V neděli 16. 11. 2014 měl kázání Pepa Horský. Varoval nás před tím, že modlářství nemusí být zrovna na první pohled viditelné. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak kázání je možné si přečíst níže.
KÁZÁNÍ
1. čtení Ezechiel 14:6-11
Proto řekni izraelskému domu: Toto praví Panovník Hospodin: Obraťte se a odvraťte se od svých hnusných model, odvraťte svou tvář od všech svých ohavností! Já, Hospodin, dám odpověď každému z izraelského domu i z bezdomovců, kdo pobývá v Izraeli a odcizil se mi, každému, kdo nosí v srdci své hnusné modly a klade před sebe svou nepravost, aby o ni klopýtl, a jde za prorokem, aby se ho na mne dotazoval. Proti takovému muži obrátím svou tvář a učiním ho výstražným znamením a pořekadlem, vytnu ho ze svého lidu. I poznáte, že já jsem Hospodin. Dá-li se prorok svést a promluví slovo, svedl jsem toho proroka já, Hospodin. Napřáhnu na něho ruku a vyhladím ho ze svého izraelského lidu. I ponese svou nepravost; nepravost dotazujícího se bude stejná jako nepravost prorokova. Učiním to, aby už izraelský dům nebloudil a nevzdaloval se mi.
2. čtení Skutky 14:1-19
Totéž se stalo v Ikoniu: Pavel a Barnabáš vešli do židovské synagógy a mluvili tak mocně, že uvěřilo mnoho Židů i Řeků. Avšak ti židé, kteří neuvěřili, pobouřili pohany a vyvolali jejich nenávist proti bratřím. Přesto tam Pavel a Barnabáš dost dlouho zůstali a přes všechny překážky mluvili o Pánu; a Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky. Obyvatelstvo města se rozdělilo: jedni byli při židech, druzí při apoštolech. Pohané i židé se svými představiteli se chystali apoštoly ztýrat a ukamenovat. Ti se o tom dověděli a uprchli do lykaonských měst Lystry a Derbe i okolí. Ani tu nepřestali kázat evangelium. V Lystře žil jeden člověk, který měl ochrnuté nohy; byl chromý od narození a nikdy nechodil. Ten poslouchal Pavlovo kázání. Pavel se na něho upřeně podíval, a když viděl, že věří v Boží pomoc, řekl mocným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A on vyskočil a chodil. Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: „To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!“ Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil. Dokonce kněz Diova chrámu před hradbami dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat. Když se to Barnabáš a Pavel doslechli, roztrhli svůj oděv, vběhli do zástupu mezi lidi a volali: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí.“ Takovou řečí se jim jen s námahou podařilo zadržet zástupy, aby jim nezačaly obětovat. Tu se tam objevili Židé z Antiochie a Ikonia, strhli lidi na svou stranu a začali Pavla kamenovat. Když mysleli, že je mrtev, vyvlekli ho z města.
V prvním čtení z Ezechiela jsou dost tvrdá slova, uvažoval jsem, zda nepoužít něco jiného. První čtení by mělo být spíše povzbuzující, povznášející, ale Hospodin tam říká: odvraťte se od svých hnusných model, jinak vás vytnu ze svého lidu… Nakonec jsem se rozhodl ponechat tento text, především pro ten závěr: aby izraelský dům už nebloudil a nevzdaloval se mi…
Tak něco o modlách, vzdalování se a o návratech…
Ve druhém čtení jsme byli svědky příběhu, který se odehrál na první misijní cestě ap. Pavla. Spolu s Barnabášem byli na ni vyslání Antiochenským sborem. Jako pomocníka si vzali mladého Jana Marka, později autora Markova evangelia. Marek se však od nich na Kypru oddělil a vrátil se do Jeruzaléma. (Ještěže tak, řekl jsem si. Apoštolové museli být jednotní. Marek z krizových situací utíkal). Dál tedy pokračovali jen Pavel a Barnabáš se svým doprovodem.
Přes Anitochii Pisidickou (v Malé Asii) a Ikonio se dostali do Lystry. Tam se odehrála zvláštní příhoda. Po uzdravení muže ochrnutého od narození chtěli obyvatelé Lystry apoštoly nejen kanonizovat, ale prohlásit za bohy. Řecké – Barnabáš měl být Zeus (původně bůh počasí, později nejmocnější, nejvyšší bůh) a Pavel měl být Hermes (syn Dia, později byl označován jako posel bohů, zvěstující zprávy od nich). Dokonce už přijížděl místní kněz Diova chrámu s obětními býky.
