V neděli 9. 11. 2014 měl kázání Milan Kramoliš. Mluvil o důležitosti modlitby v každodením životě na základě 3 příběhů z Bible a jednoho z koncentrčního tábora Ravensbrück. Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak kázání je možné si přečíst níže.
KÁZÁNÍ
1. čtení Jozue 10:5-15
Pět emorejských králů se tedy shromáždilo a vytáhli: Král Jeruzaléma, král Chebrónu, král Jarmútu, král Lakíše, král Eglónu, oni a všechna jejich vojska, utábořili se u Gibeónu a bojovali proti němu. Tu vzkázali gibeónští muži Jozuovi do tábora v Gilgálu: Nespouštěj svou ruku ze svých otroků. Vystup rychle k nám, zachraň nás a pomoz nám, vždyť se proti nám shromáždili všichni emorejští králové sídlící v pohoří. Jozue tedy vytáhl z Gilgálu, on a s ním všechen bojeschopný lid i všichni udatní hrdinové. A Hospodin Jozuovi řekl: Neboj se jich, neboť jsem ti je vydal do ruky, nikdo z nich před tebou neobstojí. Jozue k nim přišel náhle; celou noc táhl z Gilgálu. Hospodin je přivedl před Izraelem do zmatku a pobil je v Gibeónu velkou porážkou. Pronásledoval je směrem ke svahu u Bétchorónu a pobíjel je až do Azeky a Makedy. I stalo se při jejich útěku před Izraelem, když byli na svahu u Bétchorónu, že na ně Hospodin svrhl z nebes velké kameny až do Azeky, a umírali. Těch, kteří zemřeli prostřednictvím kamennéhokrupobití, bylo více než těch, jež zabili synové Izraele mečem. Jozue tehdy promluvil k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Emorejce před syny Izraele, a řekl před zrakyIzraelců: Zůstaň stát, slunce, v Gibeónu! I ty, měsíci, v údolí Ajalónu! Tu slunce zůstalo stát a měsíc se zastavil, dokud se národ nepomstil svým nepřátelům. Což není zapsáno v knize Jašarově: I zastavilo se slunce v polovině nebes a nespěchalo k západu po celý den?14A nebylo dne jako onen den před ním ani po něm, aby Hospodin tak vyslyšel volání člověka, neboť Hospodin bojoval za Izrael. Potom se vrátil Jozue a s ním celý Izrael do tábora v Gilgálu.
2. čtení – Jan 17:20-26
Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty. Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my [jsme] jedno — já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě [a] aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne. Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal. I tito poznali, že ty jsi mne poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich.”
Dobré dopoledne milí bratři a sestry,
moje poslední kázání, které jsem měl na jaře, bylo o modlitbě. Bylo třetím z takové miniserie o tom, co může posílit naši osobní víru. Rád bych se k tématu modlitby vrátil ještě dnes. Neustále mi totiž leží na srdci a jak už to tak u mě osobně bývá, tak má kázání jsou určena hlavně mně samotnému.
Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak téma modlitby uchopit. Co bych měl zdůraznit, jaké verše o modlitbě použít, co jako společenství potřebujeme slyšet?
Když jsem se na toto kázání připravoval, tak se mi vybavovalo množství příběhů, které jsou s modlitbami úzce spjaté. Čtyři z nich na mne zapůsobily v tuto chvíli asi nejvíce a tak bych je rád sobě i Vám dnes připomněl, protože z každého z těch příběhů jsem si něco odnesl pro svůj osobní modlitební život. A mojí touhou a modlitbou je, abychom z nich mohli užitek čerpat také i my jako celé společenství.
Pán Ježíš říká, když ho Ďábel chce přimět, aby na poušti po 40denním půstu proměnil kameny v chléb toto: „Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“. Boží slovo je naším duchovním pokrmem. Pokud bychom chtěli podobně popsat význam modlitby, tak se většinou dostaneme k tomu, že modlitba je pro věřícího člověka z duchovního hlediska potřebná tak, jako je z fyzického hlediska potřebné dýchání. Význam modlitby je neoddiskutovatelný. Neobejdeme se bez ní.
Pojďme se tedy společně podívat na ty čtyři příběhy a nechme se jimi inspirovat pro naše vlastní modlitby.
První příběh se odehrál nedlouho poté, co Jozue s celým Izraelem překročil řeku Jordán.
