V neděli 10. 5. 2015 měl kázání Milan Kramoliš. Mluvil o tom, že nás i v duchovním v životě neustále pronásleduje otázka – Kdy už tam budeme. Prožíváme jistý mezičas a je třeba, abychom se v něm učili chodit a obstát, i když je to mnohdy velice náročné a k tomu nám může pomoci modlitba.
Na nahrávce kázání jsou také čtené texty z Písma, které s kázáním blízce souvisejí. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
ČTENÍ
Marek 4:35-41
Toho dne, když nastal večer, jim říká: “Přeplavme se na druhou stranu.” Opustili zástup a vzali ho v té lodi, v níž byl; byly s ním také jiné lodě. Tu nastala veliká větrná bouře a vlny se přelévaly do lodě, takže se loď již naplňovala. A on spal na zádi na podušce. Vzbudili ho a řekli mu: “Učiteli, nezajímá tě, že hyneme?” Probudil se, pohrozil větru a řekl moři: “Mlč, buď zticha!” A vítr přestal a nastal úplný klid. Řekl jim: “Proč jste [tak] ustrašení? Ještě nemáte víru?” Padla na ně veliká bázeň a říkali jeden druhému: “Kdo to tedy je, že ho poslouchají i vítr i moře?”
4.Mojžíšova 14:1-36
Celá pospolitost pozvedla a vydávala svůj hlas. Lid oné noci plakal. Všichni synové Izraele reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. Celá pospolitost jim říkala: Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi anebo kéž bychom zemřeli v této pustině! Proč nás Hospodin přivedl do této země, abychom padli mečem? Naše ženy a malé děti se stanou kořistí. Nebylo by pro nás lepší vrátit se do Egypta? A říkali jeden druhému: Ustanovme si vůdce a vraťme se do Egypta. Mojžíš a Áron padli na tvář před celým shromážděním pospolitosti synů Izraele. Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, z těch kteří prozkoumali zemi, roztrhli svá roucha a říkali celé pospolitosti synů Izraele: Země, kterou jsme prošli, abychom ji prozkoumali, je převelice dobrá země. Jestliže v nás Hospodin najde zalíbení, přivede nás do této země a dá nám ji — zemi, která oplývá mlékem a medem. Jenom se nebouřete proti Hospodinu! A lidu té země se nebojte, vždyť jsou pro nás jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, ale s námi je Hospodin, nebojte se jich! Když celá pospolitost říkala, že na ně budou házet kamení, všem synům Izraele se u stanu setkávání ukázala Hospodinova sláva. Hospodin řekl Mojžíšovi: Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebudou věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed nich učinil? Pobiji je morem a vyvlastním je, z tebe však udělám větší a mocnější národ, nežli jsou oni. Mojžíš nato řekl Hospodinu: Když se o tom doslechnou Egypťané, z jejichž středu jsi svou silou vyvedl tento lid, řeknou to obyvatelům této země. Slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, ses ukazoval tváří v tvář, že tvůj oblak stál nad nimi a že v oblakovém sloupu jsi před nimi chodil ve dne a v ohnivém sloupu v noci. Když usmrtíš tento lid do jednoho muže, národy, které slyšely zprávu o tobě, řeknou: Protože Hospodin nebyl schopen přivést tento lid do země, kterou jim odpřisáhl, pobil je v pustině. Ať se nyní, prosím, ukáže, že je veliká Panovníkova síla, tak jak jsi řekl: Hospodin je pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství, odpouští vinu a přestoupení. Jistě však nenechá viníka bez trestu, ale navštěvuje s trestem vinu otců na synech, na třetí i čtvrté generaci. Odpusť, prosím, vinu tohoto lidu podle svého velkého milosrdenství, tak jako jsi odpouštěl tomuto lidu od Egypta až doposud. Hospodin řekl: Na tvé slovo odpouštím. Avšak jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, která jsem činil v Egyptě a v pustině, a pokoušeli mě takto desetkrát a neuposlechli mě, neuvidí zemi, kterou jsem odpřisáhl jejich otcům; žádný, kdo mnou pohrdal, ji neuvidí. Avšak svého otroka Káleba, protože smýšlel jinak a šel za mnou naplno, toho přivedu do země, do níž vešel, a jeho potomstvo si ji podrobí. V údolí sídlí Amálekovci a Kenaanci. Zítra se obraťte a vyrazte do pustiny směrem k Rákosovému moři. Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: Jak dlouho se mám zabývat s touto zlou pospolitostí, která proti mně reptá? Slyšel jsem reptání synů Izraele, kterým proti mně reptali. Řekni jim: Jakože jsem živ, je Hospodinův výrok, naložím s vámi tak, jak jste mě prosili. V této pustině padnou vaše mrtvoly, všichni vaši spočítaní v celém počtu od dvacetiletých výše, kteří reptali proti mně. Nevejdete do země, o níž jsem pozvednutím ruky přísahal, že v ní budete přebývat — jenom Káleb, syn Jefunův, a Jozue, syn Núnův. Vaše malé děti, o nichž jste řekli, že se stanou kořistí, ty tam přivedu a poznají zemi, kterou jste vy pohrdli. Vaše mrtvoly padnou v této pustině a vaši synové budou pastýři v pustině po čtyřicet let a ponesou vaše smilstvo, dokud v pustině nepadnou všechny vaše mrtvoly. Podle počtu dnů, v nichž jste prozkoumali zemi, čtyřicet dnů, za každý den jeden rok po čtyřicet let ponesete své viny a poznáte mou nelibost. Já Hospodin jsem promluvil: Takto naložím s celou touto zlou pospolitostí těch, kteří se proti mně smluvili: Zahynou v této pustině, tady zemřou. Ti muži, které Mojžíš poslal prozkoumat zemi, kteří se vrátili a podnítili celou pospolitost k reptání proti němu tím, že pomluvili tu zemi.
KÁZÁNÍ
Dobré dopoledne bratři a sestry,
nevím, jak jsou na tom Vaše děti a nevím, jak jste na tom byli Vy, když jste dětmi byli, ale jedna z nejneoblíbenějších frází (otázek), které mám, ale které děti mají tendenci velice často používat, je: “Kdy už tam budeme?”. My jsme byli teď na dva dny v Praze, a když jsme v pátek před sedmou vlakem vyjížděli, tak jsem si pro sebe říkal, kam až to vydrží bez ptaní? Vydrželi do České Třebové. Pak už pokračovaly až do Prahy.Kdy už tam budeme?
I dnes bych rád pokračoval ve své sérii o modlitbě. Minule jsem mluvil o přímluvné modlitbě v kontextu vytrvalosti a jisté neodbytnosti na základě příběhů Abrahama a jeho přímluvy za Sodomu a Gomoru a příběhu vdovy a zlého soudce, kterého ta vdova otravovala tak dlouho, až jí pomohl, aby náhodou nebyl fyzicky napaden. Na závěr jsem řekl: “Pokud ale vytrváme a nenecháme se zlomit, tak uvidíme, že Bůh opravdu není stejný jako ten soudce. Boží ochota pomoci je mnohem, mnohem intenzivnější. Neboj se, malé stádečko, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. A tak se nebojme a vytrvejme v modlitbách. Témat k nim je kolem nás neustále více než dost.“
Myslím si a nejsem sám, že by stálo za to, abych to více rozvedl. Mám na mysli tu výzvu, abychom se nenechali zlomit. Neměl bych to nechat ležet jen jako prázdnou frázi, ale více promluvit o tom, co může být tím faktorem, který by nás zlomit mohl. Co může stát za tím, že se modlit třeba přestaneme a nebo nám to prostě půjde jen hůř. Jaké se mohou vyskytnout v našem modlitebním životě překážky? Dá se jich najít myslím mnoho. A jelikož je zde můj čas omezen jen na necelou hodinku, tak jsem se rozhodl, že dnes budu mluvit ne nějak obecně, ale chci se s Vámi podělit o jednu konkrétní překážku, která se v poslední době pro mě osobně stala tou nejpalčivější v mém modlitebním životě a tak, jak už to je u mne v poslední době tradiční, bude mé kázání propojené i s mým osobním svědectvím o tom, s čím momentálně nejvíce zápasím.
