Modlitba – 02

By 19. 1. 2020 kázání

Kázající: Milan Kramoliš

Téma: Modlitba – Posvěť se jméno Tvé…

Čtení: Matouš 6:5-13

‚Také když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti totiž při modlitbě rádi postávají v synagogách a na nárožích ulic, aby se ukazovali před lidmi. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte.

Proto se modlete takto: Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno! Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Dej nám i dnes náš denní chléb a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. ‚

Nahrávka:

Ke stažení zde

Otázky:

Přicházíte k Bohu s bázní?
Přicházíte k Bohu s radostí, že jste jeho děti?

Dobré dopoledne

Jednou, když byl jeden zbožný žid na obchodní cestě mimo své domovské město, zjistil v době večerní modlitby, že si nechal doma kompletně všechny své věci, a hlavně svou modlitební knížku sidur.

Takto to vypořádal s Hospodinem: Drahý Bože, mám pro Tebe špatnou zprávu. Nemám svůj sidur. Co hůře, jelikož jsem už starý, tak si nepamatuji žádnou z modliteb zpaměti. Jediné řešení, Všemohoucí, které mám, je následující: Řeknu teď všechna písmenka abecedy, a Ty, buď té dobroty, seřaď si je do správného pořadí.

I tak mohou někdy vypadat naše modlitby. Minule jsme začali sérii o modlitbě a vycházíme z textu, který četl před chvílí Pavel. Jedná se o tu nejzákladnější modlitbu, kterou asi známe všichni. Modlitbu Páně.

Minule Bedřich mluvil o tom, že když se modlíme, tak k Bohu nemáme přistupovat jako pohané, kteří měli své bohy jako takové obchodní partnery. Bohy, se kterými by se třeba dalo něco vyhandlovat. Obětuji nějaké zvíře, úrodu, klidně i člověka a mé přání se vyplní. Bohové dají déšť, dobrou úrodu, vítězství v bitvě.

Anebo v dnešní době se pro mnohé Bůh podobá spíš hodnému k Jinovi z láhve, který nám splní naše všechna přání, když tu láhev správně pohladíme.

Bůh, v kterého jako křesťané věříme, je jiný. V modlitbě říkáme – Otče náš –  a ano to je správné oslovení, On je naším Otcem, který nás miluje. To je skvělé, ale neznamená to, že by nám splnil vše, co nám na očích vidí, ale jen to, co vidí, že je pro nás dobré. Chce pro nás totiž to nejlepší, protože nás miluje.

Hlavní myšlenka minulého kázání pro naše připomenutí byla – Modlitba je každodenní rozhovor dítěte s otcem.

Dnes se v textu modlitby Páně posuneme kousek dál. Po oslovení „Otče náš“ následuje prosba „posvěť se jméno Tvé“. A tímto se dnes spolu budeme zabývat.

Nevím jak Vy, ale musím se přiznat, že byly doby, kdy jsem nad textem Otčenáše moc nepřemýšlel. Byla to pro mě modlitba, kterou Ježíš učil učedníky a moc do hloubky jsem ji ale nesledoval. Nicméně nejen příprava na tuto sérii, ale už i mé předchozí kázání o modlitebním životě z první kapitoly do Filipis mne přivedlo k tomu, abych se na modlitbu podíval více do hloubky. Proč se vlastně modlit, jaký význam má modlitba v mém životě a jakou jí dávám váhu.

Musím se přiznat, že byly doby (i když jsem Otčenáš neřešil do hloubky), kdy jsem se modlil víc a tak nějak s větším sebevědomím – nebo vědomím, že Bůh může něco udělat. Modlil jsem se za velké věci. Neváhal jsem vstávat brzy ráno, abych stihl modlitebku v šest ráno. Pak ale přišlo několik zklamání a nepochopení božích záměrů a modlitební život trochu vychladl. Stačila mi modlitba u stolu a večer před spaním s dětmi. Naštěstí to nevydrželo dlouho.

