V neděli 3. 11. 2013 jsme měli naše osmnácté setkání. Kázání měl Václav Kadlec a bylo na opět na téma Společenství na základě 1. Tesalonickým.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
Asi jsme všichni viděli knihy zaručující úspěch. To jsou ty knihy s názvem: „Jak být úspěšný v přijímacím řízení na střední nebo vysokou školu“. „Jak být úspěšný v zaměstnání.“ „Jak být úspěšný v podnikání.“ Jak být úspěšný při lovu kaprů.“ Jak být úspěšný při refinancování hypotéky.“ Prostě, jak být v úspěšný v čemkoli. Neúspěch se nepřipouští. A podobné je to i na Božím díle. Proto svěřujeme své snažení Pánu a modlíme se, aby nám dal moudrost vidět do věcí a souvislostí, abychom rozpoznali, co a jak máme udělat, a aby nás také uschopnil to udělat. A někteří pro jistotu sáhnou po knize, která recept na úspěch nabízí. Třeba v evangelizaci nebo třeba při zakládání a budování sborů. Snad mi prominete, když se ve svém kázání namísto takových knih budu držet Bible a příkladu apoštola Pavla a jeho spolupracovníků. Základem nám přitom bude oddíl z 1 Tes 2:1-12:
Sami víte, bratří, že náš příchod k vám nebyl marný. Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží. Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými.
Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.
Věci neznalý člověk by mohl získat dojem, že se apoštol rád chlubí. Zejména, když tesalonickým křesťanům připomíná, jak se mezi nimi choval. Jenže apoštolovi nešlo o sebe, jemu šlo o ně. On jim pouze sebe a své spolupracovníky dává za příklad hodný následování. Apoštol Pavel totiž nebyl teoretikem, který by někde stranou dění sepisoval teze o zakládání a budování sborů a o tom, jak být přitom úspěšný, on byl mužem, který s pomocí Boží šel a sbory zakládal a také budoval. A my si připomeneme některé ze způsobů a metod, které přitom používal. Které se osvědčily a jsou dodnes funkční. V tom přečteném textu je takových metod několik a my si je postupně probereme.
Ta první se týká zvěstování, a já bych ji označil jako „nic než Ježíš“. Z knihy Skutků víme, že apoštol byl v Tesalonice asi tři týdny, možná o něco málo déle. Byl tam tedy poměrně krátkou dobu. I to však stačilo k tomu, aby tam vznikl malý sbor z těch, kteří Pavlovým slovům uvěřili. To ovšem dokazuje, že Pavel byl při zvěstování přímočarý. Hned lidem pověděl to nejdůležitější: o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíši, o tom, co to všechno znamená a co to lidem přináší. Pavel totiž nevěděl, kolik času bude mít, jestli ho třeba už zítra z města nevyženou nebo jestli ho, jako před tím ve Filipech, nezavřou do vězení. Proto neztrácel zbytečně čas. A nezabýval se místními zvyky a tradicemi, ani se svými posluchači neprobíral aktuální politickou situaci a principy světa. To sice může být samo o sobě zajímavé, k nebi to však nikoho nepřiblíží ani milimetr. Proto se Pavel soustředil na podstatu, tedy na Krista a Jeho evangelium. A protože ho zvěstoval v moci Ducha svatého, výsledkem nebylo nic menšího, než zásadní změna v životech konkrétních lidí. Ne tedy jen změna jejich názorů na tu či onu věc, o to nešlo, stejně jako nešlo o to, aby se lidé nechali zapsat do té či oné církve. Dokonce ani o to, aby někam začali pravidelně chodit. Mnohem důležitější bylo, že osobně poznali Ježíše jako svého Pána a Spasitele a že svobodně, z vlastního rozhodnutí, na něm začali budovat své životy. To bylo smyslem apoštolova zvěstování a stejně tak je to smyslem zvěstování evangelia i dnes. Těch dva tisíce let, které od Pavlovy návštěvy v Tesalonice uplynuly, na tom vůbec nic nezměnily.