Tento příběh jsme četli před kázáním. Izraelci spolu s Jozuem mají za sebou první úspěchy u Jericha, ale také těžkou a velmi bolestivou lekci u malého městečka Aje. Jozue poté uzavřel mír s Gibeonci, ale jejich sousedé se dohodli a zaútočili na ně, protože jim spojenectví Gibeonu a Izraele velice vadilo a báli se ho.
Gibeónští muži prosili Jozua o pomoc a ten za nimi neprodleně vyrazil. Bůh Jozuemu a Gibeonským velice pomohl, jejich nepřátele (vojsko pěti sousedních králů) uvedl do velkého zmatku a pak na ně ještě navíc zaútočil za pomoci kamenů. Nepřátelé se dali na zběsilý útěk. A tady se dostáváme k první modlitbě dnešního dne.
Jozue se zde modlí za to, aby se na nebi zastavilo slunce i měsíc, aby měl dost času na to se vypořádat s nepřáteli. Uvědomuje si totiž, že pokud by padla tma, tak by se nepřátelé mohli dostat pryč z bojiště a mohli by na něj, nebo jeho spojence opět zaútočit. Bůh jeho modlitbu vyslýchá. Běh nebeských těles se zastavil a Izraelci tak mohli dokončit pomstu. Něco, co se nám zdá jako totálně nemožné, se zde doopravdy stalo.
Pokaždé, když přemýšlím nad tím, jestli se mám modlit i za věci, které se zdají neuskutečnitelné a nebo nemožné, tak si vzpomenu na tento příběh. Příběh o odvaze a smělosti Jozua požádat Hospodina o něco, co jde mimo naše chápání.
Musím se přiznat, že mnohdy nemám odvahu za něco takového prosit. Nemám odvahu žádat Boha o věci neuskutečnitelné. Nerad totiž ztrácím kontrolu. Pokud se modlím za věci uskutečnitelné, tak nad nimi svým způsobem mám stále kontrolu a mohu je lépe korigovat než ty, které jsou pro mě fyzicky nedostupné. Víc a víc si uvědomuji, že tím limituji to, co by Bůh skrze mne a nebo jiné mohl udělat.
A tak první lekcí, kterou si v souvislosti s přípravou tohoto kázání odnáším, je toto – Neboj se modlit se za na první pohled nemožné a nebo nemyslitelné věci. Možná až někdy absurdní, vždyť modlit se za to, aby se slunce a měsíc zastavily, není to trochu absurdní?Nebojme se. Nebojme se nechat kontrolu nad danou situací tomu, který ji má pevně v rukou.
Druhý příběh se odehrál na hoře Karmel.
Tento příběh asi všichni známe, ale pro osvěžení jej přečtu.
Elijáš vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, ke kterému se stalo Hospodinovo slovo: Budeš se jmenovat Izrael. Z kamenů postavil oltář v Hospodinově jménu a udělal okolo oltáře příkop na dvě míryzrna. Narovnal dříví, rozsekal býčka na kusy a položil ho na dříví. Pak řekl: Naplňte čtyři džbány vodou a vylejte ji na zápalnou oběť i na dříví. Nato řekl: Udělejte to znovu. Udělali to znovu a on řekl: Udělejte to potřetí, a udělali to potřetí. Voda tekla okolo oltáře a naplnila také příkop. Když nastal čas přinášení přídavné oběti, přistoupil prorok Elijáš a řekl: Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, kéž se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já jsem tvůj otrok a všechny tyto věci jsem učinil podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi, ať tento lid pozná, že ty, Hospodine, jsi Bůh; a ty sám obracíš jejich srdce nazpět. Nato spadl Hospodinův oheň a strávil zápalnou oběť i dříví, kameny a prach a vylízal vodu, která byla v příkopu. Když to všechen lid uviděl, padli na tvář a volali: Hospodin je Bůh, Hospodin je Bůh.
Na hoře Karmel nachystal Eliáš vlastně takovou až z mého pohledu absurdní situaci. Chtěl, aby mohla být zjevena Boží velikost a sláva tak jasně, aby nebylo pochyb o tom, kdo je opravdu Bůh. Modlil se za to, aby se srdce shromážděných lidí navrátila k Bohu na základě znamení, které skrze Boží přijetí Eliášem nachystané oběti dostanou.
Bůh Eliášovu modlitbu v docela velkém stylu vyslyšel a Izrael se na základě toho k Bohu opravdu navrátil – alespoň na nějakou chvíli.
