Milé sestry, milí bratři, vážení delegáti výroční konference!
Rok uběhl jako voda a jsme tu opět jako delegáti sborů naší církve, abychom společně Pánu Bohu poděkovali za vše, co se z Boží milosti podařilo vykonat. Jak patrno z konferenční brožury, je toho opravdu hodně. A to tam ještě není to, co ze žádných zpráv nevyčteme; podivuhodné, skryté působení Ducha svatého, jehož ovoce jsme sklízeli a mnohé jistě ještě sklidíme a také málo viditelná a přitom nenahraditelná služba jednotlivců všech generací. Jsem opravdu potěšen, když při návštěvách sborů, stanic, diakonických, misijních a vzdělávacích zařízeních církve vidím horlivost a radost z víry v Pána Ježíše Krista, která se promítá do oddané služby jak ve sboru, tak i mimo něj. Díky Bohu za všechny možnosti, které nám byly v uplynulém období dány i za ty, které se před námi teprve otevírají.
Kalendářní rok 2015 vykázal opět mírný nárůst počtu členů, dětí, i celkem včetně přátel, jak můžeme vidět na grafu za posledních 25 let – viz zpráva tajemníka. Z grafu je patrné, že Církev bratrská jako celek zažívá úžasnou Boží milost v tom, že od roku 1990 neustále početně roste.
Podobně se Boží přízeň projevila i v počtu sborů, který se od té doby více než zdvojnásobil. Za poslední 4 roky sice nevznikl žádný sbor, to ale neznamená, že zápas o zakládání sborů ustal. Je třeba říci, že za růstem počtu sborů do roku 2010 byla paradoxně mimo jiné i dlouhodobá neochota vlád řešit odluku církví od státu. Církve byly stále podporovány ze státního rozpočtu a to umožnilo zakládat sbory s menším počtem členů, a obsazovat je služebníky na plný úvazek. S ohledem na nový systém financování to už nepůjde tak snadno.
K porovnání s dobou před Listopadem připomenu, že v roce 1988 byla ustavena komise pro stav sborů, která mimo jiné přišla s následujícím závěrem vycházejícím ze sborových zpráv: „Komise očekávala ve zprávách pohled spíš vyznávající – zda rosteme do duchovní kvality podle norem NZ a co učiníme pro početní růst svých sborů, protože když 38 sborů přijme navíc jen 25 členů, ukazuje to, že nejde v průměru ani o 1 člena na sbor.“ S vděčností a s pokorou můžeme tedy říci, že se k nám Bůh přiznal, a že ze své milosti nám po roce 1989 žehnal neustálým nárůstem počtu členů. Za posledních 25 let se přírůstek pohyboval v průměru 111 členů za rok, což jsou průměrně 2 členové na jeden sbor (počítáno za celé období 25 let).
Jsou ale skutečnosti, které tento shrnující graf nepostihne, například, že máme sbory, které v posledních deseti letech početně rostly (46), sbory, které stagnovaly (18), nebo vykazovaly úbytek členů (9). V životě církve je řada dalších věcí, které ani nejlepší statistiky nepostihnou, neboť se týkají horlivosti naší víry, našich postojů a tužeb, které utvářejí život sborů a ovlivňují duchovní klima sborového společenství. O některých z nich bych se chtěl zmínit. Jestliže poslední dvě předsednické zprávy byly spíše monotématické (manželství a rodina v církvi; kazatel a jeho osten), potom ta letošní bude na výzvu členů Rady trochu pestřejší. Vycházím z vizitačních zpráv, z návštěv sborů a staršovstev a také z posledních dvou pastorálek. Nejvíce mně vynikly tři oblasti ze života Církve bratrské: 1. Nedostatek kandidátů pro volby do staršovstva, 2. Střídání kazatelů na sborech, 3. Jazyk naší víry.
