Boží prozřetelnost

By 15. 7. 2018 kázání

Téma: Boží prozřetelnost

Kázající: Josef Horský

Čtení: Římanům 15:24-31

Už několik let se těším, že se u vás zastavím při cestě do Španělska. Doufám, že teď se mi to přání konečně splní a že se s vámi nějakou chvíli potěším, než mne zase vyprovodíte dál. Zatím však musím ještě podniknout cestu do Jeruzaléma, abych pomohl tamním křesťanům. V Makedonii a Řecku uspořádali totiž sbírku na potřebné bratry v Jeruzalémě. Rozhodli se tak, protože jsou Jeruzalémským zavázáni vděčností za užitek z jejich duchovního bohatství. Až tedy vyřídím tuto záležitost a vybrané peníze odevzdám, vypravím se do Španělska a cestou se zastavím u vás. Už teď cítím, že Kristus našemu setkání určitě požehná. Chci vás ještě poprosit, milí bratři, modlete se za mne, abych byl ochráněn před nepřátelstvím nevěřících v Judsku a také aby Jeruzalémští mou službu dobře přijali.

Text:

Letní – výletní text, plán cesty. Každý nějakým způsobem plánujeme (krátkodobě, či v dlouhodobém horizontu). Možná máme vizi pro svůj život, třeba, čeho bychom chtěli v životě dosáhnout a jak – takový svůj celoživotní plán. (Filmová série Básníků /Jak svět přichází o básníky/ a další čtyři…  Jak básníci přichází o iluze, kde se Štěpán (hlavní hrdina) setkával po několika letech s dívkami, se kterými kdysi chodil, a zjišťoval jejich životní osudy.  Jedna z nich si vzala takového plánovače. – Kdy první dítě, kdy byt, kdy druhé dítě a nový, větší byt, kdy si koupí auto, kdy na dovolenou do Jugoslávie, atd. Celý život naplánovaný.

Apoštol Pavel v tom přečteném textu také mluvil o plánované cestě do Španělska (Hispanie). K tomu se za chvíli dostaneme. Napřed chci říct, že Pavel měl takový celoživotní plán – vizi. Je popsaná v listu Filipským (1:12 a násl.)

Chci vám sdělit, bratři, že moje uvěznění se stalo vynikající reklamou pro Kristovu věc. I ten poslední písař u soudu totiž ví, že mým jediným proviněním je má víra v Krista, a zdá se, že ostatním bratřím to pomohlo zbavit se strachu, takže teď o Kristu hovoří daleko otevřeněji než dříve…

…Proto vím, že z této pře vyjde Kristus vítězně, ať už sám vyváznu se zdravou kůží či nikoliv. Vždyť mým životem je Kristus, a proto i smrt mi bude ziskem. Zůstanu-li ovšem na živu, mohl bych ještě být užitečný lidem.

V duchu této vize Pavel jednal a žil. V textu, který jsme četli na začátku, nastínil svůj nejbližší plán. Říká v něm: ‚na cestě do Španělska (Hispanie) se zastavím u vás (v Římě), potěším se s vámi a vy mě vypravíte na další cestu‘. Řím, jako zastávka na cestě. Netuší, že to bude konečná stanice. Podrobně je to popsáno v posledních kapitolách skutků (především ve 27 a 28 kapitole).

Po návratu do Jeruzaléma byl apoštol Pavel zatčen. Poznali ho totiž židovští poutníci z malé Asie, kteří přišli do Jeruzaléma, aby obětovali v chrámu. A prohlašovali, že Pavel (coby žid a farizeus) nedodržuje zákon a dokonce tvrdili, že znesvětil chrám tím, že do něho přivedl pohany. Vypadalo to, že židé Pavla ubijí, avšak zasáhli římští vojáci a Pavla zavřeli do hradu (pevnosti) Antonia (kde sídlila Římská posádka, a byla hned vedle chrámu). Pavel pak byl vyslýchán před židovskou radou, následně tajně převezen k místodržiteli Felixovi do Cezaree, tam zůstal dva roky a před Felixovým nástupcem Festem se odvolal k císaři do Říma. Z Cezaree do Říma – lodí do Myry (dnešní Turecko).

Všude se mohl Pavel setkávat s přáteli, kteří ho povzbuzovali a vybavili ho vším potřebným na cestu. A Pavel kázal, kudy chodil. Pak nasedli na alexandrijskou loď a protože bylo špatné počasí plavili se trochu jinou cestou – kolem Kréty z jižní strany, tam přistáli – v Dobrých přístavech. Bylo na pováženou plout dál, – podzim – špatné počasí; na druhou stranu hrozilo velké zpoždění – přezimování. Kapitán se nakonec rozhodl plout dál. Velká bouře – zdálo se, že všichni zahynou, až se objevila země. Vojáci, kteří hlídali vězně, chtěli podle římského práva všechny vězně zabít (včetně Pavla), aby neutekli, pokud by se zachránili. Velitel to, ale nedovolil, chtěl zachránit Pavla. Loď nakonec ztroskotala tak, že najela na mělčinu a vlny ji rozlámaly. Všichni se zachránili.

