V neděli 8. 2. 2015 měl kázání Milan Kramoliš. Pokračoval ve své sérii, kde hlavní roli hraje modlitba. Modlitba, která je vytrvalá a odvážná – na příkladu přímluvy Abrahama za Sodomu a vytrvalosti vdovy.
Na nahrávce kázání jsou také čtené texty z Písma, které s kázáním blízce souvisejí. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
Pak se odtamtud muži zvedli a pohlédli směrem k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je vyprovodil. A Hospodin řekl: Cožpak budu před Abrahamem tajit, co chci udělat? Abraham se jistě stane velikým a mocným národem a budou v něm požehnány všechny národy země. Neboť jsem se s ním sblížil, takže přikáže svým synům a svému domu po sobě, aby zachovávali Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo, aby Hospodin Abrahamovi naplnil to, co o něm řekl. I řekl Hospodin: Křik proti Sodomě a Gomoře je tak velký a jejich hřích tak přetěžký, že musím sestoupit a podívat se, zdali jednají zcela podle toho křiku, který se ke mně donesl. A jestli ne, zjistím to. Muži se odtamtud obrátili a šli k Sodomě, ale Abraham ještě stál před Hospodinem.
Abraham přistoupil a řekl: Cožpak s ničemou vyhladíš i spravedlivého? Možná je uprostřed toho města padesát spravedlivých. Cožpak ho přece vyhladíš a neodpustíš tomu místu kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou uprostřed něho? Ať je to od tebe vzdáleno, abys učinil takovou věc, že bys usmrtil spravedlivého s ničemou, takže by na tom spravedlivý byl tak jako ničema. Ať je to od tebe vzdáleno! Cožpak soudce celé země nebude jednat podle práva?
Hospodin odpověděl: Jestliže najdu v Sodomě uprostřed města padesát spravedlivých, odpustím kvůli nim celému tomu místu.
Abraham pokračoval a řekl: Hle, dovolím si mluvit k Panovníkovi, ačkoliv jsem prach a popel. Možná, že do padesáti spravedlivých bude chybět pět. Zničíš pro těch pět celé město?
Odpověděl: Nezničím, najdu-li tam čtyřicet pět.
Ještě dále k němu mluvil slovy: Možná se jich tam najde čtyřicet.
Odpověděl: Pro těch čtyřicet to neučiním.
Pak řekl: Ať se Panovník nerozzlobí, že ještě mluvím. Možná se jich tam najde třicet.
Odpověděl: Neučiním to, najdu-li tam třicet.
Nato řekl: Hle, dovolím si mluvit k Panovníkovi. Možná se jich tam najde dvacet.
Odpověděl: Nezničím je kvůli těm dvaceti.
Potom řekl: Ať se Panovník nerozhněvá, když promluvím ještě jednou. Možná se jich tam najde deset.
Odpověděl: Nezničím je kvůli těm deseti.
