V neděli 13. 10. 2013 jsme měli naše patnácté setkání. Kázání měl Pavel Popovič a bylo na téma Osobních vztahů.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Pavlova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. (1. Korintským 3:9-13)
Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Matouš 20:25-28)
Dobré ráno, dnes mám poprvé kázání a chci se vám představit. Ne že by ste mě neznali, ale jako kazatel jsem zde dnes poprvé. Tak jsem si na úvod sestavil svůj kazatelský životopis – jako kazatel v podstatě žádnou praxi nemám. Ano parkrát jsem uváděl, hraji při chvalách, teď už více jak 10 let (po více než deseti letech v Církvi Bratrské jsem vedoucí chval). V Bibli se orientuji na průměrné uživatleské úrovni. Můj život není vždy výkladní skříní křesťanství. Musím říct, že jsem hříšník.
Poznal jsem ale poznal milost Boží, sílu Božího odpuštění a přijetí. Boží milost je přes všechny mé překážky a mé průměrnosti věc, o kterou se svámi dnes chci podělit.
Tedy k vlastnímu kázání. Rád bych a věřím, že je to i Božím plánem, aby nám z dnešních 20 minut alespoň něco utkvělo v paměti a aby alespoň něco z toho co utví v paměti jsme dokázali přetavit do svých životů. Proto začnu tím důležitým. Dnešní kázání bude na téma vztahy. Téma vztahů je velmi široké a nelze postihnout všechny roviny vztahů, zaměřím se na vztahy v církevní rodině ve společenství.
Jednak proto, že jsme součástí církevního společenství a je toto téma pro nás vždy aktuální a jednak se snažíme rozvíjet stanici a vztahy jsou klíčovou rovinou, o které přemýšlíme. Vztahy prožíváme, máme s nimi trápení a jsou věcí, která nás naplňuje. Tak je to i se vztahy vztahy v církevní rodině. Pro toto téma jsem vybral čtení z první knihy Korintským. Je notoricky známé a určitě jsme je četli, slyšeli několik kázání, pokud jste na ně sami nekázali. To, že jste ještě neodešli, s nepředstíraným zájmem posloucháte značí, že čtení zase není až tolik známe a téma vztahů není tolik otřepané. Tak věřím, že nám texty i kázání budou povzbuzením.
Na úvod představím situaci v Korintu a Pavlovu misijní cestu. Pavel se dostává do Korintu z Tesaloniky přes Atény. Čtvrtmilionový Korint, jedno z nejdůležitějších středisek Římské říše je proslulé svou mravní a názorovou nevázaností. Je to obchodní město „dvou přístavů“ na Peloponészkém poloostrově v úzké šíje Isthmos. Obyvatelstvo bylo dnešními slovy kosmopolitní je složené z Řeků, Římanů a židů. Korint je podoben dnešním velkoměstům, kde se potkáváme s novými problémy jako jsou nezaměstnanost, ekonomická krize, neosobnost anonimita, rasová nesnášenlivost, násilí. Vše formovalo mezilidské vztahy, které myslím neměly daleko k dnešním vztahům v dnešní době.
Pavel prochází Korintem při své druhé misijní cestě a zůstává v Korintu asi dva roky. Záhy po příchodu Silase a Timotea se Pavel už naplno věnuje kázáním. Protože se židé proti němu postavili odešel ze synagogy a kázal v domě Tita Justa – zde uvěřili a dali se pokřtít mnozí z Korinťanů. Křesťané, kteří uvěřili byli horlivý, ale byli vystaveni silnému vlivu pohanského prostředí. Jaké vztahy tedy byli mezi prvními křesťany v Korintu? Jak se situace vyvíjela? Byl růst sboru podobný jako v Tesalonice o které jsme slyšeli minule?
Všimněme si několika klíčových vztahových informací, které jsou v listu sděleny a které se týkají společenství:
Prvně Pavel jde opět jako při předchozích misích v Jeruzalémě, Tesalonice do synagogy a káže Krista. Protože byl žid a měl vlastní lid v lásce jde nejdříve právě tam. Ale někteří židé odmítají přijmout radostnou zvěst a rouhají se a formují proti Pavlovi. Pavel možná tušil výsledek, nakonec je bičován a dnešními ústy byl odejit ze synagogy.
Zde je nutné si uvědomit, že Pavel neobětoval Krista proto, aby si udržel mezi židy dobré vztahy. Mohl postupně, diplomaticky ne moc radikálně obracet židovskou komunitu na křesťanskou víru. Ikdyž mohl mít s některými židy dobré vztahy které by postupně budoval, vybral si kázat Krista. Což mu nepřineslo vztahové zázemí. Dá se říct, že touto investicí nejen vztahově ztratil, ale i riskoval. Vyhnání ze synagogy mu blokuje nějakou jistotu, na které by později mohl stavět.
