Čtení: Sk. 3,10-26 a 4,1-4 a pak 5,12-42
Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo. Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima. Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků. Mojžíš řekl: ‚Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.‘ A ‚každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu.‘ Také všichni ostatní proroci, kolik jich jen od Samuela bylo, přinášeli zvěst právě o těchto dnech. Vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi.‘ Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů.“
Když Petr a Jan ještě mluvili k lidu, přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a saduceji, rozhořčeni, že učí lid a hlásají, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých. Násilím se jich chopili a vsadili je na noc do vězení, neboť už byl večer. Ale mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc.
Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu. Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem. Také z ostatních míst v okolí Jeruzaléma se scházelo množství lidí; přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni. Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a poslali pro apoštoly do vězení. Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: „Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli.“ Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, nedovedli si vysvětlit, co se to mohlo stát. Tu přišel nějaký člověk a oznámil jim: „Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid.“ Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat. Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít. Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Dali mu za pravdu; zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.
Milí přátelé, sestry a bratři,
na první pohled by se mohlo zdát, že raná křesťanská církev v Jeruzalémě prožívala idylické časy. Takto jsme to mohli číst v 1. a 2. kapitole Skutků. Církev pověřená Kristem a vybavená mocí Ducha měla vyrazit na první velkou misijní cestu. Téměř okamžitě se však rozpoutala nebezpečná bouře, která hrozila, že ji smete.
Začala (prozatím neviditelně) již v okamžiku uzdravení chromého u chrámových vrat (Sk 3:4-9), pokračovala při druhém Petrově kázání (Sk 3:12-26) a naplno se projevila zatčením Petra a Jana (Sk 4:1-3). A pak pokračovala jiným způsobem a intenzitou, jak můžeme číst v dalších kapitolách (5 a 6). Mohli bychom to vyjádřit tak, že zatímco hlavní postavou 1. a 2. kapitoly Skutků byl Duch svatý, hlavní postavou následujících kapitol (3 až 6) je podle všeho satan. Je sice jmenován pouze jednou (Sk.5,3), ale jeho nenávistnou aktivitu lze vysledovat v celém příběhu.
Velmi tvrdou ďáblovou aktivitou bylo pronásledování formou fyzického násilí; satan se snažil zničit církev silou. Když se mu to nedařilo, uchýlil se k morálnímu úpadku a pokoušel se zamořit církev zevnitř prostřednictvím podvodu Ananiáše a Zafiry. Jeho třetí a nejnenápadnější taktikou pak bylo rozptýlení pozornosti tím, že se pokusil odvést pozornost apoštolů od jejich hlavních úkolů – modlitby a kázání. Pokud by byl uspěl a apoštolové by přestali kázat, nepoučená církev by byla vystavena nejrůznějším vlivům a formám falešného učení. Takové byly tři ďáblovy zbraně: pronásledování, úpadek a rozptýlení pozornosti. Stejné taktiky používá dodnes.
Ve Sk.4,1 se můžeme dočíst, že pronásledování apoštolů podnítili saduceové. Byla to vládnoucí třída bohatých aristokratů, kteří měli hned několik důvodů potírat apoštolské učení. Sami Mesiáše neočekávali, a proto je svědectví apoštolů o Ježíši popuzovalo. Odmítali nadpřirozeno, a proto byli „…rozhořčeni, že učí lid a hlásají, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých.“ (v.2). Navíc spolupracovali s Římany, a tak se obávali podvratného vlivu křesťanského hnutí a byli rozhodnuti zabránit jeho šíření. Apoštoly považovali zároveň za heretiky a agitátory. Petr a Jan byli tedy na jejich popud zatčeni, vsazeni do žaláře a následujícího rána byli předvedeni před Veleradu. Jejími členy byli v té době Annáš a Kaifáš, kteří sehráli významnou roli při Ježíšově soudním procesu a odsouzení. Bude se historie opakovat? Soudní výslech začal přímou otázkou adresovanou obžalovaným: „Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?“ Petr jim dal bez váhání jasnou odpověď: ve jménu Ježíše Krista, kterého jste vy ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Od uzdravení ochrnutého tak přešel ke spasení a prohlásil, že Ježíš je jediný Spasitel (v.12). Velerada přikázala Petrovi a Janovi, aby už „o tom jménu“ nekázali ani neučili (v.17). Apoštolové to odmítli s tím, že o tom co viděli a slyšeli, nemohou přestat mluvit.
Když byli s pohrůžkou propuštěni, vrátili se k ostatním učedníkům, popsali jim, co se stalo, a pak se začali společně modlit (vv. 24-30). Ta modlitba je mimořádná, odvážná, stejně jako jejich svědectví. Než vyslovili prosby, tak vyvýšili Boha, jako jediného Panovníka, vyznali svou víru, když řekli, že je Bohem stvoření, zjevení a dějin. Teprve když se v myšlenkách plně soustředili na Boha, připomněli si kým je, pokořili se před ním, byli připraveni přinášet Bohu své prosby. Neprosili však o své bezpečí, ale o to, aby mohli kázat evangelium „s odvahou a odhodlaně“ a aby Bůh potvrzoval své Slovo divy a zázraky.
A Bůh skutečně žehnal, dával apoštolům odvahu ke službě a potvrzoval jejich slova divy a zázračnými uzdraveními (Sk 5:12 násl.). Velerada v čele s veleknězem a také saduceové ze závisti a hněvu z předcházejícího neúspěchu podnikly další kroky proti apoštolům. Zatkli většinu z nich (možná všechny) a vsadili je do veřejné věznice. V noci je však vysvobodil anděl a řekl jim, aby kázali v chrámových nádvořích – tak jako doposud. A oni poslechli a hlásali Krista, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých a vyvýšil. Členy Velerady to natolik popudilo, že se rozhodli apoštoly zabít. Avšak na radu Gamaliele nechali apoštoly žít, „jen“ je zbičovali a znovu jim přikázali nemluvit o Ježíšově jménu, či v Ježíšově jménu a propustili je. Reakce apoštolů si zaslouží náš obdiv. Se zkrvavenými zády opustili Synedrium „s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho (Ježíšovo) jméno“ (v.41).
Dnešní texty ke čtení byly poněkud delší. Bylo to ale potřebné k tomu, abychom si popsali dvě vlny pronásledování (fyzického násilí), které se rozhořelo proti prvotní církvi. Během první vlny vydala Velerada zákaz a varování, což apoštoly motivovalo k modlitbám za smělost k dalšímu kázání. Během druhé vlny Velerada zákaz zopakovala a nechala apoštoly zbičovat. To je vedlo k tomu, aby chválili Boha, že měli tu čest snášet pohrdání a protivenství pro Krista.
Ďábel se ani dnes nevzdává a používá podobné metody, kdy se snaží zničit církev silou. Nemusíme se ale obávat, že by církev nepřežila. Naopak, ze zkušenosti i z historie víme, že právě v dobách pronásledování církev rostla.
Přeji pěknou neděli.
Pepa Horský, váš kazatel