Naděje v chaosu

By 20. 9. 202022 září, 2020kázání

Kázající: Milan Kramoliš

Téma: Naděje v chaosu

Čtení: Marek 4:35-41

Toho dne, když nastal večer, jim říká: “Přeplavme se na druhou stranu.” Opustili zástup a vzali ho v té lodi, v níž byl; byly s ním také jiné lodě. Tu nastala veliká větrná bouře a vlny se přelévaly do lodě, takže se loď již naplňovala.

A on spal na zádi na podušce. Vzbudili ho a řekli mu: “Učiteli, nezajímá tě, že hyneme?” Probudil se, pohrozil větru a řekl moři: “Mlč, buď zticha!” A vítr přestal a nastal úplný klid.

Řekl jim: “Proč jste [tak] ustrašení? Ještě nemáte víru?” Padla na ně veliká bázeň a říkali jeden druhému: “Kdo to tedy je, že ho poslouchají i vítr i moře?”

Nahrávka:

Ke stažení zde

Dobré dopoledne bratři a sestry,

My Češi jako národ – asi bych měl říct i Moravané a Slezané – jsme známí tím, že si umíme udělat legraci úplně ze všeho. I když je situace kdovíjak šílená a na první pohled úplně bezvýchodná, tak se vždy najde někdo, kdo je schopen si z toho nějak – i třeba nevybíravě – udělat legraci. Nevím, jak Vám, ale mně poslední dny a měsíce není úplně do zpěvu. A že bych se za břicho popadal z toho, co se děje kolem mne, se opravdu říct nedá. Míša by Vám to asi potvrdila a pokud si zkontrolujete moje fotky z loňského podzimu, tak na barvě vousů poznáte, že se něco děje. A myslím si, že nejsem sám, komu za posledních osm měsíců přibylo šedin, vrásek, nebo třeba i kilogramů. Někomu třeba zase ubyly vlasy a třeba i ty kilogramy.

Když jsem přemýšlel nad tím, o čem bych měl dnes mluvit, tak jsem byl trochu bezradný. Co říct v této složité a náročné době? Nicméně k finálnímu rozhodnutí mi pomohlo Františkovo kázání z minulé neděle. Mluvil o víře. A tak jsem se pak rozhodl, že k víře patři i naděje a že se pak určitě najde někdy někdo třetí, kdo by mohl kázat o lásce.

Odborná literatura naději definuje jako optimistický stav mysli, který je založen na očekávání kladných výsledků s ohledem na události a okolnosti v životě člověka nebo na celém světě. Podstatou naděje je vnímání možnosti pozitivního zakončení v neznámé či dokonce zdánlivě neřešitelné situaci, která následně vytváří víru, že vše dobře dopadne i přes vnímané problémy. Mezi její opaky patří sklíčenost, beznaděj a zoufalství.

Než se pustíme do hloubky našeho přečteného příběhu, tak si uděláme takovou malou exkurzi do historie, abychom získali trochu lepší kontext.

Z historie

Mnoho národů v minulosti (začínáme v antice) vidělo svoji budoucnost vlastně docela černě – možná šedě, ale asi velmi, velmi tmavě šedě. Dívali se totiž na svoji budoucnost v kontextu vnímání jejich minulosti, která se podle nich opakovala v cyklech. Prostě se neustále motali v kruhu. Případně pro ně vždy události v minulosti byly tím zlatým věkem a to, co bylo před nimi, tak vždy bylo vlastně horší a horší.

Řekové, ale pak přišli s relativně převratnou myšlenkou. Tak jak se zvětšuje a rozšiřuje vzdělání a znalosti, tak by se mohl v budoucnu zlepšovat i život. Prostě díky hlubšímu, lepšímu vědění by život mohl být v budoucnu kvalitnější.

Spolu s rozšířením křesťanství ve středověku se tento pohled na vývoj života trochu upravil. Koncept cyklů se opustil úplně a lidé v kontextu Bible a křesťanské zvěsti začali vnímat, že život má nějaký směr a cíl – není to tedy motání se v kruhu, ale je to pohyb po přímce, která končí v „nebi“.