A kupodivu, mnohdy se nezměnily ani okolnosti, za nichž se evangelium zvěstuje. I ty mohou být v lecčems podobné jako v době apoštola Pavla. Ten se na svých cestách mnohokrát setkal s odmítnutím, s výsměchem, s urážkami a také s utrpením, jako právě ve Filipech, kde byli spolu se Sílasem uvrženi do žaláře. Připomíná to slovy: „Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží.“ Takže tou druhou metodou je „překonat strach“. Ani nepříjemné zkušenosti apoštola Pavla a jeho tým nezastavily. Nenechali se jimi odradit. Vždyť právě ve filipském vězení přivedl ke Kristu hlavního žalářníka s celou jeho rodinou. Apoštol se kvůli nepříznivým okolnostem nestal bolestínem, prožívajícím si v ústraní svoji ukřivděnost či odmítnutí, ani neuvažoval, že by svoji zvěst třeba nějak upravil, aby byla pro lidi snesitelnější, stravitelnější. Že by třeba přestal hovořit o hříchu a modlářství. Vždyť právě to lidem nejvíc vadilo. A my víme, že to vadí i dnes. Proto se někdy o těchto věcech moc nemluví. A nahrazují je třeba slova o lásce a o potřebě pěkných vztahů. To je jistě také velmi důležité, ale nesmí to být na úkor něčeho jiného a podstatného. Apoštol zůstal po celý život věrný svému poslání a zvěstoval evangelium o Ježíši Kristu tak, jak je sám přijal. Nikdy na něm nic nezměnil, nic neubral a nic nepřidal.
Třetí metodu bych označil slovy: „žádné triky a žádné falešné sliby“. Apoštol to vyjádřil poněkud kulantněji, když napsal: „naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést“. Evangelium o spasení není žádným podvodem, za který bychom se měli stydět. Není v něm nic nečistého ani lstivého. Ve skutečnosti je to ta nejlepší nabídka, kterou Bůh vůli lidem učinil. Je to Boží ruka podaná člověku. Je to možnost nového života s Bohem. Přitom ale Bůh nikoho nenutí, aby ji přijal. Každý má svobodu rozhodnout se, jestli ji přijme nebo ne. Proto se nikdy při zvěstování evangelia nesmí používat nějaké triky nebo manipulativní technika. Když použiji označení ze známého filmového dokumentu, tak řeknu, že nejsme žádní šmejdi, kteří lidem za veliké peníze vnucují zboží, které je buď nefunkční, nebo které nebudou nikdy potřebovat. Takoví používají nejrůznějších triků a lstí. Copak ale my máme důvod něco takového dělat? Vždyť nejsme obchodníci s evangeliem!
Další metodu, už čtvrtou, bych nazval: „čisté motivy“ Apoštol to říká těmito slovy: „mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce“. Každou službu v církvi, na prvním místě pak zvěstování a kázání Božího slova, bychom měli konat s jediným cílem: abychom se líbili nikoliv lidem, ale Bohu, abychom získali nikoliv lidskou, ale Boží přízeň a požehnání. Vždyť čím by bez toho bylo naše zvěstování, naše kázání? Možná přednáškou nebo úvahou na určité téma, byl by to projev, který hladí posluchače pěkně po srsti, a kteří to po skončení produkce také dají s patřičnou pochvalou najevo. Proto by každý kázající, ale i každý služebník měl před Boží tváří vážit motivy, se kterými před ostatní předstupuje. Jestli jsou opravdu čisté. Jestli mu někdy nejde víc o sebe sama, než o Boha. Buďme opatrní na vlastní ctižádost. Apoštol Pavel si byl od samého počátku své služby vědomý toho, že sám Bůh zkoumá jeho srdce a tedy i motivy jeho jednání. A stejně tak bychom si toho měli být vždycky vědomi i my. Vždyť naše skutečné motivy v posledku výrazně ovlivňují, zda se Bůh k naší službě přizná a požehná ji. Zda v ní budeme úspěšní.
