Skip to main content

Se zájmem

By 1. 10. 20178 května, 2019kázání

Téma: Se zájmem

Kázající: Milan Kramoliš

Čtení: Skutky 1:6-11

„Když se tedy sešli, tázali se ho: “Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?” Řekl jim: “Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci, ale přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.” Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. A když se upřeně dívali do nebe, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílých šatech a řekli: “Muži galilejští, co tu stojíte a hledíte do nebe? Tento Ježíš, který byl od vás vzat vzhůru [do nebe], přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet do nebe.”“

1 Timoteus 2:1-7

„Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy. Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas. K tomu jsem byl ustanoven hlasatelem a apoštolem — mluvím pravdu [v Kristu], nelžu –, učitelem národů ve víře a v pravdě.“

Nahrávka: 

Ke stažení zde

Text Kázání:

Dobré dopoledne bratři a sestry,

Jednou v neděli přišel těsně před začátkem bohoslužby do nejmenovaného sboru CB člověk. Všem přítomným bylo hned na první pohled jasné, že tam je určitě poprvé. Nicméně nikdo s ním nepromluvil, protože bohoslužba už záhy začala a po úvodní modlitbě si všichni sedli na svá místa. Nakonec jeden z pravidelných návštěvníků sebral odvahu a naklonil se k onomu cizinci, který seděl hned vedle něj. Pošeptal mu do ucha: ”Vy jste tu asi nový, že? Protože jinak byste věděl, že mít ve shromáždění na hlavě klobouk je naprosto nepřístojné!” Onen cizinec se ale oproti očekávání najednou rozzářil jako slunce, naklonil se zpět k sousedovi a řekl mu: „Děkuji Vám. Už sem chodím pravidelně asi rok, ale ještě mne nikdo z Vás neoslovil. Tak jsem si řekl, že někomu dodám odvahu!“

Jsem velmi rád, že tu dnes není nikdo v podobné situaci jako onen člověk s kloboukem. Někdo, kdo by musel druhým kolem sebe dodat odvahu kloboukem anebo jiným kreativním způsobem k tomu, aby byl osloven.

Rád bych dnes navázal na své kázání z jarního víkendu. Mluvil jsem tehdy o tom, že každý z nás má od Boha nějaké konkrétní obdarování. Naší zodpovědností je, abychom tato obdarování použili ke společnému prospěchu. A stejně, jako jsem na víkendu vyšel z tématu, které jsme tam řešili, tedy Zdravé společenství a jeho charakteristiky, tak dnes tomu nebude jinak. Osobně totiž považuji toto téma, a hlavně naši snahu o to, abychom zdravým společenstvím byli, za důležité.

Pojďme se ale nejdřív podívat na kontext textu, o kterém dnes budeme mluvit. Událost nanebevstoupení jako takovou popisují kromě knihy Skutků ještě dvě evangelia. Markovo, to je ve svém popisu vcelku stručné, a také Lukášovo, které je takovým prvním dílem dvojdílné série o životě Krista a církve. Popis v evangeliu je sice v některých detailech trochu odlišný od popisu ve Skutcích (například lokací, kde se tak stalo), ale význam a konečné sdělení je stejné.

Po velikonočních událostech, kdy byl Ježíš ukřižován a vzkříšen, se učedníkům po dobu čtyřiceti dní ukazoval a řešil s nimi věci Božího království. Otevřel jejich mysl, aby rozuměli Písmu. A i když položili Ježíši otázku ohledně obnovy Izraelského království v jeho fyzické rovině, což bylo dost mimo kontext, tak je Ježíš neodepsal, nezlomil nad nimi hůl, ale ujistil je, že se tak jednou stane, ale přesné datum není ještě k dispozici. Navíc jim připomněl, že vše, čeho byli za jeho života svědky, se dle Písem mělo stát a že se v těch všech událostech Písmo naplnilo. Svědčit o tom všem měli i dále, a to s pomocí, kterou jim zaslíbil brzy poslat.

Ježíš byl pak před zraky učedníků vzat do nebe v oblaku, který podle některých vykladačů symbolizuje Boží slávu – jako tomu bylo při proměnění na hoře anebo při jiných událostech, kdy se Boží sláva ocitla mezi lidi. Učedníci ale ještě nějakou dobu asi trochu nevěřícně koukali do nebe, a ne, a ne se pohnout z místa. Nakonec se u nich objevili dva andělé a promluvili si s nimi a poslali je zpět do Jeruzaléma. Učedníci tam spolu s dalšími příznivci a svědky Ježíšova vzkříšení v modlitbách čekali na Ducha Svatého, který na ně měl dle Ježíše přijít. Po deseti dnech se tak i stalo. A my teď v knize Skutků v následujících verších a kapitolách můžeme číst o tom, co to způsobilo za revoluci nejen v Jeruzalémě, celém Judsku, Samaří, ale až na samém konci světa.

Přes všechny překážky a dva tisíce let tato revoluce – hluboká změna, která se udála v lidských srdcích – přišla až do našich životů.

