V neděli 24. 1. 2016 měl kázání Milan Kramoliš. Mluvil o tom, jaké má důležité postavení v životě křesťana víra. Víra, která bojuje proti strachu a obavám, i když okolnosti spíše napomáhají strachu. Příkladem nám byl příběh vzkříšení Jairovy dcery.
Na nahrávce kázání jsou také čtené texty z Písma, které s kázáním blízce souvisejí. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
ČTENÍ
Marek 5:21-43
21 Když se pak Ježíš přeplavil lodí zpátky na druhý břeh, sešel se k němu u jezera veliký zástup. 22 Přišel k němu jeden z představených synagogy jménem Jairus, a jakmile ho uviděl, padl mu k nohám. 23 Snažně ho prosil: „Moje dcerka umírá! Pojď, vlož na ni ruce, ať je uzdravená a může žít.“ 24 A tak šel s ním. Veliký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která už dvanáct let krvácela. 26 Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů, utratila všechno, co měla, ale nic jí nepomohlo a bylo jí čím dál hůř. 27 Když uslyšela o Ježíši, prošla k němu davem zezadu a dotkla se jeho roucha. 28 Řekla si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho roucha, budu uzdravena.“ 29 Její krvácení ihned přestalo a na těle pocítila, že byla z toho trápení uzdravena. 30 Ježíš v nitru ihned pocítil, že z něj vyšla moc. Otočil se v davu a zeptal se: „Kdo se dotkl mého roucha?“ 31 Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, že se na tebe tlačí dav, a ptáš se: Kdo se mě dotkl?“ 32 On se ale rozhlížel, aby viděl, kdo to udělal. 33 Když ta žena poznala, co se s ní stalo, přistoupila, v posvátné úctě před ním padla na kolena a pověděla mu celou pravdu. 34 Ježíš jí odpověděl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď uzdravena ze svého trápení.“ 35 Ještě to ani nedořekl, když přišli poslové z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžovat mistra?“ 36 Ježíš ale jejich slova neposlouchal. „Neboj se, jenom věř,“ řekl představenému synagogy. 37 Nikomu nedovolil, aby ho doprovázel, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. 38 Když přišel k domu představeného synagogy a uviděl veliký rozruch, všechny plačící a hlasitě naříkající, 39vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ 40 Oni se mu ale smáli. Když všechny vyhnal, vzal otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. 41 Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talitha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“ 42 Ta dívka hned vstala a začala se procházet. Bylo jí dvanáct let. Přítomných se zmocnil nesmírný úžas, 43 ale on jim jasně přikázal, ať se o tom nikdo nedozví. Řekl jim také, ať jí dají najíst.
KÁZÁNÍ
Dobré dopoledne bratři a sestry,
Jeden sbor v Argentině si zvolil nového kazatele. Předcházela ho skvělá pověst. Jeho kázání byla o Kristu, byla dobře srozumitelná a soudobá. Na první neděli, kdy měl nový kazatel kázat, se celé společenství těšilo. Pozvali množství hostů a kostel přetékal. Kazatel po úvodních chvalách přišel na kazatelnu, rozhlédl se, pozdravil a řekl: „Milujte se!” po těch slovech řekl Amen a odešel. V kostele zavládlo překvapení, ale nikdo nic moc neřekl. Další den mělo setkání staršovstvo. Řekli si, že ten nový kazatel má trochu kontroverznější start, ale že to asi byl jen úlet, který byl vyvolán jistě únavou z dlouhého přesunu na nové místo. Nicméně další neděli se situace opakovala. Po slovech „Milujte se“ se kazatel z kazatelny vytratil a šel si sednout. Starší si ho ještě tu neděli pozvali na kobereček, aby si to s ním vyříkali, protože si byli přece jistí, že tudy cesta pro jejich sbor rozhodně nevede. Kazatel jim ale vzal vítr z plachet. Řekl jim, že dokud nepochopí společenství opravdovou hloubku toho, co to znamená se milovat, tak ve svých kázáních nepůjde dál. Trvalo to několik dalších nedělí, ale kazatelova vytrvalost nakonec přinesla své ovoce a kýženou změnu v životě celého společenství a ta změna měla dopad i na celé město, ve kterém se to společenství nacházelo.