I. Nedostatek kandidátů pro volby do staršovstva
Postesk nad nedostatkem kandidátů do staršovstva není nový, krátce jsem jej zmínil v roce 2012. Žel, nelepší se to. Dlouhodobě se tedy s tímto problémem potýkáme. Podmínka Řádu, kdy počet kandidátů má alespoň o polovinu převyšovat počet těch, co mají být voleni, je téměř nesplnitelným přáním. V některých případech je volební komise ráda, když může předložit členskému shromáždění alespoň tolik kandidátů, kolik je členů stávajícího staršovstva. Dnes už máme i sbory, které mají problém získat na kandidátku alespoň minimální počet starších, tj. čtyři mimo kazatele, aby splnili podmínku pro existenci samostatného sboru CB. Článek 4, odst. 4 Ústavy: “Pro zřízení a existenci Sboru je potřebný dostatečný počet členů, kteří jsou schopni vytvořit podmínky k plnění poslání Sboru a zabezpečit duchovní, organizační i hmotné zajištění života Sboru. K tomu patří i ustavení fungujícího staršovstva.” Jinak řečeno, kde se nedaří sestavit kandidátku a zvolit staršovstvo alespoň v minimálním počtu, tam se sbor dostává do vážné situace, neboť ztrácí mandát pro svoji existenci, třebaže může mít i přes stovku členů.
Čím to je? Jaké jsou příčiny, že členové sboru nechtějí kandidovat do staršovstva? Je to jen běžný problém, který se časem sám vyřeší, nebo se za tím skrývá něco hlubšího? Nemyslím si, že odpověď zní: „nejsou lidi“. Oni jistě jsou, ale z nějakého důvodu mají překážky na funkci staršího sboru kandidovat. Důvody mohou být dvojího rázu: individuální, týkající se osobního rozhodování oslovených členů, nebo mohou nějak souviset s celkovým stavem sboru.
Osobní důvody:
- V první řadě je to zřejmě náročnost úřadu staršího, poměrně značné nároky na čas a odpovědnost. Mnohdy jde o nepopulární pozici, náročná příprava kázání, častá jednání staršovstva, atp. Cituji z jednoho dopisu, který jsem obdržel: “Domnívám se, že změna k lepšímu nenastane dříve, dokud si případní kandidáti nebudou plně jisti tím, že nebudou muset dělat téměř vše a zaskakovat za různé služby ve sboru a to téměř neustále. Zvláštní pak je, když “v nouzi” káže laik a ve sboru sedí několik kazatelů “profesionálů”, místo toho, aby s radostí posloužili kázáním”.
- Dříve kandidovali do staršovstev i senioři ve věku hodně přes 60 let. Dnes se z této generace mnoho kandidátů nehlásí. „Už jsem byl starším moc dlouho, chci dát přednost mladším“, slýcháme. To je dobře, pokud máme komu vedení sboru předat.
- Nejsem na to připraven, asi bych to nezvládl.
- Jsem členem sboru, rád pomohu, ale nechci se nějak vázat.
Sborové důvody:
- Možná není něco v pořádku s kolektivním povědomím sboru, kde bychom si měli vážit těch, kteří přebírají odpovědnost. Někdy se starší naopak stávají terčem zbytečné kritiky, když se ve sboru něco nedaří. Starší sboru může být vnímán jako ten „nadřízený“, na kterého si musíme dát pozor, neboť rozhoduje o nás bez nás. Možná je dost kritiky a přitom málo vděčnosti a přímluvných modliteb za ty, kteří toto břemeno berou na sebe. Sám apoštol Pavel přirovnává péči a starost o sbor k vojsku, které proti němu každý den povstává (2Kor 11, 28 – Kralický překlad).
- Možná je mezi členy malá odvaha volit za starší sboru mladší ročníky a sestry. Zdá se, že krize mužů středního věku v církvi pokračuje, a že je třeba vychovávat novou generaci.
- Další závažná příčina nedostatku může být v tom, že volba staršovstva se děje demokratickou volbou z kandidátů, kteří na roli starších nebyli nikdy připravováni. Jeden z důvodů proč tomu tak není, může být i obava, aby si kazatel nevychovával „svoje“ staršovstvo z lidí, kterým se věnuje a tak si budoval „svůj“ tým. Jsem přesvědčen, že je třeba tuto obavu rozptýlit a naopak se obdarovaným lidem věnovat a připravovat je k „dílu služby“ (Ef 4,12).