Postupem času (během novověku) se z toho všeho ale vytratilo křesťanství, ale zůstalo jen to přesvědčení (již ze starého Řecka) – tedy sekulární naděje, že když se zvětší a rozšíří lidské znalosti, tak se zlepší i život v budoucnu, protože se budeme moct vypořádat s vícero překážkami. Korunu tomu nasadili Hegel a jeho učení o dějinnosti – totiž to, že svět není neměnné, stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství, v němž světový duch hledá cestu sám k sobě. V lidstvu se uskutečňuje svoboda a rozum vesmíru tím, že roste lidské uvědomění a schopnost přetvářet svět. Tomu, co jest, nelze rozumět jinak než jako procesu, změně, vývoji, pokroku, cestě k dokonalosti, případně i zápasu protikladů.

Na něj pak ještě s evoluční teorií navázal Darwin, který mluvil o tom, že přežijí jen ti silnější, dravější zdatnější, a tak se vlastně i lidstvo posune k lepší budoucnosti, protože zvítězí to lepší.

Konec 19. století byl takový vrchol tohoto přesvědčení, že historie povede k lepším zítřkům. Jenže pak přišlo 20 století a jeho první polovina dala tomuto přesvědčení dost na frak. 1. světová válka, španělská chřipka, nástup komunismu, hospodářská krize, nástup nacismu a fašismu, 2. světová válka. Rozdělení světa na dvě znepřátelené poloviny…

Ze současnosti

Na konci 20. století a začátku 21. tedy v naší současnosti ale přesvědčení, že technologie a znalosti nám pomohou vyřešit naše problémy, stále trvá. Ano v našem koutě světa jsme už přes 70 let vlastně bez válek a drsných konfliktů – pokud se tedy nedíváme moc za naše hranice Evropy. Znalosti medicínské, vědecké a další rostou neuvěřitelně. Má to ale své stinné stránky. Svět je mnohem více propojen než kdy dřív, proto se případné nemoci a krize mohou šířit větším tempem. Do toho máme měnící se klima, bublající válečné konflikty po světě. Společnost je v mnoho státech stále radikálněji rozdělena a protichůdné pohledy na téměř všechny oblasti života jsou tak velké, že už se můžeme ztrácet v tom, co je správné a co není. Roste počet lidí, kteří se bojí budoucnosti – deprese, environmentální žal atd.

Jak je to možné? Kam se ztrácí to přesvědčení, že přece bude lépe?

Lidská povaha je již od stvoření světa – no od samotného ne, ale od té doby, co se Eva s Adamem zakousli do „jablka“ – poškozená hříchem. A tak se šílenosti ve dvacátém století staly spíše ne navzdory poznání, ale žel díky jemu. Ano na zabíjení lidé se použily (a stále používají) nejmodernější a nejsofistikovanější metody. A tak pokud k sobě budeme upřímní, tak naše lidské srdce je vlivem hříchu na tom tak, že každý z nás, jak tu jsme, by v končeném důsledku byl schopen páchat i ty největší zvěrstva, která se na zemi kdy stala.

Dalším jevem, který je důsledkem toho, že v konceptu novověku, kde není Bůh, tak vlastně není ani budoucnost, protože jednou toto všechno skončí – ať už výbuchem slunce, atomovky, sopky anebo meteoritu – a nezbude tu nic a lidská civilizace se ztratí v historii jako pára, je rostoucí beznaděj. Pokud ovšem – a tím se konečně dostávám k jádru dnešního kázání – existuje Bůh, který je živý a osobní a který s námi komunikuje, tak tu také existuje budoucnost, která vlastně může skončit dobře. Může pro nás skončit úplně jinak než jen v zapomnění a nicotě. A to je obsaženo v naději, která je nedílnou součástí křesťanství.

Naděje, která je

  • Rozumná. Co tím myslím? Když se podíváme například na to, jak vznikla církev a jak je možné, že přežila vše, co se za posledních dva tisíce let stalo, tak to, že Kristus byl vzkříšen, na čemž naše víra stojí, je velmi reálné.
  • Plná – každé náboženství na naší planetě nabízí vždy něco místo zapomnění – které propaguje naše současná západní sekulární civilizace. Buď se staneme součástí přírody – koncept v Hinduismu, nebo budeme součástí nějaké duchovní budoucnosti – koncept v Koránu. Jen křesťanství jako jediné nabízí budoucnost, kdy bude nové nebe a nové země – bude tu život, o kterém jsme vždy snili a bude reálný a fyzický. Tak jako byl fyzický vzkříšený Kristus, který se ukázal učedníkům.
  • Realistická – když Kristus přišel na zem, tak před tím, než vstal z mrtvých, tak si prošel těžkými věcmi. A když se podíváme do Bible tak většinou je to tak, že vzkříšení předchází smrt. Dobrému konci předchází utrpení a námaha. Bůh nám nikde neslibuje, že půjdeme jen od vítězství k vítězství. Bůh říká, že nakonec to bude dobré. Ten mezičas může být pro každého z nás různě složitý.
  • Efektivní – ona prostě funguje.

