Meze křesťanské služby

By 16. 2. 2014 kázání

V neděli 16. 2. 2014 jsme měli naše třicáté druhé setkání. Kázání měl Petr Raus a bylo na téma mezí naší křesťanské služby.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Petrova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

Když Pelištejci uslyšeli, že byl David pomazán za krále nad Izraelem, vytáhli všichni Pelištejci Davida hledat. David o tom uslyšel a sestoupil ke skalní pevnosti. Pelištejci přitáhli a rozložili se v dolině Refájců. David se doptával Hospodina: „Mám proti Pelištejcům vytáhnout? Vydáš mi je do rukou?“ Hospodin Davidovi odpověděl: „Vytáhni. Určitě ti vydám Pelištejce do rukou.“ David přišel do Baal-perasímu. Tam je David pobil. Prohlásil: „Hospodin jako prudké vody prolomil přede mnou řady mých nepřátel.“ Proto pojmenovali to místo Baal-perasím (to je Pán průlomů). Pelištejci tam zanechali své modlářské stvůry; David a jeho muži je odnesli. Pelištejci potom vytáhli znovu a rozložili se v dolině Refájců. Když se David doptával Hospodina, on odpověděl: „Netáhni. Obejdi je zezadu a napadni je směrem od balzámovníků. Jakmile uslyšíš v korunách balzámovníků šelest kroků, tehdy si pospěš, neboť tehdy vyjde před tebou Hospodin a pobije tábor Pelištejců.“ David vykonal, co mu Hospodin přikázal, a pobíjel Pelištejce od Geby až do Gezeru (2S 5,17–25).

Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu… Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské (Mt 10,1.5–7).

Apoštol Pavel nabádá v jednom ze svých listů svého synovského přítele a bratra Timotea: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování (2Tm 4,1). A do Korintu píše tentýž apoštol: Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, já se také snažím všem vyjít vstříc. Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých, aby byli spaseni (1K 10,32-33). Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé (1K 9,22b).

Tak to nosíme v srdci: Vždycky a za všech okolností, všem, které potkáme, všem, kteří se nějak dotknou našeho života, máme vydat svědectví o Spasiteli a o nebeském daru, kterého se nám dostalo. Všem dlužíme zprávu o lásce, kterou je Bůh miluje. Všem! Evangelium je pro každého.

Slova, která Pán Ježíš říká svým učedníkům při jejich prvním vyslání, nás proto zarazí. Evangelium tehdy ještě nemělo být nabídnuto pohanům? Boží nabídka neplatila Samařským? Byli tehdy učedníci v jiném postavení, než jsme dnes my? A můžeme si je potom vůbec brát za příklad?

Když král David bojoval proti Pelištejcům krátce po svém přestěhování z Chebrónu do Jeruzaléma, dostal se dvakrát po sobě do zdánlivě naprosto stejné situace. Všechno se zdálo být identické, jen Boží slovo znělo pokaždé jinak. Člověk by řekl, že pro tu stejnost má jednat v obou případech shodně, že není třeba se na nic dalšího ohlížet. David se raději ptá Hospodina a ve druhém případě dostává zcela odlišný pokyn. Poslechne – a vyhrává.

Něco podobného se stalo Mojžíšovi. I on se dvakrát dostal do situace, která vypadala stejně, a pokaždé slyšel jiný Boží pokyn, aniž by se po něm vůbec ptal! Zmátlo ho to tak, že nedokázal poslechnout. Silný dojem shodnosti a jejího rozumového zhodnocení převážil nad poslušností Hospodinova slova. Když lidu chyběla voda v Refidímu, nedlouho po odchodu z Egypta, dostal Mojžíš od Hospodina pokyn udeřit holí do skály. Poslechl a ze skály vytryskla voda. Když se podobná situace opakuje nedlouho před koncem izraelského putování pouští v Kádeši, mluví Boží pokyn jen o tom, že Mojžíš má s holí v ruce ke skalisku promluvit. Snad právě pro podobnost situace, pro představu, že už jednou vyzkoušený a osvědčený čin znamená víc, než prostá poslušnost Božího slova, Mojžíš i tentokrát do skály udeří. Hospodin jeho skutek označil za projev nedůvěry a těžce odsoudil.

