Víra jako důvod k radosti

By 25. 1. 2015 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 25. 1. 2015 měl kázání Ondřej Kadlec. Mluvil o tom, že naše víra má být taková, že se dokáže spolehnout na Boží milost, velikost a moc, a která také dokáže činit kroky, které jdou až za hranici rozumu.

Na nahrávce kázání jsou také čtené texty z Písma, které s kázáním blízce souvisejí. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

1. Janova 1,1-4
Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme pozorovali, čeho se dotýkaly naše ruce, o Slovu života – neboť Život se vyjevil: viděli jsme jej, vydáváme o tom svědectví a zvěstujeme vám ten Život věčný, který byl obrácen k Otci a který nám byl zjeven – co jsme viděli a slyšeli, to zvěstujeme vám, abyste i vy měli společenství s námi. A toto naše společenství je s Otcem i s jeho Synem Ježíšem Kristem. To vše vám píšeme, aby naše radost byla plná.

Dobré dopoledne,

vždy, když se začtu do Písma, tak si říkám, co nového, co aktuálního bych si měl z daného textu odnést, jak by čtené slovo mělo osvětlit a vyjasnit současné dění doma i ve světě, jak by mělo zapůsobit v mém životě. Častokrát se mi v takových chvílích vybaví slova z knihy Kazatel, kde se píše, že pod sluncem nic nového není a co bylo, to bude, a co se stalo, bude se opět dít (Kazatel 1,9). Ovšem danost až bezvýchodnost, kterou člověk může zakoušet při čtení Kazatelových slov, nemá v novozákonním poselství místa. Veškerý determinismus bere člověku naději, kterou mu vydobyl Kristus svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním. A právě proto je zapotřebí přistupovat s nadějí a očekáváním také ke slovu Božímu, ať je více či méně známé, ať se jeví jako snadno stravitelné nebo se nám naopak ztrácí v mlhách Božích tajemství.

Ať už je tomu tak či onak, věříme, že Slovo Boží neumírá, nýbrž žije, že není pouhým konzervantem Božích pravd, ale je zdrojem veškerých viditelných forem a projevů života, i těch, které jsou nám skryty. Prostřednictvím Božího slova jsme živi i my. Mojžíš svým lidem tuto skutečnost připomněl v souvislosti s jejich putováním po poušti, kdy Bůh Izraelce pokořil, dal jim pocítit hlad a dal jim k jídlu manu, aby jim ukázal, že člověk není živ jen chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Božích úst (5. Moj. 8,3). A stejná slova zdůraznil Ježíš na poušti, když ho Satan pokoušel (Mat 4,4).

V této víře pak můžeme s pokorou přistupovat k jakémukoliv biblickému oddílu. Můžeme postupně přecházet od mléčných výrobků určených duchovním dětem k hutné a kalorické stravě, kterou potřebují dospělí (Žd. 5,12-14). A takovou stravou je bezesporu i první Janův list, jehož úvodní verše jsme četli.

Jak ve svém evangeliu, tak ve svém prvním listu se apoštol Jan snaží co nejlépe vystihnout podstatu své náboženské a duchovní zkušenosti, podstatu těch tří nejdůležitějších věcí, kterými jsou pro člověka náležejícího Kristu víra, naděje a láska. A tou podstatou je přebývání člověka ve společenství s Bohem Otcem a Jeho Synem. Toto přebývání člověka v Bohu je zároveň předpokladem pro pravý život z víry a zároveň účelem a cílem tohoto života. Nyní totiž přebýváme v Bohu částečně, ale jednou tomu tak bude v plnosti a bez omezení. Tak tomu věříme a proto se učíme vzájemné lásce a společně s nadějí vyhlížíme nový věk bez konce.

