V neděli 2. 11. 2014 měl kázání Pepa Horský. Mluvil o tom, že čím víc se snažíme hřích sami „přikrýt“, tím víc nás obtěžuje, obkličuje, tak že často upadáme do dalšího hříchu. Na nahrávce kázání jsou také čtené texty z Písma, které s kázáním blízce souvisejí. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
1. Janova 1,8-10
„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“
Žalm 32
Davidův; poučující. Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne. Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství. Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!
Milé sestry a bratři, milí přátelé. Ž.32, který jsme právě četli, je nadepsán jako Žalm Davidův, poučující, či vyučující. Různí badatelé ho ale zařazují jinak. Např. profesor Miloš Bič ho řadí mezi žalmy holdující, tj. žalmy, které vzdávající hold Bohu. Církevní tradice ho však řadí mezi žalmy kajícné. Toto dilema v nás jistě vzbuzuje zájem o čem tento žalm vlastně je?
Od začátku se v žalmu popisují prožitky a pocity člověka, který zhřešil. Přesněji řečeno, střídají se, obrací se v protiklady, podle toho jakým způsobem chtěl hřích vyřešit.
Tento žalm je především svědectvím žalmisty, krále Davida, o vysvobození z hříchu. Tak jsem nazval toto kázání: Vysvobození z hříchu.
David byl Boží muž, je i v rodokmenu Ježíše Krista, avšak dopustil se hříchu manželské nevěry s Batšebou, manželkou Uriáše, která navíc po té otěhotněla. (2.Sam.11). David chtěl hřích přikrýt (zakrýt, zamést pod koberec). Proto dal jejímu muži Uriáši dovolenou z boje, z války, kterou v té době vedl Izrael s Amónovci, aby jel domů a pobyl se svou ženou. To se nepovedlo, protože Uriáš byl věrný bojovník. Přestože dovolenou přijal, nevešel do svého domu, ale zůstal jen „na zápraží“. David se proto musel nepříjemného svědka zbavit jinak, proto ho nechal zabít. Přesněji, navlékl situaci tak, aby Uriáš, až se vrátil do boje, v bitvě padl. A David si myslel, že to elegantně vyřešil. Avšak prorok Nátan byl poslán o Boha, aby Davida usvědčil. A David se vlastně sám nachytal, a také sám odsoudil. (Nátan mu vyprávěl příběh s ovečkou, kterou bohatý muž, jenž měl ovcí dostatek, odebral jinému muži, který měl jen jednu jedinou. David se rozzlobil a řekl, že takový muž zaslouží smrt. Nátan mu na to říká: to jsi ty. Nátan byl ve velkém nebezpečí. Mohl dopadnout stejně jako Uriáš. Avšak v té chvíli si David uvědomil svůj hřích. Následovala bolest z hříchu, který spáchal, a pak ze smrti dítěte, které se z této nevěry narodilo, pak činil pokání, a přichází odpuštění… Jak jednoduché, řekneme si, když si to přečteme, nebo vyslechneme). Co David prožíval, když si uvědomil svůj hřích a vyznal ho, se dočteme v Ž.51. Přečtěte si ho doma. (Začíná: Smiluj se nade mnou, Bože; a končí touhou po opětovné radosti z Božího vykoupení, a možnosti obětovat oběti pokojné, tj. chválit Boha).
