V neděli 12.10. 2014 měl kázání Zdeněk Vávra a mluvil nejen o tom, že při hloubení studní by nám mělo primárně jít o to, abychom našli vodu.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak záznam kázání je možné přečíst nebo pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
1 V zemi pak nastal hlad (podobný hlad jako ten dřívější, který byl za dnů Abrahamových), a tak se Izák vydal do Geraru k filištínskému králi Abimelechovi. 2 Ukázal se mu totiž Hospodin a řekl: „Nesestupuj do Egypta! Usaď se v zemi, kterou ti určím. 3 Pobývej v této zemi a já budu s tebou a požehnám ti, neboť tobě a tvému semeni dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, kterou jsem složil tvému otci Abrahamovi: 4 ‚Tvé símě rozmnožím jako hvězdy na nebi. Tvému semeni dám všechny tyto země a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy na zemi.‘ 5 To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.“6 A tak se Izák usadil v Geraru. 7 Když se ho tamější muži vyptávali na jeho ženu, odpověděl: „Je to má sestra.“ Bál se totiž říci: „Je to má žena,“ neboť si pomyslel: „Aby mě snad zdejší muži kvůli Rebece nezabili.“ Byla totiž velmi krásná. 8 Jednou, když už tam byli dlouho, vyhlížel filištínský král Abimelech z okna a uviděl, jak se Izák mazlí se svou ženou Rebekou. 9 Abimelech si tedy Izáka zavolal a řekl: „Vida, přece je to tvá žena! Proč jsi tedy říkal: ‚Je to má sestra‘?“ „Myslel jsem si, že bych kvůli ní mohl zemřít,“ odpověděl mu Izák. 10 Abimelech zvolal: „Cos nám to udělal? Někdo z lidu mohl snadno s tvou ženou spát, a tak bys na nás uvedl vinu!“ 11 Potom Abimelech přikázal všemu lidu: „Kdokoli se dotkne tohoto muže nebo jeho manželky, musí zemřít!“ 12 Izák pak v té zemi sel a téhož roku sklidil stonásobek, neboť mu Hospodin požehnal. 13 A tak se ten muž vzmohl a rozmáhal se stále víc, až se stal velmi zámožným. 14 Měl stáda bravu, stáda skotu a početné služebnictvo. Proto mu Filištíni začali závidět. 15 Všechny studny, které služebníci jeho otce vykopali za dnů jeho otce Abrahama, Filištíni zasypali a naplnili hlínou. 16 Abimelech tehdy Izákovi řekl: „Odejdi od nás! Jsi mnohem mocnější než my.“ 17 Izák proto odtud odešel, utábořil se v gerarském údolí a tam bydlel. 18 Izák pak znovu kopal studnice vody vykopané za dnů jeho otce Abrahama, které po Abrahamově smrti Filištíni zasypali, a dal jim stejná jména, jako jim kdysi dal jeho otec. (1. Moj. 26,1-18)
My všichni jsme žili sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. (Ef 2:1-5, 8-10)
Dobré dopoledne vám všem. Jako dospívající jsem na adresu mých rodičů často říkal: „Až budu dospělej a budu mít vlastní děti, tak je rozhodně nebudu takhle hloupě vychovávat.“ Za výraz „hloupě“ si doplňte jiné vhodné synonymum odpovídající slovníku nevěřícího teenagera. Onehdy mi moje matka při pohledu na našeho Martina sršícího energií neopomněla popřát, abychom si to dětství pěkně užili. Říkala to s jistou dávkou zadostiučinění, a přitom mi dodávala odvahu, že já jsem dnes už také klidnější. Není nad to získat tu správnou perspektivu.
Každý z nás si do života přinesl z rodiny pozitivní vklady, ale i ty, kterými se příliš nechlubíme, za něž se možná stydíme anebo se za ně dokonce nenávidíme. Každý máme nějaké konkrétní sklony ke zlému, které jsme zděděli po našich rodičích nebo prarodičích. Ty mají tu zvláštní schopnost, že vyplývají na povrch, když se to nejméně hodí. V těžkých životních situacích, když manželství prochází krizí, když jsou děti již dlouho nemocné, když jsme unavení anebo ve stresu.