Když dokončil rozhovor s Abrahamem, Hospodin odešel; a Abraham se vrátil do svého domova. (Genesis 18:16-33 CSP)
Vdova a soudce
Vyprávěl jim [také] podobenství, aby viděli, jak je třeba stále se modlit a neochabovat. Říkal: “V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z člověka si nic nedělal. V tom městě byla vdova, která k němu chodila a říkala: „Zastaň se mě proti mému odpůrci.“ Ale on dlouho nechtěl. Potom si však řekl: „I když se Boha nebojím a z člověka si nic nedělám, zastanu se té vdovy, protože mi působí mnohou nesnáz, aby mě nakonec nepřišla zpolíčkovat.“” Pán řekl: “Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet? Pravím vám, že se jich rychle zastane. Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?” (Lukáš 18:1-8 CSP)
KÁZÁNÍ
Dobré dopoledne,
Evangelický farář si občas vyrazí se svým katolickým kolegou na loďku rybařit. Jednou se k nim přidal kazatel Církve bratrské. Když evangelíkovi došli červi, sepjal ruce k tiché modlitbě a vydal se po vodě ke břehu. Kazatel CB, který s nimi byl poprvé, se tomu nemálo podivil. Za chvíli došli červi i katolickému faráři. Poklekl, tiše se pomodlil a šel po vodě ke břehu. Pak došli červi cébéčkáři. Pomyslil si: Co dokážou ti dva, to dokážu také. Pomodlil se, vystoupil z loďky, voda vysoko vystříkla a cebéčkář zmizel pod hladinou. Na to řekne katolík evangelíkovi: “Tys mu neřekl, kde jsou ty kameny?” Evangelík se překvapeně zeptá: “Jaké kameny?“
Jak už je vidět z předchozího vtipu, tak se dnes opět vrátíme k modlitbě. Minule jsme mluvili o tom, že se máme učit modlit za na první pohled nemožné věci. Pokračovali jsme tím, že je třeba, abychom se modlili za naši jednotu a uzavřeli jsme exkurzí do života v koncentračním táboře Ravensbrück, kde jsme si připomněli důležitost děkovných modliteb bez ohledu na okolnosti.
Snažím se tyto principy ve svých modlitbách uplatňovat, ale v poslední době bojuji hlavně s tím, abych, když už se za něco nebo někoho konkrétního modlím, vytrval. A tak jsem v Bibli pátral po příkladech vytrvalých (možná až neodbytných) modliteb a přímluv, které by mohly inspirovat a povzbudit nejen mě, ale nás všechny. Protože s vytrvalostí v modlitbách bojujeme asi všichni. V poslední době totiž bylo možná více podnětů k přímluvným modlitbám a já jsem si uvědomil, že často na modlitby zapomínám, nebo se mi ani moc modlit nechce a nebo starosti všedního dne odvedou moji pozornost někam úplně jinam. Našel jsem dva příběhy a objevil jsem v nich nejen povzbuzení, ale i další souvislosti, kterých jsem si dříve nevšiml a rád bych se s Vámi o ně podělil.
Abraham, Bůh a Sodoma, Gomora
První z příběhů, na které se dnes zaměříme, jsme nakousli v dnešním prvním čtení. Je to příběh Abrahama a jeho přímluvy za Sodomu s Gomorou, který všichni dobře známe. Já se k němu chci vrátit, protože nás může inspirovat v tom duchu, že nic nemusí být předem ztraceno ať už to vypadá jakkoliv zle. Abraham se poté, co mu jeden ze tří návštěvníků sdělí, že do roka bude mít se Sárou syna, dozvídá, že Bůh plánuje zničit Sodomu a Gomoru kvůli jejich hříchům, které k němu přímo křičí. Abraham si je vědom toho, že v Sodomě bydlí jeho synovec Lot se svou ženou a svými dcerami. Začne tedy s Bohem o jeho rozhodnutí mluvit a tak trochu Boha přemlouvat, aby si svoje rozhodnutí ještě rozmyslel. Navenek se tato rozmluva může jevit jako téměř obchodní dohadování, tolik Abrahamovi a vůbec středomořské kultuře tak blízké.
Když se ale podíváme tomuto rozhovoru hlouběji pod povrch, zjistíme, že to vůbec není o nějakém obchodu mezi Abrahamem a Bohem. Není to ani žadonění. V jádru rozhovoru se totiž jedná v konečném důsledku o proměnu a posílení Abrahamovy důvěry v Boha. Bůh své rozhodnutí zničit Sodomu a Gomoru na základě rozhovoru s Abrahamem nezměnil. Na základě zjištěných skutečností na místě samém se ujistil, že je správné a ve městě se nenachází ani potřebný počet deseti spravedlivých a Sodomu nakonec zničil. Abraham ale mohl vidět to, že Bůh je ochoten kvůli těm deseti spravedlivým, pokud by se v Sodomě nacházeli, celé město ušetřit a lidem tam odpustit.
