem a vzdal se sám sebe.

Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!

A teď co bychom s tím měli dělat, když se dostaneme sem. Máme se také nechat pověsit na kříž?

Mottem, názvem dnešního kázání je „Stal se služebníkem“ s tím malým obláčkem, kde to „l“ ve slově stal je nahrazeno za ň – staň.

Apoštol Pavel Filipské a tedy i každého z nás, jak jsme tady, volá k tomu

  • abychom přemýšleli stejně jako Kristus.
  • abychom měli druhé za přednější sebe – ovšem ne tak, že budeme druhé tlačit do toho, aby nás upřednostňovali, což se někdy děje
  • abychom se nebáli sloužit.

John Stott ve své knize Basic Christianity píše zajímavý postřeh. Když si zanalyzujeme v rámci Bible všechny popisy událostí, když se lidé potkali s Ježíšem, tak uvidíme, že jejich reakce na něj byla pokaždé vcelku extrémní – buď ho nenáviděli a díky tomu ho dotlačili na kříž – anebo ho milovali tak, že obětovali své finance, rozjeté kariéry pro to, aby ho mohli následovat.

Když jsem v létě 1996 uvěřil, tak mi to změnilo život natolik, že jsem byl schopen si v první hodině biologie na gymplu, kam jsem chodil, když jsme začali probírat vznik světa a člověka, stoupnout před naši třídu a přečíst první kapitolu z Bible a přesvědčovat spolužáky včetně naší biologikářky, že je tu stvořitel.

Musím se přiznat, že od té doby jsem se trochu posunul. Netajím se se svojí vírou před druhými. O tom, že chodím do křesťanského společenství, mluvím s lidmi, které potkávám v práci. Není tam takové mladičké nadšeni jako dříve, ale jak mi říkají moje děti, už nejsem nejmladší.

Kristus a to, co pro mě udělal, mě natolik posiluje a povzbuzuje, že i když přichází těžkosti a náročné věci – doma, v práci anebo i tady, tak vidím ten Kristův příklad, vidím tu jeho oběť, která se mě bytostně dotýká. Vidím jeho lásku ke mně, ke každému z nás.

Ale nejsem dokonalý, a právě díky tomu našeho dnešnímu textu epištoly do Filipis, který opravdu pro mě ční nad většinu Bible si mohu uvědomovat, když potřebuji něco změnit.

ZÁVĚR

Nevím, jestli znáte divadelní hru Járy Cimrmana – České Nebe. Je to jedna z těch, které mám nejradši. Její děj se odehrává v České nebeské kanceláři, kde se rozhoduje o osudech Čechů ve vztahu k tomu, kam po smrti půjdou – peklo, očistec, nebe a případně, jestli je již část někoho z očistce pustit do nebe. Členy této kanceláře jsou známé postavy (velké morální vzory) z naší historie mající jisté spojitosti s křesťanstvím – tedy až na praotce Čecha, který je pohan, jak poleno.

Děj té hry začíná v momentě, kdy na zemi zuří první světová válka a sv. Václav se rozhodne rozšířit osazenstvo kanceláře, které tvoří do té doby jen on, Jan Ámos Komenský a zmíněný Praotec Čech. Prvním, kdo rozšíří jejich řady je Jan Hus. Poté Komenský navrhne Boženu Němcovou, ale Janu Husovi se to moc nezdá, ostatně posuďte sami:

KOMENSKÝ: Padl návrh, bratře Jene, že by zde měly mít zastoupení i ženy. Uvažovali jsme o Boženě Němcové.

HUS: Mrzí mě, bratře Komenský, že už několik vteřin po svém zvolení dělám potíže. Ale dle mého soudu v takovém shromáždění nemá žena co pohledávat. Ať je doma. Ať se stará o děcka. Ať pere, ať vaří. V jejím případě, prosím, ať si třeba i píše. Ale do politiky bych ji netahal. Já bych měl lepší návrh. Karel Havlíček Borovský. To je chlapík! A jak trpěl pro český národ!

KOMENSKÝ: NO, trpěl… Jel zadarmo do Alp, měl tam polo-penzi, to se nedá s tvou kostnickou hranicí srovnávat.

HUS: Když to budete srovnávat s kostnickou hranicí, tak nezvolíte nikoho!

Ano, Jan Hus pro pravdu zemřel na hranici. A naše životy s ním v tomto ohledu nesnesou srovnání. Stejně tak s Kristem. On umřel na kříži. Pamatuje si ještě na ten kříž z Neratova? Kristus prošel křížem, abychom my mohli žít, abychom mohli společně volat – ne z donucení, ale radostně – Ježíš Kristus je Pán. On se pro nás stal služebníkem. Plnohodnotný Bůh v lidském těle sestoupil na zem, aby nesl naše břemena, naše hříchy. Umýval naše nohy, protože nás miluje, a také proto, že se nechce smířit s naším hříchem, který nás od sebe navzájem, a hlavně od Něj dost odděluje.

Ano Kristus nás převyšuje ve všem. Ale dnešní text nás nemá ubít k smrti a uvrhnout nás do deprese, že tam, kde byl On se nikdy nedostaneme. Ne, ten text zve k tomu, abychom ke Kristu zvedali naše hlavy a viděli ten obraz jeho oběti. Viděli kříž, kterým prošel. To nám pak umožní, abychom mohli výzvu apoštola Pavla – smýšlet jako Kristus – v našich životech naplnit a uplatnit, když se rozhodneme někomu jinému než sami sobě sloužit.

Nebojme se tu být pro druhé, když je třeba. Ano sloužit druhým je někdy opravdu těžké a náročné. Zažíváme hodně zklamání, které nás od toho poslání odhání a odvádí, ale obklopují nás lidé – třeba tady v našem společenství Na Cestě je nás celkem dost, a tak se můžeme navzájem povzbudit, podpořit, podržet. A k tomu všemu jsme také obklopeni zástupy těch, kteří podobné zápasy vedli a od kterých se můžeme inspirovat – třeba v 11 kapitole knihy Židům, která je ukončena na začátku následující kapitoly tímto:

Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. (Židům 12:1-2)

Ano je to těžké a náročné, ale nevzdávejme to. Kéž je nám ten starý hymnus povzbuzením do dalších dní a let v naší službě sobě navzájem a dalším lidem, které potkáváme v práci, ve škole, při našich koníčcích…

Je-li v Kristu nějaké povzbuzení, nějaké potěšení lásky, nějaké společenství Ducha, nějaký soucit a milosrdenství, pak mi prosím udělejte radost: mějte ke všem stejný ohled, stejnou lásku, jednu duši, jednu mysl. Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností, ale raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. ‚Ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých. Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš. (Filipským 2:1-5)

Amen

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..