Pátou metodu by bylo možno označit slovy: „ani prospěch, ani sláva“. Nebo řečeno spolu s apoštolem: „nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku, také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných.“ Lichocení odzbrojuje. Když nás někdo kritizuje, tak jsme většinou hned připraveni bránit se. Když nám ale někdo lichotí, tam se většinou nebráníme. Ono se to totiž moc pěkně poslouchá. Jenže pozor na lichotky! Já mám zkušenost, že když mi někdo lichotil, třeba v zaměstnání, tak nakonec z něho vypadlo, že chce, abych udělal něco navíc nebo za něj. A ono se to po předchozí akceptaci lichotek špatně odmítalo. Proto jsem se stal velmi záhy na jakékoliv lichocení opatrný. Vždycky si na adresu lichotníka říkám: Co asi budeš chtít? A tak si pamatujme, že ten kdo někomu lichotí, sleduje zpravidla úplně jiný zájem, než vyslovení opravdové pochvaly. Platí to obecně, platí to i při službě v církvi, platí to i při zvěstování evangelia. Nikdy nemáme zvěstovat či kázat tak, abychom se tím vlichocovali do přízně druhých lidí. Vždyť bychom tím Boží slovo, znevažovali, protože evangelium je zvěstí o spáse a ne prostředkem k získání nějaké momentální výhody.
Dalším problémem, který může bránit účinnému zvěstování a služby vůbec, je vztah toho, kdo zvěstuje nebo káže, toho kdo slouží, k majetku. Přičemž mám na mysli vztah natolik pozitivní, že jej lze označit za chtivost. Jak to říká apoštol: „ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku“. Církev měla ve svých dějinách údobí, kdy si cenila majetku víc, než čehokoliv jiného. A i dnes můžeme v souvislosti s restitucemi od mnoha lidí na adresu církve slyšet, že jí jde jenom o majetek. A tyto hlasy mají do jisté míry své oprávnění. Alespoň podle zpráv, které sem tam prosakují na veřejnost a naznačují, že některým církevním činitelům jakoby se z přislíbených částek zatočila hlava a potemněl rozum. Což není dobré. Tak si někdy říkám, aby něco takového nepostihlo i nás, naše sbory a naše kazatele, vedení naší církve. Nezapomínejme, že peníze dávají Satanovi skvělou příležitost, jak Krista a Jeho věc poškodit.
V této souvislosti bych rád zmínil ještě jednu okolnost, která se ve sborech občas objevuje. Je to odlišný vztah k bohatším členům nebo k bohatším hostům. Jakoby se někdy kolem nich našlapovalo opatrněji a s větší úctou než kolem těch méně majetných. Je to hodně podobné tomu, na co ve svém listu upozorňuje Jakub, když říká: „Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ (Jak 2:2-3) A všechno se to dělá s jediným záměrem: neztratit jejich přízeň – tedy vlastně jejich peníze. A tak je někdy vůči bohatším lidem patrná větší tolerance než vůči ostatním. Což je tedy naprosto katastrofální, protože to spolehlivě likviduje celé společenství. Ano, láska k penězům, projevující se někdy i jako závist, dokáže křivit vztahy všude, církev nevyjímaje. Proto buďme v oblasti peněz a majetku velmi, velmi obezřetní. Apoštol Pavel byl vděčný za každý příspěvek, který na podporu své práce dostal, ale nikdy se kvůli penězům nezastavil před otevřeným zvěstováním evangelia a také před pravdou o hříchu, bylo-li toho zapotřebí. Vždycky měřil všem stejně. Nebál se, že ztratí přízeň bohatých sponzorů. Protože on nezvěstoval kvůli penězům, nezajímala ho vlastní majetková prosperita, jeho hlavním a jediným zájmem byl prospěch Boží věci.
