Jonáš

By 19. 5. 2014 kázání

V neděli 18. 5. 2014 jsme měli naše čtyřicáté čtvrté setkání. Kázání měl Ondřej Kadlec, který nám připomněl příběh o Jonášovi.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak text kázání je možné si přečíst níže.

1 Hospodin však zařídil, aby Jonáše spolkla jedna veliká ryba, a Jonáš v jejím břiše strávil tři dny a tři noci. 2 V břiše té ryby se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu, 3 a řekl toto: „Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání. 4 Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami. 5 Myslel jsem, že jsem odehnán, že na mě nespočineš očima. Jak bych se ještě mohl podívat na tvůj svatý chrám? 6 Voda mě obklopila ze všech stran, kolem dokola je hlubina, má hlava tone v chaluhách. 7 Ke kořenům hor se propadám, závora země za mnou navždy zapadla. Tys mě však z propasti vyzvedl, Hospodine, Bože můj! 8 Když už mě život opouštěl, na Hospodina jsem se rozpomněl. Má modlitba k tobě dolehla, našla tvůj svatý chrám. 9 Ti, kdo marné nicotnosti ctí, sami se zbavují věrnosti. 10 Já ti však s vděčným voláním přinášet budu oběti. Co slíbil jsem, to vyplním. U Hospodina je spasení!“ 11 Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu. (Jonáš 2,1-11)

38 Tehdy mu někteří ze znalců Písma a farizeů odpověděli: „Mistře, chceme od tebe vidět nějaké znamení.“ 39 On jim však řekl: „Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše. 40 Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41 Obyvatelé Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš. (Matouš 12,38-41)

KÁZÁNÍ

Dobré dopoledne,

farizeové tehdy opět zkoušeli Ježíšovu trpělivost, když chtěli vidět nějaké znamení a to nedlouho poté, co Ježíš vymetl démona ze slepého a zároveň němého člověka. Všichni nad tím žasly, jenom těm, kteří Písmo znali nejlépe, to bylo podezřelé a Ježíše vinili ze spolku s ďáblem. Farizeové byli obecně pohotoví, co se soudu druhých týče. A naneštěstí tento fenomén přetrvává ve světě i v církvi dodnes. Chceme mít jasno, a proto vynášíme soudy, které nám pomáhají uchopit každodenní ale i nevšední události našeho života. Potřebujeme odlišovat dobré od zlého a v případě vzniklé škody hledáme a také nalézáme viníka.

Usuzování a vynášení rozsudků není nic neobvyklého a jedná se o náš denní chléb. Rozhodování k životu patří. Ráno musíme rozhodnout o tom, jak se oblečeme, abychom v práci, ve škole nebo na cestách vydrželi po celý den a nebylo nám zima ani horko. Přes den rozhodujeme běžné pracovní věci od schvalování faktur, přes obchodní jednání až po různé druhy reportingu. Večer pak většinou plánujeme podobu příštího dne a připravujeme se na věci, které nás pravděpodobně neminou. Protože jsme zvyklí rozhodovat v běžných věcech, činíme tak automaticky i v případě druhých. Může to být ku prospěchu, ale také nemusí. Upozornit druhého na chybu je dobré vždy, neboť právě chybami se člověk nejvíce učí. Je ale zapotřebí na chyby druhých upozorňovat s vědomím chyb vlastních, tedy s pokorným srdcem. Problém ovšem nastává ve chvíli kdy, se cítíme být lepší než druzí, a naše soudy, v jiných případech racionální a věcné, získají příchuť nadřazenosti a pýchy. To byl kámen úrazu jak v době Ježíšově tak i v té dnešní. Sebelepší znalost Písma a schopnost jeho aplikace v běžném životě jsou bez účinku tehdy, když nechápeme, že celý náš život není ničím jiným než projevem Boží milosti.

Moc Slova Božího, kterým se necháme proniknout, obnovuje náš duchovní zrak, abychom mohli spatřit alespoň ty Boží maličkosti, kterých je ve světě kolem nás fůra. Ve srovnání s tím je aplikace Písma bez pokory a bez lásky k lidem pouhým moralizováním, které dláždí cestu do pekel.