Musím se přiznat, že to není zápas jednoduchý, ale na druhou stranu se nejedná o nějaké vypjaté duchovní útoky a tlaky, které by byly na první pohled jasně viditelné. Není to ani nějaká duchovní pýcha ze skvělých modlitebních výsledků. A ani se nejedná o nějaký super pocit duchovních výšin.
Já jsem si to nazval jako problém mezičasu.
Před kázáním jsme četli dva biblické příběhy. Jeden ze Starého a druhý z Nového zákona. Oba jsou velmi dobře známé. Aspoň si to myslím. Ale je možné je nějak propojit? Třeba i s tou otázkou „Kdy už tam budeme?“ Odpověď je nasnadě. Ano, jde to propojit skrze můj mezičasový problém. A mojí modlitbou a nadějí je, že se ty příběhy propojí i nám všem a budeme moct v nich najít užitek pro náš osobní modlitební život – a nejen pro něj.
Starozákonní příběh, který jsme četli, nebo spíš jeho první část, nás uvádí do chvíle, kdy se Izraelci poté, co prošli přes Rudé Moře, co dostali desatero přikázání pod horou Sinaj, co si zbudovali stánek úmluvy, co každý den dostávali z nebe manu a křepelky, co jim ohnivý a nebo kouřový sloup udával směr a tempo pochodu, dostali konečně před brány zaslíbené země. Vyslali tam dvanáct zvědů, kteří se po 40ti dnech vrátili s rozličnými informacemi. Dva z nich Jozue a Káleb lid povzbuzovali, aby se nebáli a vydali se zemi obsadit. Zbylých deset zvědů lid zrazovali a mluvili o všech možných nebezpečích, které je v zaslíbené zemi čekají. Výsledkem toho všeho byla situace z našeho textu – lid se dal do křiku a naříkal celou noc. Všichni reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. Vyčítali jim, že je dovedli až tak daleko, protože dozajista umřou mečem. Bylo by pro ně přece lepší, pokud by umřeli v Egyptě a nebo na poušti.
Hospodin je na základě tohoto remcání chce znovu zničit, ale na přímluvu Mojžíše, kterému Bůh opět nabízel, že z něj udělá národ, tak neučiní.
Ať se nyní, prosím, ukáže, že je veliká Panovníkova síla, tak jak jsi řekl: Hospodin je pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství, odpouští vinu a přestoupení. Jistě však nenechá viníka bez trestu, ale navštěvuje s trestem vinu otců na synech, na třetí i čtvrté generaci. Odpusť, prosím, vinu tohoto lidu podle svého velkého milosrdenství, tak jako jsi odpouštěl tomuto lidu od Egypta až doposud. Hospodin řekl: Na tvé slovo odpouštím. Avšak jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, která jsem činil v Egyptě a v pustině, a pokoušeli mě takto desetkrát a neuposlechli mě, neuvidí zemi, kterou jsem odpřisáhl jejich otcům; žádný, kdo mnou pohrdal, ji neuvidí. (Numeri 14:17-23 CSP)
Trestem tedy bude to, že za každý den, který strávili zvědové v zaslíbené zemi, budou nuceni Izraelci putovat jeden rok na poušti do té doby, než všichni remcalové zemřou. Pak budou moci jejich děti, o které měli tak velké strach, vejít společně s Kálebem a Jozuem do zaslíbené země.
Myslím si, že tento příběh (alespoň pro mne) je neskutečnou ukázkou toho, jak krátká je lidská paměť, jak velký a nesmyslný může být lidský strach. Prostě neskutečná ukázka toho, co s lidmi může udělat špatně pojatý “mezičas“.