Toto společenství s Bohem, který na svět přišel v těle, Jan zakoušel a rozvíjel, když byl s Ježíšem. Jan určitě znal historii a učení Starého Zákona od svého dětství. Když začal veřejně působit Jan Křtitel, stal se apoštol Jan jeho učedníkem a spolu s ostatními se v duchu Křtitelových slov připravoval na příchod Mesiáše. A když Jan Křtitel později vítá Krista slovy: Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa (J 1,29 a 1,36), apoštol Jan opouští dočasné učení Křtitelovo a vydává se za Ježíšem. Slyší Ježíšova slova, která se nedají srovnat s těmi, na které byl zvyklý od zákoníků (Mat. 7,29). Vidí Ježíšovy zázraky a divy. Je přítomen situacím, u kterých byl pouze jeho bratr Jakub a Šimon Petr – viděl Ježíše vzkřísit Jairovu dceru, slyšel Boží hlas na hoře Proměnění a zažil Ježíšovu smrtelnou úzkost v Getsemanské zahradě. Toto vše a ještě více Jan shrnuje v úvodních slovech svého listu, když píše: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme pozorovali, čeho se dotýkaly naše ruce, o Slovu života.

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Vše bylo skrze ně a bez něho nebylo nic (J 1,1-3). Tím Slovem byl stvořen svět a ono Slovo je zároveň Boží Moudrostí, která byla ustanovena od věčnosti, dříve, než povstala země (Př. 8,22).

Božím Slovem s velkým „S“ a Boží Moudrostí v jedné osobě není nikdo jiný než sám Ježíš Kristus. Velice pěkně to vystihuje apoštol Pavel v úvodu svého listu Židům, když z Božího Syna činí prostředníka, skrze kterého byly učiněny věky, a zároveň toho, jenž svým mocným slovem udržuje celý vesmír (Žd. 1,2-3). Sám Ježíš o sobě při sporu o Abrahama, který vedl se zákoníky, prohlásil: Vpravdě vám říkám, dříve než kdy byl Abrahám, Já Jsem (J 8,57), načež ho chtěli kamenovat za rouhání. Do slovního spojení „Co bylo od počátku“ se tak vejde celá historie předcházející Kristovu narození v Betlémě s celým učením Zákona a Proroků, kteří s nadějí hleděli směrem do budoucnosti na příchod Mesiáše. A právě zvěst o příchodu Spasitele byla slyšet před tím, než se Ježíš narodil. A Jan Křtitel hlásal příchod Božího království dříve než Ježíš začal veřejně vystupovat. Apoštol Jan tak píše o tom, „co slyšeli“ a může to být vše, co bylo hlásáno před Ježíšovým příchodem, co učil sám Ježíš až po poslední svá slova před vzetím do nebe. To, co Jan „na vlastní oči viděl“ jsou všechny ty velké Ježíšovy činy a „co pozoroval“, mohou být Kristova úzkost před zatčením, Jeho bičování a ponížení, Jeho vyčerpání při nesení kříže, Jeho umírání, ale také plátna ležící na zemi v hrobě, kam byl Ježíš pohřben a který s Petrem nalezli prázdný.

Jan si možná vzpomněl na Tomáše, který se zdráhal uvěřit tomu, že Ježíš byl vzkříšen. Tomáš svou víru tehdy podmiňoval znamením. A nakonec mu bylo dáno vidět Ježíšovy rány a možná vložil i prst do Jeho ran. A Jan píše o tom, „čeho se dotýkaly jejich ruce“ a možná má na mysli také Ježíšovu pomocnou ruku Petrovi, který při chůzi po vodě ztrácel víru nebo když Marie Magdalská svými vlasy utírala Ježíši nohy nebo když naopak Ježíš při poslední večeři svým učedníkům nohy umýval.

Jestliže v prvním verši svého úvodu Jan shrnuje celou historii, kdy se Bůh ve své nekonečnosti sklaní k člověku, pak ve verši druhém Jan zdůrazňuje velkou naději všech věřících, jimž Bůh přislíbil věčný život ukrytý v Jeho Synu. Jan tuto naději vyjádřil velice jednoduše těmito slovy: Kdo má Syna, má život; kdo Syna nemá, nemá život (1. Janova 5,12). A mít Syna není nic jiného než být ve společenství s Kristem a Jeho Nebeským Otcem.