Ať si to připouštíme nebo ne, naše rodinné kořeny jsou v nás hluboce zapuštěny. To, co na vlastních rodičích jako děti kritizujeme, k tomu se však v dospělosti často vracíme. Možná proto, že v tom podvědomě hledáme určitou jistotu anebo východisko. Zvláště v dnešní době vyznačující se netušeným množstvím informací, názorů a nových trendů, a především pomateností v hodnotách. Najít orientaci. Proto více než kdy dříve, vidíme mezi lidmi touhu po návratu ke kořenům. Mladí lidé se vracejí do krajin předků, často k ruinám starých stavení svých dědů a bab, a hledají tam své kořeny.
V příběhu, který jsme slyšeli, se setkáváme s Izákem, jež po smrti svého otce Abrahama osaměl. Byl sám se sebou. Před sebou měl život a mohl s ním naložit, jak chtěl. Izák se vrátil do krajiny studní svého otce, znovu je hloubil a znovu jim dával jména jako jeho otec. Izák nejen kopal studny svého otce, ale také zakopával o rodinný hřích. Vezměme to však od začátku.
V zaslíbené zemi, kde Izák žil, nastal hladomor, podobně jako za dnů Abrahama. Do země oplývající mlékem a medem přišel hlad. Hlad byl důvodem, proč se Izák rozhodl ze zaslíbené země odejít. Míří do Egypta, stejně jako to před lety učinil jeho otec Abraham. Hospodin však promluvil Izákovi do života a změnil jeho cesty. Řekl mu:
„Nesestupuj do Egypta. Pobývej v této zemi jako host. Já budu s tebou a požehnám ti, tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země.“ Izák se tedy usadil v Geraru.
Ptáme-li se, proč se Izák usadil právě zde, najdeme vysvětlení o několik kapitol Genesis dříve. Izák se narodil a vyrůstal v Gerarské krajině, když tam Abraham pobýval na cestě z Egypta. Izák se tak navrací do místa svého rodiště, kde zažil se svými rodiči léta hojnosti. Starobylé město Gerar leželo v jižní části Izraele, na jih od Gazy, v pouštní krajině negebské, v zemi Pelištejské. Vládl zde Abímelek, pelištejský král.
A zde se Izák dopustil chyby. Stejné chyby, jakou dělal jeho otec Abraham. Abraham, kam přišel, představoval svou krásnou ženu Sáru jako svou sestru. To však byla jen půlka pravdy, protože Sára byla ve skutečnosti jeho žena. Abraham se bál, že jej místní bezbožní muži kvůli Sáře zabijí. Takto to Abraham dělal v Egyptě i v Geraru a všude, kde pobýval. Ne nadarmo se říká: „Jablko nepadá daleko od stromu“. Tak jako selhal Abraham, selhává i Izák.
Když se muži toho místa vyptávali na jeho ženu, Izák řekl: „Je to má sestra.“ Bál se totiž říci, že je to jeho žena, aby ho muži toho místa kvůli Rebece nezabili, neboť byla půvabného vzhledu. (v.7).
Uvědomujeme si, že kolikrát i my máme stejné potíže jako naši rodiče, jako naši předkové. A trestáme je i na našich dětech. Abraham měl sklon ke lhaní, lhal i jeho syn Izák (dokonce v naprosto stejné věci). Pokud bychom pokračovali ve zkoumání, zjistili bychom, že dědictví lží a podvodů se přesunulo z Izáka na jeho syna Jákoba. Jákobovo jméno znamená v překladu lstivý, úskočný. Jákob si již jako mladý osvojil machiavelistický zvyk využít příležitosti, aby pro sebe získal nějakou výhodu. Nejdříve připravil svého bratra Ezaua o prvorozenství, později obelstil i svého otce Izáka a dostal jeho požehnání. Asi nás proto nepřekvapí, že tento sklon, tak hluboce zakořeněný v Jákobově životě, se pevně usadil i v životech jeho synů. Vzpomeňte si například, jak prodali oblíbeného Jákobova syna Josefa do otroctví, a po mnoho let pak všichni Jákobovi lhali do očí, že Josefa sežrala dravá zvěř.
Je to začarovaný kruh. Je vůbec možné dostat se z něho ven? Napoví text epištoly Efezským, který jsme četli na začátku.
Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí tedy jste spaseni skrze víru.
Jestliže jsme přijali vysvobozující oběť Ježíše Krista, můžeme přerušit začarovaný kruh dědičného hříchu. Jako Boží děti máme možnost zpřetrhat tato svazující pouta. Ježíšova smrt na kříži řeší nejen naši duchovní smrt, ale zasahuje a proměňuje také všechny oblasti našeho života.
Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Ř6:6
Z vlastní zkušenosti mohu povědět, že není snadné žít s vědomím Kristova vítězství, když denně narážím na svou vlastní nedostatečnost. A přesto hluboce věřím v osvobozující moc Božího odpuštění a milosti, protože jsem je takto osobně prožil, když jsem se vyrovnával s hříchy mého otce. Velmi bych proto přál každému z nás, abychom prožívali doteky Boží lásky, když budeme činit pokání z hříchů, kterými zatěžujeme naše rodiny a blízké. Je přece psáno:
Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti (1 J 1:9).
Bůh je hotov nám odpustit. Z Boží milosti můžeme čerpat naději, že Bůh s námi i s našimi dětmi ještě není hotov. Dovolme proto Bohu, aby vstoupil do našich srdcí a myslí. Bůh nás chce a bude proměňovat, jestliže se mu otevřeme. Jen dodávám, že to, co platí pro jednotlivce a rodiny, lze přenést i na sbor, církev, na město či celé národy.
I.
Vraťme se nyní zpět k Izákovu příběhu. Zdá se, že je v něm snadný a jasný alegorický příměr: Izák se vrátil ke zvykům a způsobům svého otce, a proto i my se máme vrátit ke zvykům našich otců nebo chcete-li, ke starým a osvědčeným způsobům služby, evangelizace, zbožnosti. Tak snadné a přímočaré to však nebude. A tak se pojďme pečlivěji podívat na to, co nás tento příběh učí. To první je, že Izák hloubil studny.
Smyslem Izákova hloubení nebylo obnovit staré otcovy studny, ale získat především vodu. Voda byla uprostřed vyprahlé pouště zdrojem života. Na zdroji vody závisel život a rozvoj lidí tehdejší krajiny. Tedy, Izák potřeboval vodu, a proto se vrátil ke studním svého otce, které však byly zasypané. A tak je znovu hloubil.
Sestry a bratři, někdy může být užitečné a dobré vracet se k hodnotám našich předchůdců, vracet se k minulosti, ke starým programům, někdy je dokonce nutné se vrátit ke starým bolestem, ztrátám či zraněním. Vždy ale musí být smyslem našeho hloubení studní najít vodu. Přemýšlejme proto: Kde jsou naše studně, naše prameny? Co je vodou hasící naši žízeň?
- Jsou to naše shromáždění? Výborné chvály? Je toto náš pramen? Shromáždění naši žízeň neuhasí, i když si zde můžeme uvědomit, že potřebujeme pít.
- Nebo to jsou snad naše sborové víkendy, rodinné pobyty nebo skorobohoslužby?
- Kam jít ještě hlouběji? K Prohlášení? Prohlášení nám pomáhá udržovat směr, připomíná nám, proč jsme jako stanice vznikli, ale samo o sobě nám duchovní živosti o moc nepřidá.
- Pak už tedy zbývá jedině Bible samotná. To je přece pramen obživující náš život. Je skutečně? Mám za to, že ani Bible není naším pramenem. Je ukazatelem a směrovkou, kde kopat, a jak s vodou zacházet. Již Jednota Bratrská považovala Bibli za věc služebnou, nikoliv za podstatnou.
Jediným skutečným pramenem pro život věřícího je Duch vzkříšeného Ježíše Krista. Duch oživuje a dává smysl naší službě. Znovu a znovu si proto chceme připomínat, že studně našich otců nemají bez vody smysl.
II.
To druhé, co v našem příběhu vidíme je, že Izák musel kopat. Izák nespravil jen záhlaví studny, nevyspároval studniční zeď. Neudělal skanzen otcových studní. Musel je znovu kopat a hloubit. Jeho nepřátelé mu je zavalili. Studna bez vody je nepotřebná.
Ďábel se snaží zasypat naše studny a jeho taktika je ďábelsky lživá. Všemožně se snaží tuto vodu nahradit něčím jiným, co může vypadat zbožně. Co vypadá jako studna, ale bez vody. Samotné kopání nás totiž k Bohu nepřiblíží. Dokonce se nám může stát léčkou. Prorok Jeremijáš to vyjádřil takto:
Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jr 2:13)
Osvědčené aktivity, služba anebo zažité způsoby liturgie jsou bez působení Ducha Kristova prázdné. Duch oživuje; s ním se zvyklosti, kořeny či studny minulosti, stávají něčím, co může výrazně pomoci naší orientaci v dnešním zmateném světě. Naši otcové, předchůdci totiž na těchto místech kopali a nalezli vodu. I my můžeme mít jistotu, že vodu skutečně nalezneme.
