Čtení: Sk 2
„Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“ Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.‘ Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. David o něm praví: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.‘ Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti, a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. David nevstoupil na nebe, ale sám říká: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“
Milé sestry a bratři, přátelé,
je třetí prázdninová neděle. Od konce června do dneška jsem byl na třech svatbách. Na dvou jako „novopečený“ oddávající a jedna byla v režii naší stanice, takže i tady jsem byl „u toho“. A ještě jedna svatba nás ve stanici čeká – začátkem srpna. To je, v tak krátkém čase, poměrně značný počet. A možná i z toho důvodu mně vytanula na mysli otázka smlouvy, či slibu. Teď ale nemám na mysli smlouvu manželskou, či slib manželů při svatební bohoslužbě.
Posunul jsem význam této smlouvu dál podle Ef.5.32. Vztahuji vztah muže a ženy na Krista a církev, říká ap. Pavel. A právě církev je středem Božího záměru, myšleno církev obecná. Kristus jistě zemřel jmenovitě za každého člověka, aby ho spasil, i za mě, ale křesťan bez církve, je jakási bizarní anomálie, kterou Nový zákon nezná. Církev je tedy středem Božího záměru. Bůh tento záměr pojal už v dávné minulosti, na počátku. V průběhu dějin ho postupně naplňoval a naplňuje a ve věčné budoucnosti dosáhne jeho plán dokonalosti. Božím záměrem je povolat k sobě svůj lid, vybudovat svoji církev, nejen spasit izolované jednotlivce. Naši otcové by řekli, že Bůh chce mít „armádu“ svých učedníků. A armáda, jak známo podléhá velení a vedení…
My máme za to, že první církev vznikla o Letnicích, tak nám to bylo říkáno. Ale kdy vznikla církev? Při letnicích, v okamžiku seslání Ducha Svatého? (Sk.2:1-13), nebo při Petrově kázání (Sk. 2:14-36), nebo ve chvíli kdy se posluchači ptali Petra, co mají dělat, (Sk.2:37-45), nebo až když se každý den scházeli v jeruzalémském chrámu, či ve skupinách po domech? (Sk. 2:46-47). Nevíme. Víme jen, že na závěr druhé kapitoly je psáno, že církev, již založená a ustanovená, rostla. Myslím, že první vnější znaky církve bychom našli už u Abrahama… Domnívám se, že toto v tuto chvíli není až tak podstatné. Důležité je, že církev už po tisíciletí existuje.
Podstatnější je – co s ní? Proč bychom měli akceptovat církev, vstupovat do církve, dokonce proč bychom jí měli být oddáni? Protože je jí na prvním místě oddán Bůh. Protože tak jako ve SZ době uzavíral Bůh s Izraelem smlouvy, které potvrzovaly jeho vztah ke svému lidu, tak v době NZ rozšířil tento vztah na všechny lidi, díky oběti Ježíše Krista. Jako křesťané, jsme součástí této smlouvy, patříme do církve. (viz Jan 17. Ježíšova velekněžská modlitba za všechny věřící, všech národů a generací).
Jsme-li takto spojeni s církví, uvědomujeme si, že církev potřebuje obnovu. (Viz Zj.2. a 3. Dopisy sedmi sborům. Každý byl jiný, ale také každý potřeboval v určité oblasti obnovit). Obnovu potřebuje nejen dnešní církev. Míváme často sklon si první církev idealizovat. Vidíme ji často růžovými brýlemi, jako by byla bez chyby a někdy nám unikají rozepře, pokrytectví, nemorálnost a hereze, které sužovaly církev tehdy stejně jako dnes. Avšak jedna věc je jistá. Prvotní církev navzdory všem selháním byla hluboce prostoupena Duchem Svatým. Byla to živá církev, která svědčila a získávala učedníky a Pán přidával těch, kteří byli spaseni.
Nabízí se otázka: Jak tedy vypadala první církev? Na čem stála, jaké podávala důkazy o existenci moci Boží, moci Ducha Svatého. Klíčem k odpovědi je verš 42 a pak 47. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Přeloženo do dnešních slov: studovali Písmo, budovali společenství, uctívali Boha, evangelizovali.
Jak vidno tyto rysy živé církve souzní s prohlášením stanice. Jen je uvádět v život. Zkusím o tom povědět v příštích prázdninových pozdravech.
Přeji pěknou neděli.
Pepa Horský
váš kazatel.