Důvodů je určitě více, ale pokud tomu tak je, jaké jsou důsledky? Slabá a neúplná staršovstva mohou vypovídat o duchovní vlažnosti sboru a nejasném vedení. Z toho pak mohou vznikat komplikace, jako například: nerozhodnost, pasivita, bujení nezdravých tendencí, absence sborových priorit, neřešené problémy, skomírající pastorace, chaos a nejednota. Vyvážit tyto nedostatky nebude snadné, ale neřešení problémů může vést k povrchnosti a chaosu. Nemusí to zajít až tak daleko, ale slabé vedení negativně poznamenává život sboru na delší dobu.
Pokud se ve sboru nepodaří zvolit staršovstvo na poprvé, je možno vyvolat další volbu, které předchází okamžité svolání členského shromáždění, kde volební komise a stávající staršovstvo vtáhnou do rozhovoru celý sbor a snaží se společně situaci řešit. Nepodaří-li se ani poté ustavit staršovstvo, vykoná Rada ve sboru mimořádnou vizitaci, nastolí jakousi “nucenou správu”, jejímž výsledkem je podklad pro další rozhodování na Konferenci o budoucnosti samotného sboru.
Co můžeme udělat pro to, aby se tak nedělo?:
- Vést intenzívnější modlitební zápas za povolání do služby starších. Je to požehnání pro sbor i pro ty, kteří budou zvoleni. Pro sbor v tom, že nové staršovstvo je projevem Boží milosti a vyslyšených modliteb, nejen výsledkem „demokratických“ voleb. Starší sboru pak vnímá, že členové si jej vyprosili a ví, že to není jeho ambice, ale Boží povolání podle rozpoznaného obdarování a jeho ochoty sloužit (1Tm 3, Tt 1).
- Podpořit ty, kteří se osvědčili, aby předčasně neresignovali na tento úřad a pokračovali dál.
- Systematicky připravovat nové služebníky, ze kterých mohou vyrůst potenciální starší sboru. Pověřen k tomu může být kazatel nebo zkušený starší sboru. Zde je možné například u mladých vedoucích navazovat na nějakou sborovou formu mládežnických seminářů, á la Houba, Studna.
- Nepřehlížet k této službě obdarované sestry, a pokud budou zvolené, pak nepodceňovat jejich roli.
A ještě jedna důležitá věc. Počet starších se na našich sborech běžně pohybuje od pěti do dvanácti členů. To je poměrně vysoké číslo na tak náročnou a charismaty determinovanou službu. Dlouhodobě se ukazuje, že požadovanou kvalifikaci nesplňují všichni oslovení. Odmítavé postoje oslovených členů nemusí být jen projevem neochoty, ale naopak projevem moudrosti a sebepoznání. Proč by tedy sbory, které mají problém najít kandidáty do staršovstva v počtu dle dosavadní praxe, nemohli volit jen 3-4 starší splňující ony biblické požadavky na presbytery, kteří žijí v nejužším kontaktu se sborem. Nový Řád na to pamatuje tím, že plněním konkrétních sborových záležitostí může staršovstvo pověřit dílčí rady – např. sborovou, hospodářsko-technickou, diakonskou, misijní, radu stanice, atp., které se mu ze své činnosti odpovídají. Tak se může zapojit do práce více lidí a ti, kteří by běžně byli pobízeni k členství ve staršovstvu a přitom by na to „neměli“, splnili by své poslání, a nebyli by zatěžováni záležitostmi, ke kterým nemají obdarování. Na druhou stranu by se starší – presbyteři mohli více věnovat „duchovní“ práci, modlitbám, vyučování, výchově, pastoraci.
Vím, že problém zvolit staršovstvo se netýká většiny sborů naší církve, ale přece jen takové sbory jsou a není jich nezanedbatelný počet. Proto jsem na tento dlouhodobě negativní jev chtěl znovu upozornit, abychom jej nepodceňovali. Ve společném rozhovoru mohou sbory s dobře fungujícími staršovstvy být povzbuzením těm sborům, které jsou v nouzi.
