Téma: Lež
Kázající: Josef Horský
Čtení: Efezským 4:17-32
To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci. Vy jste se však u Krista takovým věcem neučili – pokud jste ovšem o něm slyšeli a byli v něm vyučeni podle pravdy, která je v Ježíši. Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla. ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
TEXT
Pokud vás zajímá veřejnoprávní dění, tak jste si zřejmě všimli, co se děje na naší politické scéně. Teď nemám na mysli to, že máme už půl roku vládu bez důvěry a s tím spojené vyjednávání nalevo, napravo až do extrému…. Ale spíše mám na mysli sliby, které slyšíme z úst některých našich představitelů /nesplněné, nesplnitelné/ a polopravdy, či nepravdy /řečeno kulantně/, řečeno otevřeně – lži. Např. Výrok Adriany Krnáčové /končící primátorky Prahy za ANO/, která na brífingu ohledně zbourání Libeňského mostu; m.j. řekla: „Už nekandiduji, nebudu političkou, a tedy vám můžu říci pravdu, jak to je!“ Když to domyslíme, snadno dojdeme k závěru, že reálná politika tohoto politického seskupení, či politiky vůbec, je z větší míry lež! /Nevím jestli má krátké nohy lež, nebo Adriana :-)/.
Nechci tady rozebírat politickou situaci, ale určitě si klademe otázku, kam to povede, nejen u nás. Přidáme-li k tomu pohled na situaci v Evropě a celosvětové dění vyvstává otázka, jestli se už neblížíme k závěru dějin. Některé indicie by to naznačovaly, a vidíme v nich určitou shodu s tím, co se o závěru dějin píše v Bibli. Na tuto otázku vám neodpovím, prostě to nevím, tak jako nikdo z lidí, dokonce ani J.K., ale pouze B. ví. Možná jsou takoví křesťané, kteří si to myslí.
Já si to nemyslím. Naše rozvinutá západní civilizace má své limity, to zcela jistě a my na některé narážíme. Avšak rozvinuté společnosti, či civilizace existovaly již dávno v minulosti /výroba, obchod, kultura, vzdělanost, i sociální zajištění/ a s tím vším posléze přicházel také morální a duchovní úpadek těchto civilizací a jejich rozpad, nebo transformace v novou civilizaci s novými hodnotami. Tento proces se v určitých časových periodách opakuje.
Jedna taková rozvinutá civilizace fungovala v Efezu asi před 2tis. léty. Měla dost společného s tou dnešní, ve které žijeme.
Historie Efezu:
Velký a známý přístav, velké město /cca 200tis. obyvatel/, rozvinutý obchod, kultura /knihovna/, pohanské náboženství – chrám bohyně Artemis /někdy se jí říkalo také Diana/. Chrám byl později prohlášen za sedmý div světa. Tam to prostě žilo; v přístavu přistávaly a zase odplouvaly lodě z celého tehdejšího světa – kvetl obchod, hodně cizinců, námořníků, ti se potřebovali pobavit, než zase odplují -> herny, přístavní krčmy, nevěstince apod.
Ap. Pavel v tomto městě na své druhé misijní cestě založil křesťanský sbor. Prožil v něm asi 3 roky. Měl ten sbor, lidi v něm rád – to je vidět na stylu listu Ef.
Co Pavel prožil v Efezu, se dočteme ve Sk. 19 a ve druhé části 20. kapitoly kdy se Pavel vracel ze své třetí misijní cesty a loučil se staršími efezského sboru v Milétu /asi 40 km jižně od Efezu/, kam si je nechal zavolat. Některé části těchto textů budu ve výkladu používat.
Téma:
Říká se, že lež má krátké nohy a daleko nedojde, přesto nás může „dohnat“.
V Efezu vypukl odpor proti křesťanskému učení, které hlásal Pavel, a to ze strany pohanů. /Většinou to bylo ze strany židů/. Příčinou totiž byly ohrožené zisky efezských řemeslníků, kteří vyráběli ve velkém stříbrné napodobeniny Artemidina chrámu se sochou Artemis a prodávali je poutníkům, kteří přicházeli uctívat tuto pohanskou modlu. Vedl je zlatník Démétrios, který svolal všechny podnikatele a jejich dělníky a povstali proti Pavlovi, který říkal, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou bohové, ale jen modly. Tím především poškozoval jejich výnosný obchod, ale také vážnost chrámu a samotné bohyně Artemis. Bylo nebezpečí, že utrpí vážnost chrámu a bohyně samotné, ale především, tito podnikatelé přijdou o výnosný byznys. Proto začali vyvolávat: Velká je Artemis Efezských. Démétrios napřed chytře podnítil v lidech obavu z toho, že lidé přijdou o peníze a pak to zamaskoval vlastenectvím a náboženskou věrností. Ve skutečnosti mu nešlo o chrám, ani o víru /byť pohanskou/, ani o Artemis, ale o byznys, který byl ohrožen.