Může být užitečné se vracet k hloubení studní na místě, kde je hloubili naši otcové, předchůdci. Vždy si musíme ale znovu uvědomovat, že i oni je hloubili proto, aby měli vodu. I my musíme hloubit naše studně proto, abychom z nich měli skutečný Kristovský život. Zasypané studně se musí znovu vykopat. Ani obnovení zasypaných studní však neznamená, že budeme dělat kopie starých zvyklostí. Pamatujme na to, že ďábel zasypává studně a nahrazuje vodu její náhražkou – sirupem, který žízeň neuhasí.
III.
Dostáváme se k další skutečnosti, kterou nám přináší náš příběh. Tou je, že Izák na studních svého otce nelpěl.
Izákovi služebníci v tom údolí kopali a našli studnici pramenité vody. Gerarští pastýři se však začali s Izákovými pastýři o studnu hádat: „Ta voda je naše!“ A tak Izák tu studnu nazval Esek, Rozepře, protože se s ním přeli. Potom vykopali další studnu. I o tu se hádali, a tak ji nazval Sitna, Nepřátelství. Přesunul se tedy odtud dál a vykopal další studnu. O tu se už nehádali, a tak ji nazval Rechobot, Prostranství. Řekl totiž: „Teď nám Hospodin daroval prostor, abychom se rozplodili na zemi.“ (19-22)
Izák vykopal studnu a jeho nepřátelé mu ji zabrali. Možná vás napadne: „Ten Izák byl pěkný slaboch“. Proč jinak by se proti bezpráví neohradil? Jeho otec Abraham si alespoň Abímelekovi stěžoval, když mu jeho služebníci zasypali studnu. Abímelek připustil, že o tom nevěděl a dal vše do pořádku. Vykopat studnu ve vyprahlé a ztvrdlé půdě stálo mnoho sil a času. A Izák stále mlčky ustupoval. Byla to slabost? Pán Ježíš v kázání na hoře pověděl:
Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví (Mt 5:5).
Být mírný neznamená bát se. Naopak ustoupit ze svých práv vyžaduje velikou vnitřní sílu a odvahu. Izák nevyžaduje od Abímeleka omluvu, ale odpouští mu. Izák si byl vědom Božího zaslíbení, které pro něj mělo vyšší cenu než se přít o studny.
Přestože Izák ustupoval, Hospodin byl s ním. Žehnal mu a celému jeho domu.
Izák se velmi vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným.
Izák nelpěl na studních svého otce, neboť mu šlo o vyšší cíl. Byl raději ochoten jít dál a kopat další studnu, než aby se přel se svými oponenty. Ten, komu jde o vodu, ví, že nekonečné debaty o tom, jaký tvar má mít studna, zda bude lepší z kamene či z betonu, či jaký postup bude při kopání nejlepší, jsou bezcenné. Smyslem studní je, aby přinášely vodu a je třeba je vykopat.
Když Izák získal pokoj od svých nepřátel, usadil se v Beer-šebě.
Vybudoval tam oltář a vzýval Hospodinovo jméno. A jeho služebníci tam vyhloubili studni. (25)
Vidíme, že Izák nezůstal pouze studny. Našel skutečný zdroj živé vody.
Vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno.
Již nepotřeboval studny svého otce, neboť nalezl osobní vztah s Bohem.
Mám za to, milé sestry a bratři, že podobně jako Izák, i my se máme vrátit ke kořenům naší víry. Ke Kristu. Narovnat, co se pokřivilo. Ve vztahu k Pánu i k bližním. Pokud je to nutné, obnažit, co bolí, vyznat to před Bohem, odpustit a jít dál. Pokud je třeba, pak vyznat, že i my jsme druhým zasypali jejich studny. Přijmout odpuštění a jít dál. Nezůstávat ani v našich zraněních, ani v pocitech viny. Vždyť
„Nyní již není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ (Ř 8:1).
Dovolte mi, abych uzavřel naše dnešní zamyšlení závěry z naší včerejší diskuse o otevřenosti. Modleme se. Služme horlivě Bohu, podle obdarování, které bylo každému z nás dáno. A přitom pamatujme, že smyslem našeho hloubení studní musí být VŽDY najít vodu. Otevřeme-li se Bohu, necháme-li se vést Duchem svatým, nezůstaneme stejní. Budeme vnitřně proměněni a spolu s námi i naše společenství.
K tomu nám dopomáhej Bůh.
Amen.