II. Střídání kazatelů na sborech
Jedna z charakteristik církví spočívá v rozličné praxi střídání kazatelů na sborech. Někde se tak děje rozhodnutím shora (ŘKC, ECM, CASD), jinde se sice střídání doporučuje, ale není výjimkou dlouhý mandát (např. CČSH, ČCE – generační faráři, kteří děti pokřtí, později je konfirmují, posléze je oddají a pak zase pokřtí jejich děti). My máme řízené střídání kazatelů, které se osvědčuje, a jsem přesvědčen, že je jedním z faktorů podporující jednotu a růst církve. Pestré obdarování kazatelů se tímto způsobem jaksi rozprostírá po celé církvi a místní sbor může profitovat z různých důrazů, které kazatelé do života sborů vnášejí. Změna v pravý čas je prospěšná, působí ve prospěch ozdravného procesu života sborů, někdy vnáší potřebný pohyb do stojatých vod. Ovšem má to i svá úskalí, zmíním tři:
- Hlasování o setrvání kazatele na sboru. Po osmi či dvanácti letech by kazatel mohl poměrně s velkou pravděpodobností odhadnout, jak je na tom, co se týká pokračování ve službě sboru. V případech, kdy se očekávání většiny sboru od služby kazatele nenaplnilo, nemusí o sobě nechat kazatel hlasovat a může sboru oznámit svůj odchod ještě před uplynutím předmětné doby. Může se ale ve svém úsudku mýlit a proto je dobré, aby si včas před oním hlasováním udělal průzkum ve staršovstvu, či mezi členy o tom, jak vidí oni jeho event. další pokračování. Tímto způsobem může předejít zklamání, kdy výsledek hlasování neodpovídá jeho očekávání. Jako kazatelé bychom si měli pěstovat potřebnou sebereflexi, vědět o svých obdarováních, a také sebekriticky vnímat svoje limity, se kterými bychom neměli dlouhodoběji zatěžovat jeden sbor. Zkrátka mít zdravě realistický pohled sami na sebe.
- Samostatnou kapitolou jsou situace, kdy odcházející kazatel zůstává i nadále členem sboru, ve kterém sloužil jako správce nebo kazatel. Bude užitečné připomenout některé zvyklosti, kterými se toto specifické střídání kazatelů řídí. Zde je třeba zdůraznit, že instalace kazatele na sboru CB má jen omezenou platnost, a je vymezena datem začátku a konce služby. Rozhodování o mandátu kazatele se děje v členském shromáždění a je realizováno v součinnosti Rady a místního staršovstva. Oficiálním ukončením služby kazatele na sboru končí tedy i jeho učitelský, pastýřský a správcovský úřad pro konkrétní sbor. (V tom je například patrný rozdíl mezi praxí CB a nezávislých sborů, kde se délka působení posuzuje individuálně s odkazem na Boží povolání.) Pokud bývalý kazatel zůstane i nadále členem sboru, potom na základě zvyklostí v CB se nedoporučuje, aby kandidoval ve volbách do staršovstva, ani jinak pravidelně vyučoval ve sboru, který má nového správce, a nepřijímal pravidelné finanční ohodnocení za svoji službu. Jeho eventuální výpomocná služba je konána s vědomím staršovstva a pod jeho autoritou. Dodržovat tyto zásady prospěje nejen odstupujícímu a nastupujícímu kazateli, ale také jednotě sboru. Každopádně se však očekává, že správce sboru si bude vážit svého předchůdce, jeho služby v církvi, bude s ním udržovat přátelský a pastorační kontakt a podle potřeby a možností jej zapojí do služby.
- Třetí věc, kterou chci v této souvislosti zmínit je neduh porovnávání kazatelů, jejich kázání a služby vůbec. Zejména se tak děje s příchodem nového kazatele na sbor, který v porovnání s tím předchozím některým nevyhovuje, a dává se to různě najevo. Není to nic nového, podobné smýšlení měli někteří členové korintského sboru (1Kor 1, 12). Z kontextu vyplývá, že si oblíbili různé učitele, jedni se hlásili k Pavlovi, jiní drželi s Petrem, další zase upřednostňovali Apolla. Jednota sboru byla vážně ohrožena. Jak bude apoštol Pavel komplikovanou situaci řešit? Označí tuto nejednotu silným výrazem – rozdělení (roztržení) těla Kristova. Tedy tělo tady je, ale je invalidní. Pavel pokračuje a vyhlásí, že v Kristu přebývá všechna plnost, neboť z jeho plnosti přijal Petr vše potřebné pro svoji službu, aby z jeho služby a z jeho obdarování měli užitek všichni. Podobně na Kristu stavěl svoji práci v korintském sboru Pavel i Apollo.
