Letnice

By 29. 5. 2013 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 26.5.2013 jsme měli naše čtvrté setkání. Kázání měl František Brückner a bylo na téma Letnice. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Františkova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Pokud si kázání chcete poslechnout, tak je tu i tato možnost.

Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

Skutky 1:1-9

1 První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku 2 až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; 3 jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. 4 Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. 5 Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ 6 Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ 7 Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; 8 ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ 9 Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.

Skutky 2:1-13

1 Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. 2 Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. 3 A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 4 všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 5 V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, 6 a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. 7 Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? 8 Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: 9 Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, 10 Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, 11 židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ 12 Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ 13 Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“

Milí přátelé,

Máme tu čtvrtou společnou bohoslužbu. Nevím, jak to připadne Vám, ale mě připadne, že náš staniční život zatím probíhá ve velmi rychlém tempu. Stihli jsme zvolit staršovstvo, to má za sebou už 3 schůze, stihli jsme sníst spoustu výborného občerstvení, zažili jsme hodiny rozhovorů, děti stihli v zahradě zmáčet nejedny botičky a stihli jsme zažít i první zkoušky naší jednoty.

Musím říct, že každá zdejší bohoslužba je pro mě skutečnou slavností, duchovním svátkem, něčím, co mě nabijí do dalších dnů.

Nicméně možná bude dobré a přirozené pomalu ubrat plyn. Už se nám spousta věcí zaběhla, ověřili jsme si, že toho společnými silami spoustu zvládneme, a za chvíli nás čekají prázdniny, které chceme využít k reflexi. K zastavení a přemýšlení o tom, jaké společenství vlastně toužíme budovat.

A jako podporu pro toto naše přemýšlení bych rád přišel s cyklem kázání o církvi. O tom, k čemu tu církev je, jaká má být, a proč má být  právě taková a ne jiná.

No a protože minulou neděli byly letnice, tedy oslava narození církve, a protože to není ani tak dlouho od toho, co se narodila naše stanice, začneme tento seriál právě pohledem do prvních dvou kapitol knihy skutků. Dnes tedy budeme přemýšlet nad tím, co dal Bůh církvi do vínku. Na první šťouch, který uvedl církevní dějiny do pohybu.

A aby se nám v tom dobře orientovalo, rozdělíme si dnešní kázání do 4 krátkých oddílů.

  • Kdy a kde se to stalo, 
  • Co měli čekat
  • Co se pak doopravdy stalo
  • Co si z toho máme vzít my.

Pojďme na to.

1. Kdy a kde se to stalo

Náš příběh nás uvádí do Jeruzaléma prvního století, v době před jedním ze tří nejdůležitějších svátků roku. Židé měli 3x do roka vykonat pouť do jeruzalémského chrámu. Bylo to na svátek nekvašených chlebů – na pesach, potom za 7 týdnů na svátek týdnů – šavu ot. A po té ještě jednou, asi za 3 měsíce na svátek stánků.

Teď tedy máme Letnice, a Jeruzalém se chystá na příval poutníků. Poutníků nejen z Judeje, ale i ze vzdálenějších koutů Římského imperia, z diaspor. Jako si na pesach připomínali vyjití z Egypta, nyní si budou připomínat to, že jim Bůh dal zákon na hoře Sínaj. Budou si připomínat, že se stali lidem smlouvy, že dostali Boží řád.

V Jeruzalémě je kromě poutníků také skupina Ježíšových učedníků. Před dvěma měsíci byli svědky tragédie ukřižování. A tři dny po té začaly kolovat zvěsti o Ježíšově vzkříšení. Od té doby jej mnozí viděli na vlastní oči. Tu se objevil, hovořil s nimi, jedl s nimi, nechal si šáhnout do svých ran a pak opět zmizel – jakoby je nejen utvrzoval v tom, že je skutečně vzkříšený, ale také je postupně připravoval na své nanebevstoupení – na stav, kdy budou bez něj. A to se před deseti dny skutečně stalo. Kdesi u Betanie jim zmizel v nebi, oni se za ním dlouze dívali a pak se vrátili do Jeruzaléma. Chodí do chrámu, scházejí se po domech, chválí Boha, modlí se a čekají.

