Vítězství ducha nad hmotou

By 28. 2. 2016 Březen 16th, 2016 kázání

V neděli 28. 2. 2016 měl kázání Ondřej Kadlec. Mluvil o tom, že Kristovo vítězství se v našich životech nemá projevovat jen v duchovní oblasti, ale mělo by zasáhnout i ryze praktické oblasti našeho života.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak text kázání je možné si přečíst níže.

TEXTY z BIBLE

On nás totiž vytrhl z moci temnoty a přenesl nás do Království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení, odpuštění hříchů. (Koloským, 1:13-14)

KÁZÁNÍ

Dobré dopoledne, bratři a sestry.

V lednu jsme měli možnost vyslechnout Františkovo kázání na verš vytažený pro staršovstvo a Pepovo kázání na verš vytažený pro celé naše společenství. Rád bych se tímto k bratrům připojil pokusem o výklad dvou veršů, které byly na tento rok vytažené pro hospodáře našeho společenství.

Záměrně jsem zdůraznil pokus o výklad, protože dvojverší pro mne, jakožto hospodáře, zůstává trochu záhadou, neboť hospodaření je ryze praktickou záležitostí. Ano, křesťan i do této oblasti musí vnášet zásady Kristova evangelia, aby nedopadl třeba jako Jidáš. Ten měl na starosti společný měšec, ze kterého se nakupovaly zásoby pro všechny nebo se z něj dávalo chudým. Jidáš ovšem používal měšec nejen pro společné potřeby, ale také k soukromým účelům. A nakonec se ukázalo, že jeho skutečným pánem nebyl Kristus, ale peníze samotné. Z Jidáše se vyklubal zloděj a zrádce. Na druhou stranu, nepůjdeme-li přímo cestou Jidáše a hospodaření bude transparentní a účelně sloužit myšlence evangelia, jak potom souvisí ryze praktická lidská činnost se spásným dílem Ježíše Krista?

Hospodaření je ve své podstatě ucelený systém transakcí za předem stanovených či smluvených podmínek. Sestává na jedné straně ze shromažďování prostředků a na straně druhé z jejich vynakládání. Prostředky mohou být peněžního či nepeněžního charakteru.

Jazykem hospodaření jsou čísla a to především číselná vyjádření neboli také ceny. Ptáme se, kolik nás to stojí nebo naopak kolik nám to přinese.

V případě našeho společenství, ostatně jako každého jiného společenství, je hospodařením na jedné straně příjmová stránka tvořena zejména hotovostními či bezhotovostními dary a na straně druhé pravidelné vynakládání prostředků na prostory ke scházení, na akce, pobyty, občerstvení, ale i poskytování darů potřebným. Nicméně pořád se jedná pouze o činnost, která s věcmi Božího království souvisí nepřímo a to svým účelem. Účelem církevního hospodaření je služba evangelia, tedy podpora církevního života a misie. Nepřímá souvislost ovšem neznamená nedůležitost, neboť např. charitativní aktivity církve, které vyžadují zvláštní řízení hospodářských záležitostí, jsou živou reakcí na Kristova slova ohledně zmírnění lidského utrpení a naplnění základních potřeb člověka. Výběr prostředků na jedné straně a jejich vynaložení na druhé tak sytí hladové, dává napít žíznivým, ujímá se cizinců, šatí nahé, umožňuje starat se o nemocné a pomáhá sloužit vězněným.

Z Písma i z praxe tak vyrozumíváme, že starost o hospodářské záležitosti, hraje důležitou roli v péči o hmotné tělo Kristovo, tedy v péči o církevní rodinu. Tady ovšem role hospodaření, jakožto jedné z lidských starostí, končí. První lidskou starostí má být za všech okolností hledání Božího království a jeho spravedlnosti. To je podstatné a vše ostatní je tedy nepodstatné. V případě Jidáše měla záměna podstatného za nepodstatné tragickou dohru. Text z Písma, který jsme četli, je vyjádřením podstatného. Oproti poselství textu je jakákoliv starost o příjmovou či výdajovou stránku pouhým stínem dočasných a pomíjivých věcí tohoto světa. To samozřejmě neplatí pouze pro tento rok, ale do té doby, než se projeví Boží království v plnosti a v celé své slávě.