Přitom ze srdce toužil po tom, aby právě jeho národ židé Poznali Krista. Pavel pak káže pohanům a formuje jednotu obrácených židů i pohanů v Ježíši.
Za druhé povšimněme si znaků společenství, které Pavel později buduje v domě Tita Justa, když káže pohanům – ironickou shodou okolností dům Tita Justa sousedí se synagogou ze které byl vyhnán. Společenství nově obrácených křesťanů se vyznačovalo úplně opačnou morálkou, než jaká byla viděna všude kolem.
Projevovala se láskou k lidem, odpuštěním, přijetím, nesobectvím, radostí i v časech útisku. Tento protiklad k liberálnímu okolnímu světu byl majákem ve tmě. Křesťané by měli být solí země. Jsme skutečně solí země, nebo si myslíme, že je to jen Křesťanské klišé a nesplnitelné očekávání? Sám za sebe musím přiznat, že vidím u sebe velký prostor pro zlepšení.
Je ještě jedna věc, která mě při studiu pramenů vyvstala jako důležitá ke vztahům. To je osobní příklad Pavla. Nemusíme pochybovat o Pavlově znalostech starého zákona, židovské víry a o tom, že nejednou mluvil ve shromážděních, ale Pavel neměl až tak excelentní řečnickou výmluvnost. Pavel přesvědčuje osobním příkladem a buduje vztahy tím, že pokládá druhého za přednějšího než sám sebe. Neubírá však nic s víry v ukřižovaného Krista jak několikrát v později psaném dopise zdůrazňuje. V dnešní době potřebujeme právě příklady osobní víry, příklady živé víry v životě. A logicky se nedá začít jinak než u sebe.
Vraťme se na chvíli ještě k zlomovému momentu, kdy Pavel odchází ze synagogy. Nemůžeme si dnes myslet, že by vyhnání ze synagogy mohl Pavel brát jako úspěch. Právě naopak a v této těžké chvíli je povzbuzen k službě Bůh mu ve zjevení praví „Neboj se! Mluv a nemlč“. Přitom reálná situace moc povzbudivě nevypadala. Pohané ke kterým se Pavel po neůspěchu u židů obrátil byli většinou lidé chudších vrstev, kterými ostatní pohrdali. Co do vztahové investice nebyli pro Pavla žádné terno. Nemohli pomoci v jednání s úřady, vládci v získání peněz. Nemohli ani pomoci z ohrožení, případně z vězení, které pro Pavla bylo reálné. Přesto Pavel jde a káže pohanům.
Ta podstatná informace je, že Pavel hledal Boží vůli. Na jeho hledání se mu dostalo odpovědi ve vidění. Zůstal tedy, k čemuž výrazně pomohlo rozhodnutí soudu a vytrvale bojoval. Jeho zápas o společenství a tím i o vztahy dokládají tři respektive dva dochované listy. Je mi velkým povzbuzením, že v prvotní církvi Pavel hledal Boží vůli, dokázal ji přijmout a o společenství a tedy i vztahy neustále zápasil.
Přenesme se v ději i vztazích v Korintu dál o několik let, když se Pavel dostává do Effezu. Zde je spraven o problémech v Korintském sboru. Jakoby se nedařilo udržet věci tak jak byly a vzahy ve společenství se rozpadají. Spory a rozbroje se dostávají před „světské“ soudy a lidské slabosti se projevují v rozdělenosti, nejednotě. Pavel pociťuje starost o své blízké v Kristu, kteří jsou najednou rozhádaní. Je celkem logické, že nejedonta a rozdělenost způsobili nejen zmatek, ale i zranění. Vztahy byly na bodě nula.
Jaký byl Pavlův postoj přitom, když se dozvěděl o těžkostech sboru, který založil? Prvně volí list a otcovský tón – jedná se o rodinu před Bohem. List, který adresuje s vírou v Kristovu autoritu, s vědomím, že nemůže být se všemi sbory najednou a je skutečně na Bohu, aby „dal vzrůst“ na pevném základě, který už je položen. Pavel nemůže všeho nechat a odjet hasit požár kdesi do Korintu ikdyž by tak možná rád učinil. A že problémů, které byly předloženy nebylo málo.
Nechci se věnovat rozboru listu – to by spíš mohlo být náplní jiného kázání, chci spíš jen vyzdvihnout realistický přístup k problémům o nichž byl informován. Pavel zde nelakuje vše na růžovo. Neříká – možná to tak je možná ne. Nesnaží se pokrytecky říct, že mantinely jsou v Kristu opravdu široké a přece každý má nárok na názor. Ví, že by společenství jako pastýř neprospěl. Jedná naopak – bez odsouzení se snaží v lásce pojmenovat jádro problému a popsat přístup, který by měli křestanské společenstí uplatňovat dle toho, co Pavel formuloval – vše je dovoleno, ale ne vše prospívá. Pavel nereaguje jen na formulaci pravidel dobrých služebníků, nalezení pravé moudrosti nebo čistoty těla. Věnuje se tématům teologicky složitým – obětem při shromážděních, proroctvím, pořadku při večeři páně, vskříšení, mluvení v jazycích.