My zůstaneme u Ž.32. Je to zvláštní až zarážející, že se hned na začátku žalmu blahoslaví hříšník. Ano, slyšeli jsme dobře. Bible chválí hříšníka. (M. Luther: Blahoslavený může být pouze ten, kdo ví, jak mnoho mu bylo odpuštěno). Bible chválí hříšníka ne proto, že zhřešil, ale proto, že se ke svému hříchu přiznal a vyznal ho. To nebylo snadné, ale bylo to zásadní rozhodnutí. Žalmista popisuje, co prožíval, když mlčel, když chtěl svůj hřích přikrýt, když ho chtěl vyřešit sám, po svém – podobně jako první lidé, když poprvé zhřešili. (Ukryli se před Bohem v zahradě, i před sebou samými tím, že si udělali oblečení z fíkových listů). Takové je naše nastavení od počátku: zatloukat, zatloukat, zatloukat. A žalmista píše, jak mu doslova vysychal morek v kostech. Měl zdravotní potíže, nebylo mu dobře. David měl, dnes bychom řekli, psychosomatické obtíže. To, že cítíme přímo fyzickou bolest, ze spáchaného hříchu je proto, abychom poznali správnou diagnózu této bolesti – náš hřích. A odtud je už jen krůček k rozhodnutí činit pokání, tj. navrácení se k Bohu. Ale právě ten krůček nás stojí často hodně sil. Toto rozhodnutí žalmisty čteme ve v.5. Je to tam popsáno přímou řečí: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti“. Takové hlasité vyznání především před Bohem a před sebou samým, je nezbytně nutné. Nestačí si hřích uvědomit jen v myšlenkách, ale jasná slovní formulace je potřebná, abych si uvědomil závažnost hříchu. Potřebuji to sám slyšet, a plně si uvědomit, co jsem udělal. Někdy je dobré vyznat hřích před druhým člověkem (zpovědníkem, přítelem, spolubratrem, starším, či kazatelem). Ve vyznání a pokání nejde jen o „nějakou“ omluvu, ve smyslu: „tak teda sorry, promiň“. Musí to být „účinné pokání“. To je vyjádřeno slovy pátého verše: Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval.
Pak teprve může Bůh odpustit, …a ty jsi ze mne sňal nepravost. Jen Bůh může skutečně přikrýt hřích. Žalmista tyto události popisuje s časovým odstupem – jako minulost. Už ví jaké to je žít z odpuštění, avšak také ví, jaké to bylo, když se bránil vyznání a pokání. Ta změna je naprosto radikální – na těch protikladech je to vidět.
Vidíme, že ani král David nebyl bez hříchu. Jsme na tom všichni stejně, nikdo z lidí není bez hříchu. Pokud bychom to tvrdili, byli bychom lháři (viz 1.čtení)… Já se domnívám, že tuto zkušenost, zkušenost hříchu, pokání a odpuštění, kterou zažil David, potřebujeme zažít všichni. Ne pro ten hřích samotný, ale právě pro to odpuštění a vysvobození z hříchu. Potřebujeme ji mít zažitou, abychom věděli jaké to je žít v neodpuštění, ale především, vědět kudy vede cesta k pokání, a pak jaké to je žít s jistotou odpuštění proto, abychom porozuměli tomu, jak úžasný je Bůh.
Může mně někdo namítnout, že já jsem přece nezhřešil tak jako David. Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, nebyl jsem nevěrný, jsem přece docela dobrý, slušný člověk. Dodržuji zákony, platím daně, atd… Samozřejmě, každý někdy uděláme nějakou chybu, ale to se přece dá napravit. Proč by se měl člověk stále obviňovat z víceméně nepodstatných věcí. Neměli bychom být naopak více sebevědomí? Vždyť přece dost věcí jsme udělali dobře, a nemusíme se za ně stydět… Říkám to proto, že dnes už lidé často nechápou, nerozumí tomu, co je to hřích. Žalmista o něm mluví třikrát a pokaždé používá jiné slovo. Snad nám to pomůže k pochopení podstaty hříchu.
Poprvé mluví o hříchu jako o nevěrnosti (v 1.verši). Původní hebrejské slovo znamená odtrhnout se od něčeho, někoho opustit, nebo zradit. Podstata hříchu spočívá v tom, že člověk opustí Boha a začne žít po svém. Podle své vůle. O takovém člověku Bible mluví, že je to svévolník. Někdo namítne. A to je takový hřích? Copak nemáme svobodu dělat si, co chceme? To určitě máme. Problém je v tom, že náš život nám nepatří. Copak jsme se narodili z vlastní vůle? Náš život jsme si nezvolili, ale dostali jsme ho. Ať se nám to líbí, či ne, patříme Bohu. Kdo žije podle své vůle, vlastně se Bohu ukradl. Takže nehřeší jen ten, kdo udělá něco zjevně, viditelně špatného, ale i ten kdo dělá něco jiného, než má. Podstata hříchu je v tom, že nám náš život nepatří, ale my s ním nakládáme, jako by nám patřil.
