Čtení: Sk. 2,42b: „…byli spolu,“
Milí přátelé, sestry a bratři,
Minulý týden jsme si řekli, že prvním rysem živé církve je studium. Hned druhým je společenství. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu,… V původním textu je použito známé řecké slovo koinónia, které vyjadřuje to, co nám v běžném křesťanském životě dává identitu společenství, ke kterému patříme, nebo co máme jako křesťané společné. Svědčí o dvou skutečnostech, které se vzájemně doplňují – o tom, co nás spojuje uvnitř a navenek.
Za prvé, koinónia vyjadřuje, co máme společného na vnitřní rovině (uvnitř), a to je zejména Boží milost. Apoštol Jan mluvil o „společenství, které máme s Otcem a s jeho synem Ježíšem Kristem“ (1.J.1,3) a apoštol Pavel k tomu připojil ještě „společenství Ducha svatého“ (2.Kor.13,14). Autentické společenství je tedy trojiční povahy a spočívá v naší účasti na Otci, Synu a Duchu svatém. Je pravda, že nás může rozdělovat mnoho faktorů – kultura, národnost, zařazení do různých společenských vrstev, pohlaví, věk,… – ale jsme sjednoceni v tom, že máme stejného (jednoho) nebeského Otce, stejného Spasitele a Pána a stejného Ducha, který v nás přebývá, a že žádný z této trojice není umenšen, ale učení a důrazy o Trojici jsou v rovnováze. A právě naše spoluúčast na trojjediném Bohu a na jeho milosti z nás činí jeden celek, jedno společenství.
Za druhé, koinónia vyjadřuje, co máme společného navenek. Ap. Pavel používal toto slovo v souvislosti se sbírkou, kterou uspořádal v řeckých církvích na podporu chudých judských církví. Přídavné jméno ‚koinókios‘ pak znamená ‚štědrý‘. Právě na toto slovo, na jeho význam se Lukáš zaměřuje: Sk.2,44: Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Stejně jako za dob první církve, tak i dnes jsou různé mnišské řády, či komunity, které mají společné vlastnictví majetku. Členové tohoto společenství odevzdávali při svém zasvěcení všechny své peníze a statky ve prospěch řádu.
Ježíš některé lidi povolává k dobrovolné chudobě, jako např. bohatého mladíka Františka z Assisi a jeho stoupence nebo Matku Terezu a její řádové sestry, možná aby dosvědčovali pravdu, že lidský život nespočívá v množství materiálních statků. Stejně tak se domnívám, že jiné „povolává“ k životu v nadbytku, aby stejně tak dosvědčovali, že majetek není to, u čeho mají mít srdce, ale mají žít, „jakoby ho neměli“. Nejsou všichni povolání k životu v chudobě, stejně tak jako nejsou všichni povoláni k životu v bohatství. Obojí má svá úskalí. Pro živou církev, živé společenství není majetek samotný rozhodující. Navíc je třeba si uvědomit, že zákaz soukromého vlastnictví není křesťanská, ale marxistická doktrína. Také v Jeruzalémě lidé dávali a prodávali svůj majetek dobrovolně, protože ve verši 46 čteme, že „ve svých domech lámali chléb“. Ve svých domech? Domníval jsem se, že je všichni prodali! Očividně ne. Ani hřích Ananiáše a Zafiry (Sk.5.) nespočíval v tom, že si ponechali část majetku, ale v tom, že předstírali, že odevzdali všechno. Jejich hříchem nebyla chamtivost, ale podvod. Ap. Petr Ananiášovi jasně řekl: ‚To pole bylo tvé a mohl sis je ponechat. A když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého‘. Jinými slovy, všichni křesťané se musí vědomě před Bohem rozhodnout, jak se svým majetkem naloží. Prvotní křesťané se starali zejména o své chudší bratry a sestry a dělili se s nimi. Tento princip dobrovolného křesťanského sdílení má trvalou platnost. Jistě tento princip nevyřeší celosvětové makroekonomické problémy, ale je potřebný ze solidarity s chudými, nebo lépe z lásky k sourozencům v Kristu.
V dnešní době pravděpodobně neprožíváme tolik tíseň finanční jako v dobách prvotní církve, přestože „o peníze jde vždycky“, ale možná je v současné době individualismu více potřeba projevit prostý zájem o druhého člověka. To je dnes pro posílení společenství – koinónia mnohdy víc než jakékoli „hmotné“ dary. Jak píše ap. Pavel v Ř.13,8: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali“.
Prvotní církev byla naplněná, prodchnutá Duchem. To se projevovalo křesťanskou láskou. Prvotní křesťané se navzájem milovali. To nás nemusí překvapovat, pokud si uvědomíme, že prvním ovocem Ducha je láska.
Přeji nám, aby tato láska v našem společenství nejen zůstávala, ale zapustila kořeny a rostla.
Přeji pěknou neděli.
Pepa Horský, váš kazatel