Zjistili, že jsou na ostrově Malta (jižně od Sicílie). Epizoda: Při přikládání na oheň Pavla uštknul jedovatý had. Všichni, především domorodci se domnívali, že Pavel zemře. Říkali mezi sebou, že to musí být zločinec a vrah; sice se zachránil z moře, ale božské spravedlnosti neujde. Když se Pavlovi ani po delší době nic nestalo, začali ho považovat za vtěleného Boha. Pavel tak mohl opět svědčit o Kristu. Pak, asi za tři měsíce je vzala další loď přes Sicílii do Itálie. Poslední úsek cesty do Říma už došli pěšky. Takto řečeno v několika větách, probíhala cesta ap. Pavla z Cezaree (Izrael) do Říma, řekli bychom plná různých peripetií a strádání.

Avšak právě v těchto překážkách, které Pavel na cestě do Říma prožil se zjevuje Boží prozřetelnost.

Boží prozřetelnost

Boží prozřetelné jednání je vidět v tom popsaném ději na dvou věcech, vzájemně se doplňujících:

Jak byl Pavel bezpečně doveden do Říma (Ježíš mu po zatčení v Jeruzalémě ve vidění řekl: Buď statečný…, jako jsi o mně svědčil v Jeruzalémě, musíš svědčit i v Římě /Sk.23.11/). Jenže se zdálo, vypadalo to tak, že se všechny okolnosti proti Pavlovi spikly. Byl zatčen, vsazen do vězení, čelil vražedným úkladům ze strany židů, téměř utonul ve Středozemním moři, málem ho zabili vojáci, uštknul ho jedovatý had… Za všemi těmito okolnostmi můžeme spatřovat démonické síly (symbolizované rozbouřeným mořem), které se snažili Pavlovi zabránit dosáhnout Bohem plánovaného a určeného cíle. Bůh tyto ďáblovy úmysly postupně, jeden po druhém, mařil. (To viděl Pavel dobře, když psal Římanům – v textu, který jsme četli, že Kristus tomu setkání /v Římě/ požehná). Je napínavé, až vzrušující, to sledovat.

Zvládne to Pavel? Ty nástrahy (překážky) byly dost drsné. Ale Pavel byl ostřílený cestovatel, poutník, misionář, který už mnohé na svých cestách zažil. Nejen těžké chvíle, ale právě vysvobození z nich. Myslím tím mnohé zkušenosti s Bohem, s Božím vedením a Jeho prozřetelností. Zvládl to. Nakonec skutečně dorazil do Říma, avšak jako vězeň. A to je to druhé (2.), v čem je možné vidět Boží prozřetelné jednání. Pavel přichází do Říma jako vězeň. Ne, jak si to původně naplánoval, tedy jako svobodný, římský občan, který jde kázat a volat lidi k pokání a víře v Ježíše Krista.

Jak se to slučuje s Boží prozřetelností? Bůh Pavlovi zaslíbil, že dorazí do Říma a že bude svědčit před císařem (Sk. 27.24). K tomu mohlo dojít pouze v tom případě, že dorazí do Říma jako obžalovaný k soudu, který se chce hájit před samotným císařem. Na žádnou jinou „audienci“ by se až k samotnému císaři nedostal.

Vystává otázka: Věděl to Bůh, že to tak skutečně dopadne? Nebylo to příliš riskantní, celá ta anabáze se zatčením v Jeruzalémě, slyšením na několika stupních soudů (církevní velerada, římský místodržící, pak další, strastiplná cesta do Říma), nemohlo se stát, že to dopadne jinak? Nemohlo to dopadnout třeba i tak, že Pavel někde na cestě přijde o život?

Ví Bůh skutečně všechno? A pokud ano, věříme tomu? Uvažovali jsme někdy o tom? Vykladači se v tom totiž neshodují. Bůh přece dal lidem svobodu rozhodovat se podle vlastního uvážení. Přece už Adam toho zneužil, rozhodl se jinak, než mu Bůh řekl. Skutečně Bůh všechno ví a dějí se věci podle jeho vůle, nebo pracuje s více (mnoha) možnostmi vývoje událostí? A neriskoval Bůh příliš, když dal tuto svobodu lidem?