Podruhé mluví žalmista o hříchu jako o minutí se cíle. Člověk má zde na zemi důležitý úkol, poslání, a když je nenaplní, jakoby žil nadarmo. Kdo na této zemi nekoná dobro a může, míjí se svým cílem; byť by měl podat jen tu číši vody studené v pravou chvíli. Hřích je tedy i to co neudělám dobrého.
Třetí výraz, který žalmista používá pro hřích, znamená něco pokazit, pokřivit, zničit. Když narušíme důvěru, nesplníme slib, když někoho podvedeme, obejdeme ho, pomluvíme. Tady je třeba říci, že každý hřích svou povahou pokazí něco, co už většinou nelze bezezbytku vrátit zpátky. Co se jednou rozbije, přestože se to dá slepit, už to nikdy nebude ten původní, pevný a konzistentní matriál. Ztratíme-li důvěru, přestože se nám ji podaří (třeba i) po delší době získat zpět, už budeme opatrnější. A tak je to s každým zlým slovem, myšlenkou, závistí, pýchou. Vždycky tím něco ničíme, zabíjíme, promarníme. Neoddávejme se iluzi, že jde všechno vzít beze zbytku zpět omluvou, že je možné všechno zopakovat lépe a jinak. Život žijeme „na první pokus“ a všechno zlé, co nás potkalo, nás nějak poznamenalo, a co jsme zlého udělali, poznamenalo ty kolem nás.
Tolik o hříchu a jeho důsledcích. Podotýkám, že tak je to u lidí, v mezilidských vztazích. My ale hovoříme o tom, jak je úžasné, když nám Bůh odpustí.
O tom čteme v pátém verši a následujících. Po vyznání hříchu Bůh sňal nepravost – odpustil. Ta úleva se projeví nejen v duševní oblasti (v psychice člověka, že povětšinou odezní psychosomatické obtíže), ale navíc jsem ujištěn o Božím přijetí. Budu se cítit bezpečně jako ve skrýši, v Boží dlani. Boží ruka, která na mě před tím doléhala těžce, mě teď chrání před soužením. Modlitba mě bude zase těšit, budu rád ve společenství s Bohem, On mně bude ukazovat cestu. Spočine na mně Boží požehnání, tak to čteme na konci osmého verše: spočine na tobě mé oko. To je přece část Áronovského požehnání! (Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář). Bůh odpouští beze zbytku, dává roucho první jako otec marnotratnému synu. (Tím neříkám, že následky hříchu nemohou zůstat – např. poškozené zdraví).
Avšak odpouští Bůh bez podmínek? Když je Bůh tak velkorysý, můžeme tedy v pohodě hřešit dál? Ne. Kristus, skoro každého komu odpustil, řekl, jdi a už nehřeš. Tato podmínka platila kdysi pro Davida, stejně jako pro lidi v době P. Ježíše a platí také pro nás dnes.
Co závěrem.
Bůh neprodlévá s odpuštěním, proto aby nás trápil, nebo dokonce proto, že by nechtěl odpustit. Každé neodpuštění se týká nás samotných, naší neochoty hřích pojmenovat a v pokání před Bohem ho vyznat. Čím víc se snažíme hřích sami „přikrýt“, tím víc nás obtěžuje, obkličuje, tak že často upadáme do dalšího hříchu. Navíc se vzdalujeme od Boha, odcizujeme se mu, míjíme se cíle a ničíme vzájemné vztahy.
Díky Bohu za to, že nám naše rozhodování k vyznání hříchů a pokání usnadnil tím, že poslal svého syna Ježíše Krista, který svou obětí naše hříchy smyl, chcete-li, „rozpustil ve své krvi“. Od této chvíle je Bůh už nikdy nebude připomínat. Pak se můžeme radovat z Hospodina (jak je napsáno v posledním verši), jásat, protože jsme ospravedlněni Kristovou obětí. Vlastně se vracíme na začátek našeho žalmu: Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata.
Amen.