Skip to main content

Jak žít čestně

By 27. 6. 202119 října, 2021kázání

Kázající: Milan Kramoliš

Téma: Žít – to je pro mne Kristus

Čtení: Filipským 1:27-30

Jen prosím, abyste svým jednáním dělali čest Kristovu evangeliu. Když k vám přijdu, rád bych viděl (a když nepřijdu, alespoň o vás slyšel), že pevně stojíte v jednom duchu a že společně jako jedna duše vedete zápas o víru evangelia.

Nedejte se nijak vystrašit svými protivníky; to jim bude jasným znamením záhuby, ale vám záchrany, a to od Boha. Bylo vám totiž dopřáno, abyste v Krista nejen věřili, ale také pro něho trpěli.

Svádíte stejný boj, jaký jste viděli u mě, a jak slyšíte, vedu jej i nadále.

Nahrávka:

Ke stažení zde

ÚVOD

Dobré dopoledne bratři a sestry,

V jednom malém městě navrhl advokát žalobce u soudu jako svědka jednu starou paní. Po zákonném poučení a několika málo obecných odpovědích dal soudce možnost klást svědkyni otázky. Advokát žalobce nelenil a zeptal se: Paní Čermáková, znáte mě? – Ale ano, samozřejmě. Znám vás od plenek. A abych pravdu řekla, jste pro mě velikým zklamáním. Lžete, zahýbáte své ženě, manipulujete lidmi, pomlouváte je. Myslíte si, že jste velké zvíře, a přitom jste tak pitomý, že vám nedojde, že z vás nikdy nebude nic než mizerný maloměstský právník.

Advokát vytřeštil oči. Když se vzpamatoval z prvního šoku, rychle se zeptal: Paní Čermáková, znáte advokáta žalovaného? – Ano, znám pana Vorlíčka ještě z doby, kdy neuměl chodit. Občas jsem ho jeho rodičům hlídala. A i v něm jsem se zklamala. Je to lenoch, udavač a piják. Nedokáže s nikým slušně vycházet a jeho právnické znalosti jsou tak mizerné, že bez uplacení ještě nikdy nic nedokázal. – V tu chvíli soudce přerušil výslech a zavolal si oba advokáty k sobě a povídá jim tiše: Pánové, jestli se jeden z vás zeptá té paní, jestli mě zná, dám ho okamžitě zavřít pro pohrdání soudem!

OPAKOVÁNÍ

Je to už docela dlouho (téměř dva roky), když jsem začal sérii kázání z knihy do Filipis. Občas mi do toho vlezla jiná série anebo, a to docela masivně, corona.

Teď ale už nic nestojí v cestě, abychom společně prošli závěr první kapitoly. Nicméně pro jistotu, abychom se dostali trochu do kontextu, aspoň zopakuji hlavní myšlenky těch kázání předchozích.

V prvním kázání jsem mluvil o tom, jak jsem se začal dívat na naše společenství a na každého z nás trochu jinak díky tomu, že jsem si dal závazek se modlit za nás s radostí, tak jak to dělal a jak o tom Filipským psal apoštol Pavel. Shrnul jsem to do takového jednovětého sloganu.

Buďme za sebe navzájem neustále vděční a každý den se za sebe s láskou, radostí, vděčností a zájmem modleme.

V druhém kázání jsem mluvil o radosti, kterou díky Kristu můžeme mít a která může přetrvat až za hrob, protože tuto radost nám nikdo a nic nemůže sebrat, protože nepramení z toho, co konkrétního zrovna prožíváme – ať už jsme zrovna dole anebo nahoře, ale z toho, co pro nás Kristus udělal na kříži, když se za nás obětoval.

Třetí kázání by se dalo shrnout do sloganu, který jsme si jako společenství dali do vínku právě před dvěma lety – Víra pro život, jaký je.

Mluvil jsem o tom, že středobodem našeho života má být Pán Ježíš Kristus – bez ohledu na to, co zrovna prožíváme. Snažil jsem se nás povzbudit, abychom se nesnažili ukrýt do nějaké virtuální reality, anebo hledat jen ta nejrychlejší a nejjednodušší řešení, která se nám život v tomto světě a kontextu nabízí.