Sám za sebe musím říct, že jsem častokrát četl Bibli i slyšel slova, ale i zažil co to je Boží prozřetelnost. Např. slova Žalmu 139, (Davidova žalmu, který také prošel mnohým pronásledováním), že Bůh zná dopředu i ty nejdrobnější detaily mého života: „Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě… Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“ (v. 3-5, 16).

Ve stejného Boha věřili i naši předkové ve víře. Např. luterští teologové, autoři Formule svornosti, napsali v roce 1577 tato slova: „Bůh vše zahlédá a o všem ví ještě dříve, než to nastane… Bůh vidí a zná dopředu opravdu vše, co se již děje i teprve nastane, ať to má povahu dobrou nebo zlou – protože před Bohem jsou všechny tyto věci, minulé i budoucí, odkryté a přítomné.“

Mohl bych mluvit i o tom co jsem zažil. Někteří víte, co jsme za poslední léta zažili a nakonec i moje ruka, která není stále úplně fit a není zcela jasné, jestli bude, je toho důkazem.  Já vyznávám, že věřím v Boha, který existuje mimo čas, je nezávislý na čase a prostoru, je nezávislý na stvoření. On stvořil svět s jeho zákony i s časem. Je nad ním. Vidí vše od dávné minulosti po dalekou budoucnost v přítomném okamžiku. Nic se mu nevymyká z rukou, dokonce ani vlas z mé hlavy nespadne bez jeho vědomí. Věřím, že Bůh je vševědoucí.

Přirovnal bych Boží prozřetelnost, jeho vedení nás životem ke kinoautonatu, který byl součástí výstavy na Expu 67 v Montrealu – uváděl ho, a hrál v něm Miroslav Horníček. Začínalo to tak, že se paní Svobodové zabouchnou dveře od bytu a ona zůstane na chodbě jen v osušce. Zazvoní u vedlejšího bytu na p. Nováka a prosí ho o pomoc. Ten se zdráhá; musí se rozhodnout, zda jí pomůže (vezme p. Svobodovou do bytu, nebo si nebude dělat problémy a odmítne pomoc).

Diváci měli rozhodnout, kam se děj bude ubírat – zmáčknutím červeného, či zeleného tlačítka… Takových uzlových bodů, kde diváci rozhodovali o tom, kam se příběh bude ubírat, bylo několik. Technicky by bylo nutné mít předtočeno mnoho variant příběhu. Zajímal jsem se o tu technickou stránku kinoautomatu a zjistil jsem, že ať se diváci rozhodli, jak chtěli, příběh dospěl do stejného následného uzlového bodu. Dospěl tam pouze jinou cestou, jakousi oklikou.

Předkládám vám to jako určitý obraz, (nepřesný) Božího jednání s námi, či Jeho prozřetelnosti. On dává člověku svobodnou vůli, ale jeho režie je o několik levlů výš, a stejně nás dovede tam, kam podle Jeho vůle máme dospět (dojít). Jen to, žel pak déle trvá. J Ale my jsme bohatší o zkušenost s Bohem. A já jsem přesvědčen, že je to cesta duchovního růstu. My samozřejmě musíme toužit po životě s Bohem. Kdo s Bohem nechce mít nic společného, Bůh ho nakonec nechá, ať si jde svou cestou.

Pak to někdy může vypadat tak, že lidé Bohu vzdálení mají někdy snažší a jednoduší život, bez nějakých těžkých problémů. Přesto dnes docela velké procento lidí trpí úzkostmi a strachem z budoucnosti, a to přes mnohé „jistoty“, které v naší vyspělé společnosti máme. Jako křesťané můžeme být jisti, že i přes těžkosti a překážky nás Bůh dovede k cíli. Proto i nějaké nadměrné obavy o to, co se bude dít a jak to zvládneme, nejsou pro křesťana na místě.

Závěr

Pavlova ztráta svobody – uvěznění v Římě, vedlo nejen ke svědectví císařovi, ale sepsání epištol (Filipským, Efezským a Koloským), ve kterých se popisuje víc než jinde svrchovanost a autoritu Ježíše Krista. Když se Kristus ponížil, pokořil a přijal roli obětního beránka, podstoupil kříž, Bůh ho vyvýšil na nejvyšší místo a všechny věci mu podřídil. Díky zkušenosti ve vězení se Pavel díval na věci víry a spásy z jiné perspektivy, rozšířili se mu obzory, vyjasnila se jeho vize a jeho svědectví tím získalo…

Přeji nám všem, aby naše svědectví získalo na významu a síle. A to je možné tehdy, když přes všechny náročnosti života budeme počítat s Boží prozřetelností v našich životech.

AMEN.

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.