Čtení: Sk. 2,42c: „…lámali chléb a modlili se.“
Milí přátelé, sestry a bratři,
máme před sebou poslední část verše 42, druhé kapitoly Skutků. V minulých „Pozdravech“ jsme si řekli, že živá církev se učí a stará se o druhé, tj. vytváří otevřené a přijímací společenství důvěry. Dnes si připomeneme, že dalším znakem živé církve je uctívání. „Lámání chleba“ se očividně týkalo večeře Páně, i když ta byla v tehdejších dobách spojená se společným jídlem, a „modlitby“ zřejmě znamenaly modlitební setkání, modlitební shromáždění, ale také modlitební skupinky, jak bychom řekli dnes. Na tomto způsobu uctívání prvotní církve mně připadá nápadné, jak je ve dvou ohledech vyvážené.
Za prvé, věřící se věnovali jak formálnímu tak neformálnímu uctívání, protože se odehrávalo jak v chrámu, tak v domech (v. 46). Všimněme si, že první křesťané hned neopustili institucionální, tradiční společenství. Můžeme se domnívat, že ho chtěli reformovat podle evangelia, protože věděli, že původní starozákonní oběti se naplnily v oběti Kristově. Přesto dál navštěvovali tradiční modlitební shromáždění, která byla více či méně formální (např. Sk.3,1). Kromě toho ale pořádali ještě neformálnější domácí setkání s ryze křesťanským uctíváním nebo večeří Páně.
Ani my bychom neměli rozlišovat mezi strukturovaným a nestrukturovaným, liturgickým a spontánním, jedno před druhým upřednostňovat či dávat jednomu větší váhu a důležitost. V prvotní církvi bylo obojí „vedle sebe“. Mělo by to tak být i u nás. Jsme vděční, že se lidé při bohoslužbě modlí. Avšak jak je to s naším osobním modlitebním životem? Jak je to s modlitebním životem v našich rodinách, ve skupinách, týmech vedoucích (staršovstvu, besídce, dorostu…)? Pokud vnímáme deficit modliteb v některé oblasti, měli bychom začít od nás samotných, počínaje staršími. A nejde o to „udělat akci“ pro podporu modliteb, jde o touhu modlit se, kterou dává Duch. A ta buď je, nebo není…
Za druhé, uctívání prvotní církve charakterizovala radost a úcta. O radosti prvních věřících není pochyb. Ve verši 46 je pro slovo radost použit řecký výraz agalliasis, což znamená nadšené výbuchy veselí. Jak víme, radost je ovocem Ducha, a to často v mnohem bezprostřednější formě, než nám někdy říká naše církevní tradice. Někdy to na bohoslužbě vypadá jako na pohřbu, vážné, až smutné tváře, písně se hrají hlemýždím tempem, čímž přispívají k celkově ponuré atmosféře. Křesťanství je ale radostné náboženství a každé setkání, bohoslužba, nebo večeře Páně by měly být radostnou oslavou.
Uctívání prvotní církve však zároveň nikdy nebylo neuctivé. Pokud dnes některé bohoslužby připomínají pohřeb, jsou naopak jiné až příliš „rozpustilé“. Domnívám se, že v obou případech jde o určitý způsob pokrytectví. Lidé na těchto bohoslužbách hrají určitou roli, přetvařují se, snaží si u druhých vytvořit image, fasádu, podle toho, „jaká ideologie v té či oné domácnosti vládla“ – jak kdysi pověděl Jan Werich. U některých lidí to může dojít až tak daleko, že se stanou celoživotními herci a to nejen před druhými lidmi, ale i před sebou, a domnívají se, že s tím uspějí i u Boha. Někdy mám tento dojem dokonalého herectví u některých duchovních, kteří jsou dokonale oblečeni – v tmavém obleku, Bibli drží na hrudi, na tváři milý úsměv s nádechem blahosklonnosti, hlavu mírně na stranu…, prostě světci. Stejně tak mám podobný pocit u některých žen, tzv. šedých myšek, které již svým oblečením dávají najevo, jaká je ta pravá zbožnost, co zdobí ženu. Naopak, o výstředním oblečení, ať u žen či u mužů, bylo řečeno a napsáno dost. Chtěl jsem spíše poukázat na opačný extrém příliš „vhodného“ oblečení. Vidím v tom stejný problém pokrytectví. Tímto samozřejmě nechci paušalizovat, ani nesouhlasit s Pavlovým doporučením v 1.Tm.2,9. o střízlivém zdobení žen, ale pokud by tímto (výše popsaným) způsobem chtěli lidé „uctívat“ Boha, obávám se, že uslyší slova posledního soudu – nikdy jsem vás neznal.
Ale radost pramenící z Ducha je známkou ryzího uctívání, stejně jako zbožná úcta. Ve verši 43 čteme, že „všechny naplnila zbožná úcta“. V dobách prvotní církve živý Bůh navštívil Jeruzalém a lidé se mu klaněli se směsicí radosti, úžasu a pokory, kterému říkáme uctívání. Tam nebylo místo pro jakoukoli fasádu, či herectví. Stejně i my dnes máme být při uctívání autentičtí a v upřímné radosti, úžasu a pokoře uctívat Boha. Myslím, že evangelium Jana, 4. kapitola, 23. verš to vystihuje a shrnuje: Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a pravdě.
Přeji pěknou neděli.
Pepa Horský, váš kazatel