Ke společnému užitku

By 14. 5. 2017kázání

Téma: Ke společnému užitku

Kázající: Milan Kramoliš

Čtení: 1. Korintským 12:1-11

Pokud jde o duchovní dary, bratři, nechci, abyste zůstali v nevědomosti. Víte, že jste ještě jako pohané chodili k němým modlám, jak jste k tomu byli vedeni. Proto chci, abyste věděli, že nikdo, kdo mluví v Duchu svatém, nemůže zlořečit Ježíši, tak jako nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán,“ jedině v Duchu svatém. Jsou různé dary, ale tentýž Duch, jsou různé služby, ale tentýž Pán, jsou různá působení, ale všechno ve všech působí tentýž Bůh. Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku: jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, jinému od téhož Ducha slovo poznání, dalšímu víra v tomtéž Duchu, jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému různé druhy jazyků, jinému výklad jazyků. To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.

1. Korintským 12:12-14

Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. A právě takové je to s Kristem. Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem. Tělo se přece neskládá z jedné části, ale z mnoha.

1. Korintským 13:1-3

Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.

Nahrávka: 

Ke stažení zde

Text Kázání:

Dobré dopoledne bratři a sestry,

v jednom jihoamerickém sboru zvolili nového kazatele. Předcházela ho skvělá pověst a tak se všichni těšili na první neděli, kdy měl kázat. Kostel praskal ve švech, muzikanti předvedli svůj nejlepší výkon za posledních několik let. Konečně nastal ten okamžik. Nový kazatel si stoupl za kazatelnu a řekl: “Milujte se navzájem.” otočil se a odešel. Shromáždění zůstalo s otevřenou pusou. Trošku mručeli, ale muzikanti situaci zachránili a starší to pak zamluvili s tím, že kazatel je po dlouhém stěhování unaven a neměl čas se pořádně připravit. Jenže, když se ta samá situace opakovala i příští neděli, tak lidé znervózněli, a hlavně starší toho společenství. Dali si přece takovou práci s výběrem ten kazatel měl ty nejlepší reference a výsledky. Byly za ním tisícové sbory, které založil.

Milujte se!

Třetí neděli se situace opět zopakovala. Někdo ze shromáždění v momentě, kdy kazatel odcházel, vykřikl a ptal se, proč pořád opakuje jen jednu větu a neřekne něco hlubšího. Kazatel se tedy vrátil na pódium a řekl, že má pro svá krátká kázání velice prostý důvod. Stejně jako si o něm zjišťovali informace starší, tak i on si zjišťoval informace o tom společenství a bylo mu sděleno, že se jedná o bandu sobeckých a sebestředných křesťanů, které nezajímá nic než jen oni sami a jejich pohodlí. Proto je jeho poselství na začátek jednoduché – začněte dělat, co jsem Vám řekl a pak se posuneme dál. Tyto slova byly jak blesk. Lidé celý týden nad tím přemýšleli a když se opět kazatel postavil za kazatelnu a zopakoval ta slova, tak se půlka sálu rozbrečela.

Došlo jim to. Zjistili, co jim v životě chybělo a chtěli to změnit. Povedlo se jim to a ta změna se odrazila nejen v tom společenství, ale i v celém městě, kde byli. Změnili se vztahy mezi lidmi a jejich přístup k sobě navzájem a také k lidem mimo to společenství, kterými dříve tak pohrdali.

Nevím, jestli je to úplně pravdivý příběh, nebyl jsem tam, a tudíž jsem si to nemohl ověřit. Nicméně pokud bych se mohl vžít do role tohoto kazatele, tak by má dnešní věta pro nás všechny zněla – Ke společnému prospěchu!