Novozákonní příběh nás přivádí na pobřeží Galilejského jezera. Ježíš k zástupům promluvil v podobenstvích. Zástupu, který se na břehu jezera sešel řekl podobenství o Rozsévači a pak i několik kratších podobenství o božím Království, které připodobnil třeba k lampě, nebo k hořčičnému zrnu. Večer se pak spolu s učedníky vydávají na lodi na druhý břeh jezera. Pluje s nimi i vícero lidí v různých dalších lodích. Ježíš je asi hodně unaven a tak i přes velkou bouři, která se v tu dobu nad jezerem strhla, v klidu spí až do té doby, než ho učedníci v panické hrůze probudí. Je zvláštní, že se tak moc bojí, že ho potřebují probudit. Vždyť mnozí z nich jsou zkušení a protřelí rybáři, kteří jezero zají jako svoje boty, protože na něm rybařili jistě od svého mládí. Jenže i zde zaúřaduje mezičas, které je potvora, a někdy naše schopnosti a zkušenosti mohou během několika chvil zmizet jako pára nad hrncem, když jsme vystaveni krizové a nebo nenadálé situaci.
Kdy už tam budeme?
Jak Izraelci, tak i učedníci si tuto otázku určitě po cestě mohli klást a svým způsobem bychom je měli i chápat… Možná to říkali jinak – Kdy už dorazíme do zaslíbené země? Kdy už budeme na druhém břehu?
Otázka je to jistě relevantní, ale mnohdy nám může způsobit problémy, pokud se zaměříme pouze na ni. Pokud zapomeneme na vše ostatní a jediné, co nás bude zajímat bude náš cíl. Problém mezičasu je v tom, že vlastně úplně nevíme, jak dlouho bude trvat než se dostaneme do naší finální destinace. Ta skvělá světlá budoucnost je stále před námi, ale zdá se nám být tak trochu nedosažitelná. Může se nám tak velice lehce a brzy stát, že se začneme frustrovat z toho, že tam ještě nejsme a tak začneme hledat důvody tohoto selhání. Začneme obviňovat Boha jako Izraelci a nebo učedníci z nezájmu a nebo z toho, že to vymyslel špatně. Zaslíbená země je tak blízko, ale ty poslední překážky, které jsou před námi, než tam vejdeme, jsou nepřekonatelné, to nezvládneme, proč jsme se sem nechali vůbec dovést, raději jsme měli zemřít v Egyptě u plných hrnců? Ty břehy jezera se nám snad vzdalují a ty vlny jsou čím dál větší, přežijeme to vůbec, Ježíši, jak to, že si můžeš dovolit spát, když je nám tu tak těžko, copak Tě vůbec nezajímáme, copak jsme Ti lhostejní?
Musím se přiznat k tomu, že jsem se v poslední době ptal docela podobně – Kdy už dostanu pořádnou zakázku? Kdy už mi konečně zaplatí? Kdy už nás konečně bude ve stanici víc? Kdy už nebudeme pořád něco řešit? Tyto a další podobné otázky se mi v poslední době honily v hlavě čím dál víc. A čím jich bylo více, tím jsem se méně modlil. Snažil jsme se svoje “problémy” nějak vyřešit, ale úplně se mi začal vytrácet duchovní rozměr. Narazil jsem zatím asi na svoji největší překážku v mém dosavadním duchovním životě, která mne ve vztahu k modlitbám opravdu docela lámala. Na stejnou překážku, která znemožnila učedníkům se uklidnit a začít se chovat “profesionálně” a loď v klidu dovést ke břehu. Překážku, které zabránila Izraelcům vidět zaslíbenou zemi takovou, jakou jim realisticky popsali Jozue a Káleb. Překážku, která mi zkreslovala pohled na Boha a můj osobní život.
Překážkou se mi stal příliš velký strach o mne samotného. Příliš velká soustředěnost na moje problémy a moje starosti. Toto všechno mi zakrylo pohled na Hospodina, toto všechno ochromilo moji důvěru v to, že Bůh je se mnou a je schopen a ochoten mi pomoct, když se láme můj život. Když jsem si chystal toto kázání, tak jsem narazil na jedno kázání o vytrvalé modlitbě od Johna Pipera. Ten svoje kázání měl postavevé na dvou úsecích z Písma – Římanům 12:9-12 a Ef 1:15-23. Já s dovolením oba texty přečtu…
Římanům 12:9-12
9 Láska ať je bez přetvářky. Mějte odpor ke zlu, tíhněte k dobru. 10 Milujte se navzájem bratrskou láskou, projevujte si navzájem uctivost. 11 V pilnosti buďte vytrvalí, ve službě Pánu horliví, 12 v naději radostní, v soužení trpěliví, v modlitbě vytrvalí.
