Duchovní sourozenectví

By 2. 12. 2013 kázání

V neděli 1. 12. 2013 jsme měli naše dvacáté druhé setkání. Kázání měl Václav Kadlec a bylo na opět na téma Společenství na základě 1. Tesalonickým.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte. Nesete podobný úděl, jako církve Boží v Kristu Ježíši, kterou jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však nad nimi ukazuje konečný hněv Boží.

Bez vás, bratří, byli jsme jako sirotci, i když to bylo nakrátko a jen tělem, ne srdcem; tím usilovněji jsme vás toužili spatřit. Proto jsme k vám chtěli přijít, já Pavel, víc než jednou, ale satan nám v tom vždy zabránil. Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost. (1. Te 2:13-20)

Ještě když (Ježíš) mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“  (Mat 12:46-50)

Už potřetí navštěvujeme sbor v makedonské Tesalonice, který někdy kolem roku 50 po Kristu založil apoštol Pavel. Ten pak tamním věřícím napsal list, z něhož jsme četli úvodem. A já hned navážu na začátek přečteného oddílu, kde apoštol připomíná, ba dokonce děkuje za to, že tesaloničtí přijali zvěstované slovo jako Slovo Boží. Vícekrát jsem byl svědkem toho, jak se kritičtější posluchači vyjadřovali k vyslechnutému kázání. Že nebylo dostatečně aplikační, že bylo slabé, že nemělo Ducha. Myšleno Ducha svatého, myšleno jeho sílu a moc. Možná jste to také někdy zaslechli, možná jste se tak někdy i sami vyjádřili nebo si to aspoň mysleli. Tady je však důležitá jedna věc. Jak si moc Ducha svatého při zvěstování představujeme.

Možná jsme přesvědčení, že touto mocí jsou zázraky, které zvěstování provázejí.  Třeba zázrak typu proměnění vody ve víno, jako kdysi na svatbě v Káni Galilejské. Teď jsem ovšem v pokušení povědět, že něco podobného umí na jihu Moravy, odkud pocházím, každý zkušenější vinař. Tedy že vám z vody udělá víno. Akorát se tím nebude chlubit. Takže raději zázrak typu: slepí vidí, chromí chodí, zemřelí vstávají z mrtvých. Ano, takové zázraky provázely kázání Ježíše Krista. A možná právě tyto zázraky lidé při zvěstování Božího slova čekají i dnes. Jakoby moc Ducha svatého měla znamenat především pomoc v našich zdravotních obtížích. Jenže je toto očekávání na místě? Vždyť moc Ducha svatého není orientována primárně na tělesné problémy člověka, ale na jeho nitro. Ježíš o Duchu svatém pověděl, že je Utěšitelem. Který však nemá utěšit naše bolavá záda, ale naše rozbolavělé srdce. A to s jediným cílem: změnit je. Když se toto při zvěstování Božího Slova děje, pak se zvěstuje v moci Ducha svatého.

Jenže zvěstování je jen jednou stranou téže mince. Tou druhou je přijímání zvěstovaného slova. Věřící v Tesalonice  přijali evangelium ne jako slovo lidské, ale jako slovo od živého Boha. Přijali ho s plnou vážností a taky se podle toho chovali. Nejprve v bolesti a v slzách činili pokání, aby pak skrze Kristovu oběť přijali radost odpuštění a smíření s Bohem. Proto je nutné nejenom správné zvěstování, ale i správné přijímání. Je-li na některé z těchto dvou stran problém, bude zvěstování i naslouchání bez účinku. Bude to podobné jako s básní, které nerozumím. Kdosi pověděl, že báseň je můstkem mezi básníkem a čtenářem, na kterém aby se buď vzájemně potkali, nebo kolem sebe netečně přešli. A podobně je tomu i s Božím Slovem. Když se zvěstuje v moci Ducha svatého, pak každý uslyšíme, co potřebujeme, a budeme tomu i rozumět. Kdo však slyšet nechce, kdo odmítá, ten bude odmítat, i kdyby se přitom děly kdovíjaké zázraky, i kdyby přitom, jak pověděl Ježíš Kristus, vstávali mnozí z mrtvých.