A toto osobní přebývání každého člověka v Bohu je předpokladem pro život ve společenství Kristových služebníků. Naopak život ve společenství Kristovy církve je přirozeným projevem opravdového přebývání v Kristu a jeho Otci. Obojí je stejně neoddělitelné jako živá víra a skutky, které nese, neboť víra bez skutků je mrtvá (Jk. 2,26).

V posledním verši čteného textu se dozvídáme proč celé to rozsáhlé opakování nadějí a jistot naší víry. To vše vám píšeme, aby naše radost byla plná. Celý první list Janův je reakcí na působení falešných učitelů v asijských církvích, kteří se považovali za nadřazené a měli pocit vyššího poznání Boha. Sami ovšem neuznávali vzkříšeného Krista jako svého Boha a Spasitele. Také zjevně hřešili, ale sami sebe považovali za bezhříšné. Svým sourozencům v Kristu pak prokazovali pramálo lásky. Jan proto chce povzbudit a vrátit radost všem těm, kteří možná na základě působení nezdravého učení zapochybovali a ztratili naději a tedy i radost. Možná právě proto ona zhuštěná podoba úvodního textu, která má čtenáře nejprve utvrdit v prvotní víře a naději, vrátit radost z Boží milosti a Jeho díla Spasení a připravit jej na hlavní poselství listu, o kterém ovšem budeme mluvit někdy jindy.

Přestože nemusíme prozatím bojovat s falešným učením, které by nám bralo radost, je na místě se pozastavit nad tím, jak málo vlastně člověku stačí ke štěstí a to i v životních situacích, které jsou složité, těžké a ve kterých jde dokonce o život. Pokud věříme, že Slovo Boží nás udržuje při životě, že tím pravým a vtěleným Slovem Božím je sám Kristus trvající od věků až na věky, že můžeme vírou a v lásce přebývat ve společenství s Bohem a s jeho lidem a že věčný život je nám v Kristu dán, pak není důvod žít ve smutku a v úzkosti. Pro plnou radost nám to podle apoštola Jana bohatě stačí. Musíme ovšem vzít vážně jeho slova o naší víře, která zní: Vždyť láska k Bohu tkví v zachovávání jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou tíživá, protože vše co se zrodilo z Boha, vítězí nad světem. A toto je vítězství, které přemohlo svět: naše víra (1. Janova 5,3-4). Naše víra, která není pouhou autosugescí nebo naším osobním přesvědčením či přáním, ale víra, která se spoléhá na Boží milost, velikost a moc, která dokáže činit kroky, které jdou až za hranici rozumu jako v případě Abrahama, který byl ochoten obětovat svého jediného syna.

Jedná se o takovou víru, která překračuje hranici všední danosti a která má naději, že Bůh slyší a může věci měnit. Jak by to dopadlo s Lotem a jeho rodinou, kdyby se Abraham s Bohem nehádal ohledně zničení Sodomy a Gomory? Důležité také je si uvědomit, že na to nejsme sami a že to přemáhání světa již nastalo a my v něm pouze pokračujeme s tímto Kristovým ujištěním:

Mluvil jsem k vám o tom, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli! Já jsem přemohl svět! (J 16,33).

Amen.

Závěrečné slovo:

Dovolte, abych se s Vámi rozloučil ještě jednou pasáží z prvního Janova listu:

My víme, že Syn Boží přišel a že nám dal porozumění, abychom poznali Pravého. My jsme v tom Pravém, v jeho Synovi Ježíši Kristu. Ten je Bůh pravý a Život věčný (1. Janova 5,20).

Pěkný zbytek neděle a nashledanou.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..