Trochu poslední týden bojuji s nemocí a tak jsem měl pokušení se zachovat podobně jako onen kazatel – nevím, jestli se jedná o příběh vymyšlený a nebo skutečný – a říct jen hlavní verš dnešního kázání a jít si sednout, protože ten verš je tak silný ve svém obsahu, že skoro není možné k němu už cokoliv dodat, aby to přineslo nějakou další přidanou hodnotu.
Nicméně nakonec jsem si nebyl jistý, jestli by mi to v našem společenství prošlo takto si to zjednodušit, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím o rozvinutí hlavní myšlenky dnešního příběhu do trochu větší šířky a hloubky. Snad to bude pro nás obohacením a povzbuzením do toho, co nás jako jednotlivce a nebo jako celé společenství v nejbližší době čeká.
Přečtený text z Markova evangelia je podle mého názoru jedním z nejznámějších příběhů, které v Novém Zákoně máme. Kromě Jana jej zmiňují všichni ostatní evangelisté. Je velice zajímavý svojí tzv. sendvičovou strukturou, kdy je do hlavního příběhu vložen ještě jeden, který děj sice trochu zpomalí ale zároveň v něm trochu zvýší napětí a drama.
Velice mne také zaujal širší kontext tohoto příběhu, protože podobná témata, která se v něm řeší, jej obklopují z obou stran. Pojďme si to společně projet, protože to je pro pochopení hlavní zvěsti důležité.
Začněme o několik příběhů a jednu kapitolu dříve. Kontext jsem čerpal z toho, jak jej popsal evangelista Lukáš, u kterého mi přišel, že je takový nejucelenější pohled na to, co se všechno odehrálo.
Poté, co Ježíš dokončil “kázání na hoře” šel do Kafarnaum. Tam za ním poslal židovské starší místní setník, jelikož měl nemocného služebníka, kterého si velice cenil. Starší Ježíše přemluvili, aby služebníkovi setníka pomohl. Poukázali například na velice kladný vztah setníka k židům. Nedaleko od setníkova domu Ježíše zastavili přátelé toho setníka se vzkazem, že Ježíšovi přece stačí říct jen slovo a služebník bude uzdraven. Ježíš to v úžase okomentoval tak, že podobnou víru nenašel ani v Izraeli. A sluha byl uzdraven.
Nedlouho poté šel do města Naim. Tam u brány uviděl jak na nosítkách vynáší ven z města mrtvého jediného syna jedné místní vdovy. Ježíš byl pohnut soucitem, přišel k ní, řekl jí ať nepláče a chlapci řekl ať vstane. On opravdu vstal a všech kolem (a bylo jich tam hodně) se zmocnila bázeň a začali oslavovat Boha.
Jan Křtitel o tom všem slyšel a poslal k Ježíšovi delegaci svých učedníků s jednoduchou otázkou: „Jsi ten, který má přijít a nebo máme čekat jiného?“ Ježíš (který právě v tu hodinu uzdravil mnoho lidí od neduhů, trápení a zlých duchů a mnoha slepým daroval zrak) jim odpověděl: „Jděte a vyřiďte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“ Blaze tomu, kdo mi důvěřuje by se chtělo dodat.
Jeden z Farizeů Ježíše pozval k sobě domů. Za Ježíšem se tam vkradla jedna žena hříšnice. Vzácnou mastí a svými slzami mu namazala nohy, které pak utřela svými vlasy. Farizeus málem spadl ze židle, když to zjistil, a rychle upozornil Ježíše na to o jakou „ženu“ se nejspíš jedná. Tím si ale (obrazně řečeno) naběhl na vidle. Ježíš mu pak udělil velice zdvořilou lekci nejen ze společenského chování, ale také o odpuštění a lásce. Ženu pak Ježíš propustil s ujištěním, že ji její víra zachránila.
Poté Ježíš chvíli cestoval a k zástupům mluvil více v podobenstvích. V kontextu našeho příběhu u Lukáše se píše o podobenství o Rozsévači společně s jeho výkladem a o lampě, kterou stavíme na svícen, aby byla vidět.