Vyjdeme-li z toho, že poselství čteného dvojverší o mnoho převyšuje nejen hospodářskou ale jakoukoliv praktickou starost člověka, jsme na dobré cestě k nalezení něčeho drahocenného. Jde o to, ze všech sil odhlédnout od hmotného a dočasného, které nás obklopuje.

Ale nevadí, když se nám to zcela nedaří. Stačí se vrátit v čase a připomenout si, jak se mnoho učedníků pohoršilo na Kristovými slovy. Tehdy zrovna učil v synagoze v Kafarnaum a stejně tak mohl být tady u nás nebo v jiném brněnském kostele. Učil, že On je tou pravou manou, chlebem z nebe, který musíme jíst, abychom žili na věky. Mnoho jeho učedníků se tenkrát pro ta slova „sbalilo“ a Krista opustilo. A to proto, že hleděli na Ježíšovo tělo, na jeho lidskou stránku. Nebyli schopni pozvednout oči od země k nebi. Viděli pouze Kristovo tělo „servírované na podnose“. Proto je tak důležité se snažit pochopit a naopak neztrácet naději, když se to nedaří. Byli i větší, kteří slyšeli a viděli a vůbec nepochopili.

Ale zpět k tomu drahocennému, co verše ukrývají. Můžeme klidně zůstat v oblasti cen a transakcí. Apoštol Pavel v těch pár slovech vyzdvihuje největší transakci v lidské historii, ovšem neuvádí její peněžní objem. Nevíme, kolik to bylo „kapříků“ nebo „sedmiček červeného“. A sebelepší znalci v oblasti oceňování nám s tím nepomohou, neboť neexistuje metoda, kterou bychom se v daném případě propracovali k výši zaplacené ceny. Jedná se totiž o výši výkupného, které je v obecném slova smyslu cenou za svobodu. Je to cena, kterou požadují únosci za navrácení unesených. Je to cena, kterou vyžaduje válečný nepřítel za propuštění zajatců. A je to také cena, kterou si řekne otrokář za uvolnění okovů svých otroků. Cenou nemusí být vždy peníze. Může se jednat o naturálie, protislužbu nebo také nekonání. Cenou může být i výměna. Unesený za uneseného. Zajatec výměnou za zajatce. Otrok za otroka. Zjistit v limitních životních situacích cenu člověka je velice jednoduché. To je základní kalkulace únosců. Dobře vědí, že cena milovaného člověka je nesmírná a že druhá strana udělá v zoufalství pro jeho záchranu téměř cokoliv.

Někdy bych si přál, aby náš svět byl jako americký film. Abychom byli obklopeni takovými jedinci, kteří v případě potřeby zasáhnou rychlým a tvrdým úderem kdekoliv a kdykoliv. Nedávno jsem viděl dva takové filmy. Jeden byl s Liamem Nessonem a druhý s Denzelem Washingtonem. Liamovi, bývalému agentovi tajné služby, unesli v Evropě dceru obchodníci s lidmi. Liam se pro ni vydává a do 96 hodin je s ní zpět ve státech.

Ve druhém filmu se Denzel, bývalý elitní voják, snaží začít nový život, ale cestu mu zkříží mladá dívka, která je v moci ruské mafie. V jedné scéně Denzel přichází za šéfem gangsterů, přistupuje k jeho stolu a nabízí mu za svobodu dívky obálku s téměř deseti tisíci dolary. Šéf peníze s výsměchem odmítá a ještě netuší, že to bylo jeho poslední rozhodnutí v živote. Denzel pomalu přechází od stolu ke dveřím a zamyká je. Otáčí se zpět do místnosti a kradmým pohledem vyhodnocuje soupeře. Na hodinkách nastavuje 16 vteřin. Nakonec mu zásah zabere o 3 vteřiny déle.