Je zřejmé, že se zkušeností je v životě víry potřebné zacházet nanejvýš opatrně. Co bylo jednou tak, může být podruhé úplně jinak (ono to tak platí i v běžném životě, ale v duchovní sféře zvlášť). Boží Slovo nás důrazně varuje před zjednodušováním ve všech jeho formách. Většinou totiž nevnímáme všechny souvislosti v dostatečně širokém záběru. Schematické představy pak vedou na scestí.

Vraťme se ale k úvodnímu textu o vyslání Kristových učedníků. Pán Ježíš jim říká, co mají dělat, ale říká jim také, co dělat nemají. Platí to tak i o nás? O dnešní církvi? Je v našem pověření něco, co dělat nemáme?

Chtěl bych se dnes dotknout dvou oblastí, ve kterých Boží Slovo výslovně žádá, abychom jako církev něco nedělali. Obě místa znějí překvapivě, snadno svedou k falešnému pochopení, ale obě v Písmu jsou a nedají se z něho vymazat. Mluví do obou hlavních oblastí působení Božího lidu; v jednom případě jde o omezení zvěstování, o limity misie, ve druhém případě o omezení služby diakonské. Obě tato místa jsou vlastním textem dnešního kázání.

První z těchto oddílů je zapsán v evangeliu podle Matouše, v 6. verši 7. kapitoly; patří tedy ke Kázání na hoře. Pán Ježíš tam říká:

Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás (Mt 7,6).

Co to má znamenat? Jsou těmi psy a sviněmi myšleni pohané? Nebo Židé? Dělil Pán Ježíš lidstvo na ty, kterým má být zvěstováno a na ty, kterým evangelium nenáleží? Nakonec, pamatujme, jak jednal s kenaanskou ženou v oblasti syrské Fénicie; když ho prosila o milost pro svou nemocnou dceru; řekl jí tehdy: Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům (Mt 15,26).

Řekl jsem, že obě místa Písma, na která se dnes chceme podívat, znějí překvapivě a snadno by mohla svést k falešnému pochopení. Pán Ježíš opravdu nebyl a není ani tyran ani nacionalista ani elitář. Netřídí lidi od zeleného stolu a nikomu jen tak nezavírá dveře.

Jak pak ale rozumět našemu prvnímu textu? Co to znamená nedávat psům, co je svaté a neházet perly před svině?

Především je třeba dobře vnímat souvislost, ze které jsme tato slova vytrhli. Není horšího přístupu k Bibli, než vytrhávat jednotlivé verše a vnímat je jako magické formulky. Potřebujeme vždycky nově naslouchat jako David a dobře se dívat po všech okolnostech, abychom nedopadli jako Mojžíš.

Už jsme si řekli, že citovaný text je součástí Kázání na hoře. Přečtěme si tyto verše v širším kontextu. Zkusme vnímat celých prvních 12 veršů 7. kapitoly jako jeden celek:

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás. Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci (Mt 7,1–12).

Tak to máme pěkně před sebou: Soud nad druhým, trám ve vlastním oku, psy a svině, prosby, hledání, tlučení, dary otce dětem a zlaté pravidlo mezilidských vztahů: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi. Celý Zákon v kostce.

Co nás tu ale zarazí, je označení posluchačů: psi a svině. Ta slova tu ovšem nejsou nadávkou, ale tehdy dobře srozumitelným obrazem lidí kulticky nečistých, dnes bychom řekli: nevěřících. Obraz ale nezůstává jen u prosté nevíry, svině nejprve nabídnuté dary pošlapou a poničí a pak napadnou dárce, jde tu tedy o takové lidi, kteří evangelium vědomě odmítají a služebníky církve napadají a pronásledují.

Neházejte jim perly slova, tedy nechte je být, nevšímejte si jich, kašlete na ně, tak to cítíme. Je to správné porozumění?

