V neděli 29. 9. 2013 jsme měli naše třinácté setkání. Kázání měl Zdeněk Vávra a bylo na téma Pohled víry.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Zdeňkova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
Po těch událostech se stalo, že Bůh Abrahama zkoušel. Řekl mu: Abrahame! On odpověděl: Tady jsem. Bůh řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím. Abraham vstal časně ráno, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o kterém mu řekl Bůh. Třetího dne, když Abraham pozvedl oči, uviděl v dáli to místo a řekl svým služebníkům: Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám. Potom vzal Abraham dříví k zápalné oběti a naložil je na svého syna Izáka. Vzal s sebou také oheň a nůž. A šli oba spolu. Tu Izák řekl svému otci Abrahamovi: Otče? Abraham řekl: Tady jsem, synu. Izák řekl: Zde je oheň a dříví, ale kde je beránek k zápalné oběti? Abraham odpověděl: Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu. A šli oba spolu. Když přišli na místo, o kterém mu řekl Bůh, Abraham tam postavil oltář, připravil dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář na dříví. Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Vtom na něho zavolal Hospodinův anděl z nebes: Abrahame, Abrahame! Odpověděl: Tady jsem. I řekl: Nevztahuj ruku na chlapce a nic mu nedělej, protože teď jsem poznal, že jsi bohabojný a že jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného. Abraham pozvedl oči a uviděl, že se jeden beran zachytil za rohy v houštině. Šel, vzal toho berana a obětoval ho v zápalnou oběť místo svého syna. A Abraham pojmenoval ono místo: Hospodin opatří. Odtud se dodnes říká: Na hoře Hospodinově se opatří. Hospodinův anděl zavolal z nebes na Abrahama podruhé a řekl: Při sobě jsem přísahal, je Hospodinův výrok: Protože jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mi svého jediného syna, proto tě jistě požehnám a tvé símě velice rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé símě zdědí bránu svých nepřátel. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl. (Gen. 22:1-18 NS)
Když tedy máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo, a když máme velikého kněze nad domem Božím, přistupujme s opravdovým srdcem v plnosti víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Neochvějně držme své vyznání naděje, neboť ten, který dal slib, je věrný; a buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. Nezanedbávejme naše společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje. (Žd 10:19-25 NS.)
Pokojné dopoledne vám všem. V poslední době mi Pán Bůh ukazuje na různé těžkosti života. Možná se někomu z nás hroutí důležitý pilíř v životě, nebo má dlouhodobé zdravotní potíže. Někdo jiný se může cítit ztracený při pohledu na seznam úkolů, které má splnit. Jak často se trápíme tím, co jsme řekli a co bychom raději nikdy nevypustili z úst, nebo naopak, co jsme neudělali a udělat měli. Asi každý z nás se již někdy dostal do životní situace, ve které jsme neviděli nebo nerozuměli Božímu vedení. Možná jste si říkali: Proč zrovna mně muselo potkat něco takového? Jaký to má všecko smysl? Odpověď nebývá často jednoznačná. Zatímco jeden se uprostřed zkoušky ztrácí před očima, uvadá, druhý v podobné situaci sílí a roste, jakoby čerpal sílu z neviditelného zdroje. Záleží na tom, přes jaký filtr se na sebe a naše životní okolnosti díváme. Máme pohled víry nebo realistického pesimismu?
Před zkouškami života nebudeme nikdy zabezpečeni. Ježíš pověděl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. (Lk 17:1) Hebrejština používala jedno a to samé slovo pro výrazy „pokoušet, vyzkoušet i ověřit“. Můžeme tomu rozumět tak, že každá zkouška je zároveň i pokušením, ve které se projeví sklon našeho srdce – k dobrému nebo ke zlému. Apoštol Jakub k tomu říká: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.“ (Jk 1:12-18) Ti, kdo svalují vinu za hřích na někoho jiného, na souběh událostí nebo kdo tvrdí, že jednoduše nemohou přestat hřešit, obviňují ve skutečnosti Boha, jako by on sám byl původcem jejich úpadku. Počátek hříchu však leží v našich vlastních srdcích. Ve SZ příběhu, který jsme četli, Bůh zkoušel Abrahama ne proto, aby ho svedl k hříchu, jako to dělá satan. Silná víra je často vystavena těžké zkoušce, aby se v ní potvrdila naše poslušnost Bohu a upevnilo se naše rozhodnutí Jej následovat.