Mluvil jsem o tom, abychom se snažili v životě se nedívat jen na sebe, ale sloužit druhým, i třeba drobnými věcmi, jak nám životní okolnosti umožní.

TÉMA

A tím se dostáváme do poslední části první kapitoly, kde Pavel píše:

‚Jen prosím, abyste svým jednáním dělali čest Kristovu evangeliu. Když k vám přijdu, rád bych viděl (a když nepřijdu, alespoň o vás slyšel), že pevně stojíte v jednom duchu a že společně jako jedna duše vedete zápas o víru evangelia.

Nedejte se nijak vystrašit svými protivníky; to jim bude jasným znamením záhuby, ale vám záchrany, a to od Boha. Bylo vám totiž dopřáno, abyste v Krista nejen věřili, ale také pro něho trpěli.

Svádíte stejný boj, jaký jste viděli u mě, a jak slyšíte, vedu jej i nadále. ‚

Dnešním tématem – tím hlavním, na co se chci zaměřit, je ta první věta.

Jen prosím, abyste svým jednáním dělali čest Kristovu evangeliu.

Když se podíváme do chytrých knih a na wikipedii, abychom si osvěžili, co to slovo čest znamená, tak zjistíme, že čest je slovo odvozené od slovesa ctít. Jedná se o vlastnost člověka, již lze charakterizovat jako morální kredit, vážnost, hodnověrnost nebo dobré jméno. Čest lze vyjádřit jako potenciál k získání důvěry nebo projevu úcty. Se zvyšující se ctí tato pravděpodobnost roste.

Čest je budována a udržována příkladným plněním závazků, vzdáváním se vlastních požitků nebo jejich vystavení riziku v nějaký prospěch jiného, pracovním nasazením, obecně takovým chováním, které je objektivně vnímáno jako žádoucí pro celou společnost. Pokles nebo ztrátu cti lze naopak očekávat od podvodu, zrady nebo zbabělosti.

Když se řekne čestný člověk, tak si každý z nás někoho určitě představíme. Nevím, jaké představy máte vy, ale já si představím buď někoho z Rychlých Šípů – kdo neví, o jaké hrdiny se jedná – tak jsou to Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Rychlonožka a Červenáček a jsou to kluci, které na svět přivedl Jaroslav Foglar, který o nich psal.

Anebo dvojice hrdinů, kterými byl Old Shatterhand a jeho rudý bratr náčelník Apačů Vinnetou v příbězích Karla Maye. V moderním pojetí je to pro mne pak třeba komiksový hrdina Kapitán Amerika.

Určitě každý z nás má ze starých knih – klasických – ale také i těch moderních spousta dalších příkladů, které se nám mohou vybavit. Jedná se o ty kladné hrdiny, které bychom měli následovat a napodobovat. Mají morální kredit a snaží se vyhýbat podvodům a zradám.

Tito hrdinové a hrdinky mají ale jednu nepříjemnou vlastnost – jsou vymyšlení. Vymyšleným postavám se ty správné a kladné vlastnosti dají připsat lehce – prostě si je k nim vymyslíme přiřadíme je a je to dané.

Horší je to s těmi postavami reálnými. S těmi, které každý den potkáváme v práci, v rodině, ve škole, na ulici. Ty si nevymyslíme. Ti jsou.

Jedna z těch reálných postav naší historie, kterou si vybavím, když mluvíme o čestnosti, má dnes výročí popravy. Je to Milada Horáková. Před svou smrtí napsala v dopise na rozloučenou:

Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše.“ Navždy naše Milada

My všichni, jak tu jsme, mezi reálné lidi také patříme, každý z nás – ano a i s námi se různí lidé potkávají v práci, ve škole anebo doma.

Nikdy jsem si té Pavlovy věty moc nevšímal. Viděl jsem jeho povzbuzování a jeho zmínky o modlitbách, utrpeních atd. ale teď, když jsem se pustil do rozebírání celé kapitoly, mě ta věta zarazila.