Bezesporu je možné těmto veršům rozumět i jako upozornění, že někdy je lepší mlčet, jako mlčel Kristus Pán před veleknězem. Tenkrát nemělo smysl nic říkat, to ale byla mimořádná situace, do jaké se my běžně nedostáváme a asi ani nedostaneme. Základní význam našeho textu je třeba hledat ještě někde jinde.

Když jsem nad těmito slovy Pána Ježíše přemýšlel, napadla mě jedna paralela. Jde o odlišnou situaci, o jiný příběh, ale způsob pochopení mi tu připadá velmi podobný, resp. připadá mi, že i v tomto případě propadáme stejnému vykladačskému klamu. Mám na mysli slova Pána Ježíše o napomínání bratra. Pán Ježíš vychází ze starozákonního požadavku, požaduje napomenutí nejprve v soukromí, pak před svědky, potom před církví, ale pak říká: Jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi (Mt 18,17b–18).

Ať je ti jako pohan nebo celník – v tom slyšíme: už se s ním nestýkej, už se s ním nebav, už s ním neměj nic společného. Vždyť ho podle Kristových slov odmítlo i samo nebe!

Ale cožpak právě celníkům nevěnoval sám Pán Ježíš nejvíc pozornosti? A cožpak právě k pohanům neposlal výslovně apoštola Pavla (nemluvě o jiných)? Je zřejmé, že naše porozumění o potřebě oddělit se od takového člověka úplně nesedí. Jistě, už nepatří k církvi; ne že by ho církev vyloučila, ale on sám se svým chováním oddělil. Už se nedá počítat, že by se dobrovolně a ochotně podřizoval vedení Božího Ducha. Už nemůžeme předpokládat, že si budeme rozumět ve svých motivech, ve svých cílech, už si v mnohém budeme cizí. Ale on přece tím více potřebuje evangelium a tedy i pomoc, aby získal odvahu znovu důvěřovat! Aby získal novou chuť a odvahu svěřit se Kristu Pánu. Čím víc se církvi vzdálil, tím víc její službu potřebuje! Musí to být služba mimořádně citlivá, bez jakéhokoli nátlaku či násilí, služba zcela nezištná a obětující se, ale služba aktivního příklonu, nikoli odmítání.

Se psy a sviněmi v našem obraze mi to připadá podobné. Jistě, jde o lidi nevěřící, o lidi odmítající, ba ohrožující Kristovy svědky, ale evangelium je určeno i jim, právě jim! Jen je tady jakási bariéra nezájmu, ba odporu, možná i zlosti a nepřátelství.

Je nejlepším řešením takového vztahu odmítnutí a oddělení se? To asi ne.

Co ale v takovém případě dělat? K čemu nás vede náš text?

Pojďme ho projít znovu, pěkně popořádku: Verše o svatých věcech hozených psům a o perlách před sviněmi nás automaticky, podvědomě vedou k posuzování těch druhých. Už tím ale opouštíme pole, na kterém je třeba hledat význam řečených slov. Pokud chceme Kristovým výrokům rozumět jim přiměřeným způsobem, musíme začít pěkně od začátku, od třísky v oku bratra a trámu v oku vlastním. Než budeme moci řešit problém druhého, věnujme se svému vlastnímu postavení a stavu. Když se setkáme s takovým člověkem, máme především potlačit svou chuť ho pěkně (a pravdivě) ohodnotit, oznámkovat, posoudit. Máme se místo toho nejprve podívat sami na sebe: Není v našem chování něco, čím my jemu ubližujeme? Čím ho dráždíme či provokujeme? Čím snižujeme či likvidujeme jeho důvěru v církev, v křesťany i v Boží Slovo? Pokud na něco takového přijdeme, pokud objevíme trám ve vlastním oku, je třeba ho odstranit. Tím náš text začíná.

Pak se dostáváme k těm psům a sviním: Nemáme jim házet, co je svaté, žádné perly Božího Slova. Ale z jiných míst Písma víme, že jsme posláni zvěstovat všem a že se nemáme ohlížet na osobu, tedy že máme všem měřit stejným metrem. Co s tím?