Již slova „Po těch událostech“ napovídají, že půjde o překvapivý zvrat. Zdá se, že Abraham žije v klidu a spokojenosti, neboť má syna. Najednou je jeho poklid rozbit Božím rozkazem: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Způsob, jakým Bůh formuloval svůj příkaz, činí zkoušku ještě mučivější. Každé slovo je jako meč, který se zarývá Abrahamovi do srdce.
Prvně – Bůh žádá lidskou oběť. Ne zvířecí, jak bylo v té době obvyklé. Jak ochotně by Abraham dal všechna svá zvířata a majetek, jen aby mohl vysvobodit Izáka! Vezmi svého syna, ne svého služebníka. Svého jediného, dlouhá léta očekávaného syna, syna očekávání a naděje. Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ.
Za druhé – Bůh zvolil místo vzdálené tři dny cesty, aby měl Abraham dostatek času vše promyslet a poslechnout Hospodina s plným vědomím. Bohu nešlo o nějaké chvilkové emotivní rozhodnutí, kterého by Abraham záhy litoval. Boží příkaz „Odejdi!“ není pro Abrahama cizí. Již jednou jej (vlastně ještě Abram) zaslechl, když byl ještě v Cháránu. Tehdy se měl Abram rozloučit s minulostí, ztělesněnou otcovským domem; nyní se však má rozejít s budoucností, kterou vidí ve svém synu.
A za třetí – způsob, který Bůh zvolil – obětuj ho jako oběť zápalnou. Nešlo o to pouze Izáka zabít, ale zabít ho jako oběť s plnou vážností, okázalostí a obřadem, s nímž Abraham běžně připravoval své zápalné oběti.
Žádné zlato nebylo nikdy vystaveno žhavější výhni. Kdo jiný, než Abraham, by se s Bohem nepřel? Vzpomeňte si, s jakou sveřepostí se Abraham snažil změnit Boží rozhodnutí ohledně svého synovce Lota, když se Bůh rozhodl zničit Sodomu a Gomoru. Jak jen po něm může Bůh chtít, aby obětoval svého jediného syna, s kterým byla spojena všechna Boží zaslíbení? Čekal na něj do svých sta let a nyní ho má zabít? Připomeňme si, co Bůh Abrahamovi slíbil. „Toto je má smlouva s tebou: Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára. A dále čteme, že Abraham Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (Gn 17:3-6, 21). Přesto, že Hospodinův příkaz nedává Abrahamovi smysl, není v našem textu ani náznak námitek nebo pochybností. Abraham ví, že má co do činění s nejvyšším Bohem. Víra ho naučila ne se s Bohem přít, ale poslouchat Ho.
V takových chvílích lidský pohled a rozum nestačí. Bůh dal Abrahomovi syna a nyní jej chce zpět. Má člověk právo se ptát: „Proč tak činíš?“ Boží příkazy jsou nejednou naprosto nepochopitelné – ba někdy se zdají být kruté. Díváme-li se jen lidským pohledem, lekáme se. Potřebujeme pohled víry, abychom obstáli. Abraham hodnotí Boží příkaz skrze víru a věří, že sliby, které mu Bůh dal, nebudou zrušeny. Jeden vykladač Písma to shrnul takto: „Ukazuje se, že ten, kdo by chtěl rozebírat Boží záležitosti s jiným člověkem, ten svého Izáka nikdy neobětuje.“ Kdyby se Abraham býval šel poradit za svou ženou Sárou, možná by nikam neodešel. Čteme však, že Abraham brzy ráno vstal, vzal s sebou dva služebníky, svého syna a dříví a vydal se na smutnou pouť. Cestují tři dny a Izák je stále v Abrahamově blízkosti! Mizérie je tím horší, čím déle trvá.