Nevím jak Vy, ale já mám prostě modlitební život ve vlnách. Doby, kdy se modlím víc a kdy mi to moc nejde, no a Filipští mně na začátku podzimu probudili z takové trochu delší letargie a také mi pomohlo se z toho dostat i moje rozumové a svým způsobem pragmatické rozhodnutí se za Vás více modlit. Není to ještě dokonalé, měl bych se modlit víc, ale je to na lepší trajektorii.

A teď jdeme do hloubky Otčenáše a je to potřeba.

Posvěť se jméno Tvé. Co s tím? Posvěť se vychází ze slova svatý. Význam toho slova se v dnešní době se pomalu ztrácí, nebo rozmělňuje. Lidé si pod tím většinou představí někoho, kdo se nějak příkladně chová, nebo třeba nese nějaký horší úděl a pere se s ním. Nicméně v původním významu to znamená někdo, kdo je oddělený, zvláštní, neobyčejný, kdo je úplně jiná liga, než jsme my ostatní.

Něco ve stylu, kdybych svoje běžecké schopnosti chtěl srovnat na 100m s Usainem Boltem. Nebo jak z jiného světa byla Ester Ledecká, když vyhrála jak Super G na lyžích, tak paralelní slalom na snowboardu na Olympiádě před dvěma roky. Nebo když Zátopek vyhrál na LOH v Helsinkách v 52 běhy na 5k, 10k a pak si střihl i maraton.

Bůh je svatý, jemu se na této zemi nikdo nerovná. Ž 35:10 – Každá kost ve mně řekne: „Hospodine, kdo je tobě roven?

Ve středověku uměli docela dobře ten rozměr boží svatosti a velikosti vyjádřit v architektuře. Katedrály a kostely měly stropy velmi, velmi vysoko, Mělo to evokovat nedosažitelnost Boží, jeho svatost a ukázat ten rozdíl, který je mezi námi lidmi a Bohem. My jsme ti nepatrní na zemi. Když stojíte třeba pod kupolí sv. Petra v Římě a podíváte se nahoru, tak je to jasné. Ale klidně si zajděte na Petrov, není tak majestátný, ale ten dojem je podobný.

Je ale škoda, že zůstalo mnohdy jen u toho rozměru chrámu, který nikdo nenaplnil pravým obsahem a tento deficit máme i my sami, i když do chrámů s vysokými stropy už tolik nechodíme.

Ve středověku se církev snažila, aby Bůh vzbuzoval až posvátnou hrůzu. Ta doba je ale pryč. Moderní doba přístup k Bohu změnila stejně, jako se mění přístup lidí k sobě navzájem. Jak se během dvacátého století posunulo vnímání vztahu rodičů a dětí? Kdo z Vás svým rodičům vyká? Dnes se jede spíš na vlně kamarádství. Jisté rovnosti. A tak i Bůh je mnohdy prezentován „jen“ jako takový tatínek kamarád, který nám přece vše odpustí anebo dovolí a se kterým jsme na stejné vlně. Ale je mi líto, že třeba někoho teď zklamu, ale Bůh takovým tatínkem není.

To oslovení „Otče náš“, kterým začíná modlitba Páně, je správné – Bůh je naším otcem – minulou neděli to dobře Bedřich rozebral, ale nemůžeme se k Bohu chovat stejně jako k našim pozemským tátům.

On je naším otcem proto, že nás adoptoval do své rodiny jako své děti, ale přes to všechno je jiný. Je v jiné lize, je svatý, oddělený, a proto si zaslouží úctu a bázeň. I když se nám třeba moc nelíbí a chtěli bychom Boha, který by byl jako ti naši tátové tady na zemi. Bázeň a úctu někdy vytěsňujeme. Nevíme si s tím moc rady. Bojíme se středověku. Možná, ale nejde se tomu úplně vyhnout. Ježíš nám ukazuje, že k Bohu v modlitbě musíme přicházet jako k někomu svatému.

“ Svou svatost ve věřících zjevuje tím, že jim dá při modlitbě okoušet svou vznešenost a vyvýšenost a probouzí v nich posvátnou bázeň”     (komentář k Bibli) Novotný

Jak je to u nás. Když se modlíme, uvědomujeme si, ke komu se modlíme, kým Bůh je? Jak se projevuje jeho svatost v tom jak a za co se modlíme?

