S Láskou

By 18. 3. 2018 Březen 25th, 2018 kázání

Téma: S Láskou

Kázající: Milan Kramoliš

Čtení: Skutky 20:17-38

Z Milétu poslal zprávu do Efesu a zavolal k sobě starší církve. Když k němu přišli, řekl jim: „Sami víte, jak jsem strávil všechen čas, kdy jsem byl s vámi, od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie: Jak jsem sloužil Pánu se vší pokorou, v slzách a uprostřed mnoha zkoušek, které mě potkaly kvůli židovským úkladům; jak jsem vám nezamlčel nic užitečného, ale kázal vám a učil veřejně i po domech; jak jsem Židům i Řekům vydával svědectví o pokání k Bohu a o víře v našeho Pána Ježíše.

Teď ale jdu, puzen Duchem, do Jeruzaléma. Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení. Já však na to nedbám; v životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti.

Teď vím, že nikdo z vás, mezi nimiž jsem chodil a kázal o Božím království, mě už nikdy neuvidí. Proto před vámi dnešní den prohlašuji, že jsem čistý od krve všech, neboť jsem nic nezamlčel, ale oznámil vám veškerou Boží vůli. Dbejte tedy na sebe i na celé stádo, jehož správci vás Duch svatý ustanovil, abyste pásli Boží církev, kterou vykoupil svou vlastní krví. Vím, že po mém odchodu mezi vás přijdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou lidé, kteří budou překrucovat pravdu, aby strhli učedníky za sebou. Proto bděte a pamatujte, že jsem po tři roky dnem i nocí bez přestání v slzách napomínal jednoho každého z vás.

Teď vás tedy svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vybudovat vás a dát vám dědictví mezi všemi posvěcenými. Od nikoho jsem nechtěl stříbro, zlato ani šaty. Sami víte, že jsem těmato rukama vydělával na potřeby své i svých společníků. Tím vším jsem vám ukázal, že máme poctivě pracovat, pomáhat slabým a pamatovat na slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Požehnanější je dávat než dostávat.‘“

Po těch slovech s nimi všemi poklekl a modlil se. Všichni se dali do velikého pláče, objímali Pavla a líbali ho. Nejvíce se rmoutili nad jeho slovy, že už ho nikdy neuvidí. Tak ho doprovázeli až k lodi.

Čtení: Efezským 1:3-14

Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích! V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Chvála jemu za tu slavnou milost, kterou nás obdařil ve svém Milovaném!

V něm se nám skrze jeho krev dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti, kterou nás štědře zahrnul se vší moudrostí a prozíravostí. Ve své laskavosti nám dal poznat tajemství své vůle – předsevzal si, že až se naplní čas, uskuteční svůj plán a shromáždí všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu. Právě v něm se i nám dostalo podílu na vyvolení; byli jsme předurčeni podle předsevzetí Toho, který rozhodnutím své vůle působí všechno. My, kdo jsme složili naději v Kristu, se tedy stáváme jeho chválou a slávou.

V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Ten je závdavkem našeho dědictví: zaručuje, že Bůh vykoupí své vlastnictví. Chvála a sláva jemu!

Nahrávka:

Ke stažení zde

ÚVOD

Dobré dopoledne,

v jednom sboru CB se po dlouhé době loučili s kazatelem, protože v CB je zvykem, že kazatelé po několika letech služby migrují na další sbory. Jen co si na sebe lidé a kazatel zvyknou, tak už je třeba se posunout dále. Kazatel se se sborem loučil slovy: „Teď když odejdu, tak dostanete lepšího, než jsem byl já!” Kdosi ze členů – asi jeden ze straších – mu ale odvětil: “ Neříkej to! Tvůj předchůdce sliboval totéž!!“

V prvním z textů, které jsme četli před kázáním, se dostáváme také k proslovu na rozloučenou. Neříkal ho kazatel CB, ale sám apoštol Pavel. Byl zrovna na cestě do Jeruzaléma. Vracel se z misijní cesty po Makedonii a Řecku. Neměl v plánu se moc po cestě zdržovat, a tak se v Efesu nechtěl zastavovat, protože chtěl stihnout v Jeruzalémě oslavit s ostatními den Letnic. Nicméně když po cestě do Jeruzaléma přistál s lodí v přístavu Milétu, který byl asi 80 km od Efesu, rozhodl se poslat zprávu do Efezu a nechal si k sobě zavolat starší sboru, kterému před svojí cestou po Makedonii a Řecku věnoval téměř tři roky svého života. To je více než kolik věnoval soustavně jakémukoliv jinému sboru.