Možná si řeknete zvláštní? Cizinci a hned je chtějí za své bohy. Nemyslím si. Lidé touží po Bohu. I obyvatelé Lystry po něm toužili. Znali pouze řecké bohy, a tak za toho nejvyššího a jeho syna je chtěli provolat. Ta podobnost není náhodná – Bůh otec a syn. Lidé obecně hledají nejvyššího Boha, touží po něm, ale nahrazují ho nejednou zjednodušenými a nefunkčními „maketami“. Potřebují mít své „zjevné“ bohy – modly s božskými schopnostmi, ale podobné lidem. Proto, aby je mohli snadno a jednoduše oslovit, požádat o cokoli, (zdraví, hojnost všeho, pomoc, vítězství). Vždyť i Ježíš, když uzdravoval a nasycoval – to byl ten dobrý, přijímaný. Ještě když na květnou neděli vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, tak lidé volali Hosana, ale když nezvítězil nad Římany a neusedl na trůn, (jak si to představovali) tak hned volali: ukřižuj. Podobně i pro tehdejší obyvatele Lystry byli apoštolové „dobří“, protože uzdravili chromého, ale když odmítli nabízené božství, tak je hned kamenovali. Ani dnes tomu není jinak. Mnozí věří ve své bohy – východního náboženství, léčitelé, vkládají naděje do politických hnutí, či osobností v očekávání pomoci. Jiní fandí Kometě, či Spartě. Oni to za nás vyhrají a náš život bude šťastnější… Když ale nenaplní očekávání, tak jsou ti nejhorší… Ještě, že dnes už nemůže nikoho kamenovat.
Tím neříkám, že nemáme chodit k volbám, věřit lékařům, že nemáme fandit sportovcům. Ale nemůžeme jim přikládat jakékoli božské schopnosti, že díky nim se změní náš život k lepšímu, a že oni nám ho mají poskytnout. V tom je modlářství. Řekneme si, tak je to u lidí nevěřících, kteří neznají skutečného, živého Boha.
Myslíte si, že my křesťané nic z tohoto modlářství nemáme? Možná některé způsoby, které bychom označili za modlářství, vidíme u jiných církví (denominací), ale sami u sebe je žel nevidíme. Zkusme se poctivě podívat na nás, na naše společenství a vztahy, které v něm prožíváme, na naši službu, zapojení ve službě? Co by nám tyto vztahy, nebo vůbec toto společenství mělo poskytnout, co očekáváme? Výhody? Mělo by nám něco dávat? Pokud ano, je to to podstatné?… Domnívám se, že ne, ale mám za to, že to někdy za podstatné pokládáme, alespoň některé oblasti. Pokud to tak je, tak podle čtení z Ezechiela se odvracíme od Hospodina, vzdalujeme se; možná jsme zmateni, rozčarováni, přestává nás to bavit, začínáme ztrácet chuť do další služby. Pak stačí málo a odvrátíme se jeden od druhého, rozejdeme se, a možná budeme ty ostatní považovat za ty nejhorší lidi. Stejně jako obyvatelé Lystry, sotva je apoštolové uklidnili, tak byli udiveni, rozčarováni –„tak oni nejsou bohové?“, a v té chvíli stačila malá intervence od Židů z těch měst, kde už apoštolové byli, a oni se obrátili proti učedníkům, a současně se odvrátili od živého Boha. To byl důsledek jejich modlářství.
Ale Bůh touží po Duchu, kterého do nás vložil. Je žárlivě milující. Bůh si nás „nárokuje“. Proto, když se mu v důsledku jakéhokoli modlářství vzdalujeme a bloudíme, chce, abychom se vrátili.
Máme šanci i dnes se vracet. Tím, že si uvědomíme svoje „odvracení“ se od Boha (v důsledku jakéhokoli modlářství. My tomu někdy tomu říkáme decentněji – záměna priorit) a řekneme: je to má vina. V Kristu jsme s Bohem smířeni. Je na nás, jestli Kristovu oběť přijmeme právě tímto vyznáním.
S tímto vás chci pozvat k VP. Amen
Požehnání
Lk. 9.1-.. a Sk.2.47
Ježíš svolal svých Dvanáct… A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, tam zůstávejte a odtud vycházejte. A když vás někde nepřijmou, odejděte z onoho města a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst a uzdravovali. (Sk.2.47) A Pán denně přidával ty, které povolával ke spáse.