Jedna z příčin, která rozděluje nejen sbor, ale i Krista (!), spočívá v tom, že členové sboru začnou upřednostňovat člověka. Vážou se na některé, třeba i výjimečné služebníky, přestože tito duchovní vůdcové mnohdy o to sami nestojí. Touto člověčinou se snižuje obdarování a povolání jiných služebníků, třeba ne tak výrazných, čímž se podvazuje Kristova plnost v Božím lidu. Kdykoliv přijde takové pokušení, je třeba si uložit “bobříka mlčení” a o to víc se za kazatele modlit a podporovat ho. Někdy se může chytnout do této pasti sám kazatel. Nějak, třeba i podvědomě, se začne srovnávat s předchozím kazatelem a vytváří si tak fiktivní bariéry, které mohou negativně ovlivňovat nejen jeho službu, ale i práci ve sboru. Na to existuje dobrá rada: připomínat si svoji hodnotu v Kristu a v něm nacházet svoje naplnění, přijímat sbor v jeho rozmanitosti, nebát se kritiky ani opozice, nesrovnávat se s předchůdcem a sloužit Bohu, jak je komu dáno.
III. Jazyk naší víry
Říká se, že není možné dělat nové věci starými metodami. Za jistých předpokladů to platí i v církvi, neboť Boží milosrdenství, jak zpívá žalmista, je nové každé ráno, a proto nemusíme žít jen z požehnání včerejšího dne. Naopak, Bůh tvoří stále něco nového a chce nás u toho mít. Duch svatý nás k tomu povzbuzuje, a tak toužíme po „čerstvé“ víře, která by nás posouvala v cestě za Kristem. Při jedné příležitosti použil Ježíš případnou ilustraci: Nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“ (Mk 2, 22). Nechci vykládat předmětný text, jen chci zdůraznit, že když je něco nové a děláme to poprvé, objeví se různé nedostatky a vznikají různá nedorozumění. Nemáme-li opakovat to známé „takhle jsme to nikdy nedělali“ do nekonečna, potřebujeme k tomu odvahu víry, vzájemné porozumění, toleranci a společný jazyk.
Na našich sborech vedeme různé zápasy o živé společenství víry. Staré měchy nevyhovují, o tom se různým způsobem přesvědčujeme. Přitom to nové, nemusí být něco zcela neznámého. Pro některé sbory bude nové to, že se soustředí na duchovní obnovu, jinde to po mnoha letech bude znamenat evangelizační a misijní rozmach, některé sbory se zase zaměří na ukotvení víry v rozkymácené sborové lodičce na vlnách tohoto „světa“. Každý sbor onu novotu prožívá jinak a je dobré „sladit noty“. Potřebujeme naslouchat jeden druhému, abychom si ujasnili, možná trochu i sjednotili jazyk naší víry. Zda rozumíme sami sobě a hlavně, zda nám rozumí naše okolí. Snad nemusím dodávat, že srozumitelný jazyk nejsou jen známá slova s jasným obsahem, někdy to bývá bolestný zápas o vyjádření poznané pravdy, těžko hledáme ta pravá slova a přitom je zřejmé, že si rozumíme. O neverbální komunikaci, která je pro život sboru stejně důležitá, ani nemluvě.
