V neděli 5. 1. 2014 jsme měli naše letošní první a celkem dvacáté šesté setkání. Kázání měl Václav Kadlec a bylo na téma šesti věcí, které mají být v každém křesťanském společenství. Tyto věci jsou obsaženy v Kristově modlitbě za církev, která je v Janově evangeliu v 17. kapitole.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Žalm 139:23-24)
„ Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (Jan 17:13-26)
Jako bývá Silvestr příležitostí k ohlédnutí za uplynulým rokem, tak Nový rok bývá příležitostí k pohledu do budoucnosti. Říkáme si, co nás v něm čeká a co nás nemine, myslíme na naše blízké, na děti, přemýšlíme, jak to bude se školou, s prací, s penězi, ale také třeba se zdravím. Svým způsobem prožíváme současně neklid, možná i obavu, abychom nesešli na cestu trápení, ale i nadějnou jistotu, že z Boží ruky nás nic nevytrhne. A podobně přemýšlíme i jako společenství Božího lidu, říkáme si, co všechno asi přijde, vždyť před rokem touto dobou jsme o novém společenství neměli ani tušení. Přitom je tady a má se k světu. Teď jde o to, aby se mělo nejen čile, ale taky správně, tedy podle Boží vůle. A o tom bude dnešní kázání. Vybral jsem po ně text, který nám přibližuje poslední chvíle Pána Ježíše Krista před jeho zatčením. A zkusme se skrze tento text, je to vlastně část Ježíšovy modlitby, tak se skrze ni zkusme podívat oběma směry: zpátky, na ten rok minulý, ten můžeme hodnotit, ale i dopředu, na ten rok letošní, z něhož jsme už pět dnů odkrojili, ale těch zbývajících 360 je pořád před námi. A za co konkrétně Pán Ježíš prosil? Za šest věcí, které by v církvi, v každém křesťanském společenství měly být vždycky přítomny. Tak zvažujme, jsou-li při nás.
Tím prvním, za co se Pán Ježíš modlil, byla radost. Říká to těmito slovy: „Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.“ (J 17:13) Proč dal Pán Ježíš na první místo zrovna radost? To se, přiznám, s jistotou nevím. Dokonce mi to někdy přišlo až divné, vždyť Pán Ježíš mluví o radosti ve chvíli velikého osobního zármutku nad tím, co ho čeká. On ví, že bude vydán židovské radě a zabit. Takže v této souvislosti tu nic radostného zrovna není. Když se ale Ježíš narodil, tak tím úplně prvním, co lidé slyšeli, byla slova o radosti. Boží posel tehdy betlémským pastýřům pověděl: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ (L2:10-11) A ono to tak opravdu je, že když člověk přijme tuto zvěst do svého srdce, když se setká se svým Spasitelem, tak prožije a prožívá velikou radost. Bez ohledu na své životní okolnosti. Proto je tak povzbuzující vidět nové křesťany a křesťanky. Protože radost ze setkání s Bohem z nich doslova vyzařuje. Je jen škoda, že postupem času jakoby nabývaly na váze právě ty životní okolnosti a radost jakoby se vytrácela. Aspoň naše obličeje svědčí mnohdy o všem možném, jenom ne o ní. A i když máme na tváři úsměv, tak to ještě nemusí nutně znamenat, že je to výraz nějaké hluboké vnitřní radosti. Někdy je to jen snaha vyhnout se otázkám druhých lidí. Prostě se nám nechce mluvit o potížích, kterými zrovna procházíme. A které jakoby někdy neměly konce. Ostatně, sám Ježíš jen malou chvíli před svou modlitbou pověděl svým učedníkům, že na světě budou mít soužení. Ale dodal, aby se vzchopili, protože on je silnější než celý svět se všemi svými problémy. – Moji milí, zkusme s naší neradostí nebo malou radostí něco dělat. Jistě, jsou věci, které nás pobaví a rozveselí. To však není to, za co se Ježíš modlil. Jeho radost je jiná, je hlubší. A chceme-li ji mít, pak se musíme vrátit k jejímu zdroji, ke Kristu. A tam si nabrat, co jen uneseme. Kristova radost je na rozdíl od té naší nevyčerpatelná. Odvažme se být radostnými křesťany, radostným společenstvím!