Co by za takové jedince daly rodiče unesených dětí např. na území Mexika, blízkého východu, ale kdekoliv jinde, kde k takovým případů dochází ve větší míře? Co by daly za to, mít na své straně takové „anděly zhoubce“, kteří nepoleví, dokud neodplatí? A mimochodem, jsou mezi námi skuteční lidé, kteří žijí život jak podle hollywoodských akčních scénářů. V Jižním Súdánu žije američan Sam Childers, bývalý drogově závislý motorkář a gangster, který nyní, po svém obrácení ke Kristu, se svými bojovníky vytrhuje z moci radikálních islamistických skupin unesené děti, které měly sloužit jako vojáci nebo otroci. Známý je pod přezdívkou „Kazatel Kalašnikov“. V souvislosti s růstem vlivu tzv. Islámského Státu, který operuje především na území Iráku a Sýrie, se objevili i hrdinové tohoto konfliktu. Asi nejvíce veřejně známý v boji proti ISIS je velitel Iráckých šítských milicí Abu Azrael, přezdívaný „Anděl Smrt“. Nakolik se jedná o zastrašující propagandu ví pouze místní. Nicméně jak Childers tak Azrael mají své místo ve Wikipedii, takže si o nich můžete, v případě zájmu, přečíst více. Ne vždy a všude jsou ale po ruce akční hrdinové, kteří by pomohli, zachránili a odplatili. Svět je plný těch, kterým násilím vzali blízké a ty už nikdy nikdo neviděl. Nebyla třeba ani možnost zaplatit výkupné.

Praktické příklady se v kázáních používají zejména z toho důvodu, aby se jimi přiblížili duchovní věci, o kterých nemáme ani ponětí. Kristus používal podobenství a i ta musel často vysvětlovat. Když to zkusil bez nich, dopadlo to jako v případě Jeho bývalých učedníků, kteří Ho podezřívali z kanibalských praktik. Mysleli si, že pojmy, které v řeči používá, konkrétně tělo a chléb, víceméně odpovídají svému obvyklému obsahu.

Ale Ježíš jim vysvětluje, že mluví o věcech duchovních, mluví o Duchu nikoliv o tělu. Stejným způsobem se musíme namáhat i my, abychom tyto dvě roviny co nejvíce, jak je to jen možné, oddělovali. Ne proto, abychom, jednu či druhou zanedbávali, ale proto, abychom znali jejich význam a hodnotu.

Hospodaření a ostatní praktické činnosti patří do našeho života stejně, jako naše přebývání v Kristu. Ale jejich význam a hodnota jsou diametrálně odlišné. Toto odlišení je pro nás životně důležité. Budeme-li zanedbávat praktické věci, ztratíme se v nich a zkazí nám to dočasný a pomíjivý život. Budeme-li zanedbávat duchovní věci a nebudeme-li hledat Boží království a jeho spravedlnost na prvním místě, budeme ztraceni pro věčnost. Proto má Duch přednost před hmotou, před tělem. Vírou totiž přijímáme, že Duch, kterého do nás Bůh na počátku vdechl, se k němu na konec zase vrátí. Ale tělo, stejně tak, jako na počátku nebylo, nebude ani na konci. Tělo je pouhým a pouze do času oživlým prachem.

Ale uvažme jakou obrovskou cenu pro nás mají prachové částice v podobě našich blízkých a milovaných? Na otázku nelze číslem odpovědět. Zkusme společně s Abrahámem pomalu stoupat na Moriji a zeptejme se ho, co by dal za to, aby se mohl se synem vrátit k Sáře domů? Odpověď známe, protože známe hodnotu, aniž bychom ji museli vyjadřovat v číslech. Je víceméně jediné číslo, kterým lze vyjádřit hodnotu lidského života. Symbolicky je to číslo 6, číslo člověka, číslo nedokonalosti stojící oproti dokonalému číslu 7. Ale ptáme se na hodnotu, kterou musíme v něčem vyjádřit. Takže 6 čeho? Odpověď zní: 6 litrů. V každém člověku obíhá do 6-ti litrů krve. Dříve se lidé domnívali, že život je právě v krvi. To vlastně platí i dnes, protože tělo a jeho orgány musí být okysličovány a to právě zajišťuje krevní oběh. Takže na jedné straně víme, že lidský život má nesmírnou hodnotu a na straně druhé jej můžeme vyjádřit jednociferným číslem 6. Vidíme v tom pořád stejný princip. Čím více se budeme dívat na hmotu a na tělo, tím více budeme redukovat člověka na pouhý soubor číselných hodnot, které se vejdou na formát A4. Naopak čím více budeme hledět na druhého jako na bližního, na svého bratra či sestru, tím méně papíru nám bude stačit k tomu, abychom jej popsali a vyjádřili, co pro nás znamená.

