V neděli 2. 6. 2013 jsme měli naše páté setkání. Kázání měl Václav Kadlec. Jeho tématem byla víra a ctnosti, které k ní máme přidávat. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Pokud si kázání chcete poslechnout, tak tu tato možnost bude časem také.
Mk 4:2-8, 14-20 (Podobenství o rozsévači)
Poslouchali jste, milí přátelé, pozorně Ježíšova slova z přečteného podobenství o rozsévači? A všimli jste té přímočarosti? Žádné „možná“, „asi“, „třeba“, „kdyby“, jak tomu bývá mezi námi. Pán Ježíš to říká jasně: buď víra je, nebo není, a když je, tak má přinášet úrodu. Nic mezi tím. Na jiném místě říká, že strom, který neponese ovoce, bude vyťat. A jinde zase, že sůl, která ztratila slanost, bude vyhozena. To všechno jsou velmi vážná slova. A myslím, že si to všichni uvědomujeme. A že si také přejeme, aby náš život víry nebyl prázdný, jalový. Jak to ale udělat, abychom přinášeli v duchovním slova smyslu ovoce? Aby naše víra nebyla, řečeno slovy Jakuba, vírou mrtvou. Hledání odpovědi je předmětem dnešního kázání. Vybral jsem pro ně oddíl z 2. epištoly Petrovy a to přečtené podobenství o rozsévači nám bude tvořit něco jako pozadí.
„Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha. Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.“
Apoštol Petr spojuje přinášení úrody, která se od křesťanů očekává, s poznáním Pána Ježíše Krista. A toto poznání nám představuje jako proces, který má svůj vývoj. Své etapy, nebo můžeme také říci své stupně. Četli jsme o víře, o ctnosti, o zdrženlivosti, trpělivosti atd. Apoštol nám vlastně předkládá žebříček hodnot, po kterém máme jako křesťané stoupat a tím růst. Čím více jako křesťané vyrosteme, tím lépe budeme duchovně vidět a poznávat. Především samotného Pána Ježíše Krista. Apoštol Pavel řekl, že nyní poznáváme jen částečně, vidíme jako v zrcadle, potom však uzříme tváří v tvář a poznáme plně, jako Bůh zná už nyní nás.
Základem, na kterém Petrův žebříček hodnot stojí, je víra. Zvěst Ježíšova evangelia staví každého člověka před zásadní rozhodnutí. „Přijal jsem Boží rozsudek nad svým hříchem? A přijímám Ježíšovu oběť jako jedinou cestu smíření s Bohem?“ Odpověď je pouze ANO nebo NE. Jak nám ukázalo podobenství o rozsévači, satan se snaží, aby lidé zvěst evangelia nepřijali, aby řekli NE. Kladná odpověď je odpovědí probuzené víry. Ti, kteří se rozhodli říct s plnou vážností: „ANO“, to jsou, řečeno slovy apoštola Petra ti, kteří „…dosáhli stejně vzácné víry … díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ S vírou poznávám Ježíše jako toho, který přišel, aby mne spasil. Jsem na tom stejně jako apoštol Petr, který na Ježíšovu otázku, za koho jej učedníci pokládají, odpověděl: „…my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (J 6:69). Je to poznání Ježíše jako Spasitele, jako Krista.
Někdo se třeba myslí, že k víře, ke spasení nepotřebuje Ježíše poznat. Mezi zastánci těchto názorů jsou někdy i dlouholetí návštěvníci křesťanských společenství. Jejich problémem je, že sice mají informace o Ježíši z Bible, ale nikdy ho nepoznali osobně. Neznají ho tak, jako zná člověk svého přítele – z osobního kontaktu, z osobního života s ním, z vlastních zkušeností. Je jisté, že takovým lidem nedělají dobře Ježíšova slova, která použil ve své modlitbě za učedníky: „ A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (J 17:3).
