ČTENÍ: 1. Jan 4:20-21
20 Kdo staví na odiv svou lásku k Bohu a nenávidí bratra, klame druhé i sebe. Když nemiluje bratra, kterého má před očima, jak může milovat Boha, kterého nevidí?
21 Kristus nám řekl jednoznačně: Miluješ-li Boha, miluj bratra.
Téma: Je naše láska k Bohu opravdu „Boží“?
Copak je možné, aby se někdo láskou chlubil, aby ji vystavoval, nebo ji jen hrál? Zdá se to nemožné, a pokud to někdo dělá, domníváme se, že se taková hra snadno odhalí. Mám za to, že někteří lidé (křesťané), jsou dobrými herci. Pod rouškou deklarované Boží lásky k bližním, skrývají lásku k sobě.
Už jsme si připomínali dvojí přikázání lásky, které Pán Ježíš citoval farizeům (Mt.22:34-40). Je to vlastně trojí přikázání lásky, protože se tam nakonec mluví i o lásce k sobě samému. (Ta se však nemá projevovat obracením pozornosti k sobě, ale uvědoměním si toho, že mám v Božích očích vysokou hodnotu, že mě Bůh miluje). Jenže tito zmínění „herci“ toto přikázání obrátí zcela naopak: první přikázání je milovat sebe, pak možná Boha a nakonec bližního. Milování Boha a bližního je de facto jen „vedlejším produktem“ sebelásky.
Když se dívám na některé lidi, nebo skupiny lidí, kteří z „křesťanských pohnutek“ pomáhají druhým a po čase „vyhoří“, kladu si otázku, zda ta pomoc byla skutečně z čistého srdce – tedy z projevené Boží lásky k bližnímu, nebo z potvrzování sebe sama. Stejně tak si kladu otázku nad vyhořením některých služebníků v církvi, a to i kazatelů.
Zpytujme naše pohnutky k „činění dobra“ a buďme svobodní od „upocených“ projevů sebelásky.
Přeji pěkné dny začínajícího babího léta.
Pepa