Apoštol Pavel těsně před ní ještě píše:

Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; zůstat v tomto těle je ale potřebnější kvůli vám.

Proto vím jistě, že tu ještě pobudu. Kvůli vašemu prospěchu a radosti ve víře tu s vámi všemi zůstanu, aby vaše chlouba v Kristu Ježíši díky mně ještě vzrostla, až se k vám vrátím.

Jen prosím, abyste svým jednáním dělali čest Kristovu evangeliu.

Do doby než, jak Pavel věřil, se dostane opět mezi Filipské, je „jen“ prosí. To slovo jen je klíčové. Pomocí něj klade Pavel důraz na to, že tu prosbu mají vzít velmi vážně.

Pavel si je jistý, jak píše, že Bůh dovede dobré dílo, které ve Filipských začal, do konce, až přijde znovu Kristus. Modlí se také, aby se během té doby rozrůstala jejich láska.

Život většiny lidí je běh na dlouhou trať. A život – nebudeme si lhát do kapsy – není úplně jednoduchý – ať už se podíváme na první století anebo to dvacáté první. Neustále čelíme jako jednotlivci anebo jako církev nějakým těžkostem a překážkám.

Filipští a vůbec první křesťané to neměli vůbec jednoduché. Museli odolávat tlaku na svou víru, který my si těžko dokážeme představit. Přiznání se ke Kristu je mohlo stát život. V současnosti se to může stát v některých arabských anebo diktátorských zemích, že člověk, který se veřejně přizná ke Kristu, přijde o život.

A toho tlaku Filipským zní prosba od Pavla. Ať už jsou okolnosti Vašeho života jakékoliv, prosím, dělejte svým jednáním čest Kristu a evangeliu. Dělejte čest dobré zprávě o Kristově smrti za hříchy a z mrtvých vstání.

A dělejte to společně – jako jedna duše. Zápas o víru evangelia, že Kristus umřel a byl vzkříšen. Zápas o víru, že díky tomu jsou nám odpuštěny hříchy. Zápas o víru, že smrtí život nekončí.

Říká jim, aby se nedali vystrašit protivníky, když o víru budou zápasit, a navíc jim život nelakuje narůžovo. Natvrdo jim říká, že to nebudou mít jednoduché. Doslova budou pro Krista trpět. A to se nevyhne ani jim a nevyhnulo se to ani Pavlovi.

Abychom ale jen nemluvili o Filipských. Ta hlavní dnešní otázka je, co bychom si z toho příběhu a Pavlovy prosby měli vzít my. Co z toho, co Pavel napsal Filipským, platí také pro nás – křesťany dvacátého prvního století? A jak by se to mělo projevit v našem životě.

Je vůbec ještě relevantní Pavlova prosba, abychom dělali naším životem čest Kristu? Není to už trochu přežité.

Dobrá zpráva evangelia se nemění. Je platná před dvěma tisíci lety stejně jako dnes. Má stejnou váhu. A také stejně tak platí, že rozšířit tu zprávu máme my – křesťané. Bez nás to nepůjde.

Když jde o to, jak lidem na Krista ukázat, tak máme jen dvě možnosti. Buď našim kamarádům a známým, nebo rodinným příslušníkům, příběh evangelia řekneme anebo jim ho předvedeme svým životem.

No ona ta možnost je v konečném důsledku vlastně jen jedna. Naše slova by se měla odrážet v našich činech a pokud bychom k tomu, co děláme, nikdy nic neřekli, tak by lidé kolem nás nevěděli, co nás vlastně vede k tomu, že se nějak chováme a nějak jednáme.

Oni se totiž i nevěřící lidé mohou chovat velmi čestně a nezištně. Náš hejtman Grolich včera sdílel krátké video o tom, jak se vyvíjí situace v místech postižených tornádem. Řekl tam mezi těmi všemi informacemi také to, že jedna z nejtěžších věcí, kterou musel v posledních dnech udělat, byla, když musel říkat dobrovolníkům, kteří se spontánně rozhodli jet Jižní Moravě pomoct, aby ještě nejezdili.