Třetího dne vidí to místo, horu v zemi Mórija. Tradice ji ztotožňuje s horou Sijónem, kde později byl postaven chrám a kde se Hospodinu přinášely oběti. Abraham tam zanechal své služebníky a řekl jim: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ Není zvláštní, že Abraham používá množné číslo – vrátíme se? Abraham nepochyboval o tom, zda Bůh dodrží svůj slib. Ve víře počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé a že se s ním Izák vrátí zpět. Jde obětovat syna, a přece se nevzdává daného slibu o rozmnožení. Neví, co a jak se stane, ale věří, že Bůh dané slovo neruší ani tímto rozkazem. Víra se pozná právě ve chvíli, kdy všecky opory selhávají. Povolaný služebník nejednou chytračil a uhýbal v době, kdy ještě neměl syna. Nyní už syna má a je jiným člověkem. Neobchází Boží příkaz, třebaže, po lidsku viděno, je jím všecko ohroženo. Věří. Víra je poslušná. Je hotova se vzdát i toho nejdražšího.
V této víře vede otec syna. Izák nese dříví, které patřilo k oběti – jako nese odsouzenec vlastní kříž. Abraham nese nůž a oheň. Tak jdou pospolu, jako by tvořili jedno tělo. To je prazvláštní spojenectví obětníka a oběti. Je mezi nimi vztah otce a syna. Tu se do ticha ozval tázavý hlas: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nevinná otázka se musela zarýt do Abrahamova srdce hlouběji, než mohl jeho obětní nůž do srdce jeho syna. Abrahamova odpověď je nádherná a pramení z jeho neochvějné důvěry Hospodinu. Aniž by to zamýšlel, vyřkl proroctví, které se později naplnilo v Kristu: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“
Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, praotec všecko sám připravuje k oběti. Staví oltář, rovná dříví, svazuje svého syna a chystá se jej probodnout přímo na oltáři. Blyštící se nůž a přijaté rozhodnutí. Závan větru a naléhavý hlas anděla zní z nebe: „Abrahame, Abrahame! Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Tak se zrodila nová éra důvěřování Hospodinu.
Božím záměrem nebylo, aby byl Izák skutečně obětován. Bůh by v tuto chvíli nepřipustil žádnou lidskou oběť. Připravil proto berana jako zástupnou oběť místo Izáka. Později byla ve stanovém čase prolita mnohem vznešenější krev, než krev obětních zvířat. Kristus byl obětován místo každého z nás.
„Jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli nám na konci časů.“ (1P 1:19-20)
Abraham otec připravený obětovat svého jediného a milovaného syna, je předobrazem Boha Otce. Izák ležící na hranici pro nás zůstává předobrazem Krista – Vykupitele. Abraham je výjimečným příkladem těch, kteří žili skrze víru. Apoštol Pavel jej nazval „otcem všech, kteří věří“. (Ř 4:11) Co z toho by ovšem byla pravda, kdyby Abraham neprojevil až radikální poslušnost Bohu? Nebylo by nic! Abrahamova víra došla dokonalosti až v jeho činu. Pán Bůh ho zastavil, teprve když pozdvihl nůž. Kolik z nás by se vydalo na cestu? Kolik z nás by došlo až k hoře? A kolik z nás by pozdvihlo nůž? Tak mě napadá: Kolik seminářů asi Abraham absolvoval na téma: Jak skutečně důvěřovat Bohu? Abraham skutečně nebyl v krocích víry žádným teoretikem. Apoštol Jakub nám to ve své epištole připomíná takto:
Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: `Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost ́ a byl nazván `přítelem Božím ́. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! (Jk 2:20-24)
Jak prakticky se projevuje naše víra? Nebo je pouze teoretická? Víra vždy byla a nadále zůstává charakteristickým rysem křesťanů. Pán Bůh od nás očekává, že mu budeme důvěřovat a činit konkrétní kroky víry. Co je tvým / mým Izákem? Jsou oblasti, ve kterých máme Bohu důvěřovat a poslechnout Ho?