Efezským 1:15-23
15 Proto také od chvíle, kdy jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a o vaší lásce ke všem svatým, 16 nepřestávám za vás děkovat, kdykoli se o vás zmíním ve svých modlitbách. 17 Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. 18 Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými 19 a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. 20 Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím. 22 Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“ a jako hlavu všeho jej dal církvi, 23 která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech.
Když jsem si tyto verše několikrát přečetl, tak mi došlo, proč jsme se nechal v poslední době vykolejit. Moje modlitby nebyly vytrvalé, protože jsem ve svém soužení ztratil trpělivost a navíc k tomu jsem si zapomněl připomínat to, co pro mne Bůh udělal – z mých modliteb se totiž pomalu vytratila vděčnost a mnohdy zůstalo jen u vyslovování frází vděčnosti, když jsem se večer s dětmi modlil před spaním. Alespoň něco, ale na frustraci z mezičasu mi to nepomohlo. Tyto novozákonní oddíly, které napsal apoštol Pavel, mi ale v souvislosti s oběma zmíněnými příběhy utvořily ucelený obrázek toho, jak bych se mohl ze své skepse a nezájmu o modlitbu dostat ven.
Musím si nejdřív uvědomit to, že jsem na cestě a jsem v mezičase. Opustil jsem svůj starý život a vydal jsem se vstříc tomu novému, ale ještě nejsem v cíli a asi ani dlouho nebudu. Ale nemusí mě to frustrovat. Protože mám možnost si připomínat k jaké naději mě Bůh povolal a jak slavné je bohatstvé jeho dědictví a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči mě věřícímu. a to mne momentálně vede k opravdové radosti a nové touze se více modlit a více být s Bohem – dát mu větší prostor v osobním životě.
Dnes jsme mluvili o jedné překážce, která může zlomit náš modlitební a nejen modlitební život. Je jím mezičas. Mezičas strachu a obav o to, kdy už konečně budeme v cíli. Pokud nechceme, aby nás mezičas vykolejil, abychom si připadali ztraceně, aby naše víra upadala, tak si musíme v jeho průběhu připomínat to, jaký je Bůh a co pro nás udělal – nejen z Biblických textů, ale také z osobního života – vracejme se ke chvílím, kdy víme, že Bůh jasně jednal, připomínejme si, že nejsme sami. Možná to zní jako levná fráze a klišé, ale je to tak.
Jedním z nejdůležitějších úkolů, které od Hospodina Izraelci dostali bylo, aby svým potomkům připomínali pomocí různých svátků a symbolů to, co pro ně Bůh vykonal za veliké věci. Boží dobré skutky se tak pro ně měly stát jasnou součástí jejich života, jejich identity. Měli vědět a připomínat si to, komu vděčí za svoji existenci za svoji svobodu. Měli si to připomínat často, protože jak jsme viděli na situaci z jejich putování a jak můžeme číst na mnoha dalších místech Bible, tak jejich paměť byla opravdu velice krátká.
A co my jako společenství Na Cestě, jak jsme na tom s “mezičasem“. Netrpíme ztrátou paměti? Netrpíme strachem a frustrací z toho, že ještě nejsme v cíli? Že ještě nevypadáme podle představ, které jsme měli na začátku našeho rozhodnutí se vydat na cestu a založit další společenství tady v Brně? 5. května v úterý to byly přesně dva roky, kdy jsme zde měli naši první bohoslužbu. Čas běží neskutečně rychle a mě to připadá jako věčnost. Za tu dobu jsme toho prožili na tak malé společenství opravdu hodně. A stále toho máme jak pevně věřím mnoho před sebou. A tak nám všem přeju, abychom se tím “mezičasem“ nenechali zvyklat, aby nás v našem zápase strach a možné obavy z minutí se cílem nevyfrustrovali natolik, že bychom ztratili radostnou naději, trpělivost v souženích a vytrvalost v modlitbách.
Amen