Farizeové viděli jeden zázrak za druhým, a přesto neviděli nic. Chtěli vidět znamení a Ježíš jim řekl: „Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše.“

Kdo by neznal příběh o Jonášovi? O prorokovi, který se vzepřel Bohu a místo toho, aby co nejrychleji utíkal do Ninive a vyřídil jeho obyvatelům Hospodinův vzkaz o blížící se zkáze, vydal se na druhou stranu k moři, kde si koupil lístek na loď, aby odplul do Taršíše. Bůh ovšem nechtěl poslat do Ninive nikoho jiného a proto seslal na moře silný vítr, který zapříčinil bouři. Námořníci dostali strach a každý z nich začal volat ke svému bohu o pomoc. Přitom dělali asi to jediné, co se v takové situaci dělat dá a to zbavovat se postupně nákladu, aby došlo k odlehčení lodě. Jonáš zrovna v podpalubí tvrdě spal, když ho kapitán našel a obořil se na něj se slovy: „Co? Ty tu spíš?! Vstaň a volej ke svému bohu! Třeba si nás všimne a nezahyneme.“ A Jonáš, protože asi dobře věděl, která bije, ke svému Bohu nevolal a čekal. Možná pomáhal zbavovat se nákladu, ale ke svému Bohu nevolal. A zoufalé námořníky nenapadlo již nic jiného, než zkusit najít viníka, kvůli kterému jim nyní hrozila smrt v rozbouřeném moři. Losovali a los padl na Jonáše. Jonáš to tedy všechno vyklopil. A protože bouře stále sílila, navrhl Jonáš námořníkům, aby ho hodili do moře. Věděl totiž, že ta bouře je Božím hněvem, a nechtěl, aby kvůli jeho vlastní neposlušnosti zaplatili svými životy druzí. Námořníci Jonáše do moře hodit nechtěli, ale bezvýchodnost situace a pud sebezáchovy nakonec zvítězily. Jakmile se Jonáš octl v moři, po bouři nebylo ani památky. Protože byl Jonáš prorok a ne vytrvalostní plavec a protože se v dosahu na hladině zrovna nevyskytoval žádný kus z vyhozeného nákladu, začal se Jonáš topit a klesat ke dnu.

V té chvíli, chvíli nejvyšší nouze, si Jonáš svou zatvrzelost rozmyslel, a nezačal k Bohu pouze volat ale přímo křičet. Ne ústy, aby udržel poslední zbytky vzduchu v plicích, ale o to usilovněji celým svým srdcem. Musely to být sekundy, ale takové, na které se do konce života nezapomíná.

A stejně tak, jako Bůh seslal vítr na moře, povolal z hlubin velkou rybu, která Jonáše spolkla a zachránila. Tři dny a tři noci, v naprosté temnotě a v přítomnosti obsahu rybího žaludku, měl Jonáš možnost rozjímat nad tím, co udělal on a co pro něj udělal Hospodin. Jonáš popisuje, jak byl hozen do moře, jak se nad ním hladina zavřela a jak klesal níž a níž ke dnu, slovy: „Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání. 4Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami. 5Myslel jsem, že jsem odehnán, že na mě nespočineš očima. Jak bych se ještě mohl podívat na tvůj svatý chrám? 6Voda mě obklopila ze všech stran, kolem dokola je hlubina, má hlava tone v chaluhách. 7Ke kořenům hor se propadám, závora země za mnou navždy zapadla.“  I my zažíváme ve svých životech někdy chvíle či celá období, kdy si připadáme jako povinnostmi štvaná zvěř, kdy jsme opětovně zadupáváni do země okolnostmi, kdy se topíme a klesáme níž a níž a dno, od kterého bychom se rádi odrazili, jako by se vzdalovalo. A naše srdce křičí k Bohu. Volá o pomoc. A Bůh mlčí. Cítíme se opuštěni.

Ježíš Kristus je světlo světa, které dokáže prozářit jakoukoliv tmu, ten který říká: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ A přesto ten stejný, který na kříži vykřikl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Boží království se nám pozemšťanům jeví rozporuplně a jeho králem je v lidských očích Paradox I., který praví: „Velcí budou malí a malí budou velcí. Chceš vládnout? Dobře, tak služ druhým. Chceš jít za mnou? Tak fajn, opraš svůj kříž, nahoď jej na záda, a následuj mne. Chceš žít? Tak zemři.“

Ten, který je sám živým Bohem, o mnoho převyšující své stvoření, umírá na kříži a ptá se Boha, proč Ho opustil? A Ten stejný, který je skutečné světlo světa, se nám nejvíce přibližuje v temných propastech našeho života.

Boží království je jako velká past. Avšak ne pro ty, kteří z celého srdce hledají Boha, kteří ho volají a učí se mu důvěřovat. Ne pro ty, kteří o Jeho požehnání usilují navzdory těžkostem a úskalím, navzdory bojům a vyčerpáním, navzdory poslední kapce naděje. Ne pro ty, kteří dávají přednost pobytu v poušti před egyptskými jistotami otroka. A ne pro ty, kteří silné a lákavé světlo světa vyměnili za drobné odlesky Boží slávy v temnotách. Boží království je pastí nastraženou těm, kteří je chtějí zneužít, kteří nechtějí sklonit hlavu a svůj hřbet, kteří Boha přetvořili na JUKEBOX.  Je pastí těm, kteří mají oči a nechtějí vidět, těm, kteří mají uši a nechtějí slyšet. Proto Ježíš farizeům připomíná Jonáše a jeho 3-denní pobyt v rybím břiše. A mluví o blízké budoucnosti, kdy bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých. Říká: „Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ Ježíš dobře věděl, že kdyby někdo za farizei dorazil s tím, že před třemi dny málem utonul, ale Bůh ho zachránil, když poslal rybu, která ho spolkla, farizeové mu neuvěří. A už vůbec neuvěří tomu, že někdo tři dny po své smrti odvalí kámen a vstane z mrtvých. Když jim nestačilo uzdravování nemocných, vymítání démonů, nasycení davů, budou pro ně větší divy a znamení ještě méně přijatelná. Ježíš je ale varoval, že takovýto postoj povede k jejich záhubě. Říká jim: „Obyvatelé Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš.“