Věčný život, spasení, to je milost a dar Boží. Který nemůžeme přijmout jinak, než vírou. Proto platí, že spaseni jsme skrze víru. A teprve na této osobní víře, je možné stavět. Víra je, právnicky řečeno, „conditio sine qua non“. Tedy podmínka, bez které ne – bez které nic další není, respektive nic dalšího nemá na naše spasení vliv. Z hlediska spásy je právě víra nezbytným základem, ke kterému teprve lze přidávat to další. Ctnost, poznání, zdrženlivost, trpělivost, zbožnost, bratrskou náklonnost a lásku.
A kdo má toto všechno k víře přidat? Pán Bůh, Pán Ježíš nebo staršovstvo nebo třeba František jako vedoucí stanice? Podle apoštola Petra je toto přidávání úkolem každého věřícího. Píše: „vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili…“. My máme připojit. Každý sám za sebe, každý ke své víře. Apoštol nám tak připomíná důležitý biblický princip. Že Pán Bůh udělá to, co má, ale nebude dělat za člověka to, co má udělat on. Všecko, co je třeba ke zbožnému životu Pán Bůh připravil, ale neudělá za nás to, co je naším úkolem. Apoštolova slova nám tak připomínají jeden verš z epištoly Filipským, kde apoštol Pavel vybízí věřící, tedy nás všechny, abychom své spasení uváděli ve skutek.
Někdo může namítnout, že se přece nenechá do ničeho nutit, Jistě, nikdo nás nenutí, máme svobodnou vůli se rozhodnout, zda budeme a co budeme připojovat. Ale o tom je právě to podobenství o rozsévači. Nově obrácení věřící tuto námitku zpravidla nemají, u nich bývá spíše problém opačný. Oni čekají, že se během několika dní stanou téměř dokonalými. Že hned po znovuzrození budou mít lepší vlastnosti, že budou znát Písmo, že budou mít jen samé pěkné myšlenky, no prostě, že budou svatými. Jenže ono se to neděje. Dělají se stejné chyby jako před obrácením, přicházejí stará pokušení, takže se může dostavit a také se i dostavuje frustrace s pochybností, jakže to vlastně s mojí vírou je. V podstatě jde o to, že nově obrácený člověk chce už ze své teprve začínající, teprve klíčící víry přinášet úrodu, pokud možno co největší a neuvědomuje si, že to prostě nejde. Že jako křesťan musí růst.
Apoštol Petr nám tak ukazuje, že na úrodě, která se od nás jako od křesťanů očekává, musíme sami zapracovat. A nejen tak ledabyle. Máme „vynaložit všecku snahu“. To je podstatně víc, než jen trocha iniciativy, víc než jen verbální souhlas. Je to vědomý a cílevědomý přístup, to je touha dokázat to. Vynaložit všecku snahu znamená dát kus osobnosti. Je to zápas, při kterém tou největší překážkou jsme my sami, starý člověk v nás.
A nyní se dostáváme k těm hodnotám, které máme k víře připojit. Možná si už někdo spočítal, že je jich sedm. Písmáci vědí, že když je v Bibli něčeho 7, tak to představuje něco dokonalého. Proto bychom měli Petrův výčet hodnot takto přijímat a jím danou laťku nesnižovat, ale ani nezvyšovat.
Jako první se má k víře připojit ctnost. Nejde však o cudnost nebo slušné chování. Ctností se rozumí statečnost nebo udatnost. Rád bych řekl mužnost, ale vyhýbám se tomu, protože ženy jsou nezřídka statečnější než muži. Podle biblického slovníku je ctností statečný postoj v životě i při smrti. A proč je dávána ctnost hned za víru? Odpověď známe z výkladu podobenství o rozsévači. Pán Ježíš o těch, u nichž je zaseto na skalnatou půdu, řekl: „Ti slyší slovo a hned je s radostí přijímají. Nezakořenilo v nich však a jsou nestálí; když pak přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadají“. V naší zemi není pronásledování pro víru aktuální. Někteří se však kvůli víře mohli setkat s urážkami, posměšky, s odmítnutím a to třeba i od blízkých lidí. Bez osobní statečnosti by třeba mezi námi dnes vůbec nemuseli být.
