kázání

Čtení: Sk. 5,1-11

Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen za tolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“ A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti mládenci vstoupili dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

Read More

Čtení: Sk. 3,10-26 a 4,1-4 a pak 5,12-42

Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo. Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima. Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků. Mojžíš řekl: ‚Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.‘ A ‚každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu.‘ Také všichni ostatní proroci, kolik jich jen od Samuela bylo, přinášeli zvěst právě o těchto dnech. Vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi.‘ Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů.“
Když Petr a Jan ještě mluvili k lidu, přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a saduceji, rozhořčeni, že učí lid a hlásají, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých. Násilím se jich chopili a vsadili je na noc do vězení, neboť už byl večer. Ale mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc.
Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu. Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem. Také z ostatních míst v okolí Jeruzaléma se scházelo množství lidí; přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni. Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a poslali pro apoštoly do vězení. Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: „Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli.“ Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, nedovedli si vysvětlit, co se to mohlo stát. Tu přišel nějaký člověk a oznámil jim: „Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid.“ Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat. Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít. Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Dali mu za pravdu; zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.

Read More

Čtení: Sk. 2,47b: „A Pán denně přidával k jejich církvi ty, které povolával ke spáse.“

Milí přátelé, sestry a bratři,

až dosud jsme se zamýšleli nad vyučováním (studiem), společenstvím a uctíváním prvotní církve. Alespoň takto to popisuje Lukáš ve Skutcích a říká, že se věřící věnovali právě těmto aktivitám.
Všechny však popisují pouze vnitřní život církve a nevypovídají nic o jejím vztahu ke světu. Mohlo by se na první pohled zdát, že takto se má zdravá, živá církev chovat. Pokud bychom u toho zůstali, byla by to názorná ukázka velkého nebezpečí pro kazatele, ale nejen pro ně, které spočívá ve vytrhování veršů z kontextu a poukazování, či kázání jen na nějaký text, který se mně (jako vedoucímu, kázajícímu, či kazateli) právě hodí.

Skutky 2,42 je oblíbeným textem pro kázání, a mnoho kázání již na něj zaznělo, jako kdyby uceleně hovořil o církvi. Tento verš sám o sobě však poskytuje jen parciální obraz o církvi, a tím tedy značně nevyvážený. Verš 42 vzbuzuje dojem, že se prvotní církev zajímala pouze o vyučování u nohou apoštolů, péči o vlastní členy a uctívání Boha. Mohli bychom si říct: to přece není zase tak málo, dokonce se to zdá být docela dostačující, a my co pamatujeme totalitní doby, si říkáme, že tehdy snad ani víc dělat nešlo. Možná ano, možná ne. To nechci posuzovat. Nicméně tyto doby jsou už dávno pryč, ale nám možná z nich něco zůstalo. Někdy mně to tak připadá, že církev žije jakoby v ghettu, zabývá se jen svým vlastním životem a nezajímá se o ztracené lidi mimo ni, navíc někdy s poukazem na to, že to je ten „ztracený svět“, do kterého my nepatříme.

V prvotní církvi to tak ale nebylo. První křesťané se věnovali i misii a evangelizaci. To se však dovídáme až z verše 47, který vyvažuje verš 42 a informuje nás o třech aspektech evangelizace prvotní církve.

Za prvé, evangelizace je dílo samotného Ježíše. „A Pán denně přidával… ty, které povolával…“ Nepochybně to dělal ústy apoštolů, skrze jejich kázání, skrze každodenní svědectví členů církve a svědectví jejich běžného života naplněného láskou. Podstatné je, že to dělal. Pouze On dokáže otevřít oči slepým, uši hluchým, oživit mrtvé a přivádět je, a tak přidávat lidi do církve.

Za druhé, Ježíš dělal současně dvě věci. „A Pán denně přidával k jejich církvi ty, které povolával ke spáse“. Nepřidával lidi do církve, aniž by je spasil, a nezachraňoval je, aniž by je přivedl do církve. Spasení a členství v církvi jdou dodnes ruku v ruce.