Druhá lekce pro mně je v tom, že nemám modlitby za to, aby se Bůh dal lidem poznat, vzdávat. Naše životní situace nás může mnohdy natolik frustrovat, že modlitby tohoto typu začneme vzdávat. Přestaneme se modlit za to, abychom my a naše okolí poznali, že Hospodin je Bůh. Já s tím zápasím každý den.
Třetí příběh se odehrál v zahradě
Ježíš jsou po večeři a jdou společně do zahrady Getsemane. Ježíš jde s Janem, Petrem a Jakubem aby se modlili. Učedníci u modlitby usínají. Ježíš se modlí tzv. velekněžskou modlitbu, která je zaznamenána u Jana v 17 kapitole. V této modlitbě je mnoho věcí, za které se Ježíš modlil, ale já bych rád vyzdvihl jednu, která je pro mě třetí lekcí, kterou jsem se během přípravy kázání naučil. Jde o 21. verš – aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty.
Ježíš se totiž ve svých posledních chvílích modlí mimo jiné za jednotu církve, která má vzniknout. Vnímá ji jako podstatnou ne prvoplánovitě proto, aby se lidé v církvi cítili dobře a měli spolu dobré vztahy, ale proto, aby svět uvěřil, že Bůh Ježíše opravdu poslal. Jednota Církve, jednota křesťanů tak má být jasným znamením a svědectvím tomuto světu o Boží velikosti a jeho existenci.
V Ježíšově modlitbě za jednotu Církve se nám krásně spojují oba naše starozákonní příběhy.
Když se totiž podíváme zpětně do historie církve tak vidíme, jak jednota Církve je vlastně téměř Mission Impossible. Prosba Pána Ježíše za jednotu Církve nám tak může na základě našich vlastních zkušeností připadat téměř absurdně a stejně tak absurdně může působit i jako situace, která má být svědectvím druhým.
Nicméně ta třetí lekce pro mne je – modli se za jednotu.
Jako malé společenství uprostřed rozbouřených vod současnosti jednotu potřebujeme. Měli bychom o ni usilovat nejen navenek svým snažením a mluvením, ale také uvnitř, svými modlitbami. V poslední době si více a více uvědomuji, že pokud nebudeme mít opravdovou jednotu pramenící z Krista, tak nám to dlouho pohromadě nemusí vydržet.
Když jsme na staršovstvu reflektovali minulý rok našeho společenství, tak jsme se shodli na tom, že je třeba, abychom prohloubili náš modlitební život. Příprava tohoto kázání mě osobně ukázala, kde mám já osobně ty největší nedostatky. Rád bych je začal napravovat.
Jako společenství i jako jednotlivci máme své limity. Tyto limity se ale týkají hlavně toho, co jsme fyzicky schopni udělat. Momentálně toho není mnoho, ale v modlitbě máme jako společenství obrovský potenciál. Modlitby jednotlivců ve starozákonních příbězích měly neskutečný dopad. Když se budeme modlit jako celé společenství více, tak ten dopad může být neméně velký.
Když se podíváme do historie na mnohá duchovní probuzení, tak můžeme najít společného jmenovatele – modlitby. Duchovní probuzení začala vždy na kolenou.
Nemáme momentálně mnoho možností, jak oslovit naše okolí. Můžeme ale začít tím, že si klekneme a začneme se za naše okolí intenzivně přimlouvat. Věřím, že to Bůh nenechá bez odezvy – tři příběhy, které jsme si připomněli, jsou pro mě toho důkazem. Nebojme se.
Ale ještě tu máme poslední příběh na závěr.
Čtvrtý příběh se odehrál v koncentračním táboře Ravensbrück
Do něj se dostala díky svojí ilegální činnosti, když pomáhala za druhé světové války v Holandsku židům, dáma jménem Corrie ten Boom. Spolu s ní byli poté, co byli zrazeni, zavřeni i její otec a starší sestra. S otcem se už neshledala, jelikož během svého uvěznění zemřel. Corrie a Betsie pak z vězení poslali právě do koncentračního tábora.
Tam spolu prožily mnoho utrpení, ale také mohly prožít neuvěřitelné věci díky tomu, že se jejich víra nezlomila. Měly u sebe malou Bibli a každý den společně z ní četly. Na základě četby Písma z 1. Tesalonickým 5: Vždycky se radujte. Neustále se modlete. Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši. se rozhodly, že se budou společně modlit. Rozhodly se také Ježíši děkovat.
Přečtu Vám teď kousek z knihy Útočiště, kde tuto situaci Corrie popisuje.