To, co si můžeme přečíst v Písmu a co tehdy starší z Efesu slyšeli, je takový Pavlův testament, ve kterém se snažil shrnout pro efezské starší některé zásadní body svého života a služby mezi nimi. Vážnost celého sdělení Pavel dává najevo tím, že efezské upozorňuje na to, že už se nikdy neuvidí. A tento moment mne vede k tomu, že je třeba, abychom se na slova apoštola Pavla v této pasáži podívali důkladně a s perspektivou toho, že je říká někdo ještě ne na konci života, ale minimálně osobní služby v dané lokalitě. A jelikož Pavel ví, že se tam nikdy nevrátí, tak to vše říká důrazněji a s jistou naléhavostí, kterou by třeba nepoužil, když by věděl, že se za rok zase všichni uvidí a budou moct vše, co se stalo, probrat.

Slovo starší, které je v této pasáži použito, je v řečtině presbyteros a znamená starší věkem. V Bibli je třeba použito pro označení členů židovské rady, velekněze. Pak třeba pro starce ve Zjevení. No a v neposlední řadě označuje i vedoucí církve – např. Apoštolové a starší ze Skutků v 15. kapitole, kde se sešli na sněmu ohledně obřízky a dalších témat, nebo se jedná o staršího, který vyučuje anebo starší, které Pavel ustanovil v nově založených sborech. Zdá se tedy, že ten termín bývá do jisté míry spojen s úřadem a v církvi odpovídá charakteristice staršího, jak mu rozumíme dnes v CB – tedy někdo, kdo za dané společenství nese zodpovědnost.

20. kapitola Skutků mi přišla na mysl, když jsem si uvědomil, že v našem společenství momentálně řešíme věci, které se jak stávajících, tak i nových starších vlastně týkají. Před téměř rokem jsme otevřeli téma zdravého sboru a jeho charakteristik na našem společném víkendu. No a znakem č. 9 je Zbožnost a osobní integrita vedoucích. Příprava nových starších je jednou z našich priorit pro tento rok a v neposlední řadě jsou noví vedoucí jedním z modlitebních předmětů 14denního postně-modlitebního řetězce, který v rámci Majáku začíná zítra a ke kterému se můžeme osobně přidat.

Proč je tu vlastně takový humbuk kolem vedoucích a starších? Pro každé společenství jsou totiž v jistém ohledu klíčoví. A netýká se to jen církve. Jedná se o jakékoliv společenství lidí. Vedoucí udávají směr, tempo, agendu, atmosféru, a také nesou za to vše zodpovědnost. Apoštol Pavel to všechno věděl, a proto se staršími z Efesu chtěl ještě na poslední chvíli mluvit. Chtěl jim říct, co mu leželo na srdci a co by si měli z Milétu do Efesu odnést. Na svém osobním příkladu jim chtěl ukázat to, co by mělo být pro jejich následnou službu charakteristické. Když si to projdeme, tak to pro mne jako staršího, opravdu není lehké čtení. Docela se u toho potím

Charakteristika staršího

  1. Apoštol Pavel jasně říká, že služba starších, vedoucích nás bude něco stát. Není to vůbec lehká záležitost. V slzách, uprostřed zkoušek a těžkostí – potkalo to apoštola Pavla a potkává to i nás.
  2. Apoštol Pavel jasně říká, že mnohdy nevíme, co nás čeká za rohem – on tušil, že to budou pouta, ale nenechal se tím rozhodit, protože
  3. Apoštol Pavel jasně říká, že naším záměrem v životě by mělo být dokončit to, k čemu nás Pán povolal – být svědkem evangelia o Boží milosti
  4. Apoštol Pavel jasně říká, že nemáme nic zamlčovat, máme říkat veškerou Boží vůli
  5. a v neposlední řadě Apoštol Pavel jasně říká, že máme jako starší dbát o sebe a celé stádo – svěřené společenství – které Kristus vykoupil svou vlastní krví, protože se najdou tací, kteří ho budou chtít rozehnat a jednotlivce rozervat, pokroutit pravdu a odvést nás od cíle, kterým je zvěstování evangelia

