Dva rozměry pokání

By 23. 2. 2014 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 23. 2. 2014 jsme měli naše třicáté třetí setkání. Kázání měl Josef Horský a bylo na téma pokání.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Pepova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja. (Žalm 117)

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona. A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal. Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost – tak jako on je spravedlivý. Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy. Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. (1. Jan 3:1-9)

Při svém minulém kázání (před 14 dny) jsem vás hned na začátku oslovil dost nevybíravě: „Vy se budete kát, hříšníci“. Někdo z vás by si mohl říct: a co ty? Ty nemusíš? Dívej se na sebe. A měl by pravdu. Vést druhé k pokání je služba hříšníka hříšníkovi. Už minule jsme si řekli, že tato cesta, cesta pokání vede k posvěcení. Z přečteného textu dnes, hned od začátku slyšíme něco zcela jiného: Jsme Božími dětmi; On nás přijal za syny a dcery. Jak moc nás Bůh miluje! Bůh nám dává hodnotu. Ne, že by se v přečteném textu nemluvilo o hříchu a pokání. Ale ap. Jan začíná z opačného konce než já v minulém kázání, přestože o hříchu také hovoří, také o svévoli a jaké ovoce to nese…

Janova epištola, ze které jsme četli, není adresována konkrétnímu sboru. List byl rozeslán jako pastorační dopis nově vzniklým sborům z obrácených pohanů – tedy také nám. Klíčovým veršem je označován: (kap.5:13). „To je smysl mého dopisu, abyste měli jistotu, že věříte-li v Božího Syna, máte věčný život“. Jan je apoštolem lásky a v celém svém dopise se o lásce častokrát zmiňuje. Tak to zaznívá hned na začátku přečteného textu. Jan se často vyjadřuje krátkými výroky, a v nich používá ostré kontrasty, protiklady. Touto literární formou je napsán také dnešní text.

Takto vygradovaný popis hříchu a svatosti nám ukazuje kontrast života s Bohem, coby dítěte Božího a naproti tomu: živoření „dítěte zla“, vedoucí v konečném důsledku ke smrti.

Apoštol Jan ve verších 4-9 vyjadřuje několik mimořádných tvrzení:

Píše, že křesťan nehřeší, dokonce ani nemůže hřešit. Někteří vykladači vytvořili teorii, doktrínu bezhříšnosti. Avšak skutečnost je taková, že hřešíme i poté, co jsme Krista poznali.

Podrobnějším a pozornějším rozborem textu, použitím jiných překladů zjistíme, že se v něm nemluví ani tak o tom, že se křesťané hříchu nedopouštějí a dopouštět nemohou, ale že v hříchu nesetrvávají, ani nemohou a nechtějí zůstávat. Vždycky, když zhřešíme, trápí nás to a činíme pokání; kajeme se, protože se celým svým životem od hříchu odvracíme a toužíme po svatosti (verš 3: toužíme být čistí). Jeden anglikánský učitel a kazatel 19. stol. v jednom svém komentáři napsal: „Ačkoli věřící někdy zhřeší, vůdčím principem jeho života není hřích, ale odpor vůči němu“.

Co nás tedy bude motivovat, abychom zanechali hříchu, odvrátili se od něho a usilovali o smíření a ospravedlnění? Jan dává návod, odpovídá stručně a jasně: budeme-li pamatovat, jaký měl Kristův příchod smysl. Jan to popisuje ve dvou verších (5): Víte, že Syn B. se zjevil, aby naše hříchy sňal. A (8): Proto se zjevil Boží Syn, aby zmařil skutky ďáblovy. (zjevil se, znamená: byl vtělen, narodil se o prvních Vánocích. My ho často až tehdy začínáme vnímat, ale On tady byl od počátku). Pokud tedy Ježíš Kristus přišel (zjevil se), aby se vypořádal s naším hříchem, a to je zřejmý a jasný projev Boží lásky, je nemyslitelné, abychom si my s ním dál zahrávali. To nedává smysl. Jan nás vybízí: odvracejme se od hříchu. Ne z obavy z potrestání, ale motivačně: Bůh nás má rád, chce nám být blízko. Pokud zůstáváme v hříchu, nemůže být blízko.

Dva rozměry pokání, které můžeme prožívat: Pokoření se před Bohem, a ujištění o Boží lásce. Oba rozměry jsou potřebné. Pokud jeden, či druhý příliš zdůrazníme, může nás to zavést do jednoho, či druhého extrému:

První: Domníváme-li se, že odpuštění hříchů a spasení lze docílit jen naším „dokonalým“ pokáním, pak Kristus nemusel zemřít, a my vyprazdňujeme Kristův kříž (ap. Pavel). Dostáváme se do roviny farizeů a zákoníků, kdy naše iniciativa na náš hřích stačí.

Druhý: Na druhou stranu domníváme-li se, že Boží láska všechno přikryje a zvládne, a že Bůh je tak „velkorysý“ a všechno skrze svoji lásku vše okamžitě odpustí, spoléháme-li na „bezbřehou“ Boží milost, stáváme se lidovou církví, kde není potřeba brát hřích příliš vážně, tedy ani pokání a odpuštění a nakonec ani víru ve vtělení a oběť Božího Syna. Hřích pak zlehčíme jen na jakési nedopatření. Tak tedy sorry Bože – a je to vyřešeno.

Na závěr zopakuji dva rozměry pokání:

  1. Pokoření se před Bohem, odstranění naší pýchy, pyšné pokory; (příběh: farizeus a publikán se modlí v synagoze).
  2. Ujištění o Boží lásce, že jsme ospravedlněni.

Obojí je potřeba. Bez lásky Boží k lidem by se Ježíš Kristus „nezjevil“ (J.3,16) a nezemřel by za naše hříchy. Stejně tak bez našeho účinného pokání vyvolaného Boží mocí, jeho působením v nás a odvrácením se od hříchu, bychom se s Boží láskou nesetkali. Nesetkali bychom se s milostí. Byli bychom „jako“ nevěřící.

Tuto vyváženost je potřeba mít na mysli, když budeme přistupovat ke Svaté Večeři Páně. Každý jsme na tom jinak a v jiné situaci. Někdy se potřebujeme víc pokořit, někdy se potřebujeme víc setkat s Boží milostí. Zkoumejme každý sebe i v této chvíli.

Amen.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..