Korint

Pojďme se nejprve podívat na kontext dopisu a na důvody k jeho sepsání, které apoštol Pavel měl. Pavel napsal první dopis do Korintu, sboru, který založil, někdy kolem roku 54 z Efezu. Korint jako město mělo za sebou pohnutou historii, dokonce byl téměř zničen a opuštěn, i když měl velmi strategickou polohu – ale občas nevěděl, jestli fandit Spartě anebo Slavii. Pardon Athénám. V době apoštola Pavla byl ale už opět v dobrém rozmachu – Galius Julius César ho totiž v roce 44 př.n.l. obnovil a následně se Korint stal hlavním městem provincie Achája. Korint byl navíc v rámci římské říše znám pro své velké bohatství. Ale také pro velkou rozmařilost, nemorálnost a zkaženost lidí, kteří zde bydleli. A tato zkaženost se promítla i do života sboru a toho, jak se k sobě lidé v něm chovali.

Nebylo to opravdu nic moc, co by stálo za zmínku, ale v dopise apoštola Pavla několik zmínek a výtek najdeme. Obžerství, opilost, nemravnost, neomalenost.

Na druhou stranu, a to mne nikdy nepřestane udivovat, zde byli mnozí lidé velice štědře obdarováni duchovními dary. Jenže jejich problémem (nad všechno již zmíněné) bylo, že neměli jistou disciplínu anebo spíše moudrost v tom, jak tyto dary použít. Ve shromážděních si dělali opravdu co chtěli. Jedni mluvili přes druhé v jazycích, ale neměli, kdo by to, co říkají, vyložil. Prorokovali, ale nebyl, kdo by jim naslouchal a rozsuzoval, jestli je to proroctví pravdivé a v souladu s písmem.

Proto apoštol Pavel sáhl k podrobnému dopisu, kde věci, které byly mimo, pojmenoval a ukázal cestu k nápravě.

Zapojte se ke společnému prospěchu!

Součástí dopisu do Korintu je i text, který jsme na úvod četli, a z něhož chci pro dnešek vypíchnout sedmý verš. Když jsem si ho letos v lednu pro letošní rok vytáhl, tak na mne dýchla jistá naléhavost jeho sdělení – nejen pro můj osobní život, ale také pro nás jako společenství.

A i když se v textu, který jsme četli, mluví o různých duchovních darech a těch, kteří je mají, tak se na to, co který dar znamená a jaká je jeho přesná definice, dnes nebudu soustředit. Nebudu ani mluvit o tom, jaké všechny testy bychom mohli podstoupit, abychom zjistili, jaký konkrétní duchovní dar jsme dostali.

Rád bych se totiž soustředil na to, co si myslím, že je ještě důležitějším sdělením apoštola Pavla v tomto textu než to, kolik existuje duchovních darů. Rád bych totiž navázal na naše celo-víkendové téma ohledně zdravého společenství, které jsme včera podrobně společně rozebírali.

Václav měl v rámci svého povídání desatero bodů, které charakterizují zdravý sbor. Jedním z těch znaků zdravého společenství je, když lidé z toho společenství jsou obětaví a štědří. A my se na tuto oblast podíváme právě v kontextu dopisu do Korintu a to hlavně v kontextu 7. verše z 12. kapitoly.

Václav měl včera tři podbody a já je budu mít také, ale budou to naprosto jiné a nezávislé tři body, které vycházejí z přečteného oddílu:

a) Dárce je víc než dary

1. Kor 12: 4-6
4 Jsou různé dary, ale tentýž Duch, 5 jsou různé služby, ale tentýž Pán, 6 jsou různá působení, ale všechno ve všech působí tentýž Bůh.

Duchovních darů můžeme mít jako společenství anebo – také jako jednotlivci – opravdu hromadu – mohou mezi námi být učitelé, proroci, lidé s darem uzdravování, a mnozí další. Nicméně klíč pro to, abychom byli obětaví a štědří, je v tom, jak s našimi duchovními dary zacházíme. Je třeba si uvědomit, že duchovní dary nám do života nepřistály rozhodně jen tak. Dostali jsme je od konkrétního dárce. Od někoho, kdo s těmito dary v našich životech má nějaký konkrétní a jasný záměr.

