Osudová přitažlivost

By 9. 6. 2013 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 9. 6. 2013 jsme měli naše šesté setkání. Kázání měl František Brückner. Jeho téma byla Osudová přitažlivost a bylo pokračováním jeho předchozího kázání z malé série o Církvi. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Zdeňkova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Pokud si kázání chcete poslechnout, tak tu tato možnost bude časem také.

Skutky 2:37-47

37 Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ 38 Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. 39 Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ 40 A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ 41 Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. 42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. 43 Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. 44 Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. 46 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. 47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Dobré dopoledne,

dnes budeme pokračovat v zamýšlení se nad církví. Minule jsme nad příběhem z první části druhé kapitoly Skutků hovořili hodně o tom, že církev má být srozumitelná. Dnes jsme se posunuli do druhé části druhé kapitoly knihy Skutků a to dnešní kázání jsem nazval Osudová přitažlivost.

Vraťme se tedy dnes historicky o 2 tis. let do Jeruzaléma v době Letnic, kdy došlo k události, která je nazývána jako vylití Ducha svatého. Události, která byla provázena dramatickými zvukovými, optickými a veskrze zázračně abnormálními jevy. Tehdy se skupina asi 120 následovníků Krista rozšířila během jediného dne o tři tisíce lidí a během několika dalších dní o další 2 tisíce na celkem 5 tisíc. A jak víme z dějin církve, tak se tento prvotní růst církve nezastavil, takže se během několika málo let křesťanství rozšířilo do celé Římské říše.

Samozřejmě je potřeba si uvědomit, že události Letnic a následný explozivní růst církve byly hlavně výjimečnou prací ducha Božího a bylo by absurdní snažit se vyvodit z textu 3, 5 nebo deset zaručených evangelizačních triků, jak dosáhnout podobného růstu. Ta skupina neměla žádnou promyšlenou evangelizační stategii, jak oslovit okolní svět. Jediné co měli, byl styl života, který byl pro jejich okolí nesmírně lákavý.

A tak se můžeme oprávněně ptát, v čem byla ona lákavost, ona osudová přitažlivost. Jaké vlastnosti prvotní církve si Bůh použil k oslovení tisíců lidí? Skrze jaké kvality jeruzalémského společenství Duch svatý tak prudce změnil chod celých lidských dějin? Jaké P.R. zvolil pro svou církev Bůh?

A to bude naše dnešní otázka.

A náš text nám nabízí minimálně 4 odpovědi. jsou to:

  1. rovnost
  2. touha
  3. vzájemná blízkost
  4. chvála

1. rovnost

V první části 2. kapitoly knihy Skutků, tak jak jsem o tom mluvil minule, je napsáno, že událostmi Letnic byli přilákáni zbožní židé ze všech národů. Tedy etničtí židé, ale i konvertovaní pohané, mluvící všemi možnými jazyky tehdejšího světa. Parthové, Médové, Elamité, Egypťané, Kréťané, Lybijci, ale i Římané. Byli to lidé, kteří neměli v podstatě nic společného. Neměli společný ani jazyk, ani kulturu. Byli mezi nimi lidé vzdělaní a movití, ale i negramotní otroci. Jediné, co spojovalo ty, kteří byli událostmi Letnic zasaženi v srdci, byla víra ve vzkříšeného Krista.

Teologové i sekulární historici se shodují, že úspěch prvotní církve byl v tom, že dokázala nabídnout něco, co bylo svým způsobem revoluční a oslovující. A tím bylo radikální rovnostářství. Tehdejší (a ostatně i dnešní) filosofové dokázali oslovit pouze vzdělané. Všemožná náboženství antického světa měla často lokální charakter, úzce propojený s místem a kulturou. A to do značné míry platilo i pro tehdejší židovství. Je dobré si také uvědomit, že tehdejší svět byl daleko víc rozkastovaný, než na co jsme dnes zvyklí. Překonat hranice dané socioekonomické třídy bylo takřka nemožné. A do toho přichází křesťanství s revoluční myšlenkou, že na třídách, vzdělání, inteligenci, pohlaví, jazyku, ani na temperamentu nezáleží. Jediné, na čem záleží je být zasažen v srdci zvěstí o Kristu a přijmout pozvání. Jak později napsal apoštol Pavel do Kolos:

Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.

Je zajímavé, že něco tak radikálního neoslovovalo pouze lidi na spodních příčkách tehdejší společnosti (i když tyhlavně), ale i ty z vrchnějších příček.

Když však budeme usilovat o rovnost, je třeba domnívám se, vyhnout se dvěma pastem

Na jedné straně je to vyvolání ducha elitářství a přiodění ho do křesťanského hávu. Mám na mysli ono stranění bohatým a vlivným, před kterým později varuje Pavel ve svých epištolách. A nebo, ještě zrůdněji, zavedení nových křesťanských kast lidí podle zdánlivé duchovnosti, podle toho, jak květnatě zní jejich modlitby, jak vtipná kázání se jim daří napsat, jak moc spořádaný image mají a nebo do jaké rodinného klanu patří. A ono to stranění může být i v tom, že se budeme snažit vytvářet unifikované společenství lidí stejného založení, vzdělání, zájmů a politického smýšlení.