A to se bavíme o lidech. O tělesném a hmotném. O oživlém prachu. Ale budeme-li se snažit podobnými příměry vyjádřit duchovní věci, končíme. Když mi bylo kolem 10-ti let, dostal jsem valentýnku. Vystřižené srdce z džín s textem: … když slova selhávají… Už dítě ví, že jsou věci, které se nedají slovy popsat nebo vyslovit. A to jsme opět v lidské rovině. Ale v duchovním světě mají věci jinou hodnotu a to o mnoho převyšující vše, co známe my. Uvažme např., jak by nám bylo, kdyby s naším dítětem, manželem, manželkou, přítelem nebo kýmkoliv jiným, na kom nám záleží, bylo zacházeno jako s Kristem na zemi? Možná by se leckdo z nás stal akčním hrdinou, který blízkého zachrání, a když už nezachrání, tak alespoň tvrdě odplatí. Vzpomeňme na Petra, ve kterém to vřelo, když přišli Ježíše zatknout. Ihned sáhl po meči a odneslo to ucho strážného. Je to přirozená lidská reakce. Ale v Písmu se dočítáme, že Bůh reaguje jinak. Tehdy mlčel. Stejně tak Jeho Syn. Nehádal se. Dostával rány od vojáků a nebránil se. Byl křivě osočován a nehájil se. Byl ponižován a nikdo se ho nezastal. A svůj pozemský život zakončil přibitý na kříži. Tak vypadá vykoupení člověka Bohem. K tomu není co dodat. Ne peníze, ne protislužba, ne odplata a pomsta. Pouze utrpení a smrt milovaného syna, aby jsme my, prach, mohli žít.

Nacházíme se v postním období, na jehož začátku se v katolické církvi uděluje znamení popelem, tzv. popelec. Toto znamení nás vede k pokání a zároveň nám připomíná právě tu skutečnost, že jsme pouhý prach a v prach se navrátíme. Před námi jsou velikonoce, které jsou každoroční připomínkou Kristovy smrti a Jeho vzkříšení. Rok co rok si připomínáme, že to byla vůle Boha Otce, aby Kristus takto trpěl a zemřel. Kristus své poslání přijal i když mu bylo stejně, jako by bylo každému z nás, když bychom šli na porážku. Vírou přijímáme, že tato cesta, ať je nám sebeméně pochopitelná, byla tou pravou cestou pro vykoupení celého lidstva z otroctví marného a pomíjivého života. Věříme, že Bůh Otec tak rozhodl a Jeho jediný milovaný Syn jej ve všem poslechl. A také věříme, že přijetím Božího vykoupení jsme s Bohem smířeni a prach neprach jsme Děti Boží. A čtený text jde dál a Pavel v něm uvádí, že již nežijeme ve tmě, ale Bůh Otec nás přenesl do světla Království svého Syna, do Božího Království.

Ty dva verše jsou zdůvodněním těch předchozích, ve kterých se píše, že poneseme ovoce všemožných dobrých skutků, porosteme v poznání Boha a že nás bude oživovat mocná síla Boží slávy. Dále také že budeme děkovat Otci, který nás uzpůsobil k tomu, abychom sdíleli úděl svatých ve světle. Právě Kristus a jeho vykoupení jsou tím pravým důvodem toho, proč se naše existence již nachází, nikoliv ve hmotné rovině, ale v té duchovní.