A tím se dostáváme ke druhému bodu.

2. Co vlastně měli čekat

Ježíš, ještě před svým ukřižováním, učedníkům několikrát slíbil, že až on odejde, bude jim poslán od Boha někdo, kdo ho nahradí. Přímluvce, Duch svatý, který bude připomínat vše to, co Kristus řekl a učil, ale který také sám bude vést a vyučovat. A tento Duch svatý nemá být pouze náhražkou, nebo slabou náplastí na Kristovu nepřítomnost, ale má být plnohodnotný pokračovatel toho, co Kristus započal. Sám Kristus o něm učedníkům řekl toto:

Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.

Toto vše Kristus učedníky učil před svým zmrtvýchvstáním a toto vše po zmrtvýchvstání více zkonkrétnil. Řekl učedníkům, že je v nejbližších dnech čeká křest Duchem svatým. Křest, který bude odlišný od toho, který doposud znali. Křest, kterým dostanou sílu Ducha svatého, která vypůsobí, že se stanou Kristovými svědky po celém světě.

A proto se po Kristově nanebevzetí učedníci nenavracejí do svých domovů a ke svým původním profesím (jako před dvěma měsíci, když byl Kristus ukřižován) ale čekají v modlitbách co přijde.

3. Co pak opravdu přišlo

Přišel hlomoz, rachot, který přitáhl pozornost okolí k tomu, že v tomto domě se cosi děje. Hlomoz značící moc Boží prolamující se do tohoto světa.

A kromě hluku přichází oheň. Oheň jako známý obraz Boží, který dosud znázorňuje Boží nedotknutelnost, svatost, nepostihnutelnost.

Obrazem ohnivé pochodně Bůh stvrzuje svou smlouvu s Abramem, v ohni se Bůh zjevil Mojžíšovi se slovy: „Nepřibližuj se sem, zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš je půda svatá“. 

Jako stravující oheň na vrcholu hory se pak dává vidět Bůh Izraelcům v Exodu, když Bůh dává Mojžíšovi Zákon.

Nyní však, když si právě tento okamžik své historie Židé připomínají, přichází z nebe jiný oheň. Oheň, který nestravuje, nespaluje, ale zapaluje lidká srdce. Oheň, který dává sílu, odvahu.

Tato proměna obrazu Božího ohně musela Židům naznačovat, že mezi člověkem a Bohem se stalo něco neslýchaného. Chrámová opona je nenávratně roztržena.

Navíc tento oheň Boží sestupuje ne na jednoho vyvoleného, ne na jednoho proroka, ale na všechny přítomné.

A aby těch převratných a podivných znamení nebylo málo, vylití ducha Božího se manifestuje i schopností mluvit cizí řečí.

Proč ze všech možných nadpřirozených schopností právě cizí jazyky? Vždyť to mohlo být také cokoli jiného. Bůh jistě mohl způsobit, aby tímto prvním mohutným projevem bylo, že by začali v duchu svatém létat, nebo mohli třeba rozbíjet pohledem hmotu jako Bystrozraký, nebo mohli měnit kameny na chléb.

Ale oni nadpřirozeně mluví cizími jazyky. Proč?

Tento dar je určený k tomu, aby jeruzalémskému davu hovořícímu změtí různých jazyků mohlo být vysvětleno, co se to tu děje. Možná že mnozí z nich už leccos zaslechli o Ježíši před dvěma měsíci na Pesach, ale možná to byly takové zvěsti jedna paní povídala, útržky fám, které se šířily davem. Tyto zvěsti v nich mohly od té doby klíčit a prohloubit zvědavost, očekávání, co se na své další pouti do Jeruzaléma dozví. A nyní přivoláni hlomozem mohu slyšet výklad všech událostí dějin spásy přímo od zdroje, ušitý jim na míru, v jejich rodném jazyce. Už né fámy, ale srozumitelná, konkrétní zpráva.