Ale je tu i past na druhé straně. A to ta, že vzdělaní budou předstírat že nejsou vzdělaní, bohatí budou parkovat dva bloky od kostela, zdraví a krásní se budou stydět za svou krásu a zdraví, a budou se snažit přesvědčit, že vlastně takoví nejsou. – to je ale také lež, přetvářka a klam – Aby jakékoli společenství bylo svobodné a přitažlivé (a přítom ještě pravdivé), musí respektovat rozdílné osudy, rozdílné role, rozdílná požehnání. A zároveň si, a to především, musí uvědomovat, že to, jestli jsme takoví nebo makoví, je neskutečně méně podstatné než to, že jsme Kristovi.

2. touha

Jednou z věcí, které Duch svatý vypůsobil (a působí do dnešních dní) byla přirozená touha. Touha po věcech Božích. V našem textu čteme:

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Víte, tak nějak si představuji, že tehdy nebyly na pořadu dne otázky typu: “Už jsem tě dlouho neviděl na bohoslužbě, děje se něco?” Myslím, že touha po duchovním růstu, po tom dozvědět se co nejvíc o Bohu, byla něčím naprosto přirozeným. Podobně jako zdravé novorozence nemusíme přesvědčovat, že mléko je dobré pro jejich růst. Touhu dokáží vyjádřit zcela spontánně a hlasitě. A podobně tomu bývá i s novým duchovním životem a duchovní stravou. A i když později v našich duchovních životech dostává stále větší prostor řád a poslušnost (nebo by alespoň měli), touha by z něj neměla zcela vymizet nikdy. A když ne touha, tak alespoň touha po touze. A tato touha po touze se právě často děje skrze disciplínu.

A i v této oblasti usilování o touhu na nás číhají dvě pasti.

Ta první, že budeme na druhé vyvíjet přílišný tlak tam, kde bychom měli spíše vzbuzovat důvěru a touhu. Jak říkal profesor Jan Heller, k tomuto dochází, když pastýři nejsou pastýři, ale spíše pastevečtí psi. Psi, kteří obštěkávají stádo a občas i koušou v hrůze z toho, aby se jim ovce nerozutekli. Dobrý pastýř je ale ten, o němž ovce vědí, že je dovede na dobrou pastvu. A tuto pastvu musíme usilovně hledat a nabízet tak, aby vzbuzovala oprávněnou touhu. Pak obštěkávání nebude téměř potřeba.

Je tu ale i druhá past. Spočívá v tom, že pod vlivem falešného ideálu prvotní církve budeme přeceňovat spontaneitu a naši momentální chuť. Že se nám účast na životě společenství dostane na podobnou úroveň jako volba televizního programu. Zapnu, nezapnu, přepnu, nepřepnu, půjdu, nepůjdu podle nálady. “Já to tak necítím, tak se přeci nebudu přetvařovat.” Myslím, že podobný přístup je zhoubný nejen pro nás, ale i pro svědectví lidem okolo nás. Jakýkoli autentický životopis duchovních velikánů nás před tímto postojem varuje. Ani Terezie z Avily, ani Jan Ámos Komenský, ani C. S. Lewis, se nemodlili a nenavštěvovali společenství jen když jim to touha velela. Byli tam tím spíš, když touha pohasla.

A tak křesťanské společenství by mělo být společenství toužící po Bohu. Společenství, které touží toužit po Bohu. Společenství, které vzbuzuje touhu, ale zároveň společenství, které o tuto touhu umí bojovat řádem a poslušností.

3. vzájemná blízkost

Dalším významným magnetem, který činil přitažlivou církev prvních dní, byla vzájemná láska. Vzájemná láska, která se projevovala touhou společně věci dělat, společně studovat, společně jíst, společně slavit, a dokonce se i dělit o svůj majetek.

Touha po vzájemné fyzické blízkosti lidí stejné víry. V našem textu čteme:

Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.

Nechci se dnes tohoto tématu dotýkat detailněji, snad jen podotknu, že mít všechny věci společné není výzva k okamžité aplikaci kdekoli v církvi. Vždyť jeruzalémský sbor byl jediný sbor o kterém čteme v Novém zákoně, který se k podobnému činu rozhodl. A jak vidíme z toho, že Pavel musel pro tento sbor konat sbírky, není to strategie dlouhodobě udržitelná.

Nicméně vzdání se svého majetku ve prospěch celku v tomto případě má velkou sílu právě jako svědectví o jednotě společenství. To není shora tlakem diktovaný komunismus. To je přirozené vyjádření vnitřní sounáležitosti.

Tak je tomu v manželství, tak je tomu v rodině. Stejně tak, jako by bylo absurdní mít v lednici manželovo mlíko a manželčino mlíko a rozdělovat věci na moje a tvoje, tak by bylo smutné, kdyby někdo ve sboru pociťoval citelnou nouzi a nedostalo se mu pomoci. I to je totiž jeden z projevů křesťanské lásky.