Tím druhým, za co se Pán Ježíš modlil, byla svatost církve. Je to ve verších, kde říká: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; (J17-16-17a) … Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni. (J 17:19) Církev je církví svatou. To je důležité, protože Písmo nás učí, že „bez svatosti nikdo nespatří Pána“. Co to ale znamená? Pro někoho je to cosi jako bodový systém pro řidiče. Pouze opačně. Zatímco řidič, kterému budou body narůstat, přijde dříve o řidičský průkaz, křesťan s větším počtem bodů je lepší a tedy více svatý než ti druzí. Kdo zaškobrtne, ten hned o nějaký ten bod přijde a hrozí mu přeřazení do kategorie méně svatých a tedy horších. Jenže podle Bible není svatým ten, kdo by dosáhl určitého stupně dokonalosti, ale ten, kdo je oddělený pro Boha. Církev je svatá, protože patří Bohu. Jinak by ji Bůh nemohl použít. Proto Pán Ježíš o svých učednících říká, že nejsou ze světa. Neřekl o nich, že jsou lepší než ostatní. Oni jsou jen od těch ostatních oddělení. Je to tak, že ten, kdo patří Bohu, nepatří světu, a kdo patří světu, nepatří Bohu. To se vzájemně vylučuje. Jsme si, bratři a sestry, vždycky vědomi, komu opravdu patříme? Kdo je naším Pánem? A mohou to vždycky poznat i lidé kolem nás? Když se na nás dívají? – Pán Ježíš se modlil, aby nás Bůh zachoval od zlého. Protože věděl, že budeme mít problém se starými hříchy a závislostmi. A že se k nim přidají nové. Trápí nás to? Mělo by. A měli bychom s tím jít k Ježíši. Vždyť čím blíž mu budeme, tím víc budeme použitelní jako Boží nástroje. A tím menší prostor zbude pro špatné věci. Usilujme o svatost. Má to však jeden háček, vlastně dva: nejde to bez pokory ani bez úsilí.
Tou třetí věcí, za kterou se Pán Ježíš modlil, byla pravda. Říká: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ (J 17:17) Vidíme tu úzkou spojitost mezi posvěcením a pravdou. Mezi posvěcením a Božím slovem, protože to je tou pravdou. Stojíme-li o svatost, musíme stát o Boží slovo, o pravdy v něm zapsané. Jinak se náš život bude odehrávat v chaosu. Svět má totiž své pravdy, má své hodnoty a svá měřítka. Dokonce každá generace a každá skupina v rámci jedné generace mají své vlastní. A všichni si svých pravd a hodnot považují, zakládají si na nich a poměřují se jimi. Často i věřící, protože i když je církev od světa oddělená, tak na světě žije a je vystavená jeho silnému a všudypřítomnému tlaku. Chceme-li před tímto tlakem jako Kristovi učedníci obstát, pak potřebujeme znát pravdu. Pravdu o sobě, pravdu o světě a pravdu o Bohu. Jinak nemáme v tom, co svět nabízí, šanci poznat, co je dobré a co je špatné, nerozpoznáme lež. Jenom číst a studovat však nestačí. V Knize Zjevení se píše o dopisech sedmi církvím, sborům v sedmi městech na území dnešního Turecka. Dopisy jsou stručné a je v nich obsaženo Boží hodnocení toho či kterého sboru. Z těch sedmi sborů jen jeden beze zbytku obstál před hodnotícím Ježíšovým soudem. Byl to sbor ve Filadelfii a víte, proč obstál? Protože jako jediný zachoval Boží slovo. V kapitole třetí je to zapsáno těmito slovy: „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel.“ (Zj 3:8) Tady jenom pro zajímavost uvádím, že z těch sedmi sborů ten filadelfský existoval nejdéle. Až do 13. století, kdy byl zničen Turky. O těch ostatních už dávno nikdo nevěděl. – Naše staršovstvo nedávno vyslovilo přání, abychom směřovali ke sborové samostatnosti. Chtějme být sborem filadelfského typu. Nemusíme být sborem velkým, ale chtějme být sborem, jemuž je Boží slovo světlem.