Abraham věděl, že Bůh je spravedlivý, ale nejspíš mohl pochybovat nad jeho milosrdenstvím. Bůh mu v průběhu rozhovoru ukázal, že milosrdný je. Navíc Bůh šel ještě dál, než byla jeho “dohoda” s Abrahamem. Ze Sodomy se rozhodl vysvobodit Abrahamova synovce Lota s jeho rodinou. Opravdu tak nenechal spolu se zlými zahynout spravedlivého. Přesně tak, jak o tom mluvil s Abrahamem.
Vysvobození ze Sodomy nemělo úplně šťastný konec pro Lotovu rodinu – jeho žena se proměnila v solný sloup, když se na útěku otočila a pohlédla zpět na jejich město. Lotovy dcery ho opily a pak se s ním i vyspaly a díky tomu se každé z nich narodil syn – starší Moáb a mladší Benamí. Ti se stali otci národů – Moábců a Amonitů. Tyto dva národy se pak v budoucnosti staly největšími nepřáteli Izraelců. Nicméně Bůh právě kvůli rodinné příbuznosti zakázal Mojžíši, aby je zničil a bral jim zem, když Izraelci putovali do zaslíbené země.
A pokud půjdeme ještě kousek dál a vzpomeneme si na Zdeňkovo kázání o Rút, tak se nám opět o něco více odkryje Boží milosrdenství, které se jako červená nit vine Biblí. Přes všechen hřích a mnohá hloupá rozhodnutí, kterých se v obou rodinách (Abrahamově i Lotově) objevilo opravdu hodně, se právě u Rút a Boáze osudy obou rodin opět spojují. Mezi potomky těchto dvou lidí najdeme jedny z nejslavnějších postav dějin Izraele – krále Davida, krále Šalomouna a nakonec i Krále králů – Pána Ježíše.
Rozmluva s Bohem posílila podle mého názoru Abrahamovu důvěru nejen v Boží spravedlnost, ale i v jeho milosrdenství. A tato vyváženost je důležitá. Když se podíváme na celý příběh i s jeho následnými souvislostmi můžeme i my být v důvěře v Boží spravedlnost a milosrdenství posíleni. Když se za někoho a nebo něco budeme modlit, tak se tímto příběhem povzbuzujme a důvěřujme Bohu, že ví, co dělá, i když se nám to na první pohled úplně nezdá a i když nejsme schopni dohlédnout vše, co se stane.
Vdova a nespravedlivý soudce
Druhý dnešní příběh jsme také už četli. Můžeme se na něj podívat ze dvou perspektiv. Buď jako na podobenství o vytrvalé modlitbě, k tomu si říct, jak to je důležité a u toho skončit. A nebo jít trochu hlouběji a poodkrýt pozadí a celkový kontext celého podobenství. Na tomto podobenství mě zajímaly nejvíc asi dvě věci. Komu to podobenství Ježíš vypráví a proč se na jeho konci ptá: „Jen až přijde Syn člověka, zda-li nalezne víru na zemi?”
Na první pohled to vypadá divně, v podobenství samotném se mluví o vdově, která vytrvale chodí za soudcem, který není zrovna příkladem bohabojného člověka, aby jí pomohl dosáhnout spravedlnosti. Soudce nakonec pro její neodbytnost povolí a pomůže jí. Ve Studijním překladu, ze kterého jsme četli, je to napsáno opravdu vtipně – „zastanu se té vdovy, protože mi působí mnohou nesnáz, aby mě nakonec nepřišla zpolíčkovat.” Bojí se, že dostane přes pusu a tak nakonec přes všechen svůj odpor udělá to, o co jej vdova tak vytrvale žádá.