Duch Svatý totiž v té zaslíbené pomoci pokračuje až do dnešních dní a my jsme tu právě kvůli tomu, že ti, kteří uvěřili před námi, nám s jeho pomocí svědčili. On se nás dotkl, a to proměnilo naše myšlení a nastavení tak, že jsme se rozhodli stát se Kristovými následovníky. Přijali jsme odpuštění našich hříchů a stali jsme se tak vlastně dalšími svědky Ježíšova vzkříšení – nejen rozumovými obhájci toho, že se tak asi někdy stalo, ale opravdovými svědky, i když jsme ho neviděli na vlastní oči, tak jako se to stalo apoštolům.

Jedním ze znaků zdravého společenství, o které dlouhodobě Na Cestě usilujeme, a o kterém dnes v kontextu událostí v knize Skutků budeme mluvit, je Schopnost vnímat svět kolem nás a schopnost se angažovanost. A tak to pojďme v kontextu přečteného a v kontextu našeho společenství rozebrat. Snažil jsem se opět vejít do tří bodů a tady je první

a) zaslíbení Ducha Svatého platí i pro nás – Bůh s námi stále není hotov

Když Ježíš odcházel zpět do nebe, tak své učedníky ujistil, že tu na Zemi nezůstanou sami. Řekl, že jim pošle pomoc. Ta přišla v podobě Ducha Svatého o Letnicích. A byla natolik silná a vlastně i hlasitá (byl to hukot), že je doslova vykopla z uzavřené místnosti mezi lidi na ulici. A v ten den, kdy se učedníci ocitli na ulici, uvěřilo díky Petrově svědectví o vzkříšeném Kristu 3000 lidí.

Duch Svatý do dnešních dní zatím ze země nezmizel. Stejně jako naplnil a posílil učedníky před dvěma tisíci lety, tak naplňuje a posiluje i nás. Každý z nás, od něj máme konkrétní obdarování. O tom, že je třeba tyto svěřené dary používat ke společnému prospěchu, jsem mluvil v minulém kázání. Dnes nás přečtený text vybízí k tomu, abychom sebrali odvahu se se zájmem rozhlédnout kolem sebe. Vybízí nás jako Kristovy následovníky k tomu, abychom nezůstali uzavřeni ve své rodině, ve svém společenství, ale abychom přemýšleli v trochu širším měřítku a kontextu.

Slova pána Ježíše k učedníkům, když s nimi mluví o tom, co od nich čeká, se neomezují jen na jedno místo. Nebudou mu svědky jen v samotném Jeruzalémě, kde mají čekat na Ducha Svatého. Ne, učedníci tam nemají zůstat, mají se vydat dál – do Judska. A ani tam by se neměli asi příliš zdržovat. Měli by pokračovat přes Samaří a až na samotný konec světa.

Tato stejná výzva, stejné poselství platí i pro nás a klade to před každého z nás možná trochu nepříjemnou otázku – ano musím se přiznat, že pro mne ta otázka nepříjemná je. Jak je to s námi? Jsme ochotní se nejen podívat za hranici naší rodiny, našeho společenství, našeho města, naší země? Jsme ale ochotní se za tu hranici vydat? Máme vůbec alespoň elementární zájem o lidi, kteří jsou mimo náš okruh?

Bod druhý je tedy zjištění, že

b) potřební jsou všude kolem nás

Potřební ve smyslu projevení našeho zájmu, ve smyslu těch, kteří by mohli slyšet naše svědectví, jsou nejen v našem bezprostředním okolí – zaměstnání, školy, jsou v našem městě, naší zemi, ale i na této planetě jako celku. To se ale přece nedá stihnout v tak malém množství lidí – mohla by znít námitka a je úplně pravdivá. Nedá. A o tom ani nemluvím. Z našeho společenství nemůžeme pomoci všem. Nemůžeme svědčit o Kristu všem. Nemůžeme projevit zájem o všechny a nemůžeme se angažovat ve všem.

Ale podle mne to ani tak Kristus nemyslí. Ano, v přečteném textu ukazuje učedníkům, že jejich cesta bude pestrá, že se nemůžou zaseknout na jednom místě, ale když si přečteme knihu Skutků pozorně, tak zjistíme, že v praxi došlo k diverzifikaci. Kniha Skutků (a vlastně v celé historii církve se to opakuje) ukazuje, že někteří z učedníků zůstali v Jeruzaléme a někteří se vydali dál – ano je dobré si připomenout, že jedním z nejsilnějších impulzů, aby se zvedli z Jeruzaléma, byl začátek prvního pronásledování Církve, které přišlo po smrti Štěpána a které vedl apoštol Pavel, ale pak už to šlo zase o něco snadněji.

A mne na Církvi nepřestane fascinovat to, že opravdu funguje jako tělo, jako živý organismus, kde každý nemusí dělat to stejné, jako ten vedle. Každý z nás, jak tu sedíme, můžeme vidět potřeby v různých oblastech.

A to mne vede ke třetími bodu

c) zvedněme zadky a buďme konkrétní

Pokusím se to vysvětlit a snad mi ty zadky díky tomu vysvětlení odpustíte.