S učedníky se pak jednoho dne plavil přes Genezaretské jezero. Zatímco na lodi spal, nad jezerem se strhla bouře, která asi stála za to, když ho vzbudili vyděšení učedníci se slzami na krajíčku a v obavách o svůj život. Ježíš bouři slovem utišil a učedníků se zeptal: “Kde je vaše víra?” Oni byli zděšení a ohromení zároveň a ptali se jeden druhého: “Kdo to vůbec je?“
Odpověď mohli najít o několik hodin později, protože přistáli na břehu, který patřil do gerasenského kraje, kde potkali posedlého muže, který měl v sobě tolik démonů, že si říkali Legie. Ježíš se s těmi démony moc nebabral a poslal je po jejich úpěnlivých prosbách do nedalekého stáda vepřů, kteří si to pak namířili do jezera a svým majitelům asi moc radosti nepřinesli. Však se to brzo rozneslo a mnoho lidí z okolí se přišlo na zachráněného podívat, ale tolik se toho všeho, čeho byli svědky, báli, že poslali raději Ježíše pryč.
Zde se dostáváme v naší časové ose k našemu dnešnímu hlavnímu příběhu, ale teď jej přeskočíme, abychom se k němu později ještě vrátili.
Ježíš pak svolal svých Dvanáct, dal jim sílu a moc dělat to samé, co on – vymítat, uzdravovat a poslal je, aby ohlašovali Boží království a uzdravovali nemocné.
Dělo se toho tolik v Judeji a Galilei, že i sám Herodes se v tom úplně nevyznal a nevěděl, co si o tom všem myslet. Jana Křtitele přeci nedávno sťal na prosbu své nevlastní dcery a najednou je tu někdo další a tak se s ním (Ježíšem) chtěl setkat osobně.
Učedníci se mezitím vrátili ze své mise a Ježíš jim chtěl dopřát trochu času na odpočinek a na to, aby si mohl poslechnout všechno, co se jim na jejich cestách stalo a přihodilo. Nicméně času o samotě moc neměli. I když odpluli na pusté místo, nakonec se kolem nich seběhlo mnoho lidí a Ježíš byl natolik naplněn soucitem, protože byli jako ovce bez pastýře, že je začal vyučovat. A nakonec je všechny ještě zázračně nakrmil jen z pěti chlebů a dvou ryb.
Pak poslal učedníky na druhou stranu jezera a sám se za nimi vydal později pěšky po vodě. Oni se ho nejdříve lekli, ale on k nim promluvil a řekl: “Vzchopte se, to jsem já! Nebojte se!
Už se blížíme k finále našeho kontextu.
Po všem tom, co prožili, se pak v ústraní učedníků ptal na to, za koho považují lidé. Učedníci mu nabídli několik možností – učitel, prorok, Elijáš. Ježíš se jich pak zeptal na přímo – za koho ho považují oni. Petr to jasně shrnul – „Za Božího Mesiáše!” Ježíš je ale požádal, aby to nikomu neřekli. Pak si nimi mluvil o utrpení, které bude muset podstoupit a o každodenním následování Krista, oběti a nesení kříže.
Poté vzal Petra, Jakuba a Jana na jeden kopec – horu Tábor – kde uviděli proměněného Krista a viděli, jak promlouvá s Mojžíšem a Eliášem. A nakonec mohli slyšet Boží hlas, jak říká – Toto je můj Syn, můj Vyvolený.
Když jsem si tyto příběhy, které jsme teď v rychlosti proletěli, pročetl, tak mne udeřilo do očí dokola se opakující se téma, které se s postupem času stupňuje a končí jasným zjevením toho, kým Kristus doopravdy je – jako takové potvrzení a posilnění.
Tím opakujícím se tématem je podle mého střídání se víry a strachu. Někteří z těch, kteří Ježíše potkali – setník, žena hříšnice, žena s krvetokem a Jairus – měli v danou chvíli víru – věřili, že se stane nějaký zázrak v jejich životě – že někdo bude zdravý, že se někdo změní. Na druhé straně tu byli tací – Jan Křtitel, učedníci (několikrát), lidé z gerasenského kraje a také Jairus – kteří měli spíše strach, pochybnosti a nebo obavy. Je to opravdu ten, za kterého se prohlašuje? Nepřivodí nám jeho zázraky ještě horší věci? Už je mrtvá, co si počnu?