Za třetí, obojí dělal denně. Teď nejde o to, že bychom každý den měli přijmout několik nových členů, ale o to, že prvotní křesťané nepovažovali evangelizaci za příležitostnou aktivitu, ale trvalé nastavení. Stejnou aktivitu a s tím spojené očekávání potřebujeme obnovit i my dnes.

Podíváme-li se na čtyři rysy živé, zdravé církve, tak jak jsme je vyjmenovali podle Sk.2,42 – 47, vidíme, že se týkají vztahů prvních křesťanů.

Za prvé, věřící měli vztah s apoštoly. Zůstávali v jejich učení. Sedávali jim u nohou a podřizovali se jejich autoritě. Živá církev je církev oddaná víře a poslušnosti apoštolskému učení.

Za druhé, měli vztah jeden s druhým. Zůstávali ve společenství. Navzájem se měli rádi. Živá církev je církví pečující.

Za třetí, měli vztah s Bohem. Uctívali ho při lámání chleba a na modlitbách, formálně i neformálně, s radostí a úctou. Živá církev je církev, která uctívá

Za čtvrté, měli vztah ke světu. Svědčili druhým lidem a věnovali se misii. Živá církev je církev zvěstující evangelium.

Za prvé až za čtvrté není seřazeno podle důležitosti. Všechny čtyři rysy zdravé církve mají stejnou důležitost. Tím nevylučuji, že je někdy potřeba věnovat se některému z nich více.

Možná někdy čekáme, až přijde Duch svatý do našich životů, do našeho společenství. Nemusíme čekat, už přišel o prvních Letnicích a nikdy církev neopustil. Potřebujeme se jen před ním sklonit, hledat jeho vedení a nechat působit jeho moc.

Přeji pěknou neděli.

Pepa Horský, váš kazatel

Čtení: Sk. 2,42c: „…lámali chléb a modlili se.“

Milí přátelé, sestry a bratři,

máme před sebou poslední část verše 42, druhé kapitoly Skutků. V minulých „Pozdravech“ jsme si řekli, že živá církev se učí a stará se o druhé, tj. vytváří otevřené a přijímací společenství důvěry. Dnes si připomeneme, že dalším znakem živé církve je uctívání. „Lámání chleba“ se očividně týkalo večeře Páně, i když ta byla v tehdejších dobách spojená se společným jídlem, a „modlitby“ zřejmě znamenaly modlitební setkání, modlitební shromáždění, ale také modlitební skupinky, jak bychom řekli dnes. Na tomto způsobu uctívání prvotní církve mně připadá nápadné, jak je ve dvou ohledech vyvážené.

Za prvé, věřící se věnovali jak formálnímu tak neformálnímu uctívání, protože se odehrávalo jak v chrámu, tak v domech (v. 46). Všimněme si, že první křesťané hned neopustili institucionální, tradiční společenství. Můžeme se domnívat, že ho chtěli reformovat podle evangelia, protože věděli, že původní starozákonní oběti se naplnily v oběti Kristově. Přesto dál navštěvovali tradiční modlitební shromáždění, která byla více či méně formální (např. Sk.3,1). Kromě toho ale pořádali ještě neformálnější domácí setkání s ryze křesťanským uctíváním nebo večeří Páně.

Ani my bychom neměli rozlišovat mezi strukturovaným a nestrukturovaným, liturgickým a spontánním, jedno před druhým upřednostňovat či dávat jednomu větší váhu a důležitost. V prvotní církvi bylo obojí „vedle sebe“. Mělo by to tak být i u nás. Jsme vděční, že se lidé při bohoslužbě modlí. Avšak jak je to s naším osobním modlitebním životem? Jak je to s modlitebním životem v našich rodinách, ve skupinách, týmech vedoucích (staršovstvu, besídce, dorostu…)? Pokud vnímáme deficit modliteb v některé oblasti, měli bychom začít od nás samotných, počínaje staršími. A nejde o to „udělat akci“ pro podporu modliteb, jde o touhu modlit se, kterou dává Duch. A ta buď je, nebo není…

Za druhé, uctívání prvotní církve charakterizovala radost a úcta. O radosti prvních věřících není pochyb. Ve verši 46 je pro slovo radost použit řecký výraz agalliasis, což znamená nadšené výbuchy veselí. Jak víme, radost je ovocem Ducha, a to často v mnohem bezprostřednější formě, než nám někdy říká naše církevní tradice. Někdy to na bohoslužbě vypadá jako na pohřbu, vážné, až smutné tváře, písně se hrají hlemýždím tempem, čímž přispívají k celkově ponuré atmosféře. Křesťanství je ale radostné náboženství a každé setkání, bohoslužba, nebo večeře Páně by měly být radostnou oslavou.