Vidím jediné možné řešení. Jestli mám zvěstovat všem a přitom neházet svaté psům a perly Slova sviním, pak je třeba začít něco dělat právě s tou charakteristikou posluchačů. Nemají-li zůstat psy a sviněmi, tedy těmi, kteří Bohu, jeho Slovu, církvi i mně samému nevěří a nedůvěřují, je třeba vytáhnout do boje právě s tou nedůvěrou, záští a nepřátelstvím.

Jak to udělat? Určitě ne oddělováním se, to je ten snad nejhorší možný způsob. Ani proklamací Boží moci a svrchovanosti, jakákoli proklamace vyvolá jen ještě větší odpor.

Jak tedy? Co mohu udělat pro ty, kteří Pána Boha odmítají a protiví se mu?

Náš text mluví o prosbách, hledání a tlučení – to je to první. Za své bližní se můžeme a máme modlit. Máme jim vyprošovat Ducha, vždyť Pán Bůh slíbil, že takové prosby neoslyší. To druhé: Možná vůbec nemluvit. Byl to tuším spisovatel Exupéry, kdo říkal, že řeč bývá nástroje nedorozumění. A nakonec, máme s nimi jednat tak, jak bychom chtěli, aby ostatní jednali s námi. Úžasná rada. Nic jiného tak neotvírá lidské srdce, jako laskavá, trpělivá a nezištná vstřícnost.

Začali jsme tím, co podle Písma nemáme dělat a skončili jsme u toho, co dělat máme, u pobídek k aktivitě. Je to pochopitelné, jde jen o rub a líc jedné věci. Nemáme plýtvat svatými věcmi – je ale třeba udělat všechno pro to, aby půda k rozsévání byla dobře připravena, jak je psáno: Zorejte si úhor, nesejte do trní! (Jr 4,3)

Zatím jsme se věnovali oblasti misie, slíbil jsem, že se podíváme i na oblasti diakonské služby. Máme i v tomto okruhu něco, co bychom dělat neměli?

Myslím teď na text z 5. kapitoly prvního listu Timoteovi, kde apoštol Pavel mladého služebníka církve vyzývá: Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám. (1Tm 5,3–4.16).

I toto místo Písma patří k těm, která (jak jsem už pověděl) znějí překvapivě a snadno by mohla svést k falešnému pochopení. Snadno tu můžeme slyšet: „Tak církev má pomáhat jen některým, péče o staré a slabé církev zatěžuje, jinak řečeno, i v církvi jsou (nebo jsme) na obtíž atd.“ To by bylo velmi scestné porozumění, tak to opravdu není!

O co tu apoštolovi šlo? Všímejme si dobře, naslouchejme přesně: Nesporně myslí i na pozemsky omezené možnosti lidí v církvi, nedá se stihnout všechno. Ani církev nevyřeší všechny problémy tohoto světa, ba ani všechny těžkosti věřících křesťanů. Navíc, prvním úkolem církve, který jí Pán Ježíš svěřil, je zvěstování Slova. Kromě toho ale jde apoštolovi i o to, aby se každá rodina starala o své vlastní příslušníky; pokládá to za zásadně významnou věc (viz 1Tm 5,8).

Jak to jde dohromady s tím, co vidíme u Pána Ježíše Krista, který se dívá na společenství svých učedníků a říká: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,48–50)

Tato slova svádějí k představě, že když jsme uvěřili, když jsme se připojili k Božímu lidu, že církev naši původní rodinu nahradila – ale tak to není a nemá být. Pojetí církve jako rodiny má své úžasné přednosti, ale má i své slabiny. Náš druhý ústřední text z prvního listu Timoteovi upozorňuje, že společenství církve může a má být něčím navíc, má se stát duchovní rodinou, ale pokrevní rodinu za normálních okolností nemá a nemůže nahradit.

Co ale když je původní rodina nevěřící a svého věřícího příslušníka se zřekne nebo mu činí příkoří?