Jsme v bouři

Momentálně jsme uprostřed bouře a chaosu, ve kterém je hodně těžké se zorientovat. Aspoň já to tak vnímám. V podobné situaci byli učedníci v našem novozákonním příběhu, který Pavel četl na začátku. Jsme na pobřeží Galilejského jezera. Ježíš k zástupům promluvil v podobenstvích. Zástupu, který se na břehu jezera sešel, řekl podobenství o Rozsévači a pak i několik kratších podobenství o božím Království, které připodobnil třeba k lampě, nebo k hořčičnému zrnu. Večer se pak spolu s učedníky vydávají na lodi na druhý břeh jezera. Pluje s nimi i vícero lidí v různých dalších lodích. Ježíš je asi hodně unaven, a tak i přes velkou bouři, která se v tu dobu nad jezerem strhla, v klidu spí až do té doby, než ho učedníci v panické hrůze probudí. Byli uprostřed bouře a najednou nevěděli, co s tím. Najednou se jich zmocnil strach, který zatemnil všechno, co uměli a znali.

To, co mne totiž na tom příběhu velmi fascinuje, není to, že Ježíš v klidu spí, ale to, jak rozhození se ti učedníci zdají. Borci, kteří (alespoň někteří z nich) museli na podobné věci být zvyklí, volají o pomoc. Neví, co dělat. Ztratili naději. Někdy naše schopnosti a zkušenosti mohou během několika chvil zmizet jako pára nad hrncem, když jsme vystaveni krizové anebo nenadálé situaci.

Jsme v mezičase. Vypluli jsme, snažíme se dostat na druhý břeh, ale jde to ztuha, protože se nám do toho plete bouře. Silná a těžká bouře, která nás může dostat do stavu, kdy zapomeneme na to, co už víme a umíme. Zapomeneme, že jsme podobné bouře už zvládli a překonali mnohokrát dříve a začneme se soustředit jen na tu současnou hrůzu, a to nás tak paralyzuje, že se nás chopí beznaděj – tak jak se to stalo učedníkům.

Jak se máme vyznat v tom, co se momentálně kolem nás – jak v ČR, tak i po světě – děje? Čemu věřit – někdo nás straší tisícovkami mrtvých, někdo bagatelizuje mluví o lehčí chřipce. Tak jak jsou Češi vždy nejlepší trenéři hokeje anebo fotbalu, případně jsou odborníci na průzkumy veřejného mínění, tak teď se z mnohých stali zase odborníci na pandemie ochranné pomůcky a viry.

Co máme dělat? A jde vůbec něco teď dělat?

Kdy už budeme na druhém břehu?

Otázka je to jistě relevantní, ale mnohdy nám může způsobit problémy, pokud se zaměříme pouze na ni. Pokud zapomeneme na vše ostatní a jediné, co nás bude zajímat bude náš cíl. Problém mezičasu je v tom, že vlastně úplně nevíme, jak dlouho bude trvat, než se dostaneme do naší finální destinace. Ta skvělá světlá budoucnost je stále před námi, ale zdá se nám být tak trochu nedosažitelná. Může se nám tak velice lehce a brzy stát, že se začneme frustrovat z toho, že tam ještě nejsme, a tak začneme hledat důvody tohoto selhání. Začneme obviňovat Boha jako učedníci obvinili Krista z nezájmu anebo z toho, že to vymyslel špatně – proč vůbec musí jet na ten blbej druhej břeh, copak neviděl předpověď počasí?

Ty břehy jezera se nám vzdalují a ty vlny jsou čím dál větší, přežijeme to vůbec? Ježíši, jak to, že si můžeš dovolit spát, když je nám tu tak těžko, copak Tě vůbec nezajímáme, copak jsme Ti lhostejní?