Všimněme si jak Démétrios snadno a celkem jednoduše ovládl a zmanipuloval dav. Převlékl lež do „ušlechtilého“ kabátu. Démétrios vytvořil nepravdivý model /který měl svou logiku/, kterému sám uvěřil, přesvědčil i ostatní a pak ho všichni prezentovali jako pravdivý: Velká je Artemis Efezských. Tomu věříme. Ve skutečnosti to byla lež. Přesnější by byl výrok: Skvělý byznys máme z Artemis Efezských. /Nebyla to tzv. prvoplánová lež, snadno prohlédnutelná -> Děti někdy přistihneme při takové lži/. Tato byla rafinovanější, o to nebezpečnější.
Výklad textu:
Pavel v přečteném textu mluví k efezským křesťanům: nebuďte jako pohané, oni mají marné představy, které pramení ze zatemnělé mysli. /Mají oči a nevidí… – minulou neděli – Ondra/. Jiný překlad říká: otupěli, nevidí rozdíl mezi zlým a dobrým a vrhají se do prostopášností; do modlářství -> závislost na kultu chrámu a Artemis samotné, s tím spojený kult plodnosti a sexu. Mají zatvrzelé srdce, nechtějí přijmout zvěst o Bohu pro svou nevědomost; říkají, že to pro ně není, oni mají svoji „víru“ a zvěst o Bohu je nejen nezajímá, ale často ji považují za nebezpečnou. Takové reakce slyšíme často i dnes.
Pavel zřejmě viděl, že tyto pohanské zatemnělé představy a zvyky, tedy nemluvit úplnou pravdu, pronikaly do církve /do života věřících lidí/. Můžeme říct s Pavlem, že pronikali nejen v minulosti dávné, ale i nedávné, pronikají i dnes.
Podobně i my jsme v tom žili 40 roků, kdy říkat pravdu bylo nebezpečné. /Osobní svědectví/: Pro mě bylo nejhorším zážitkem srpen 1968. Tehdy jsem naplno pochopil, že proklamace o úžasném socializmu jsou jen lži. Mně bylo 19 let, maturoval jsem, konec 4. ročníku – slyšeli jsme od učitelů jiné, nové věci, které se před tím říkat nesměly – úžasný. Po maturitě jsem nastoupil do práce, pak vojna. Mezitím 21. Srpen 1968. Všichni mluvili o okupaci. Na vojně jsme nechtěli přísahat. Nakonec ano /asi o měsíc později/. Pak 25. 2. 1969 /vítězný únor/ nástup všech útvarů na náměstí – projev nějakého náčelníka – poprvé jsem slyšel slova o internacionální pomoci…. Vojna skončila, studia, nástup do práce, pak v r. 1981 jako odborný asistent na VŠZ – prověrky –> Vymyslel jsem si odpověď: získal jsem nezkreslený pohled na události r. 1968. Ještě, že se nikdo neptal dál. Polopravda.
Dnes, chceme žít úspěšný život, být manažery, řídit, vést druhé lidi, vyrábět, či obchodovat. To všechno přece poctivě, v duchu křest. hodnot. Ale hnací silou nemusí být víra a vztah k Bohu, ale úspěšný život. Posunutá pravda. Vytvořím si svůj model „pravdy“, jakýsi prefabrikát pravdy, toho, co si myslím, že je správné. Když ho použiji poprvé, ještě možná mám výčitky svědomí, podruhé už ne a po třetí se to stane normou.
Tento model se promítá i do osobních vztahů, např. dnešní pohled na rodinné, manželské vztahy /které se postupně relativizují/. Pracoval jsem jako tajemník pro manželství a rodinu, a vím kolik manželů žije spolu, ale vlastně vedle sebe a nijak to dlouhodobě neřeší. Už je to někdy tak zakonzervované, že se k tomu ani nedostanou a tak to nechávají být. Zvykli si na takový model vztahu. Někdy si z nevyřešených věcí dokonce udělali ctnost: My sice nemáme skvělý vztah, ale nerozvádíme se, jako jiní. Teď neříkám, že by se měli rozvést, ale nenechávat to být. De facto žijí ve lži. Na oko, před ostatními i sami před sebou tvoří skvělý pár. Prefabrikát manželství => Je potřeba pojmenovat věci pravdivě.