Jako jedni touží po penězích, jiní mohou toužit po slávě. Podobně jako politici nebo hvězdy showbyznysu. Ti všichni potřebují, aby se o nich mluvilo a psalo, aby byli vidět a slyšet. Popularita jim dělá dobře. Někdy se to může týkat i kazatelů nebo jiných církevních služebníků. Prostě pohnutky každého mohou být různé a ne vždycky jsou čisté. Apoštol tuto věc připomíná, když říká: „nehledali jsme slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných“. Mám za to, že k tomu není potřeba nic moc dodávat. Snad jen tolik, že pokud byste někdy byli v takovém pokušení, aby se třeba o vás a o vaší službě hodně psalo nebo mluvilo, vzpomeňte si na jedno staré přísloví: Všechna sláva, polní tráva. Jak víme, louka je krásná jenom po určitou dobu. Pak uschne a všechna její krása je ta tam. Usušená tráva i s květy se dá dobytku nebo se spálí nebo zaoře. Tak je tomu i se slávou. Hřejete se na jejím výsluní, za chvíli si na vás už nikdo nevzpomene. Dokonce ani Bůh, protože podle Ježíšova slova, už máte svou odměnu. Máte, co jste chtěli, oč jste usilovali. Apoštolu Pavlovi a jeho lidem nešlo o vlastní slávu, kdyby jim o ni šlo, tak bychom o nich dneska vůbec nevěděli. Jim šlo o slávu Boží. Kéž nám o ni také vždycky jde.
A nyní se dostáváme k poslední zásadě, už šesté, kterou bych nám chtěl z toho přečteného oddílu připomenout, a kterou bych nazval: „umět být dobrými rodiči“. Já ji teď přečtu a myslím, že nám bude hned jasné, o co jde. Apoštol tam říká: „byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými. Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.“ Pro apoštola nekončilo zvěstování evangelia tím, že by něco pověděl a odešel. Naopak. Ukazuje, že zvěstování je rovněž osobní rozhovor, že je to osobní vztah s těmi, kterým zvěstujeme. Ale ono to platí nejen o zvěstování, ale o každé službě, v níž jsme v přímém kontaktu s lidmi, hlavně tedy při jejich vedení. Apoštol neviděl církev jen jako lán obilí nebo jako bezejmenné stádo ovcí. On každého, koho přivedl k víře v Ježíše Krista, skutečně miloval. Tak, jak rodiče milují své děti.
Obětavá práce ve dne i v noci, to je charakteristika milující matky. Taková se svým malým dětem, své rodině cele oddává, dává jí svůj čas, svoji energii, své peníze, prostě všechno, co má. Taková máma je za své dítě schopna dát i život. Apoštol Pavel spolu se svými spolupracovníky pečoval o nové věřící, a je jedno, jestli to bylo v Tesalonice nebo na jiném místě, jako když maminka pečuje o své nemluvňátko. V době, kdy s nimi byl, neměl jiných priorit. A pečoval o ně stejně, jako když o své děti pečuje milující otec. Napomínal je, povzbuzoval je, a jak také pověděl, zapřísahal je, aby vedli život důstojný Boha. Ano, úkolem otců je ukazovat svým dětem cestu, povzbuzovat je, když se nedaří a vést je také k disciplíně, k určitému řádu. Tak jako nás k němu vede i Boží slovo. To nás přece také jenom nehladí. Také nás napomíná a někdy je i docela příkré. Jenže i otcové, podobně jako matky, někdy nechtějí kvůli jinak nastaveným prioritám, třeba kvůli vlastnímu pohodlí, ale třeba i kvůli svým zálibám a koníčkům, svoji roli přijmout a tak ve své odpovědnosti vůči dětem selhávají. Jejich vliv při výchově dětí je pak minimální. A na dětech je to vidět. Zpravidla si dělají, co chtějí a nikdo pro ně není autoritou. A jestli vás při těchto slovech napadá, že asi nebudu zastáncem tzv. volné výchovy, tak jím opravdu nejsem, a to ani, pokud jde o malé děti, ani pokud jde o začínající křesťany.
Na závěr si dovolím už jen malé shrnutí. Když sloužíme, nenechejme se odradit někdy nepříznivými okolnostmi. Nebojme se být přímočaří, když cítíme, že bychom takoví měli být. Hlavně si však při veškeré službě zachovávejme před Bohem čisté srdce. A nehledejme při ní osobní prospěch ani vlastní slávu; ono to nakonec stejně vyjde najevo. Každou službu konejme s plným nasazením, obětavě, tak, jako dobré matky a dobří otcové, když se starají o své děti. Vyžaduje to sice námahu, to je pravda, ale právě taková služba se Bohu líbí.
AMEN