Ale jsou i projevy další. Třeba to, že nám na sobě záleží, že si vážíme vzájemné blízkosti a vyhledáváme ji. Že boje a radosti nějakým způsobem neseme společně.

Myslím, že mnohé z toho v našem společenství zažíváme, ale přesto bychom si i v této oblasti měli být vědomi určitých nástrah. pro pořádek uvedu opět dvě.

Myslím, že ve společenství hodně malém se snadno může stát, že si lidé polezou takříkajíc do talíře. Že vzájemnou lásku zamění za informace o sobě navzájem. Ano, to, že tvoříme spolu církev znamená, že se budeme poznávat, že se budeme dozvídat o svých bojích. To je v pořádku. Ale nechme každého, ať si určí hranice svého soukromí. A střezme se, abychom nezraňovali vzájemnou důvěru tím, že budeme šířit informace, jejichž šíření nic dobrého nepřinese. Zejména v malém společenství platí varování Pavla Rause, že přehnaná intimita vztahy zabíjí místo aby je budovala.

Je zde ale i další past. Nazval jsem ji pracovně syndrom nejlepších kamarádek. Možná tušíte co tím myslím. Představte si dvě pubertální kamarádky, které jsou stále spolu, neustále si cosi špitají, a na nejnevinější poznámky svého okolí zároveň vybuchují salvami smíchu nebo obrací oči v sloup.

Ne že bych jim to nepřál, ale jejich vztah často působí okolí potíž. Kdokoli jiný si vedle nich připadá hloupě, nezasvěceně, navíc.

A myslím, že malé skupiny, které chtějí být otevřené pro druhé, si musejí dát pozor, aby se jim nepřihodilo něco podobného. Aby nevytvořili skleník, ve kterém bude těm, kdo do něho nepatří, dusno. Kde si budou připadat nepatřičně. Společenství církve by se totiž nikdy nemělo stát jakýmsi klubem zasvěcených, ale vždy by mělo být otevřenou skupinou, spojenou láskou, která zve a vítá.

A konečně za čtvrté: Chvála

V závěrečném verši našeho dnešního textu čteme:

Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Myslím, že chvála nebyla prostě další věcí, co ti lidé tehdy dělali. Myslím, že chvála byla něco, co tryskalo skrze cokoli co dělali. A myslím, že díky tomuto postoji také byli všemu lidu milí. Když nakupovali, když šli do chrámu, když jedli, když se učili – skrze to vše vzdávali chválu Bohu.

Chválu můžeme spolu se C. S. Lewisem brát jako nedílnou součást toho, když vnímáme nějakou výjimečnou kvalitu. Úžas nad něčím úžasným zkrátka neprožijeme zcela, pokud ho nevyjádříme.

Jakoby potěšení z dobrého jídla nebylo celé, kdybychom nepochválili křupavou kůrčičku.

Když objevíme nějakou úchvatnou skladbu, kapelu nebo film, máme potřebu o ní druhým vyprávět– to si prostě musíš poslechnout, to musíš vidět, zkusit, přečíst.

Možná proto se tolik mluví o víně a možná i proto vznikají funkluby.

A to je taky možná ten nejlepší motiv pro hovory o Bohu s lidmi, kteří ho doposud neznají. Touha podělit se o něco dobrého, rozšířit druhému obzory. Myslím, že je to lepší motivace, než strach z věčného zatracení druhých. I když nepopírám, že i tato motivace je někdy na místě.

A tak nás tento pod může povzbudit k tomu, abychom se nenechali strhnout do víru aktivit a akcí, abychom spočinuli. V tom smyslu, že pro naše společenství a jeho růst (a to nemyslím zdaleka jen růst početní), že pro náš růst není důležité ani tak jako barvu bude mít naše logo, a pro jaké že týdenní aktivity se rozhodneme, ale že klíčové je to, jestli budeme autenticky skrze své konání vzdávat chválu Bohu.

A tím můžeme naše dnešní přemýšlení pomalu uzavřít. Připomeňme si jen, že přitažlivost prvotní církve působil Duch svatý skrze zbourání zaběhaného elitářství, popřením hranic, které si mi lidé s oblibou mezi sebe stavíme. A takové by mělo být i naše společenství. Ne že se budme rozdíly mezi námi snažit zastírat, ale že budeme plně vnímat jak nepatrné jsou v Božím království. Naše společenství by mělo být společenství touhy po Bohu. Společenství, které nás bude vést k tomu tuto touhu hledat a bojovat o ni. Naše společenstí by mělo být také společenstvím, v němž budeme usilovat o vzájemnou blízkost a lásku, a přesto se neuzavřeme do sebe. A konečně naše společenství by mělo být společenstvím chvály. Chvály, která se nestane jednou z řady našich činností, ale naopak vše co zde děláme se budeme učit pojímat jako vyjádření úžasu nad Božím Majestátem.

Kéž je nás k tomu Duch svatý zmocňuje.

Amen.

Next Post

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..