Pavel efezským píše, aby jako křesťané nechali v sobě růst charakter Krista (tichost a pokoru srdce) a usilovali o jednotu s Bohem i mezi sebou navzájem. Tento důraz je rozveden v závěru textu do čtyřech konkrétních výzev. V každé je připomenuto, jaké jednání charakterizuje „starého člověka (Ef 4,22) a jaké „nového člověka (Ef 4,24). Pavlovi adresáti jako ti, co se stali součástí „nového člověka, jsou vyzváni (a Pavel se za ně v tomto smyslu modlil v Ef 3,14-19), aby dorůstali do tohoto „nového“ člověka v těchto konkrétních věcech. /Staví charakter starého a nového člověka do kontrastu – pro lepší ilustraci/:
- Jako ti, co poznali pravdu evangelia, mají se vzdávat lži a říkat ve všech oblastech pravdu (verš 25). Nemají žít ve svém modelu domnělé pravdy. Někteří členové efezského sboru zřejmě takto žili. O několik desítek let později psal Jan v knize Zjevení o Efezském sboru: vím, že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušelc jsi ty, kteří se nazývají apoštoly,d ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Efezští nakonec tyto rádoby apoštoly, tyto lháře rozpoznali a usvědčili. Satan je otec lži. Tomu přece nechceme sloužit. Bůh nás uvádí do pravdy. Ježíš o sobě říká, já jsem pravda. Hledejme tuto pravdu.
- Mají řešit svůj hněv a nenechat se jím ovládat (verše 26-27), naopak mají dorůstat do laskavosti, soucitu a odpuštění (verše 31-32)… Projevování emocí není hříchem, ani hněv samotný není hříchem, ale jeho rozdmýchávání vůči druhým a tím dávat průchod pomluvám – je hříchem.
- Mají se vzdát krádeží a poctivě pracovat, aby se mohli sami rozdělit tam, kde je potřeba (verš 28). /To by bylo na samostatné téma/.
- Mají se vzdát veškerých zkažených /špatných/ slov, a místo toho dorůstat do toho, že vším, co řeknou, se budou budovat navzájem – jejich slova budou všem pomocí v tom, co
zrovna je potřeba.
Tyto uvedené ctnosti (či upozornění na negativa) bychom našli i v seznamech lidí, kteří v Boha nevěří. To klíčové v dopise Efezským jsou zde uváděné motivace k takovému jednání: křesťané jsou částmi „jednoho těla“ těch, co jsou spojeni s Kristem (verš 25); byli označeni pečetí Ducha pro den vykoupení (verš 30).
Protože jsou pevně zakotveni v Hospodinově a Kristově lásce (Ef 3,17), mohou z těchto zdrojů čerpat lásku pro své vzájemné vztahy.
Na začátku jsem řekl, že Efezská civilizace měla hodně společného s tou dnešní. Slova, která Pavel psal Efezským platí tedy i pro nás.
Abychom dokázali rozeznat lež od pravdy a nebyli jako nevěřící, kteří mezi zlým a dobrým nevidí rozdíl, potřebujeme se stále obnovovat duchovním smýšlením /v.23/, stále znovu „provětrávat“ své srdce Božím vanutím /vanutím B. ducha/, který nám bude otvírat oči.
Na závěr /v.32/:
Buďte laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako B. v Kristu odpustil vám.
Změna /otevření očí, rozpoznání lži a s tím spojené další nepravosti, jako krádeže, zlá slova o druhých, pomluvy/ spočívá v pravdivém pojmenování skutečnosti o sobě samém – rozbít v sobě prefabrikát domnělé pravdy, zanechat lži. Pouze Kristus proměňuje, uvádí nás do pravdy. Díky jeho oběti si můžeme nechat otevřít oči, prohlédnout a vidět co je v nás špatného, pravdivě to pojmenovat, aby nám bylo odpuštěno. O to usilujme, nejen pro náš duchovní život a jistotu spásy, ale abychom byli svědectvím. Naše společnost to potřebuje.
Amen.