Osobně dávám přednost aktivním biblickým veršům, kde se hovoří o naší činnosti, kterou je zapotřebí konat nebo naopak které je zapotřebí se zdržet. Problém zdůrazňování veršů, které hovoří o tom kdo jsme a co máme v Kristu, jsem vždy viděl v tom, že mohou být výmluvou pro nekonání. Ale to je vždy problém výkladu a aplikace. Uvědomil jsem si, že všichni ti, co takové verše psali, nechtěli zdůraznit v prvé řadě nečinnost. Chtěli zdůraznit Duchovní a Boží věci. Boží podstatu a podstatu Jeho Království. My se pohybuje v čase a v prostoru. Ale Bůh tuto potřebu nemá. On o sobě neřekl, Jsem, který činím, ale jeho jméno zůstává na věky Jsem, který Jsem. A jestliže nás přenesl ze tmy do království svého Syna, pak tam podstata našeho bytí, náš Duch, stojí před Kristem a je svatý a bez poskvrny, jak se píše dále. Naše současné konaní, namáhání, úsilí, utrpení, city, rozum i vůle jsou zářením tohoto bytí v Kristově přítomnosti, aniž to vidíme, slyšíme nebo nějakým způsobem vnímáme.

Závěrem bych se s vámi chtěl podělit o jeden moment. Jak již mnozí víte, jednali jsme se vsetínským sborem Maják o přesun našeho společenství pod jejich křídla. Spolu s ostatními bratry staršími jsme nejprve v lednu jeli do Olomouce na vzdělávací sobotní dopoledne, abychom se s bratry z Majáku seznámili. 11. února jsme do Olomouce jeli řešit již konkrétní věci týkající přechodu našeho společenství pod Maják. V lednu i v únoru se jeden z bratrů starších vsetínského sboru opakovaně zeptal na to, jaká je naše vize. Víceméně v obou případech jsme ve svých odpovědích vyšli z prohlášení našeho společenství, které máme na webu. Říkal jsem si v duchu, proč se na to pořád ptá. Může si naše prohlášení přečíst. Chceme být prostě Kristovou místní jednotkou tady v Brně, růst a třeba v budoucnu založit další společenství. Je to snad málo? Jeho odpověď přišla záhy.

Řekl něco v tom duchu, že to co o nás sdělí svým lidem doma, bude, že v Brně se zakládá nové společenství, které bude hlásat Kristovu suverenitu. S bratry jsme chvíli mlčky seděli a nevěděli, co na to říct. Nějak nás to vytrhlo z těch praktických záležitostí, které před námi byly k řešení. V tuto chvíli mohu bratru pouze poděkovat za vsuvku, která nebyla vůbec reklamní. Ta jedna věta mi nedala spát a určila směr dnešního kázání. Kristova svrchovanost ve světě, v církvi a v našem životě je to první a poslední. Jestliže mluvíme o Božím Království, pak je jím právě Království Ježíše Krista. On je Králů Král a Pánů Pán. Poslední Otcova slova na hoře proměnění byla: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“. Otec tak symbolicky předává žezlo svému Synu. A Ježíš před svým nanebevstoupením učedníkům říká: „Byla mi dána veškerá moc na nebi i na zemi!“ Máme-li takové smýšlení, pak sebepodřadnější praktická činnost může být odleskem slávy Kristova Království. A naopak, smýšlí-li člověk jinak, nepřiblíží ho přemýšlení, mluvení ani konání sebelepších skutků k Božímu Království ani o píď.

Poselství dnešního dvouverší je na jedné straně zdůvodněním toho, proč máme činit dobré věci a být odleskem Boží Slávy v tomto světě. Na druhou stranu představují úvod k dalším veršům, jejichž obsah je tak nabitý, že bychom tady mohli sedět ještě týden nebo 14 dní. Ale kdo na to má čas? Musíme se také věnovat těm věcem praktickým a proto si ten text pouze přečteme, aby nás vyprovodil do dalších dní. Verše jsou o Kristově prvenství, o jeho svrchovanosti ve všem:

On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření. Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím: to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí. On je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství. Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm a skrze něj se sebou smířit vše. Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil tomu, co je na zemi i na nebi.

Amen.

Na závěr bych se s vámi chtěl rozloučit ještě několika verši z listu Koloským:
Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí. Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si navzájem. Tak jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Nadto vždy buďte oblečeni láskou, která je poutem dokonalosti. Ve vašich srdcích ať vládne Kristův pokoj – právě k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte vděční.

Nashledanou.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..