Uctívání prvotní církve však zároveň nikdy nebylo neuctivé. Pokud dnes některé bohoslužby připomínají pohřeb, jsou naopak jiné až příliš „rozpustilé“. Domnívám se, že v obou případech jde o určitý způsob pokrytectví. Lidé na těchto bohoslužbách hrají určitou roli, přetvařují se, snaží si u druhých vytvořit image, fasádu, podle toho, „jaká ideologie v té či oné domácnosti vládla“ – jak kdysi pověděl Jan Werich. U některých lidí to může dojít až tak daleko, že se stanou celoživotními herci a to nejen před druhými lidmi, ale i před sebou, a domnívají se, že s tím uspějí i u Boha. Někdy mám tento dojem dokonalého herectví u některých duchovních, kteří jsou dokonale oblečeni – v tmavém obleku, Bibli drží na hrudi, na tváři milý úsměv s nádechem blahosklonnosti, hlavu mírně na stranu…, prostě světci. Stejně tak mám podobný pocit u některých žen, tzv. šedých myšek, které již svým oblečením dávají najevo, jaká je ta pravá zbožnost, co zdobí ženu. Naopak, o výstředním oblečení, ať u žen či u mužů, bylo řečeno a napsáno dost. Chtěl jsem spíše poukázat na opačný extrém příliš „vhodného“ oblečení. Vidím v tom stejný problém pokrytectví. Tímto samozřejmě nechci paušalizovat, ani nesouhlasit s Pavlovým doporučením v 1.Tm.2,9. o střízlivém zdobení žen, ale pokud by tímto (výše popsaným) způsobem chtěli lidé „uctívat“ Boha, obávám se, že uslyší slova posledního soudu – nikdy jsem vás neznal.

Ale radost pramenící z Ducha je známkou ryzího uctívání, stejně jako zbožná úcta. Ve verši 43 čteme, že „všechny naplnila zbožná úcta“. V dobách prvotní církve živý Bůh navštívil Jeruzalém a lidé se mu klaněli se směsicí radosti, úžasu a pokory, kterému říkáme uctívání. Tam nebylo místo pro jakoukoli fasádu, či herectví. Stejně i my dnes máme být při uctívání autentičtí a v upřímné radosti, úžasu a pokoře uctívat Boha. Myslím, že evangelium Jana, 4. kapitola, 23. verš to vystihuje a shrnuje: Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a pravdě.

Přeji pěknou neděli.

Pepa Horský, váš kazatel

Čtení: Sk. 2,42b: „…byli spolu,“

Milí přátelé, sestry a bratři,

Minulý týden jsme si řekli, že prvním rysem živé církve je studium. Hned druhým je společenství. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu,… V původním textu je použito známé řecké slovo koinónia, které vyjadřuje to, co nám v běžném křesťanském životě dává identitu společenství, ke kterému patříme, nebo co máme jako křesťané společné. Svědčí o dvou skutečnostech, které se vzájemně doplňují – o tom, co nás spojuje uvnitř a navenek.

Read More

Čtení: Sk. 2,42a „Vytrvale poslouchali učení apoštolů…“

Milé sestry a bratři, přátelé,
prázdniny se pomalu blíží ke své polovině. 26. 7. má svátek Anna, a o ní říká pranostika: Svatá Anna, chladná rána. Zatím to na chladná rána moc nevypadá. Děti mají určitě radost, my starší si s povzdechem otřeme pot z čela, a budeme i nadále dodržovat pitný režim…

Read More