Pro život není nezbytně nutné mít za všech okolností jasno, ale je životně důležité uvědomit si, kdy a že vůbec k nám Bůh mluví. Skrze Písmo, prostřednictvím našeho společenství, skrze druhé lidi nebo i životní události. Nemusíme vždy čekat, až nám bude nejhůř, kdy budeme volat a prosit o záchranu. Čekat, až nám Bůh pošle „záchrannou rybu“.

Stejně jako Jonáš, i my známe Boží vůli a tou je věřit v Ježíše Krista, našeho spasitele, milovat druhé více než sebe a zvěstovat jim dobrou zprávu o živém Kristu. Když před těmito úkoly utíkáme, ocitáme se dříve nebo později v temných údolích, do kterých nás Bůh vede, abychom se zastavili, přemýšleli a vrátili zpět na Jeho cestu. Jsou ovšem i taková údolí života, do kterých nás vede Bůh proto, že máme na to jimi projít, něco nového se naučit a posílit vlastní víru. Jsou tedy dva druhy „temnoty Boží“, skrze které nás Kristus vychovává. Do jedné nás žene pro naši neposlušnost, do druhé pak proto, že nám věří.  Jedna představuje kázeňský trest, druhá pak výzvu postoupit do další úrovně. Jonáš je příkladem té první, Jób té druhé.

Náš způsob přemýšlení nás většinou vede k hledání příčiny, proč určitá věc nastala. Když je něco špatně, hledáme řešení a také toho, kdo nese v uvedené věci hlavní odpovědnost. V běžném životě je tento způsob myšlení přínosný, neboť vede k nápravě a ponaučení. Ve věcech a záležitostech Božího království ovšem s tímto způsobem myšlení nevystačíme. Ba dokonce se dá říci, že je nám tento způsob myšlení brzdou nebo překážkou vnímání Božích věcí. Bůh je velký a dokáže použít naše špatná rozhodnutí ke své slávě. Jonášova neposlušnost sice zpozdila jeho příchod do Ninive, ale Ninivští nakonec pokání činili a byli ušetřeni. Ale díky tomu lidskému Jonášovu vzdoru mohli námořníci na lodi zažít na vlastní kůži moc pravého Boha, který kvůli jednomu člověku dokáže zahubit život mnohých a který kvůli jednomu také dokáže mnohé zachránit. Stejně tak zatvrzelost farizeů přivedla Ježíše až na smrt. Ale Kristova smrt a jeho vzkříšení zajisté obrátili srdce mnohých, kteří se do té doby zdráhali uvěřit.

Jsme stvořeni v čase a stejně tak i vnímáme. Naše současné „proč“ nemusí mít nutně odpověď v současnosti. A proto se také nemusíme nutit do vysvětlení všech věcí okolo sebe. Nemusíme vynášet soudy nad lidmi, jejichž jednání plně nerozumíme. Nemusíme vždy rozhodovat o jaký druh temnoty Boží se v daném případě jedná. Je totiž mnohem lepší nacházet se v jedné z nich, neboť obě jsou k životu věčnému. Naproti tomu, výsluní tohoto světa, kde je všechno a všem nad slunce jasnější, jednoho dne pomine a bude problém zodpovědět jednoduché otázku typu: „Kde jsi byl, když jsem byl nemocný?“ nebo „Kde jsi byl, když jsem byl nahý a byla mi zima?“

Přeji nám všem, abychom dokázali čerpat z Boží síly a Kristovy oběti po celý čas našich životů, v dobách dobrých i zlých, ve světle i tmách.

Na závěr bych se s Vámi chtěl rozloučit ještě jednou slovy proroka Jonáše: „Tys mě však z propasti vyzvedl, Hospodine, Bože můj! 8Když už mě život opouštěl, na Hospodina jsem se rozpomněl. Má modlitba k tobě dolehla, našla tvůj svatý chrám. 9Ti, kdo marné nicotnosti ctí, sami se zbavují věrnosti. 10Já ti však s vděčným voláním přinášet budu oběti. Co slíbil jsem, to vyplním. U Hospodina je spasení!“

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..