Jistě znáte pohádku Tři veteráni, kdy tři vysloužilci dostanou od skřítků velice zajímavé dary (klobouk, harfu a měšec) – dostali je pro to, aby mohli druhým dělat radost, ale protože s nimi neumí pořádně zacházet – začnou se chovat sobecky, tak je stihne trest a musí se z něj vykoupit. A i když svá pochybení napraví, tak nakonec dary musí vrátit zpět skřítkům. Ti naštěstí nad lidmi nelámou hůl a budou to s námi zkoušet i nadále.

No a podle toho, co čteme v dopise do Korintu, tak Korintští trpěli podobnými neduhy, jaké měli Pankrác, Servác a Bimbác. Korintští přes všechnu tu hrůzu, která se v jejich sboru děla, dostali skvělé a užitečné dary. Blbé je, že si moc neuvědomili si, že ten dárce, který má s jejich obdarováními nějaký záměr, je živý a má je tak trochu pod dohledem. Není to žádná prázdná němá modla, ke kterým se dříve chodili klanět. Bůh, který je obdaroval, je živý a skrze dary působí. Toto sdělení bylo jedním z témat, které Pavel do dopisu do Korintu dal. Chtěl jim tuto skutečnost připomenout a zdůraznit.

Je mezi Vámi velké množství skvělých duchovních darů, ale je tu hlavně ten, který Vám je dal.

Dokážu si vcelku živě představit, jak se povyšovali kvůli svým obdarováním nad druhými lidmi – ať už z jejich sboru anebo ze světa. Každý z nich si myslel, že zrovna ten jeho / její dar je ten nejdůležitější, nejlepší a nejpotřebnější.

Ale tato cesta plná sobectví a povyšování se k obětavému a štědrému životu rozhodně nevede. Pokud bychom se jako společenství anebo jednotlivci vydali ve šlépějích Korintských, tak bychom se podle mého stali přehlížejícími a sobeckými křesťany a konec našeho společenství by byl velmi blízko.

Naopak cesta k obětavému a štědrému životu vede přes uvědomění si toho, že je tu dárce, který se za nás obětoval, a který se rozhodl nás obdarovat. My sami totiž nejsme v žádném případě zdrojem našich duchovních darů. Naše obdarování není také ani za zásluhy a nemůžeme si je už vůbec nijak vynutit. Bůh je v tom, jak dary rozděluje, zcela svrchovaný.

Radujme se tedy z našich obdarování – ať jsou jakékoliv, ale ještě více se radujme z Hospodina samotného. On je více než jakýkoliv dar.

b) Každý ovšem dostává… / každému je dáván…

Verš sedmý v tomto ohledu nenechává nikoho na pochybách. Je jasný jako facka. Je tam černé na bílém, že každý dostává dar / projev Ducha.

Včera večer jsme slyšeli 6 různých, jedinečných a neopakovatelných svědectví o tom, jak lidé uvěřili a stali se součástí Na Cestě. Stejně jedinečné je i obdarování každého z nás. Nejsme nakopírovaní a ani naklonovaní. Nikdo z nás není opakovatelný. A i když bychom se o to snažili, tak se to nikdy nepovede. Jedinečnost každého z nás je neopakovatelná.

Včera, když jsem ty svědectví poslouchal tak, jsem si tuto skutečnost uvědomil zase o něco více. Byl to tak trochu vztyčený prst od Boha, takové varování, abych jedinečnost každého z nás uměl respektovat a nesnažil se nesmazatelně otisknout do života druhých – těch, se kterými mohu sloužit anebo třeba i mých dětí.

Apoštol Pavel o tom píše v další části dvanácté kapitoly, kdy mluví o tělu a údech.

12 Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. A právě takové je to s Kristem. 13 Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem. 14 Tělo se přece neskládá z jedné části, ale z mnoha.