Nejjasněji je to asi vyjádřeno právě v přečteném příběhu o vzkříšení Jairovy dcery, kdy zoufalému otci Ježíš říká v momentě, kdy se dozvěděl, že jeho dcera umřela a že není nutné Ježíše dále obtěžovat, že se nemá bát, ale věřit. Neboj se, jenom věř! Nebo také trochu jinak – Neboj se, jednom mi důvěřuj! Já jsem si tento verš letos vytáhnul a osobně se mne velmi dotknul. A proto i na něj mám kázání, jelikož mám takový zvyk, že si k tomu vytaženému verši vždy napíšu krátkou úvahu a letos se to hezky sešlo. Nicméně zpět k příběhu a verši.
Je to svědectví o tom, že Ježíš nikoho dopředu neodepisuje. I když se zdá, že už se nedá nic jiného dělat, než truchlit a plakat.
Představil jsem si to, jak se asi musel Jairus cítit, když Ježíše konečně našel a přemluvil ho, aby šel s ním a najednou ho viděl, jak se v davu lidi, kteří je obklopují, rozhlíží a říká něco o síle, která z něj vyšla a pak se ještě vybavuje s jakousi pochybnou ženou, která se kolem něj motá a zdržuje ho od cesty. Co asi prožíval a co se mu honilo v hlavě – naštvání, nervozita, obavy, strach! A najednou Jairus ještě navíc vidí, jak se blíží jeho přátelé a je mu tak trochu jasné, že přináší tu smutnou novinu o tom, že jeho dcera je mrtvá. Je to tak, je mrtvá, už není třeba mistra zdržovat. Jak bych se cítil já na jeho místě??
Musím se Vám k něčemu přiznat. Za poslední dobu jsem se docela často bál. Jestli budu vůbec schopen uživit svoji rodinu, když jsem na volné noze. Jestli se nám narodí zdravé dítě, když Míša po třetí otěhotněla. Jestli jako společenství budeme moci konečně někdy zažít pokojný čas po tom všem dohadování s mateřským sborem a Radou CB.
Docela často jsem se budil v noci a hlavou se mi honily myšlenky na různá jednání, které mne čekají. Prohlížel jsem si v mysli výkresy, které jsem rýsoval a hledal v nich chyby. Četl jsem si technické zprávy a přemýšlel nad tím, kde jsem na něco zapomněl.
Přemýšlel jsem často i nad tím, co jsme jako starší zanedbali, nebo podcenili, když nás v Betanii a možná ani v CB vlastně až tak moc nechtějí. Srdce se mi vždycky z toho všeho stresu rozjelo a nedalo se moc zastavit.
Nevím, jak jste na tom se strachem Vy? Ale já jsem si uvědomil, že jsem opravdu takovýto verš zrovna teď “potřeboval”. Potřeboval jsem si také projít ty příběhy, které jsou kolem něj napsány. Protože ty tři kapitoly v Lukášově evangeliu, které jsme společně dnes prošli, ukazují (alespoň pro mne) vlastně jedním směrem. Všichni, jak tu dnes jsme, bojujeme se strachem. S ním také bojovali všichni ti, které jsme si dnes připomněli. Někdy se zadaří a zvítězí naše víra a my uvidíme Ježíše v akci takřka z první ruky. Jako třeba nakonec Jairos, když viděl, jak Ježíš probudil jeho dceru ze „spánku“. Někdy ale převáží naše obavy a strach, ale i tehdy když se zdá, že už je kolem nás jen temnota, díky BOŽÍ milosti můžeme zahlédnout Ježíše jak tiší bouři a nebo nám podává ruku, zvedá nás ze země a do ucha nám říká – Neboj se, jen věř! Podívej se kolem sebe, co vidíš? Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium! Neboj se, jen věř!
Rád bych tedy tento rok více Kristu důvěřoval a nebál se tolik. Už ty první týdny mi ukázaly, že to stojí za to. Zase jsem o něco více pochopil, že nejen můj osobní život, ale i naše společenství má Kristus v rukou a nepustí nás. A tak by nás chtěl všechny opravdu povzbudit, abychom se nebáli, ale důvěřovali mu. V tom nám Kristus pomáhej.
Amen
POŽEHNÁNÍ
1. Janův 3:17-19
17 V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. 18 Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. 19 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
1.Tes 5:23-24
23 Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. 24 Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.