„Čti dál,“ pobídla mě Betsie, „to není ještě všechno.“
„Vždycky se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás,“ pokračovala jsem.
„To je ono, Corrie! To je Jeho odpověď. Děkujte za všech okolností. To je to, co můžeme dělat. Můžeme hned začít. Budeme Bohu děkovat za každou věc v tomto novém baráku.“
Podívala jsem se na ni a rozhlédla jsem se okolo sebe po tmavé smrduté místbnosti.
„Za co chceš děkovat?“ zeptala jsem se.
„Za to, že jsme spolu.“
Kousla jsem se do rtu. „Tak tedy ano, Pane Ježíši…“
„Děkovat za to, co držíš v ruce, Corrie.“
Pohlédla jsem dolů na Bibli. „Ano, děkuji Ti, drahý Pane, že jsme se sem dostaly, aniž bychom musely absolvovat další prohlídku. Děkuji Ti zta všechny ženy v této místnostim, které se s tebou setkají prostřednictvím těchto stránek.“
Ano,“ pokračovala Betsie. „Děkuji ti za to, že je tady tolik lidí. Protože nás bude hodně u sebe, uslyší o tobě hodně lidí.“ Podívala se na mne v očekávání. „No tak, Corrie…“
„Tak dobře. Děkuji ti za toto přeplněné místo, kde se nedá ani dýchat.
„Děkuji ti,“ pokračovala Betsie nevzrušeně dál, „za blechy a za…“
Blechy! To už je příliš „Betsie, ani Bůh mě nemůže donutit k tomu, abych děkovala za blechy.“
„Děkujte za všech okolností,“ citovala Betsie biblický text. „Nemluví se zde o radostných okolnostech a blechy jsou součástí tohoto místa, kam nás Bůh přivedl.“ A tak jsme stály v uličce mezi pryčnami a děkovaly za blechy. Byla jsem přesvědčená, že se Betsie mýlí.
Jednou večer jsem se vrátila pozdě ze sběru dříví za branami tábora. Na zemi už ležel sníh, jen obtížně jsme dokázaly najít větve a kousky dřeva, abychom si mohly zatopit v malých kamnech. Betsie mě očekávala, stály jsme pak společně ve frontě na jídlo. Její oči zářily.
„Vypadá to, že máš dnes skvělou náladu,“ řekla jsem jí.
„Vzpomínáš si, že jsem nemohly pochopit, proč máme ve velké místnosti tolik svobody,“ odpověděla. „Konečně to už vím.“
Odpoledne došlo totiž v pletací brigádě k jakémusi sporu ohledně velikosti ponožek. Ženy požádaly hlavní dozorkyni, aby přišla do velké místnosti a spor vyřešila.
„Nechtěla tam jít. Ani jiné dozorkyně tam nešly. Víš proč?“
Hlas Betsie se chvěl špatně potlačovaným pocitem vítězství: „Kvůli blechám! Dozorkyně odmítla vstoupit. Prý se to tam hemží blechami.“
Vybavily se mi naše první chvíle v baráku číslo dvacet osm. Viděla jsem znovu, jak Betsie sklání hlavu k děkovné modlitbě v níž děkovala Bohu za stvoření, která mně připadala naprosto neužitečná
Čtvrtá a poslední dnešní lekce je skryta ve dvou přečtených verších z Tesalonickým – Neustále se modlete a ve všem vzdávejte díky. Tato lekce je pro mě osobně asi nejdůležitější. Corrie spolu se svojí sestrou uprostřed nepředstavitelného utrpení našly sílu se modlit a důvěřovat Bohu, i když se mohlo zdát, jakoby Bůh neexistoval.
Když přijdou těžkosti, komplikace, tak máme tendenci se ptát – proč já? Proč se to muselo stát zrovna mě? Jsi vůbec Bože, když toto dopustíš? Já tyto tendence mám a příběh Corrie a její sestry mi připomněl, že Bohu můžeme důvěřovat, děkovat mu a doufat v něj i na mnohem horších místech, než kde se nacházím momentálně já a nebo třeba my jako společenství.
Ano jako jednotlivci, tak i jako společenství potřebujeme prohloubit náš modlitební život. Potřebujeme se učit modlit za na první pohled nemožné věci. Potřebujeme se modlit za naši jednotu, abychom byli jasným svědectvím o Boží existenci pro druhé. A potřebujeme za všech okolností děkovat, protože to je Boží vůle.
Amen