Z definice čestnosti víme, že její součástí je nezištná pomoc druhým. Mnoho z těch lidí, kteří se vydali, a ještě vydají pomoct Jižní Moravě nejsou věřící, a přesto se nějak chovají.

Mě osobně vždy tak trochu zahanbuje, že lidé jsou v takových časech ochotní se vydat pomoct – já osobně teď nejsem schopen se zvednout a odjet na místo a třeba týden tam pracovat. Není pak moje víra jen něco, co chci vystavit na obdiv druhým, ale skutek utek?

V naší firmě jsme nedávno s pár kolegy dělali osobnostní test. Výsledky byly zajímavé. Ukázalo mi to pár věcí, které bych měl u sebe změnit s ohledem na rozvoj naší firmy a s ohledem na to, abych pro tým mohl být přínosem a ne zátěží. S člověkem, který text vyhodnocoval jsem se pak o výsledcích bavil a jedno z témat, které jsme rozebírali, bylo etické / čestné chování – jestli nemám někde mezery. Občas se žel najdou – nejvíce je vidím v tom, že se snažím někomu vyjít vstříc, a tak něco slíbím, ale pak mám problém někdy dodržet termíny například.

A v kontextu toho, o čem tady dnes kážu, si o to víc uvědomuji, že i když nejsem schopen jet teď pomoct lidem do Hrušek odklízet trosky, tak jsou i jiné způsoby, jak mohu dělat čest Kristu svým životem.

ZÁVĚR

13. května to bylo na den přesně osm let, kdy jsme se tady v Otevřené Zahradě sešli poprvé. Ve všem tom chaosu posledních měsíců jsem na to výročí zapomněl. Osm let je už docela dost. Když se na ty roky podívám, tak vidím, že stále vedeme zápas o evangelium. Stále se snažíme jako jednotlivci a jako společenství dělat čest našimi životy Kristu.

Ano během těch let jsme zažili několik křtů, svateb a radostí, když se někdo rozhodl následovat Krista. Také jsme ale zažili dost zklamání, těžkostí a rozčarování – ze sebe samých a také z druhých, kteří mezi nás chodí.

Možná se ptáme, jestli to má vlastně vůbec ještě smysl – tvořit nějaké křesťanské společenství. Jsme teď mnozí z nás unavení – nechce se nám dělat věci, které třeba dřív byly běžnou součástí našich životů. Když se podívám na uplynulý rok a půl, který jsme prožili ne moc společně, ale spíš odděleně ve svých domovech, tak si uvědomuji, že nás to dost vzalo.

Nechci ale končit pesimisticky a beznadějně. Evangelium, kterému máme dělat čest a o které máme zápasit společně, je přece plné naděje.

Ano jako společenství, a i jako jednotlivci nejsme v té nejlepší kondici. Máme za sebou drsný rok. Navíc nevíme, jak se to ještě letos vyvine a kolik lockdownů budeme muset ještě snést. Je před námi mnoho neznámých. Uvědomuji si to.

A tak bych nás všechny chtěl o něco požádat. Apoštol Pavel Filipským k tomu zápase o dělání cti Kristovu evangeliu napsal:

Když k vám přijdu, rád bych viděl (a když nepřijdu, alespoň o vás slyšel), že pevně stojíte v jednom duchu a že společně jako jedna duše vedete zápas o víru evangelia.

Jsou před námi prázdniny. Čas, kdy bude přeci jen volněji. Čas, kdy budeme mít možnost více přemýšlet. Využijme to každý z nás k modlitbám za to, abychom jako jednotlivci i jako společenství pevně stáli v jednom duchu a společně jako jedna duše vedli zápas o víru evangelia. Modleme se za to, abychom rozpoznali, jaké konkrétní věci máme dělat, aby to tak mohlo tady mezi námi fungovat.

Potřebujeme jistý restart. Potřebujeme nové síly a novou naději. Potřebujeme i vytrvalost a odvahu.

Nejsme na to sami. A to mi dává stále naději a chuť pokračovat. Kristus je v tomto zápase blízko. On se za nás obětoval. Má nás rád.

odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu.

Amen

Next Post

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..