Náš příběh je vlastně takový příběh o Babylonské věži naruby. Tehdy na počátku dějin si lidé stavbou věže sahající do nebe chtěli zajistit svoji slávu a věhlas. Řekli si: „Vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi“. A Bůh na tuto snahu odpověděl zmatením jazyků. A nyní je založena nová stavba. Stavba církve, která má všechny národy spojovat. Ne tím, že povýší lidské jméno, ale že vyvíší jméno Kristovo. Ne tím, že zajistí slávu lidem, ale Bohu. A Bůh se k této stavbě přiznává mazáním jazykových bariér. Vylitím Ducha, které způsobuje vzájemné porozumění. Jakoby zde bylo předznamenáno mazání bariér etnických, sociálních a náboženských, které budou skrze církev následovat.

Možná také stojí za zmínku, jaké reakce vylití Ducha svatého už od samého počátku vzbuzuje. Kromě nadšení a úžasu je to také podezření a odsouzení. Jak je v našem dnešním biblickém textu napsáno, někteří považovali projevy Ducha svatého za opilost. No nemyslete si, takové křivé osočení z opilosti se klidně může stát i v dnešní době – vemte si třeba našeho pana prezidenta. Ten byl také nařčený z toho, že byl nad korunovačními klenoty opilý. Sice se prý v jeho případě nejednalo o vylití Ducha svatého, ale o virózu, ale stejně, Miloš Zeman a opilý – no věřili byste tomu?…

Zpátky ke skutkům. Co tím chci říct, je to, že práce Ducha svatého bude pro část našeho okolí vždy nesympatická či přinejmenším podivná. A to by nás nemělo ani překvapit ani odradit.

A tím se dostáváme k poslednímu bodu dnešního kázání. A tím je:

4. Co si z toho můžeme vzít my 

Oslava Vánoc i Velikonoc je o osobním žasnutím nad evangeliem. Letnice před nás staví výzvu sdílet evangelium s jinými. Letnice jsou o předávání toho, co jsme sami přijali. Jak vidno, je to svátek velmi smysluplný, a byl bych rád, kdybychom na něj nezapomínali. A hlavně abychom nezapomínali na jeho poselství.

A protože jsem slíbil, že tento seriál o církvi by měl sloužit jako praktická podpora pro naše přemýšlení o stanici, pojďme si z toho, co jsem řekl, zvýraznit tři jednoduché body. Tři body o tom, co se z našeho úseku dozvídáme o tom, jaká má být církev. Budou to: Zájem, Srozumitelnost a Bůh.

Tak tedy:

  • Církev má vzbuzovat zájem svého okolí – první kapitoly představují vznikající církev jako magnet, místo, kde se dějí zvláštní věci, místo, kde nebýt by byla škoda, ztráta. Kéž si tohle pomyslí lidé, kteří se setkají s námi.
  • Církev má být srozumitelná – má mluvit jazykem těch, kdo potřebují slyšet a rozumět. K Elamitům Elamitejsky, k Mezopotámcům Mezopotámsky, ke Kréťanům Krétsky. Ke studentům studentsky, k dětem dětsky. A to je možná i otázkou pro nás pro další měsíce, uvědomit si, ke komu a jak chceme promlouvat.
  • Církev má vypravovat o velikých skutcích Božích. Církev má především vypravovat o velikých skutcích Božích. Je k ničemu, když budeme mluvit sice srozumitelně a zajímavě, ale budeme mluvit o zahradničení, psychologii nebo politice. Výzva, která leží před církví, je mluvit srozumitelně a zajímavě právě o Bohu a jeho díle.

Kéž se nám daří právě takovou církev budovat.

S pomocí Boží.

Amen

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..