A právě uzavřenost vůči Božímu Slovu, jeho odmítání může vést až k odmítání těch, kteří je přijímají. A jsou-li pro to vhodné podmínky, pak to může vést až k jejich pronásledování. To se stalo křesťanům v Tesalonice. Proto jim Pavel píše: „Nesete podobný úděl, jako církve Boží v Kristu Ježíši, kterou jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy.“ 

Svým údělem se tesaloničtí ztotožnili s ostatními křesťany své doby. Nejen v tom, že přijali Kristovo evangelium a stali se Jeho učedníky, ale velmi brzy i v tom, že se setkali s odmítáním a posléze i s pronásledováním.

A tím se dostáváme k hlavnímu tématu dnešního kázání. Je jím duchovní sourozenectví. Duchovní bratrství a sesterství. Ona celá tato část 1. listu Tesalonickým je o duchovní rodině. Minule jsme se dotkli duchovního rodičovství, když jsme si připomínali, jak se apoštol a jeho lidé chovali k nově narozeným křesťanům v Tesalonice. Byli k nim laskaví, jako když matka chová své děti, tak je milovali, že byli ochotni dát za ně i život. A podobně jako otcové své děti i oni tesalonické napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, aby vedli život důstojný Boha. Od apoštolovy návštěvy utekl zhruba rok, tesaloničtí duchovně povyrostli a Pavel jim píše už jako bratrům a sestrám ve víře. Takže duchovní sourozenectví. Co to je, co z toho vyplývá?

John White to v knize Duchovní zápas říká těmito slovy: „Jsi očištěn stejnou krví, obnoven stejným Duchem. Jsi občanem téhož města, služebníkem stejného pána, čtenářem stejného Písma, ctitelem téhož Boha. Tatáž přítomnost dlí mlčky v tobě i v nich. Proto jsi zavázán jim a oni tobě. Jsou tvými bratry, sestrami, otci, matkami a dětmi v Bohu. Ať se ti to líbí nebo ne, patříš k nim. Máš vůči nim určité závazky, které je nutno plnit v lásce. Pokud žiješ na této zemi, jsi jejich dlužníkem. Ať pro tebe udělali hodně nebo málo, Kristus učinil všechno a žádá, aby tvůj dluh k němu byl převeden na tvoji novou rodinu.“ Duchovní sourozenectví tedy znamená být členem, členkou jedné a téže Boží rodiny. Znamená také, že náš nový vztah k Bohu, který vyplývá z naší víry v Ježíše Krista, z našeho duchovního znovuzrození, tak tento nový vztah k Bohu se musí zákonitě odrazit i v našich vztazích k druhým křesťanům. Jsou také nové, jsou jiné než dřív, i když, pravda, nestává se to automaticky a už vůbec ne lehce. Vyžaduje to úsilí, leckdy přitom musíme i něco skousnout. Je to však cesta, kterou máme jít. A to nejen někteří. Ale všichni bez výjimky. Protože výsady, které díky příslušnosti k Boží rodině máme, i závazky, které z této příslušnosti vyplývají, se týkají každého křesťana a každé křesťanky. Jsou nám společné. A my je máme společně sdílet. Ostatně právě proto vznikají místní křesťanská společenství, jako je třeba to naše, aby se v nich lidé společně povzbuzovali, aby si pomáhali, aby se spolu modlili, pracovali, taky se spolu radovali, a je-li to zapotřebí, tak i společně plakali. A my se teď na některé atributy duchovního sourozenectví podíváme podrobněji. Ono je jich víc, tak aspoň na ty nejdůležitější.

Tím úplně nejdůležitějším je sourozenecká láska. Ježíš ji dokonce označil jako nové přikázání, když svým učedníkům pověděl:„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, i vy se všichni milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (J 13:34-35) Nejde přitom jenom o cit nebo slova, láska je práce, je čin, a projevuje se v úplně praktických věcech, jako je třeba finanční nebo jiná pomoc těm členům společenství, kteří mají nedostatek. Příkladem takové praktické lásky jsou právě tesaloničtí. Oni, pyšní Makedonci, kteří se vždycky povyšovali nad ostatní, jsou plni starostí o své chudší bratry a sestry, a to nejenom ve svém vlastním společenství, ale dokonce o židovské křesťany až kdesi v Jeruzalémě. My zase někdy zvažujeme pomoc lidem v nejrůznějších částech světa a přitom zapomínáme, že potřební mohou být mezi námi. Nejde však jen o peníze. Láska může mít více podob. Rád bych však upozornil na její dvě krajní polohy, kterým bychom se měli vyhnout. Je to jednak tak velký zájem o druhého bratra či sestru, že to může hraničit až s vlezlostí, a je to jednak sebeláska. A někde mezi těmito dvěma krajními polohami je celá škála projevů sourozenecké lásky. Vřelá, přátelská, důvěřivá, ochotná, obětavá, ale též vlažná, opatrná, méně ochotná. Všechno je to odvislé od našeho osobního nastavení, také od utrpěných zkušeností s druhými, nejvíce však od toho, kolik svého nitra jsem dal nebo dala k dispozici Ježíši Kristu. Protože čím víc Ježíše Krista je ve mně, tím víc jeho lásky proudí zase ven ze mě. Což má zcela zásadní vliv na všechno, co se sourozeneckou láskou souvisí.