Můj příběh

Když jsem uvěřil, tak mi bylo 16. Před tím jsem byl vlastně docela tichý a zakřiknutý šprt – mnohé to dnes velmi udivuje. Najednou jsem byl ale drzý (možná až moc), hodně sebevědomý a plný nadšení, které ani tak konzervativní sbor, jakým byla Kounicova, kam jsem přišel, nebyl schopný zničit. A tak jsem se tlačil s kytarou a třemi akordy, které jsem uměl, na pódium, i když mne tam nikdo vlastně moc nechtěl. Nabarvil jsem si vlasy na modro, protože na vzhledu přece v církvi nemůže záležet – Kristus se dívá do srdce, nosil jsem obrovské dřevěné kříže na krku a v hodině biologie jsem se vysmíval evoluci a všem četl z Genezis, aby pochopili, jak vlastně vznikl svět. Po rozhovoru na staršovstvu o mém přijetí do sboru jsem drze nabídl tykání svému budoucímu tchánovi, a ještě ho pozval na oběd – z čehož je teď skvělá rodinná historka. A když vznikla evangelizační mládež, tak jsem tam byl jedním z prvních členů.

Když dva roky po mém obrácení vznikla Betanie, tak jsem tam vedl chvály a byl i v týmu mládeže. Nesl jsem sice trochu více zodpovědnosti, ale pořád to byla vlastně docela bezstarostná mladická jízda, která občas končila pokáním před sborem, protože jsme něco neustáli. Nicméně hlavní břímě za to společenství vždy nesl někdo jiný. A já byl tak trochu v závětří. A musím se přiznat, že mi to vlastně i vyhovovalo. Nabídky na staršovstvo jsem odmítal s tím, že jsou tam starší a zkušenější bratři, kteří by to břímě měli nést.

Až když jsme zakládali před pěti lety Na Cestě, tak už nebylo, za koho se schovat. Bylo třeba vzít zodpovědnost a stát se součástí vedení společenství. Když nás bylo na začátku 15 členů, tak to bylo ještě docela jednoduché, ale s přibývajícími lidmi, dětmi a starostmi to bylo náročnější. Už se není na co vymluvit. Už není možné zůstat v koutě, protože je tu přece zástup dalších a zkušenějších, kteří tu potřebnou práci udělají za Vás. Musím se přiznat, že je to mazec. Občas se budím v noci a přemýšlím nad tím, kam jako společenství máme jít. Jak povzbudit do služby více lidí, jak pomoci v zapojení se a jak pomoci, když se něco nedaří, když přichází těžkosti, vlci a pokušení.

Nevím, jestli se dá srovnat to, co prožíváme v Na Cestě s Efesem, ale i když je nás vcelku málo, tak mám pocit že těch starostí a těžkostí, které každý z nás nese, je přeci jen docela dost. A výzva apoštola Pavla pro vedoucí je, aby se přese všechno toto snažili vydržet až do konce. I když je to někdy všechno naprd, i když se někdy prostě nechce, i když nás nikdo nechválí a neplácá po ramenou, i když s něčím nesouhlasíme. I když je to prostě všechno strašně těžké a nad naše síly…

Ochranov

V roce 1732 uplynulo deset let od doby, kdy se první náboženští uprchlíci z Moravy usadili v Ochranově (Herrnhutu). Současně to bylo pět let od zahájení nepřetržitého modlitebního řetězce, který v této komunitě trval nakonec 100 let. V tom roce do světa odtud vyjeli první dva misionáři. Nakonec jich bylo přibližně 300, mnozí z nich ve službě zahynuli, ale mnozí byli úspěšní a zvěst o Kristu rozšířili do Grónska, Severní Ameriky mezi indiány a do dalších končin země.

Hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorfa, který uprchlíkům z Moravy umožnil usadit se na jeho panství, prožil několik let před tím velmi zajímavou věc. Na svých studijních cestách po Evropě se zastavil v muzeu umění Düsseldorfu, kde viděl obraz Ecce Homo od malíře Domenica Fetiho. Je to obraz Krista s trnovou korunou naraženou na hlavě a potůčky krve stékající po jeho tvářích. Pod obrazem bylo napsáno: “Toto jsem udělal pro Tebe; co jsi ty udělal pro mne?” Mikuláš si řekl – miluji ho už dlouho, ale vlastně jsem pro něj ještě nic pořádného neudělal. Od této chvíle udělám cokoliv, k čemu mne povede. A tak se i stalo a jeho proměna měla obrovský vliv na jednu část církve, na misijní hnutí a z odkazu Ochranovských čerpá mnoho lidí a sborů dodnes.

Před kázáním jsme ve druhém čtení četli z dopisu, který se také týkal Efesu. Apoštol Pavel ho tam napsal a tentokrát to byl dopis určený všem, nejen starším. V první polovině první kapitoly tam čteme:

7 V něm se nám skrze jeho krev dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti, 8 kterou nás štědře zahrnul se vší moudrostí a prozíravostí.