Tím čtvrtým, za co se Pán Ježíš modlil, byla misie. Je to ve verších 18. a 20., kde je napsáno: „Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. … Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří…“ Radostné, posvěcené a Božího slova držící se církvi je dán směr. Nevede do nebe, k Pánu, kde by bylo určitě moc dobře, nevede ani do uzavírání se do sebe, abychom si mohli vychutnávat svoji radost, svoji svatost a znalost Písma. Cesta, na kterou nás Pán Ježíš posílá, vede do světa. Máme nést lidem Kristovo evangelium. Máme získávat nové Ježíšovy učedníky. Chce se nám jít? Nebo raději zůstaneme stát nebo si ještě raději sedneme? A ještě za sebou zavřeme dveře, aby nikdo nerušil. Ona totiž dnešní církev raději zvěstuje evangelium jen slovy, než aby ho na svědectví druhým také žila. Ovšem, proč by měli lidé naší zvěsti věřit, když budou vidět rozdíl mezi tím, co říkáme a tím co děláme. Když budou vidět, že jsme jiní, než ten, koho jim doporučujeme, pokud tedy vůbec někoho nebo něco doporučujeme. My totiž máme problém, že než abychom se snažili být podobni Kristu, tak se snažíme být podobní lidem okolo nás. V podstatě s nimi splýváme. A pak může být samozřejmě složité věrohodně jim vysvětlit, proč věřím, a čím pro mne Kristus je. Pán Ježíš nejen kázal, On podle svých slov také žil. A sloužil druhým. K evangelizaci patří neoddělitelně služba těm, kteří to potřebují. Tedy charita, diakonie. Může jít o lidi starší, nemocné, lidi na ulici, nebo třeba matky, které se samy starají o své děti. Prostě o všechny, koho dnešní doba svírá a kdo si nemůže sám pomoct. Jakub tuto praktickou stránku vírky vyjádřil ve své epištole slovy: „Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?“ (Jk 2:14-17) Jakub sice hovoří o bratrech a sestrách, ale můžeme to vztáhnout na všechny, kdo jsou v tísni. Právě tak to dělal ve své době Pán Ježíš a tak to má po jeho příkladu dělat i církev. To patří k jejímu misijnímu působení. – Milí přátelé, nescházejme z cesty, na kterou Ježíš církev poslal. Buďme věrohodnými, autentickými křesťany. Buďme sborem misijním a otevřeným. Nemyslím otevřeným kdejaké módní myšlence či teologii, ale lidem, kteří přemýšlí nad smyslem života a kteří hledají Boha, i když oni sami by to tak třeba neřekli. Takovým lidem bychom měli být otevření a prvním místě. Také křesťanům, kteří touží po duchovním domově a chtějí se spolu s námi zapojit do jeho budování. Mějme na srdci lidi v nouzi. A nezapomínejme, že společenství je do té míry otevřené, přijímající a pomáhající, do jaké jsou otevření, přijímající a pomáhající ti, kteří je tvoří a vedou.