Jako třeba vzájemná služba. To je hodně důležitý atribut duchovního sourozenectví. Takovou službou může být třeba navštěvování a péče o seniory, o osamělé nebo nemocné, třeba když malým dětem onemocní oba rodiče, a nemají v rodině nikoho, kdo by jim nakoupil a jinak pomohl, může to být jakákoli jiná pomoc, která lidi v nouzi, a přitom to nemusí být nouze finanční, udrží takříkajíc nad vodou. Může to však být i cokoli praktického při našem shromáždění nebo při zajišťování chodu společenství.  Chce to jediné: mít zájem o ty druhé a ochotu pomoci. Představme si sborové společenství jako dům, kde je čisto a teplo, dokonce je tam i něco dobrého k jídlu. Jenže nic z toho není samo sebou. Někdo musí uklidit, někdo se stará o oheň, když někdo další ještě předtím připravil a přinesl dřevo, někdo musí nakoupit a někdo další z nakoupeného připravit jídlo a pití. Potom zase umýt nádobí, uklidit a tak pořád dokola. Aby to v domě fungovalo, aby přitom práce neležela stále jen na jedněch, musí se do ní podle svých možností, podle svých schopností a svého obdarování zapojit každý obyvatel domu. A protože vzájemná služba je přímým důsledkem vzájemné lásky, je současně i jejím dokonalým testem. Na zájmu jednoho o druhého, na vzájemné ochotě si pomáhat a sloužit, tak všichni poznají, jaké vztahy mezi sebou máme.

S ochotou sloužit souvisí vzájemné nesení břemen, tedy nejrůznějších těžkostí a trápení, které život přináší.  Je to další atribut duchovního sourozenectví a z vlastní zkušenosti vím, že bývá funkční. Lidé bývají ochotni nést s druhými jejich trable. Problém je v něčem jiném. Abychom si mohli s nošením břemen, které na nás leží, pomáhat, musíme o nich vědět. A vědět o nich budeme, když se o nich budeme sdílet. Ovšem sdílet se budeme jen v prostředí vzájemné důvěry. Bez důvěry budeme jen stěží druhým říkat, co nás trápí a z čeho máme obavy, protože se před nimi nebudeme chtít obnažit. A to je nutné respektovat, jako i to, že nejsme všichni stejně komunikativní a sdílní. V této souvislosti si však dovolím jednu poznámku. Totiž že lidé, kteří v osobním kontaktu moc nekomunikují, ani se moc nesdílejí, na internetové síti klidně zveřejní i velmi intimní záležitosti svého života. Nevím, proč tomu tak je. Jestli k tomu svádí pocit anonymity. Spíš to však působí jako zoufalé volání člověka, který trpí absencí skutečných zdravých vztahů s druhými lidmi. Právě na takových vztazích, ne na virtuálních, je založené křesťanské společenství. V úvodním textu jsme četli tato slova apoštola Pavla: Bez vás, bratří, byli jsme jako sirotci, i když to bylo nakrátko a jen tělem, ne srdcem; tím usilovněji jsme vás toužili spatřit. Proto jsme k vám chtěli přijít, já Pavel, víc než jednou …“ Pavel po tesalonických toužil, on si s nimi nechtěl jenom dopisovat, chtěl s nimi být, chtěl se s nimi osobně sdílet a nést s nimi jejich břemena.