Abychom zjistili více o kontextu, tak musíme otevřít předchozí kapitolu. Zde najdeme vcelku jednoduše odpověď na otázku po obecenstvu, kterému Ježíš toto podobenství řekl. V předchozí kapitole rozmlouvá s Farizeji o příchodu mesiáše a jsou u toho i jeho učedníci jako obvykle. Jeho druhý příchod bude nenadálý. Mnozí se budou označovat za falešné mesiáše, ale opravdový příchod Ježíše všechny zaskočí. Jako když přichází zloděj v noci. Bude to podobné jako za dnů Noeho – lidé budou dělat normální a obyčejné věci, budou se zajímat sami o sebe a najednou se to stane.
Své posluchače také varuje, aby nebyli jako Lotova žena, o které jsme se zmínili v předchozím příběhu. Otočila se zpět k Sodomě, protože jí bylo líto toho, co nechávala za sebou. Nedokázala svoji minulost v Sodomě opustit. Ježíš se k příběhu vrací, aby varoval před láskou ke světu. Protože, když přijde podruhé, tak od sebe budou lidé odděleni, jedni zanecháni a jedni vzati. Posluchači se ho ptali na to, kde ti lidé budou zanecháni. A Ježíš jim dal vcelku jasnou odpověď: „Kde je tělo, tam se shromáždí i supi.” Ti, kteří zůstanou zanecháni nebudou mít před sebou veselé vyhlídky, čeká je zatracení…
Ježíš tak ukazuje Farizeům a učedníkům na to, že náš věčný život závisí na tom, zda-li budeme připraveni v době, kdy se vrátí. Podobenství o soudci a vdově je opravdu součástí Ježíšova vyučování o konci světa. Najde Ježíš víru na Zemi až přijde podruhé? Bude jeho nynější připomenutí osudu Lotovy ženy, jeho upozornění na to, abychom zůstali na něj fixovaní a nemilovali více tento svět, pro nás k něčemu dobré? Jak si máme být jistí, že se z nás nestanou lidé podobní Lotově ženě?
Když ji a jejího manžela Lota Ježíš svým posluchačům připomněl jako varování, tak se v té souvislosti nezmínil o hříších Sodomy, ze které byli Lot a jeho rodina zachráněni. Zmínil se naopak o těch “obyčejných věcech”, které tam tehdy lidé dělali – jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli. Největší nebezpečí, před kterým bychom se měli často varovat, tak nehrozí až tak ze strany hříchu, ale spíše ze strany “obyčejného každodenního života v rutině”. Jak tedy vytrvat až do konce?
Odpovědí je právě naše podobenství. Vytrváme do konce, pokud se budeme modlit. Pokud se budeme modlit neustále. Pointou podobenství není ani tak srovnávání, že vdova jsme vlastně my jako boží lid a že Bůh je jako ten nespravedlivý soudce. Pointou dokonce není ani to, že tak jak se nechal ukecat a udolat nakonec ten nespravedlivý soudce, tak se podobně nechá ukecat i Bůh.
Ne. Pointou je právě Ježíšova potřeba ukázat na důležitost vytrvalé modlitby – je to řečeno ve verši prvním – kterak by potřebí bylo vždycky se modliti a neoblevovati. S blížícím se příchodem Krista bude tlak světa větší a o to více vytrvalosti budeme potřebovat.
Ježíšova otázka jestli najde víru na zemi tak vlastně znamená – najde Ježíš na zemi své učedníky, kteří se modlí a nevzdávají to? Naše modlitby a naše víra stojí a padají společně. Pokud se přestaneme modlit, tak naše víra a důvěra v Boha opadne. Pokud naše víra a důvěra v Boha opadne, budeme možná jen stěží součástí těch, které si na konci Ježíš shromáždí k sobě a nenechá je zde.
Pokud ale vytrváme a nenecháme se zlomit, tak uvidíme, že Bůh opravdu není stejný jako ten soudce. Boží ochota pomoci je mnohem, mnohem intenzivnější. Neboj se, malé stádečko, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.
A tak se nebojme a vytrvejme v modlitbách. Témat k nim je kolem nás neustále více než dost.
Amen!