Čtení: Sk. 2,47b: „A Pán denně přidával k jejich církvi ty, které povolával ke spáse.“
Milí přátelé, sestry a bratři,
až dosud jsme se zamýšleli nad vyučováním (studiem), společenstvím a uctíváním prvotní církve. Alespoň takto to popisuje Lukáš ve Skutcích a říká, že se věřící věnovali právě těmto aktivitám.
Všechny však popisují pouze vnitřní život církve a nevypovídají nic o jejím vztahu ke světu. Mohlo by se na první pohled zdát, že takto se má zdravá, živá církev chovat. Pokud bychom u toho zůstali, byla by to názorná ukázka velkého nebezpečí pro kazatele, ale nejen pro ně, které spočívá ve vytrhování veršů z kontextu a poukazování, či kázání jen na nějaký text, který se mně (jako vedoucímu, kázajícímu, či kazateli) právě hodí.
Skutky 2,42 je oblíbeným textem pro kázání, a mnoho kázání již na něj zaznělo, jako kdyby uceleně hovořil o církvi. Tento verš sám o sobě však poskytuje jen parciální obraz o církvi, a tím tedy značně nevyvážený. Verš 42 vzbuzuje dojem, že se prvotní církev zajímala pouze o vyučování u nohou apoštolů, péči o vlastní členy a uctívání Boha. Mohli bychom si říct: to přece není zase tak málo, dokonce se to zdá být docela dostačující, a my co pamatujeme totalitní doby, si říkáme, že tehdy snad ani víc dělat nešlo. Možná ano, možná ne. To nechci posuzovat. Nicméně tyto doby jsou už dávno pryč, ale nám možná z nich něco zůstalo. Někdy mně to tak připadá, že církev žije jakoby v ghettu, zabývá se jen svým vlastním životem a nezajímá se o ztracené lidi mimo ni, navíc někdy s poukazem na to, že to je ten „ztracený svět“, do kterého my nepatříme.
V prvotní církvi to tak ale nebylo. První křesťané se věnovali i misii a evangelizaci. To se však dovídáme až z verše 47, který vyvažuje verš 42 a informuje nás o třech aspektech evangelizace prvotní církve.
Za prvé, evangelizace je dílo samotného Ježíše. „A Pán denně přidával… ty, které povolával…“ Nepochybně to dělal ústy apoštolů, skrze jejich kázání, skrze každodenní svědectví členů církve a svědectví jejich běžného života naplněného láskou. Podstatné je, že to dělal. Pouze On dokáže otevřít oči slepým, uši hluchým, oživit mrtvé a přivádět je, a tak přidávat lidi do církve.
Za druhé, Ježíš dělal současně dvě věci. „A Pán denně přidával k jejich církvi ty, které povolával ke spáse“. Nepřidával lidi do církve, aniž by je spasil, a nezachraňoval je, aniž by je přivedl do církve. Spasení a členství v církvi jdou dodnes ruku v ruce.
Za třetí, obojí dělal denně. Teď nejde o to, že bychom každý den měli přijmout několik nových členů, ale o to, že prvotní křesťané nepovažovali evangelizaci za příležitostnou aktivitu, ale trvalé nastavení. Stejnou aktivitu a s tím spojené očekávání potřebujeme obnovit i my dnes.
Podíváme-li se na čtyři rysy živé, zdravé církve, tak jak jsme je vyjmenovali podle Sk.2,42 – 47, vidíme, že se týkají vztahů prvních křesťanů.
Za prvé, věřící měli vztah s apoštoly. Zůstávali v jejich učení. Sedávali jim u nohou a podřizovali se jejich autoritě. Živá církev je církev oddaná víře a poslušnosti apoštolskému učení.
Za druhé, měli vztah jeden s druhým. Zůstávali ve společenství. Navzájem se měli rádi. Živá církev je církví pečující.
Za třetí, měli vztah s Bohem. Uctívali ho při lámání chleba a na modlitbách, formálně i neformálně, s radostí a úctou. Živá církev je církev, která uctívá
Za čtvrté, měli vztah ke světu. Svědčili druhým lidem a věnovali se misii. Živá církev je církev zvěstující evangelium.
Za prvé až za čtvrté není seřazeno podle důležitosti. Všechny čtyři rysy zdravé církve mají stejnou důležitost. Tím nevylučuji, že je někdy potřeba věnovat se některému z nich více.
Možná někdy čekáme, až přijde Duch svatý do našich životů, do našeho společenství. Nemusíme čekat, už přišel o prvních Letnicích a nikdy církev neopustil. Potřebujeme se jen před ním sklonit, hledat jeho vedení a nechat působit jeho moc.
Přeji pěknou neděli.
Pepa Horský, váš kazatel