Máme s ženou dobré přátele, kterým se narodilo postižené dítě. Zdravotní testy již během těhotenství nebyly příznivé. Lékaři jim proto doporučili potrat. Těžké dilema. Kdo by nechtěl mít krásné zdravé dítě? Co tomu řeknou sousedé a známí? A co naše představy o ideální rodině a životní plány? Stačila jedna věta v lékařské zprávě a dvěma mladým lidem se ideály zhroutily jako domeček z karet. Naši přátelé jsou věřící a ve víře se také rozhodli přijmout dítě z Božích rukou, i když nebude podle jejich očekávání. Později nám pověděli, že ani jejich nejhorší představy nestačily na realitu, která je čekala. Vzpomínám si, jak jsem je jednou navštívil. Žena mi vyprávěla, jak zoufale volala k Bohu a prosila ho, aby jí dal sílu nést celoživotní břemeno. Řekla:
„O trochu lépe nyní rozumím Bohu Otci, jak se asi musel cítit, když viděl utrpení svého Syna.“
Přes všechny těžkosti z ní však vyzařovaly pokoj a naděje. Naši přátelé jsou pro nás velkým povzbuzením a jejich víra příkladem, který táhne. Často si na ně vzpomeneme, když sami procházíme těžkým obdobím.
Vírou vstupujeme na cestu s Bohem, vírou překonáváme podobně jako Abraham různé zkoušky, a dokončíme-li ve víře naši životní pouť, dosáhneme naděje věčného života. Potřebujeme však vytrvalost, abychom splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. (Žd 10:36) Apoštol Pavel s Barnabášem všude posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ (Sk 14:22). Na jiném místě Pavel uvádí: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. (Ř 5:4)
V pasáži z epištoly Židům, kterou jsme četli na začátku, nás autor vyzývá k vytrvalosti. Je to praktická aplikace, kterou začíná série takzvaných nabádání. Toto slovo se mi moc líbí. Nabádat je zde ve významu někoho povzbuzovat, vybízet nebo podněcovat. Není náhodou, že pasáž vybízející k vytrvalosti předchází vám známou jedenáctou kapitolu Židům, která je někdy nazývána Galerie svědků víry. Potřebujeme mít před očima vzory, osobnosti, jejichž víra se osvědčila a vytrvala až do konce. Ať už je to praotec Abraham, rodiče, přátele nebo někdo z našeho okolí.
Situace, do které autor Židům dopis psal, nebyla snadná. Lidé byli unaveni pronásledováním, trpěli pro víru, měli strach a opouštěli shromáždění. Někteří odpadli od víry. Dnes zažíváme jako jednotlivci a jako stanice jiné potíže s podobnými důsledky. Mnozí jsou unaveni péčí o děti, prací i službou. S dětmi přicházejí starosti. Některé trápí nemoci. V práci čelíme enormnímu tlaku na výkon. Všichni jsme vystaveni lákadlům a presům tohoto světa.
Pisatel epištoly nám do této situace ukazuje na Krista. Ježíš, beránek Boží, přinesl dokonalou oběť, své vlastní tělo. Jednou provždy tak otevřel všem, kteří v něho věří, cestu k trůnu milosti. V naší pasáži nalézáme tři výzvy, které nám pomohou vytrvat ve víře.
První: přistupujme před Boha. Druhá: držme se neochvějně naděje. Třetí: buďme pozorní jedni k druhým nebo podle ekumenického překladu – mějme zájem jeden o druhého. První dvě nabádání se zaměřují na náš osobní vztah s Bohem, třetí pak na vztahy s našimi bližními.
Někomu by se mohla první výzva zdát tak trochu nadbytečná, kterou není třeba znovu opakovat. Jak jinak ovšem můžeme rozvíjet náš vztah s Bohem, než s ním trávit čas? Odpověď skrývá dvaadvacátý verš: „Proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou.“ Nacházíme zde čtyři předpoklady proto, abychom byli Bohu blíže:
- Opravdové a věrné srdce, které má Pána Boha na prvním místě. Takové srdce není rozpolcené mezi Boha a jiného člověka, ani mezi Boha a cokoli jiného.