K ctnosti připojte poznání. Z celého kontextu, kdy hovoříme o poznání Ježíše Krista, je patrné, že za touto hodnotou je třeba hledat poznání poněkud jiné a to poznání Božího slova, Písma. Takže je to o učení a vyučování. A na místě je otázka: jak jsme na tom v tomto bodě? Čteme, studujeme Boží slovo? Hledáme Boží vůli tam zapsanou? Měli bychom. Stává se totiž, že se sice snažíme zápasit o dobrý život, ale nedaří se nám to, protože duchovně stagnujeme. A důvodem stagnace je zpravidla to, že jsme ustrnuli v poznání Božího slova. Nahradili jsme ho něčím jiným. Možná jsme začali více spoléhat na vlastní rozum, na své pocity nebo zkušenosti. Možná na rady druhých lidí. – Jenže jako křesťané jsme všichni na cestě následování Ježíše Krista. Řečeno slovy z jedné písně: před námi je Kříž a za námi svět. A v tomto prostoru si bez Božího Slova nevystačíme, my se bez něj neobejdeme. Existuje totiž reálné nebezpečí, že bez korekce Božím Slovem se do svého intelektu, ať už rozumového nebo emočního, do svých nálad a pocitů, do svých tužeb a představ tak akorát zamotáme.
K poznání připojte zdrženlivost. V křesťanství není zdrženlivost vnímána jako cíl, jako je tomu v některých náboženstvích nebo filosofiích. Když Písmo mluví o zdrženlivosti, nejedná se o askezi, ale o zdržování se nedobrých věcí. Takových, které neprospívají. Apoštol Pavel uvádí jejich částečný výčet ve své epištole Galatským; uvádí tam: ctižádost, necudnost, nečistotu, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství a nestřídmost. Už jsme si před chvíli řekli, že mnozí křesťané, zejména nově obrácení, předpokládají, že starý člověk v nich i se všemi špatnými sklony umřel hned, jak uvěřili. Písmo nám však připomíná, že tomu tak nebývá. Naopak nás napomíná, abychom své sklony ke zlému umrtvovali. V kralickém překladu Bible čteme výzvu „mrtvěte oudy své“. Apoštol Pavel svou vlastní zdrženlivost vyjádřil mimořádně silným obrazem, když psal, že ranami nutí své tělo ke kázni, aby, kázaje jiným, sám neselhal.
Ke zdrženlivosti připojte trpělivost. Trpělivost je spolu se statečností potřebná při protivenství nebo útlaku. Trpělivost potřebujeme, když nejdou věci tak, jak bychom si přáli. Trpělivost potřebujeme do vzájemných vztahů. Trpělivosti se učíme při čekání na Boží promluvení, na Boží odpověď na naše modlitby. Trpělivost se do jisté míry kryje s vytrvalostí. Pozor však, trpělivost se nesmí zaměňovat s pasivitou, s nicneděláním. Možná si my netrpěliví říkáme, že trpělivosti se nikdy nenaučíme. Ale pamatujme, že u všech hodnot, o kterých jsme hovořili nebo ještě budeme hovořit, platí, že na to nejsme sami. Pán Ježíš je v Duchu svatém s námi, a chce nám pomoci. On je nejen počátkem, ale i dokonavatelem naší víry. Mimochodem, apoštol Petr byl zpočátku prudkým a netrpělivým člověkem a podle některých biblických oddílů tak lze usuzovat i o apoštolu Pavlovi. Pán Bůh je kvůli tomu nezavrhl, ale v Ježíši Kristu jim ukázal cestu dál. A jakou úrodu oba přinesli!