Ani tady není dobré se obrátit zády, pamatujme, co apoštol Petr píše ženám, které mají nevěřící manžely: …i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním (1Pt 3,1b).

V jádru tu jde o úplně stejné postoje, jaké jsme rozpoznali u prvního z našich textů, když jsme přemýšleli o omezení misijního poslání církve. I do oblasti vzájemné praktické pomoci nám Písmo nabízí stejný model přístupu. Když se objeví problém (a všude tam, kde dochází k narušení rodinné péče, o problém opravdu jde), je třeba nejprve hledat trám ve vlastním oku: Není příčina v nereálnosti mých nároků, ve špatném ohodnocení možností toho druhého? Neprovokuji ho svým chováním? Nejsem mu pohoršením? Možností bychom mohli jmenovat celou řadu, jsme lidé. Jestli u sebe něco takového objevím, je třeba se toho zbavit.

Odstraním-li trám z vlastního oka, mohu přemýšlet i o ovlivnění partnera v daném vztahu; prostředky jsou stejné jako v prvním případě: modlitba a zlaté pravidlo mezilidských vztahů: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi. Platí to samozřejmě pro obě strany, ale Písmo vždycky chce, abychom začínali u sebe.

Téma našeho dnešního přemýšlení je ale obecnější, než jen formulace konkrétních možností našeho chování v určitých situacích. Položili jsme si otázku, jestli nás Písmo učí něco nedělat (teď nemyslím na zlé věci, na hřích, ale na určité oblasti služby) a jestli to tak je, tak proč. Ukázali jsme si na dvou příkladech, že takové nedělání máme doporučené jak v oblasti misie, tak v oblasti diakonské služby, a že v obou případech nás takové nedělání vposledku vede k určité formě aktivity, která je v obou případech stejná. Můžeme z toho vyčíst nějakou odpověď pro příští hledání správné cesty svého života?

Myslím, že ano. V obou případech se před námi objevuje možnost zjednodušeného, mechanického řešení, které je dobré odmítnout: Nechceš věřit, tak se od tebe odvrátím (nepodám ti perly Slova) a ty propadneš Božímu soudu. Moji blízcí se o mne nechtějí dostatečně starat, tak se obrátím na církev a ona to udělá za ně. Bezesporu se může stát, že se dostaneme do situace, že druhý člověk evangelium skutečně zásadně odmítne a ani nám nedá možnost mu něco povědět. Může se stát, že se od někoho jeho vlastní skutečně odvrátí a on nebude mít nikoho, kdo by mu pomohl, kromě církve. Může se stát, že opravdu vyčerpáme všechny lidské možnosti a ono to pořád k ničemu nepovede. To všechno je možné, nemám k dispozici žádné stoprocentně spolehlivé řešení. I v takovém případě ale máme naději v Bohu, který dokáže víc, než my si dovedeme představit. My ale mluvíme o standardu, o základním řešení. V něm nás Písmo vybízí a volá, abychom se především za celou situaci modlili, sami u sebe hledali příčiny nezdravého stavu a udělali všechno pro jejich překonání.

Proč to všechno? Protože jediným dobrým důvodem takové snahy, jediným opodstatněným oprávněním takového nabádání je golgatská obět Krista Pána. Naše hledání, úsilí, naše působení je samozřejmě s tím Božím nesrovnatelné, ale mělo by mířit stejným směrem, k jednotě, ale i k řádnému uspořádání Božího lidu, který by měl být obrazem Božího srdce. Pánu Bohu na tom nepochybně velmi záleží, proto se v Modlitbě Páně mluví o našem odpuštění všem, kteří se vůči nám nějak provinili, proto píše apoštol Pavel do Říma: Každý z nás sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení (Ř 14,12–13).

Často to bude nespravedlivé, nejednou budeme muset ustoupit možná i za rozumnou mez, ale bude to právě ta druhá míle, ke které nás volá to Kázání na hoře, ze kterého jsme vzali první z našich dnešních ústředních textů, slova našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, modelující naše vzájemné vztahy podle jeho příkladu.

Amen.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..