- Plná jistota víry. Potřebujeme mít Abrahamovskou víru, která neváhá v důvěřování a následování Krista.
- Srdce očištěné od zlého svědomí představuje úplnou svobodu od pocitu viny. To je možné jen díky Kristově oběti učiněné jednou provždy za všechny naše hříchy. Ty minulé, současné i budoucí.
- A nakonec čtvrtá podmínka – K Bohu máme přistupovat S tělem obmytým čistou vodou – nejde zde o důraz na osobní hygienu ani o vnější obřady např. o křest. Je to výzva k vnitřnímu omytí a omývání – k práci Ducha svatého v našem nitru. Společenství s Bohem vyžaduje čistotu od hříchu. To je první nabádání, abychom skrze Kristovu prolitou krev směle přistupovali před Boha a byli mu blíž.
Druhá výzva je: držme se neochvějně naděje. Naše víra i naděje se upíná k Bohu. Je zakotvená v Kristu, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu. Vytrváme-li, máme naději, že s ním budeme žít věčně v nebi. (1 P1:21) Držme se jí proto bez pochyb a bez zaváhání. Náš Bůh je věrný a svůj slib dodrží. To je pozbuzení pro nás pro všechny, kteří ještě nakrátko musíme projít těžkostmi.
Třetí výzva zní: buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích a povzbuzujme se. Můžeme-li sami přistupovat k Bohu, máme také druhé posilovat ve víře, v naději a lásce, kterou sami čerpáme od Pána. Čím větší milost, tím také větší zodpovědnost za sebe i za druhé. Zajímavé je, že důraz není na to, co si může věřící člověk ze společenství odnést, ale spíše na to, čím může sám přispět. Proto také nemáme „zanedbávat naše společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku“. Slovo ‚zanedbávat‘ má v řeckém originále význam jako dezertovat nebo lehkovážně přestat. Nejde o nějakou kontrolu docházky do shromáždění. Jde o to, abychom byli ve společenství bratrů a sester, společně naslouchali Božímu slovu, modlili se a sdíleli. Jak bychom mohli ostatní povzbudit nebo být sami povzbuzeni, pokud nebudeme s ostatními v kontaktu? Vzpomínám si, jak mi jedna osmdesátiletá sestra vyprávěla o svém dětství. Byla z pěti dětí a doma měli bídu. Jejich otec však nikdy nepracoval v neděli, aby vydělal více peněz, protože měli zvyk, že každou neděli šli celá rodina do shromáždění Božího lidu.
Tato tři nabádání nám pomohou vytrvat ve víře. Představují tři velké křesťanské ctnosti: Víru, naději a lásku. Proto bratři a sestry, přistupujme skrze Krista směle před Boha, držme se neochvějně naděje a mějme zájem jeden o druhého.
Máte také někdy pocit, jako by se vám nedostávalo víry? Přicházejte tedy podobně jako učedníci k Pánu Ježíši s prosbou: „Pane, přispoř nám víry.“ (Lk 17:5). Někdy si přejeme, aby Pán Bůh změnil okolnosti našeho života, aby se nám jevily alespoň trochu příznivěji. Místo toho nás však Bůh vybízí, abychom pohlíželi na svět pohledem víry. To neznamená nasazovat si ani růžové, ani černé brýle. Pohled víry je střízlivý a přitom upřený na Boha, spíše než na více či méně příznivé okolnosti života. Pán zná všechny naše hříchy a nedostatky. Vdobě Abrahamově i dnes je stále stejně svatý, spravedlivý a mocný. Náš Bůh je ale také nanejvýš milostivý a slitovný. Díky Ježíšově krvi se proto můžeme vydat novou a živou cestou. V tom ať nám každému napomáhá Bůh.
Amen.