K trpělivosti připojte zbožnost. Zbožností se většinou myslí to, co je charakteristické jednotlivým druhům křesťanských denominací. A tak se mluví o zbožnosti katolické, ortodoxní či protestantské, v jejím rámci pak zase o zbožnosti charismatické, letniční nebo evangelikální, a v té poslední pak třeba, abychom nechodili daleko, o zbožnosti cébácké. Když k takové zbožnosti, skoro už samospasitelné, přimícháme trochu tradic sborových, tak se nám ze zbožnosti stane cosi, čemu se říká „správná víra“. A když to navíc okořeníme některými osobními důrazy, pak je to teprve „echt“. Na druhé straně, zbožností není ani to, když se snažím vypadat a tvářit, jak jsem „in“, „cool“ nebo „free“. Ano, my máme tendenci vytvářet si vlastní kriteria zbožnosti a podle nich pak hodnotit druhé. A rozlišovat, kdo má a nemá tu správnou víru. Když se však podíváme do Bible, tak zjistíme, že správnou zbožností je správný osobní vztah k Bohu. Příkladem zbožného muže byl voják Kornelius, první křesťan z pohanů v dějinách církve. O něm můžeme v Písmu číst tato slova: „Byl to člověk zbožný, s celou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu“. (Sk 10:2). Zbožnost tedy především znamená vést rodinu k Pánu Bohu, dávat potřebným a pravidelně, vytrvale se modlit.
Ke zbožnosti připojte bratrskou náklonnost. Můžeme dodat: i sesterskou náklonnost. Někdy se této náklonnosti říká bratrské či sesterské přátelství. Řecky filadelfia. Kdosi prohlásil, že přátelství je totéž, jako když se do sebe upřímně zamilují chlapec a dívka; jen s tím rozdílem, že přátele nerozptylují ty tělesné projevy. Pak zůstává hluboké porozumění jednoho pro druhého, vzájemné upřednostňování, upřímná otevřenost, téměř dokonalé snášení, ochota vzájemně si naslouchat i solidarita v nouzi s ochotou přinést oběť. Je jisté, že v takovém prostředí se nemůže dařit lhostejnosti, vyvýšenosti, pomluvám a závisti, což jsou věci, které každé společenství zaručeně ničí. Bratrská ani sesterská náklonnost nevedou ke křesťanskému sektářství, ale jsou tím, co oprávněně upoutává pozornost okolního světa.
K bratrské náklonnosti připojte lásku. V řeckém textu je použito slovo „agapé“, kterým se označuje láska Boží. A skutečně jde o lásku, která z lásky Boží, z té ukřižované na golgotském kříži, vychází. Je to láska, která nezůstává v rámci společenství bratří a sester, ale jde za jeho hranici. Až mezi ploty. Je to milování hříšníka. Je to láska k nepřátelům Božím i našim. Tedy k lidem, kteří si to viděno našima očima, vůbec, ale vůbec nezaslouží. Láska však znamená dívat se na takové lidi pohledem Pána Ježíše. Láska agapé, to není jen chvilkové gesto, nějaký záchvat laskavosti, který však záhy, jen co vidím záda tomu druhému, vyprchá. Tady si možná klademe otázku: je vůbec možné k takové lásce, která stojí až na úplném vrcholu všech hodnot, dozrát? Možná nedokonale, klopýtavě, možná po delším čase, ale s Boží pomocí a pod jeho výchovou ano. Zájem o hříšníky, o jejich spasení, ochota obětovat i část svého pohodlí, to všechno bývá znamením, že taková láska už získává v našem srdci určité místo.
Apoštol Petr zakončuje žebříček hodnot slovy: „Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.“ A jsme opět o úrody, o které mluvil Pán Ježíš ve svém podobenství o rozsévači. Hodnoty, tady je apoštol označuje jako vlastnosti, nejsou samoúčelným znamením křesťanova dokonalého charakteru. Nejsou k dávání na odiv druhým, ale mají vést k tomu, aby život Božího dítěte byl plodný, užitečný, aby nezůstal bez ovoce. Čím více těchto vlastností budeme mít, tím více v nás bude současně odumírat to staré, co nám v duchovním růstu brání. Usilováním o tyto hodnoty porosteme v poznávání Pána Ježíše. Porosteme jako jeho učedníci a v tomto procesu růstu také určitě rozpoznáme, jaký dar milosti nám Pán Ježíš svěřil a jak ho máme užívat. Tak budeme každý přinášet úrodu, která se od nás právem očekává. Jedni třeba třicetinásobnou, jiní šedesátinásobnou a další třeba stonásobnou.
Co říci závěrem? Vyjádřím to slovy apoštola Petra z konce epištoly: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Amen