Budiž nám příklad Korintského sboru k poučení jak máme řešit konfliktní situace. To, že Korint byl názorově asi nejvíce nesjednocený se projevuje i ve vztazích. Názorová rozštěpenost vedla k rozkolu a pak k vyslání bratrů za Pavlem, který se snažil věci nazvat pravdivě a nalézt v lásce východisko.
Uvědomujme si, že jsme rodinou božích dětí. Přitom můžu na věci (klidně i obyčejného každodenního života) jiný názor než můj bratr nebo sestra vedle mě. Nevyřešíme názorovou různost, ale můžeme předkládat své věci Bohu. Jsme přece jednotným společenstím v Kristu, přesto přijímáme vzájemnou odlišnost s důvěrou ve Slovo.
Řešme náš vztah k Bohu, ne vztahy názory a věci ostatních. Máme šanci vybudovat pevné a zdravé vztahy, pokud budeme mluvit s Bohem, s lidmi, kterých se věci týkají a v případě zasadních problému i se staršími. V tomto je prevence, v evangeliu je recept na zranění.
Pojďmě se na to co jsme si řekli podívat ve světle evangelia, které jsme v druhém čtení slyšeli. Tedy řekli sme si, že Pavel stavěl Kristovu zvěst nad osobní vztahy (cílem bylo šířit evangelium a ne budovat silné vztahy). Pavel byl druhým služebník, otrok. Pavel neměl ambice budovat církve, mít co nejlepší a silné vztahy, početný sbor, počet obrácených a pokřtěných na jeden zátah. Jeho mírou byl Kristus. Jednal přesně tak, jak říká Ježíš v druhém čtení: „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“ Pavel byl přesvědčen, že Ježíš je mesiáš, který „dal svůj život jako výkupné za mnohé“. Proto jde a chce, aby poznaly Ježíše jako Krále prvně židé, lidé jeho vlastní krve. Co nám z tohoto plyne? Kristus je nad všemi vztahy. Budujme vztah s Bohem, aby byl tento vztah svazkem, vzájemností žitou a denně živou v našem společenství. Boží slovo je rovina, která je nejdůležitější pro osobní rozvoj, ale I pro rozvoj společenství.
Pavel věřil, ikdyž neviděl cestu, hledal Boží vůli a plně věřil v to co je psáno. Bůh na jeho víru odpověděl ujištěním „Neboj se! Mluv a nemlč.“ Pavel tedy hledal Boží vůli, dostal odpověď a zápasil o společenství- vztahy s vírou v Boží moc. Ježíš když poznává vůli Otce, zápasí v posledních hodinách před ukřižováním, jde poslušne na kříž jak je psáno: „dal svůj život jako výkupné za mnohé“. Tak jak smrt na kříži a zmrtvýchvstání ukázalo lidem světlo. Kříž byl prověrkou ohněm. Tak i my při hledání Boží vůle, zápasech o společenství ve svých vztazích hledáme boží vůli, zápasíme a podstoupíme zkoušku ohněm. Hledejme Boží vůli i ve společenství, ve vztazích, modleme se za sebe navzájem. Buďme poslušni Boží vůli a zápasmě o naše malé společenství.
Bylo řečeno, že křesťanské společenství bylo vnějšímu světu zřejmé podle lásky, kterou jednotliví členové mezi sebou měli. Ježíš říká „Ne tak vy budete jako vládcové tohoto světa“. Svět by měl křesťany poznávet dle jejich činnů.
Buďme druhým otroky, ve vedení k Ježíši. Dávejme osobní příklad všem lidem, aby dokázali sami sebe dát Kristu. Budujme vztahy ve společenství, aby společenství bylo domovem, občerstvujícím místem, které přesahuje čistě společenské vztahy, ale je odrazem Božího díla, tak jak jak je psáno: „ Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba“. Nepodřizujme vztahy slepé snaze budovat společenství mnoha členů, ale snažíme se nejprve o budování láskyplných a pevných vztahů uprostřed malého společenství.
Možná si říkáte, že jsem neodpověděl na otázky, které vás napadli – o čem se vlastně jako Křesťané ve společenství máme bavit? S kým se mám tedy bavit? Kolik času mám věnovat diskuzi na téma církev, poslední kázání, téma modliteb?
Asi vás nepřekvapí, když na tyto otázky přímo neodpovím. Přemýšlejme o věcech v souvislostech. Chtějme mít vnitřní svobodu, ale zároveň nechtějme omezovat svobodu ostatních. Přitom neuberme nic z písma ani neslevujme z evangelia. Pak vztahy, které budeme mít budou zdravé, ukotvené na správný základ a nebudou náchylné ke zraněním.
Na závěr chci připomenout slova, která jsme četli v prvním čtení: „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“.
Amen