Jestliže je důvěra důležitá k vzájemnému sdílení břemen, tak naprosto nezbytná je k vzájemnému vyznávání hříchů. To je další z atributů duchovního sourozenectví a možná v praxi ten nejméně uplatňovaný. Protože co si budeme namlouvat, vzájemné vyznávání hříchů se mezi křesťany až tak nenosí. Jenže člověk se potřebuje vyzpovídat a potřebuje slyšet ujištění, že Bůh mu pro lásku Kristovu vyznaný hřích odpouští, že už nemusí nést svou vinu. Většinou však jdeme životem bez toho, že bychom se z čehokoli vyznali. Jako bychom žádné problémy neměli a nikdy nehřešili. Vyloučit se to samozřejmě nedá, spíš se však jen tváříme, že tomu tak je. Protože se stydíme, protože nechceme před ostatními vypadat hloupě, taky se možná bojíme, aby nás druzí kvůli našemu hříchu nezačali obcházet, nezačali nás odmítat. A co je možná nejdůležitější, chybí nám jistota, že to, co druhému řeknu, zůstane pouze u něj, že si to nebudou za chvíli všichni povídat. Nebo si to psát přes internet. A tak to koulíme, jak se dá. K vlastní škodě. Protože tím, čím procházím já, už třeba jiní prošli, a mohli by mi poradit, taky by se za mne mohli v modlitbách přimlouvat. Vždyť v modlitbách je veliká duchovní síla, kterou potřebujeme, abychom obstáli.

Stejně jako potřebujeme slyšet ujištění o Božím odpuštění, tak potřebujeme slyšet i slova odpuštění od těch, kterým jsme, ať vědomě či nevědomě, ublížili. A oni to zase potřebují slyšet od nás. Takže nejen vzájemné vyznávání hříchů, ale také vzájemné prosby o odpuštění a odpuštění. To je další atribut duchovního sourozenectví. Ježíš to pověděl těmito slovy: „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: Je mi to líto, odpustíš mu! (L 17:3b-4). O křesťanech v první církvi lze jistě povědět mnoho pěkného. Jejich vztahy byly na docela vysoké úrovni. Neměli bychom si je však idealizovat. I oni se leckdy šlápli na nohu nebo si dali, obrazně řečeno, pěkně do nosu. Velmi dobře se to dá vyrozumět z Pavlových listů. I v prvních křesťanských sborech byly věci jako závist, pomluvy, hádky, uraženost, hořkost. A museli se proto učit vzájemnému odpouštění a trpělivosti. A učit se to musíme i my, každý z nás.

S nesením břemen a s vyznáváním hříchů je spojeno vzájemné ukazování cesty a vzájemné potěšování. Ukazovat cestu předpokládá znalost Bible a živý vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Ono je to docela logické, protože se jedná o cestu Jeho následování, ne o nějakou turistiku. A není ke škodě učit se od křesťanů, kteří jsou na této cestě dál než já. Kteří lecčím prošli, kteří vědí, na co si dát pozor, jak se vyhnout pádu. A kteří nám, když spadneme, podají ruku, aby nám pomohli na nohy. A kteří, je-li toho zapotřebí, s námi i kus cesty půjdou. Třeba proto, aby nás povzbudili a potěšili. Máme se přece vzájemně potěšovat. Právě tak to psal apoštol Pavel tesalonickým, dostaneme se k tomu v některém z příštích kázání. Dnes řeknu jen tolik, že vzájemné potěšování souvisí s bolestí ze smrti blízkého člověka, ze smrti bratra a sestry ve víře. Když se tak stane, máme se potěšovat tím, že Ježíš znovu přijde a vezme k sobě všechny, kdo mu patří, a tak se setkají všichni, ti, co už zemřeli, i ti, kdo při Ježíšově příchodu budou ještě žít. Ano, jsou chvíle, kdy potřebujeme slyšet slova naděje.

Takže láska, vzájemná služba, vzájemné nesení břemen, vzájemné vyznávání hříchů, vzájemné odpouštění, vzájemné ukazování cesty a vzájemné potěšování. Kéž by to všechno bylo vždycky mezi námi. Vím, že dokonalé bude všechno až v nebi. Ale snad si můžeme přát a usilovat, abychom něco z toho nebeského mohli zažívat tady a teď. A možná o to víc, že je zrovna čas adventní.  Vždyť v Ježíši Kristu, jehož příchod na svět nám právě Advent připomíná, jsme duchovními sourozenci, jsme si bratry a sestrami. To je velká věc, je to výsada a závazek současně. Na závěr přečtu ještě slova apoštola Pavla z toho našeho oddílu: „Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.“ Moji milí, buďme si vzájemně slávou i radostí.

AMEN

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..