Když pokračujeme slovy modlitby Páně, tak narazíme na tři prosby, které jsou směřovány k Bohu a tři, které jsou směřovány k nám lidem.

Posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům a neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého…

“Modlí-li se křesťan podle Ježíšova návodu »Posvěť se jméno tvé«, prosí za to, aby Bůh, jenž je svatý, tuto svou svatost zjevil.”

Nastává tedy obligátní otázka, jak tedy Bůh tu svoji svatost může zjevit?

Může ji zjevit skrze nás. Jeho svatost se má odrážet na nás. Modlitba Páně totiž pokračuje prosbou, aby přišlo jeho království a aby se stala Jeho vůle.

A to je ono. Pokud našimi modlitbami, tím, jak se budeme modlit, bude říkat, že je pro nás přednější jeho vůle před tou naší. Když si uvědomíme, že je to on, kdo je tu Králem, tak se to bude moct na nás naplnit.

Jenže většinou jsme spíše jako malé děti, které při nákupu potravin chtějí ještě kdejakou sladkost, kterou vidí, nebo v hračkářství chtějí každou krabici LEGA, kterou ještě nemají doma.

Zajímavě a docela trefně to vystihl ve svém listu Jakub

“Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.” Jakub 4:3

Někdy naše vášně a touhy zcela zastíní naši mysl při modlitbě. Ježíš nám, ale v modlitbě Páně docela jasně a zřetelně ukazuje na to, že máme přestat Boha přesvědčovat o tom, aby nám splnil naše tužby a přání. Máme se modlit jinak. Máme se modlit k Bohu jako k Otci, který nás miluje, ale také zároveň k Bohu, který je svatý a který nás daleko přesahuje, jehož vůle se má stát.

Nevím, jestli Vás napadají při tom podobné otázky jako mne. Co když ale bude ta Boží vůle jiná, než je to moje přání? Co když nebudu chtít to, co chce Bůh, protože to třeba bude velmi nepříjemné? Co když Bůh chce něco jiného, než jsem si já vysnil?

Na druhou stranu – a minulou neděli jsme o tom mluvili – Bůh je náš Otec, který nás miluje a chce pro nás to nejlepší. Zná nás lépe, než my sami a tedy ví, co je pro nás to nejlepší. Proto se můžeme modlit staň se Tvoje vůle, proto k těm slovům můžeme najít odvahu, protože pokud věříme, že Bůh nás miluje, tak bychom měli věřit tomu, že pro nás chce to nejlepší, a tudíž Jeho vůle pro náš život bude to nejlepší, co nás může potkat.

Neznamená to ale, že to bude lehký a krásný život. To nikde v Bibli nenajdeme. Jsme v hříchem poškozeném světě, a tak se žel různým bolestem nedokážeme vyhnout.

Ale i když toto všechno víme, tak se nám mnohdy může zdát, že se skrze naše životy rozhodně Boží svatost (tak jak by se měla) do světa nešíří. Jsou prostě chvíle a žel jich není zrovna málo, kdy toužíme po prosazení vlastní vůle a dosazení sebe sama na pomyslný trůn našeho života. Chceme mít věci pod vlastní kontrolou.

Tak co s tím?

Máme vůbec šanci se z toho nějak vymotat. Je nějaká cesta, jak se naučit nejen vyslovovat ta slova modlitby Páně, ale dát jím životem smysl? Nestaví před nás Bůh neřešitelný úkol? Nedal nám něco, co je nad naše síly?

Když se nad tím zamýšlím, tak to tak vlastně je. Tady na zemi se dokonalosti nedočkáme. Nikdy nebudeme plně odrážet Boží svatost tak jak by si to Bůh zasloužil a jak nás vlastně na začátku stvořil. Ale navzdory tomuto všemu, navzdory naší hříšnosti, sobeckosti, navzdory tomu, že se naše selhání neustále a dokola opakují, platí pro nás všechny, jak tu jsme, Boží pozvání. Boží pozvání k tomu, abychom my obyčejní, špatní, hříšní sobečtí lidé byli svatí spolu s ním. Abychom se mohli modlit s touhou po posvěcení jeho jména a aby se aspoň nějak jeho svatost odrazila na nás.