Když se vrátíme v čase do chvíle po nanebevstoupení, tak uvidíme, že učedníci již nějakou dobu hleděli k nebi, kde jim před zraky zmizel Ježíš. Nevím, jak to bylo dlouho. Časový údaj v Bibli chybí, ale řekl bych, že to asi chvíli trvalo, protože se jim po boku zjevili Andělé. Učedníci koukají do nebe, jsou hluboko ve svých myšlenkách a najednou jim dva týpci v bílém klepou na ramena. Co tu stojíte a hledíte do nebe?

Tato malá část mne z celého toho příběhu asi nejvíce oslovila. Co tu stojíte a hledíte? Přijde mi a na vlastním životě to mám odpozorované, že jako lidé – křesťané máme mnohdy tendenci jen hledět do nebe a čekat na znamení, nebo signál od Boha, který by nám jasně řekl, co máme dělat.

Nevím, jak to máte v životě Vy, ale pokud si podívám těch 21 let zpět, co jsem věřící a prohlédnu si svůj duchovní život, tak žádné takové silné a oslňující signály nenacházím. Dříve jsem se tím občas trápil – proč ke mně Bůh konkrétně nepromluví. Proč nic neslyším, ale pak jsem pochopil, že Bůh ke mně mluví, ale většinou beze slov. Mnohdy se mi totiž stalo spíše to, že jsem uviděl nějakou konkrétní potřebu anebo situaci, která vyžadovala nějakou akci. No a když jsem měl prostor a aspoň nějakou malou schopnost pomoct, angažovat se, tak jsem se na to vrhl. A v některých těch službách jsem zůstal dodnes – třeba vedení chval, ale některé jsem opustil – třeba vedení mládeže.

A třeba do některých jsem naskočil vcelku nedávno. Před více než rokem jsme začali na staršovstvu mluvili o potřebě dorostu, protože se zvětšovala skupina dětí školního věku a vnímali jsme, že je potřeba pro tyto děti udělat něco víc, než je nedělní besídka. Něco, kam budou moct pozvat i své spolužáky a kde se naučí i něco praktického, co by jim mohlo být v životě užitečné. A dnes už jedeme druhý ročník. A já jsem strašně vděčný Ondřejovi a všem ostatním v týmu Dorostu za to, že jen nehleděli do nebe a nečekali na znamení, ale podařilo se jim zvednout se ze židlí a tuto konkrétní věc rozjet.

Stejně tak i mládež. Minulé pondělí měli první oficiální setkání a zítra bude další. David s Hansem se nezalekli toho, že jsou mladí a bez zkušeností a já jsem vděčný všem, kdo je podporovali, a i nadále podporují, kdo je povzbuzují, kdo se za ně modlí, protože bez toho by také nepřestali obrazně hledět do nebe a čekat až budou připraveni.

A takových příkladů bych mohl jmenovat více.

Pojďme to tedy shrnout.

Zaslíbení Ducha Svatého a jeho pomoci trvá – nejsme na zemi sami a osiřelí. Kristus je v Duchu Svatém s námi. Lidé, kterým můžeme svým zájmem o ně pomoci, jsou všude kolem nás a je jen na nás, kam a jak konkrétně napneme svoje síly. A když se před námi objeví konkrétní potřeba, tak se nezasekněme dlouho při pohledu do nebe, ale zvedněme se a pusťme se do díla.

A k tomuto závěru chci ještě připojit onu výzvu Apoštola Pavla, kterou jsme četli ve druhém čtení před kázáním. K rukám je totiž potřeba připojit i kolena. Ježíš učedníky i nás posílá do celého světa, abychom byli svědky jeho vzkříšení. Apoštol Pavel, který jeho výzvu uposlechl a do toho světa se vydal, vyzývá k tomu, abychom se po cestě modlili. Za všechny lidi, i za ty, kteří vládnou. Protože to je třeba k tomu, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy.“

Není to lehké. Občas jsem raději na kolenou. Občas raději něco dělám, ale dohromady mi to moc nejde. Musím se to prostě neustále učit. A ten dnešní text o zírajících učednících do nebe mi v tom v poslední době pomáhá.

Pokud tedy chceme být zdravým společenstvím, tak se nemůžeme zastavit na prahu našeho prostoru tady v Otevřené Zahradě. Naše společenství musí být otevřené na obě strany. Musíme na jednu stranu umět přijmout lidi zvenčí tak, aby tu našli opravdu lásku Kristovu. Na druhou stranu musíme být ochotní vyjít ven a aktivně se s druhými podělit o naše svědectví o vzkříšeném Kristu. K tomu jsme dostali moc Ducha Svatého.

A až se jednou Ježíš vrátí zpět, jak o tom mluvili s učedníky andělé, tak doufám a modlím se za to, aby naše společenství nenašel jen jako zírající dav do nebe. Doufám, že nás najde činorodě využívající svěřené dary. Nejen ke společnému prospěchu, ale hlavně se zájmem o sebe navzájem a také o blízké i daleké.

Amen

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..