Musím se přiznat k tomu, že jsem se v poslední době ptal docela podobně. Snažil jsme se svoje “problémy” nějak vyřešit, ale úplně se mi z toho jejich řešení začal vytrácet duchovní rozměr. Snažil jsem se to nějak urvat silou, ale pomalu mi docházely síly a naděje, že se dostanu brzy na druhý břeh bledla. Soustředil jsem se až příliš na moje problémy (a problémy tohoto světa). Toto všechno mi zakrylo pohled na Hospodina, toto všechno ochromilo moji důvěru v to, že Bůh je se mnou a je schopen a ochoten mi pomoct, když jsou vlny rozbouřené. Když jsem si chystal toto kázání, tak jsem si vzpomněl na dva úseky z Písma, které zmiňují naději – Římanům 12:9-12 a Ef 1:15-23. Já s dovolením oba texty přečtu…

Římanům 12:9-12

9 Láska ať je bez přetvářky. Mějte odpor ke zlu, tíhněte k dobru. 10 Milujte se navzájem bratrskou láskou, projevujte si navzájem uctivost. 11 V pilnosti buďte vytrvalí, ve službě Pánu horliví, 12 v naději radostní, v soužení trpěliví, v modlitbě vytrvalí.

Efezským 1:15-23

15 Proto také od chvíle, kdy jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a o vaší lásce ke všem svatým, 16 nepřestávám za vás děkovat, kdykoli se o vás zmíním ve svých modlitbách. 17 Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. 18 Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými 19 a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím.

20 Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím. 22 Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“ a jako hlavu všeho jej dal církvi, 23 která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech.

Po přečtení těch veršů mi postupně došlo, proč jsme se nechal v poslední době vykolejit. V tom současném soužení jsem ztratil trpělivost a radost, a navíc k tomu jsem si zapomněl připomínat to, co pro mne Bůh udělal – z mých modliteb se totiž pomalu vytratila opravdová vděčnost a mnohdy zůstalo jen u vyslovování frází.

Naděje tu je

Učedníci v tom chaosu bouře měli jednu světlejší chvíli. Uvědomili si totiž, že tam s nimi je někdo, kdo by snad mohl nějak pomoct. Zkusili to. Podařilo se jim vzbudit unaveného Krista a ten jim nakonec i pomohl, aby se dostali na druhý břeh jezera. Jak jsme na tom my? Uvědomujeme si, že tu s námi je někdo, koho můžeme vzbudit, aby nám také pomohl na pomyslný druhý břeh? Někdo, u koho (nevím jak vy, ale já ano) máme někdy pocit, že momentálně nejspíš spí a nezajímá ho, že hyneme? Ano je to tak. Musím se přiznat, že v posledních měsících jsem ztratil hodně naděje. A místo toho přišlo hodně stresu a strachu. V bouři jsem ztratil fokus. Zaměřil jsem se na současný chaos místo toho, abych hleděl směrem k druhému břehu. Zaměřil jsem se jen na sebe samého.

Zapomněl jsem, že tu se mnou je někdo, kdo může a chce pomoct. Zacyklil jsme se v mezičase bouře. Moje naděje vybledla. A jak to mám, tak má kázání jsou určená na prvním místě mne samému. Přiznávám, že dnes nekážu z pozice toho, kdo to má vyřešené a za sebou. Ne kážu z pozice toho, který je na té lodi v chaosu také.

Dnešní kázání o naději, kterou v Kristu máme, jsem připravil proto, abych povzbudil sebe a nás jako společenství k tomu, že můžeme Krista vzbudit a prosit jej o pomoc. Můžeme u něj obnovit svoji naději, protože není postavou z komiksu, ale je živý a přítomný i v této době.

A mám tu ještě jeden důvod, proč zrovna naděje. Ten chaos který je kolem nás vede k beznaději mnohé lidi. Kamarádi a kolegové jsou z toho všeho kolem vykolejení. Lidé se bojí, co přijde. Možná ještě víc než na jaře, protože ta bouře už je docela dlouhá a čísla stále rostou. Úkolem nás jako křesťanů a církve je přinést dobrou zprávu tomuto světu. Zprávu o naději, ke které nás Bůh povolal a jak slavné je bohatství jeho dědictví a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám. Buďme lidem kolem nás svědectvím o naději. O tom, že tato bouře je sice drsná, ale že život má přesto smysl. Nenechme si tuto vzácnou příležitost, kdy lidé hledají východisko, upláchnout mezi prsty.

Probuďme Krista na naší lodi, volejme k němu o pomoc, ale také otevřeme oči, rozhlédněme se a pomozme lidem kolem nás. Aby naděje v Kristu, která je součástí našeho přesvědčení mohla zvítězit nad beznadějí, ve které se lidé mohou teď ocitnout. K tomu nám všem přeji mnoho sil a odvahy a moudrosti. Jsem opravdu rád, že nejsem sám, ale že na tuto práci je nás tady hodně. Bůh Vás provázej.

Amen

 

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..