Nemůžeme být přesně jako On – to prostě nejde – on je opravdu jiná liga a vždy bude, ale on nám umožnil se k němu dostat, mít k němu, k našemu Otci přístup skrze Ježíše Krista. Skrze jeho oběť se nám otevřela cesta. Není to skrze naše snahy o morální čistotu, není to skrze naši snahu o dokonalost. Je to skrze přijetí vlastních slabostí a toho, že na to nemám a Ježíšovy oběti za nás.

byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. 1 Kor 6:11

Cesta k Bohu je díky lidskému hříchu zavřená. Na nebeskou bránu bychom mohli sami za sebe klepat hodně dlouho a svatý Petr by nám ji nikdy otevřít nepřišel.

Jenže společně s námi na tu bránu může zaklepat Ježíš. Někdo, koho ten Petr poslechnout musí. Ježíš je tou zárukou, která nás do nebe může dostat. My sami za sebe nemáme co nabídnout, abych nás nechali do nebe projít. Nestačí to. Naše hříchy může očistit jen Ježíš, On jediný.

Jeho oběť završuje příběh lidstva. Začalo to tím, že Bůh stvořil svět a člověka – ten důvod pro to byl jednoduchý, aby člověk byl spolu s ním. Ne aby byl přesně jako On, ale aby byl posvěcen spolu s ním v Jeho přítomnosti. Na místě, které bylo dokonalé. Člověk si ale řekl, že si raději chce dělat věci podle své vůle – a Bůh, který nám lidem dal svobodnou vůli, řekl “OK, nemůžeš být ale zde spolu se mnou” a člověk musel z Boží přítomnosti, z ráje, pryč, a tak člověk od té doby žije podle sebe, což má důsledek to, že nemůže mít věčný život na místě s Bohem, ale na místě, které je bez Boha v pekle. Bůh nás lidi přesto všechno miluje a vymyslel plán, jak nás přivést zpět domů.

Do té věčné smrti, místa bez Boha poslal vlastního syna. Ne adoptivního, ale vlastního, který byl stejně svatý jako Bůh, který je jedno z Bohem. Tento syn – Ježíš, který se nikdy nevzepřel Boží vůli, a vždy světil Jeho jméno, nikdy se nechoval podle své vůle, šel do věčné smrti. Fyzicky zemřel, ale nejen to, šel do místa bez Boha – pekla, místo nás.

A co to přineslo za výsledek? Ježíš se za nás může zaručit. Můžeme být posvěceni ne protože jsme tak dobří, ale protože Ježíš je dobrý. Přístup k Bohu máme skrze Ježíše Krista, který místo nás zemřel na kříži.

Sami za sebe nejsme schopni.

A mám pro vás dvě otázky na závěr:

  1. Přicházíte k Bohu s bázní?

Když se k němu modlíte, uvědomujete si, že to je On, kdo má moc? Že to je On, komu stačí říct jen jedno jediné slovo a vznikne nový svět? Že to je On, kdo je nepředstavitelně velký a mocný?

Dokážeme svoji bázeň a respekt projevit tím, že se modlíme “buď vůle tvá”? – i když třeba nerozumíme, proč nás potkalo to, co nás potkalo? Ježíš se modlil před svou smrtí – buď vůle Tvá a ne má. Nechtělo se mu na kříž, ptal se, jestli není jiná cesta. Nebyla, a tak to podstoupil. Ne má, ale Tvá vůle…

  1. Přicházíte k Bohu s radostí, že jste jeho děti?

Když se k němu modlíte, uvědomujete si, že to je On, kdo nás zachránil a vykoupil? Kdo za nás zaplatil? Kdo nás adoptoval a přijmul do rodiny? Je radost ze spasení přirozenou součástí našeho života, která je přes všechny překážky vidět??

Posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi…

Tak se máme modlit a kdybych měl celé toto kázání zkoncentrovat do jediné věty, kterou bych byl rád, abyste si zapamatovali, tak to bude:

Boha světíme tím, že k němu přicházíme s bázní, protože má moc a s radostí, protože nás zachránil.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..