Je velmi potřebné, abychom naši křesťanskou víru formulovali, rozumně popsali, teologicky vyjádřili například ve Vyznání víry či v Zásadách CB. Stejně tak je důležité dávat víře reálnost různě prožívanými zkušenostmi. Současný papež k tomu říká, že jádro křesťanství je příběh lásky mezi Bohem a lidstvem a dodává: “Dnešní životní styl je velmi odlišný, a proto intelektuální přístup sám nestačí. Musíme nabídnout lidem prostory žití ve společenství a společné putování. Pouze skrze konkrétní zkušenosti a existenciální svědectví je možné učinit dnes křesťanské poselství reálným.“
Líbí se mi tento důraz a sdílím jej. Jako ilustraci připojím zkušenost z poslední doby. Musím se přiznat, že mě překvapil kritický postoj některých z nás na loňské pastorální konferenci k výpovědi jednoho z našich kolegů, sdílejícího svůj životní příběh. Ano, nebyla to klasická kázání, jak bylo inzerováno, ani úplně běžná náplň pastorálky, jak jsme zvyklí. Někde jsme podcenili komunikaci a tak z toho vznikla jakási odbočka od normálu. Dle mého ale potřebná a důležitá, abychom lépe porozuměli jeden druhému a reálnému životu, ve kterém se odehrává život náš i těch, kterým máme sloužit k poznání Krista. Slyšeli jsme doslova existenciální svědectví, téměř neuvěřitelný příběh člověka, který uvěřil v Krista a byl učednicky veden a vychováván. Od asociála a exota, který doslova adoruje svoji vytuningovanou motorku na vyvýšeném oltáři s basou piv po ruce, přes arogantního kaplana v sovětských lágrech, který kolem sebe všechny poučuje, až po kazatele, který ví, co jsou to výšiny a hlubiny kazatelské služby. Také jeho prožitek téměř neodvratné smrti jej pokoří a osvobodí k tomu, aby nám dal bez příkras nahlédnout do temných zákoutí své duše. Mám ale za to, že nejdůležitější sdělení oné pastorálky nebyl příběh sám, ale téměř učebnicový příklad jak může vypadat učednictví v praxi. Ve chvíli, kdy mu všechno dojde a je schopen nějaké sebereflexe, přijde za prostým stařičkým kazatelem, který se mu po celou tu dobu věnoval a snášel ho, aby mu poděkoval a nějak se odvděčil. Jako odpověď slyší: jak jsem se já věnoval tobě, věnuj se nyní ty někomu jinému. Zkrátka a dobře měl pokračovat v tom, co nám v církvi nejde, a tak těžko se to učíme – praktikované učednictví, ovšem sdílené trochu jinou „řečí“. Osobně jsem vnímal i ono často opakující se „Miluješ Krista?“ jako praktické vyučování a povzbuzení, v linii dědictví našich otců, kteří nám tuto otázku často kladli.
Možná to byl pro někoho jiný jazyk, neboť kontrastnější hodnocení pastorálky jsem snad ještě nikdy neslyšel. Aby mně bylo dobře rozuměno, nejde o kritiku ani o ocenění jedné či druhé skupiny, ale o ilustraci toho, že bychom si mohli přece jen lépe rozumět. Zkrátka nejde o jazyk naší řeči, ale o jazyk naší víry, kterým sdílíme Boží lásku a Kristovu spásu. Jak dobré a utěšené, že nás v potřebném napětí drží na jedné straně osvědčená reformovaná teologie vycházející z Písma, a na druhé pak probuzenecká tradice. Přitom obě, jak teologie, tak tradice, dávají důraz na osobní zbožnost a vyvýšení Krista.
Toto zdravé napětí, nebo lépe řečeno rovnováha, se pak projevilo na následující pastorálce, kde jsme už v tradičním pojetí tohoto typu setkávání, tedy v pestrých plenárních vstupech, seminářích a rozhovorech, nacházeli společnou řeč v základních věroučných atributech křesťanského vyznání CB. Udržet si toto napětí – rovnováhu, je zadáním i pro naši generaci. Mám za to, že obě zmíněné pastorálky v krátkém rozpětí čtyř měsíců, krásně vystihly pestrost jazyka naší víry. Věřím, že to může sloužit jak k lepšímu vzájemnému porozumění uvnitř naší denominace, tak k lepší komunikaci s lidmi kolem nás, kterým máme přinést evangelium. Samozřejmě, že to co platí pro celou církev, platí i pro místní sbor.
Tolik tedy k mému ohlédnutí za dalším „církevním rokem“. Mám naději, že nás v dalším období bude provázet radost z dobře fungujících staršovstev v čele s ordinovanými kazateli. Na druhou stranu věřím, že pro jazyk naší víry nebude platit výrok spisovatele Antoine de Saint Exupéryho, že řeč je příčinou nedorozumění mezi lidmi.
Soli Deo Gloria!
Daniel Fajfr