Tu církev – když zůstaneme v jedné lokalitě, která byla z lásky vykoupena krví Kristovou a o kterou se mají vedoucí a starší starat – dle instrukcí ze setkání v Milétu, tvoříme my všichni ve společenství Na Cestě. Kristova oběť se týká totiž nás všech. V druhém dopise Korintským apoštol Pavel k tomu napsal ještě něco dalšího

2. Korintským 5:14 Kristova láska nás zavazuje. Jsme totiž přesvědčeni, že jeden zemřel za všechny, a tak zemřeli všichni. 15 On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.

16 Od nynějška již proto nikoho neposuzujeme tělesně. I na Krista jsme kdysi měli tělesný názor, teď už ho ale známe jinak. 17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! 18 A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. 19 Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám.

ZÁVĚR

Dnes budeme společně slavit Večeři Páně. Budeme ji slavit jako společenství věřících, kteří byli vykoupeni Kristovou krví. A i když by se dnešní kázání možná mohlo zdát určené jen pro vedoucí, tak tomu tak rozhodně není. Je určené pro nás všechny. Každého z nás totiž v konečném důsledku zavazuje Kristova láska k tomu, abychom sloužili sobě navzájem, a tak byli svědectvím o smíření světu s Bohem skrze Krista.

Chtěl bych nás všechny, kterým jde o to, aby Na Cestě mělo znaky zdravého sboru, povzbudit. Nebojme se sloužit. Ano někdy to může znamenat vystoupit ze stínu někoho dalšího a vzít na sebe odpovědnost. Tak jak jsem to udělal já a mnozí další, kteří tu sedí.

V současnosti se hodně mluví o dobrovolnictví. Mluví se o něm nejen v církevních kruzích, ale i v sekulárních. Je to in být dobrovolník a pomáhat druhým. Ale v tom názvosloví vidím jisté nebezpečí pro nás jako církev. Když si totiž některé pojmy zaměníme, tak nás to může svést mimo cestu, kterou máme jít.

Ano naše rozhodnutí následovat Krista je dobrovolné. Ano naše rozhodnutí stát se členy nějakého společenství je také dobrovolné. Ano naše rozhodnutí sloužit druhým je také dobrovolné, ale podle toho, jak vnímám Písmo a jeho nároky na nás, tak nejsme přes ta všechna dobrovolná rozhodnutí dobrovolníky, ale služebníky. Kristus a jeho příklad nás všechny nevede k dobrovolnictví, ale ke službě. Je v tom totiž obrovský rozdíl.

Kristus měl přesně tento rozdíl na mysli, když vyzval bohatého mládence, který za ním přišel a chlubil se vším, co dělá a jak plní ustanovení zákona, aby šel a prodal všechen svůj majetek a pak ten výnos rozdal chudým. Mládenec to ale zabalil a odešel smutný.

Ano, Apoštol Pavel řekl starším z Efesu, že služba není lehká záležitost. Řekl, že je to bude stát opravdu hodně. A byla to pravda tehdy a platí to i dnes. Každá služba je těžká, protože vystupujeme ze svých komfortních zón a jdeme naproti druhým, i když se nám nechce, i když nám nemusí být úplně milí. Sloužit druhým není jednoduché. Však jsme jen lidé, a o tom, jak je to těžké se nám něčím zavděčit, by mohli mnozí vyprávět – Noe, Mojžíš, Samuel, David, Proroci, Jan Křtitel a v neposlední řadě sám Kristus, který se kvůli tomu stal člověkem, aby to měl z první ruky.

Nicméně při vší té námaze, starostech, slzách a potu je tu Kristus, který říká

28 Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. 29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. 30 Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“

Každý z nás máme období, kdy nám sloužit druhým nedělá žádnou potíž, všechno jde samo. Ale jsou i období, kdy se nic nedaří. Všechno je proti nám a dochází nám síly. A ať se nám momentálně ve službě daří anebo ne, tak dnešní proslov apoštola Pavla na rozloučenou s Efeskými staršími berme v kontextu všeho řečeného jako povzbuzení a zároveň i výzvu.

Výzvu k ochotě si sloužit a povzbuzení k tomu, že na to nejsme sami.

Pavel efeským připomněl a zdůraznil, že církev – lidé v ní – jsou vzácní ani ne tak pro to, jací to jsou lidé a co všechno umí, ale proto, že za ně bylo zaplaceno krví. Kristus svoji Církev, každého z nás, vykoupil z lásky svou vlastní krví. A tak si to připomeňme, když dnes budeme brát společně chléb a víno.

Amen

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..