Pátým předmětem Ježíšových modliteb byla jednota církve. Říká: „…aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ (J 17-21-23) Církev by se měla vyznačovat jednotou. Jenže, co si máme pod pojmem jednota církve vlastně představit? Někdo by si mohl myslet, že jednotou církve je perfektní zorganizování každého aspektu jejího života. Jenže, modlil se skutečně Pán Ježíš za něco takového? Jistě, nějaká organizace ve společenství je nezbytná. Protože chaos nic dobrého nepřináší. Ale je těžké věřit, že by Ježíši šlo o takovouto jednotu. Nebo o jednotu na způsob uniformy. Tak si to zase představují ti, kteří v církvi preferují jeden model chování a vzhledu, stejný střih všech sborových oveček. Jenže jednota, za kterou se Pán Ježíš modlí, není jedno ani druhé. Je to jednota duchovní, jak řekl sám Ježíš – církev v Něm a spolu s ním v Bohu. První generace křesťanů těmto Ježíšovým slovům dobře rozuměla. Apoštol Pavel to vyjádřil velmi výstižně v několika svých listech. Za všechny budu citovat z jeho listu Efezkým: „…hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech …“ (Ef 4:3-6a) – Co z toho pro nás vyplývá? Buďme živým tělem Kristovým, živým organismem. Podporujme rozmanitost, obohacujme se vzájemnou odlišností, ale chraňme duchovní jednotu a pokoj uvnitř společenství. A snažme se vyhýbat všemu, co tuto jednotu a pokoj ohrožuje a narušuje. Může to být jiný duch než Duch svatý, může to být falešné nebo nezdravé učení a z něho vycházející nezdravé důrazy, může to však být i něco nezvládnutého v nás samých co sem tam prosakuje do našeho jednání a vztahů s jinými lidmi a negativně je ovlivňuje.
Tím šestým a posledním předmětem Ježíšovy modlitby je láska. Vyplývá to z jeho slov, kdy říká: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (J 17:25-26) Last but not least. (Poslední, ne však nejmenší). O lásce pak lze říct, že byť je uváděna jako poslední, je zdaleka největší a nejdůležitější ze všech. Vždyť v lásce je obsaženo všech těch pět předchozích věcí, za které se Kristus modlil. Poznání toho, co pro mne Bůh udělal, mne naplňuje láskou, ta mne vede k vděčnosti a radosti. Láska k Ježíši Kristu, vyjádřená v rozhodnutí jej následovat, mne vede ke svatosti. Protože toužím být jako On. K pravdě mne vede láska k Božímu Slovu. A k misii zase láska k lidem. A láska k bratrům a sestrám ve společenství mne nevede k ničemu jinému, než k jednotě s nimi. Písmo klade lásku výš než naději, klade ji výš než víru, říká přece, že „víra se uplatňuje láskou“. Bez lásky je víra celkem zbytečnou věcí. Je jako sůl, která ztratí slanost. Oboje se může tak akorát vyhodit. Tak to udělejme! Nač skladovat sůl, která nesolí, proč lpět na víře, která je pouhou věroukou. Když Pán Ježíš začal své getsemanské promluvy jedenácti učedníkům, tedy ten stejný večer, kdy prosil za církev, tak jim pověděl: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13:34-35) Lásku, která, jak pravil apoštol, je trpělivá, laskavá, která nezávidí. Která se nevychloubá a není domýšlivá. Která nehledá svůj prospěch a také nepočítá křivdy. Která v pokoře pokládá druhého za přednějšího než sebe. – Dejme, bratři a sestry, prostor takové lásce. Dejme prostor Ježíši Kristu, protože on ji nabízí, On sám takovou láskou je.
Tolik kázání. Závěrem si dovolím vyslovit už jen jedno, byť poněkud širší přání pro rok 2014: totiž abychom se po Kristově příkladu také modlili
- a) aby při nás byla radost,
- b) aby při nás byla svatost,
- c) aby při nás byla pravda,
- d) aby při nás byla misijní snaha spolu s ochotou pomáhat potřebným,
- e) aby při nás byla jednota a
- f) aby při nás byla láska.
Ale nejen se modlili. Také usilovali, aby těchto šest věcí bylo aspoň z části v naší každodenní praxi. Kvůli nám samým i pro svědectví druhým. A k chvále Boží!
AMEN