Bůh ke každému z nás na jednu stranu přistupuje jasně individuálně – jako k jednotlivým údům, ale také se na nás dívá na druhou stranu v kontextu našeho společenství – jde o tělo.

Místo každého z nás v rámci těla Kristova je nenahraditelné.

Myslím si, že to jde vztáhnout i na naše společenství Na Cestě. Každý z nás tu má při pohledu z Boží perspektivy své místo. Nikdo z nás tu nesedí náhodou. Aspoň já jsem o tom takto přesvědčen. Neexistuje mezi námi nikdo, kdo by nebyl nějak obdarovaný, obdarovaná.

A protože jsme nenahraditelní – kvůli své jedinečnosti – tak nás všechny chci povzbudit, abychom nad tímto opravdu do hloubky přemýšleli. Abychom hledali své místo v rámci Na Cestě – pokud v něm už třeba nemáte jasno.

Když si s jistou dávkou pokory, která Korintským tolik chyběla, uvědomíme svoji jedinečnost v rámci našeho společenství, tak věřím, že nám to pak pomůže rychleji se rozhoupat ke konkrétním činům, protože svým způsobem nebudeme mít na vybranou.

Citát!

Pomohu si jedním citátem z mého oblíbeného filmu Vesničko má středisková. Baví se spolu pan Pávek a doktor o Otíkovi, který panu Pávkovi dělal závozníka, ale zklamal ho, a tak ho pan Pávek chtěl dát po žních k Turkovi – ne do Turecka, ale k řidiči toho jména, který byl znám svými nevybíravými metodami. Otík se na základě toho rozhodl a chtěl se stěhovat do Prahy – prý za lepším. Pan Pávek je tedy zdá se jediný, na koho by ještě Otík mohl dát, aby se do Prahy nestěhoval. A tak mu doktor řekne: „Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak musí“.

Ano, pokud je někdo z nás jediný, kdo může něco konkrétního udělat – a věřím, že takové situace zažíváme, a ještě budeme zažívat, tak neváhejme, nečekejme, ale jednejme.

Obětavě – nehleďme na svůj komfort, na svoje obavy z výsledku, na svoji nedokonalost, nedejme se odradit třeba nejasností odměny a podobně.

Štědře – buďme velkorysí, nebojme se do toho vložit i své finance.

Pokud to tak bude, tak poté bude naše konání:

c) ke společnému prospěchu / užitku

To všechno, o čem jsme do této chvíle mluvili, se završuje na konci našeho klíčového verše. Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku.

Pokud naše obětavost a štědrost nebude směřována tak, aby to bylo ke společnému prospěchu, tak jsme se minuli cílem a jsme mimo.

A k tomu krásně zapadá kontext 13 kapitoly. Bez lásky je totiž toto vše jen prázdná obálka s hezky nadepsanou adresou. Pokud budeme obětaví a štědří bez lásky k druhým, tak to bude k ničemu.

1 Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. 2 Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. 3 Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.

Sám na sobě v tomto ohledu vidím obrovské rezervy. Jsem zaměřen na výkon – chlap, prvorozený… a od druhých čekám to samé nasazení a ten samý přístup. A když to nevidím, tak jsem zklamán a propadám skepsi a beznaději.

Toto kázání tak opět je hlavně pro mne osobně.

Pomohlo mi uvidět, že každý jsme jiný. Každý máme Na Cestě od Boha své jasné místo a je dobré neusnout, ale hledat ho.

Dnes budeme do našeho společenství přijímat Honzu a Vaška a já bych jim moc přál – a nejenom jim – aby jejich životy a všech nás byly opravdu plné obětavosti a štědrosti. Abychom si naše obdarování nenechávali pro sebe, nesyslili si to, co nám Bůh dal, ale abychom našli své místo a své duchovní dary využili na maximum ke společnému prospěchu celého našeho společenství.

Jedině tak vykročíme za tím, abychom mohli být uznáni za zdravé společenství, které další zakládá!

Amen!

Napsat komentář

%d blogerům se to líbí: