Boží břemeno

By 5. 10. 2014 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 5. 10. 2014 měl kázání Ondřej Kadlec a mluvil o tom, jaké je Boží břemeno.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste s námi nemohli být, tak záznam kázání je možné přečíst nebo pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

11 Přikázání, které ti dnes vydávám, není nad tvé síly, není ti nijak vzdálené! 12 Není na nebi, abys říkal: „Kdo z nás vystoupí na nebe, aby nám je odtud přinesl a oznámil nám je, abychom je mohli plnit?“ 13 Není za mořem, abys říkal: „Kdo z nás se vydá za moře, aby nám je odtud přinesl a oznámil nám je, abychom je mohli plnit?“ 14 Naopak, to slovo je ti velmi blízké – je ve tvých ústech a ve tvém srdci. Jen je plň! (Deuteronomium 30: 11 – 14)

28 Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. 29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. 30 Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“ (Matouš 11:28-30)

3 Láska k Bohu je v tom, abychom plnili jeho přikázání – a jeho přikázání nejsou těžká. 4 Všechno, co se narodilo z Boha, přece přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. 5 Kdo jiný přemáhá svět než ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? (1. Jan 5:3-5)

Dobré odpoledne,

z textů, které jsme před chvíli četli, by leckterý posluchač mohl nabýt dojmu, že křesťanství a víra v Krista jsou opravdu tou procházkou růžovým sadem, jak se někdy říká. Vždyť to navíc potvrzují i slova starého zákona! Záleží ovšem na výběru posluchače.

Zeptáme-li se hmotně zajištěného křesťana euroamerického typu, můžeme pravděpodobně očekávat jiný druh odpovědi než u člověka, který je nucen svou víru v Krista praktikovat v nepřátelském prostředí, kdy jde o život. Pohledy se liší případ od případu, člověk od člověka. A proto může dobře situovaný Evropan zakoušet těžkost a tíhu svého poslání být dobrým svědkem Ježíše Krista stejně tak jako může člověk na boji zmítaném Blízkém východě zakoušet lehkost oběti vlastního života pro Boží slávu.

Otázkou ovšem zůstává, co je skutečná lehkost a co naopak těžkost. Z pohledu vynaložené energie je lehké vše, s čím lze pohybovat bez námahy. Naopak to, s čím je možné pohnout pouze s vypětím všech sil, je považováno za těžké. Zároveň platí, že lehkost i těžkost jsou odvislé od vnímání hybatele. To, co je pro jednoho lehké, je pro druhého těžké a naopak. Uvedené pravidlo lze vztáhnout jak na manipulaci s hmotnými předměty tak na dosahování nehmotných statků a různých druhů vítězství počínaje ranním vstáváním, přes školní, pracovní, sportovní úspěchy či dosažení společenské prestiže až po duševní vyrovnanost a šťastný život. Lidé se obecně liší mírou námahy, kterou musí vynaložit, aby něčeho dosáhli. Pohádka praví: ten umí to a ten zas tohle. Něco je o dovednosti a umění, něco je věcí přirozeného nadání a něco je dáno vůlí člověka a ten nechť tedy usiluje o věci, které jsou pro něj snadno dosažitelné; svět je pak rázem snesitelný. A člověku je přirozeně blízké si věci i životní situace zjednodušovat do té míry, kdy necítí tlak a už vůbec ne bolest. Ovšem každodenní lopocení nám neumožní vždy volit nejsnadnější cestu a postupem času ubývá lehkostí života a přibývá těžkostí. A tento úděl, objektivně vzato, spojuje většinu lidi bez ohledu na to, odkud pochází, kam směřují nebo čemu věří. Vyjádřeno slovy Kazatele: K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?“ (Kazatel 1,3)

A do tohoto věčného lidského „padání na ústa“ Kristus přichází se slovem, které se samo o sobě stěží chápe. Pracujícím a zmoženým nabízí další tažnou práci a náklad na záda. Jak jinak, než pravý opak se mohou zdát uvedená slova v porovnání s Kristovými pozdějšími slovy o Bohem milovaném služebníku, který „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“ (Mat 12,20). Ovšem není práce jako práce a náklad jako náklad. Když mluvíme my o práci, máme na mysli především tu, která je naší obživou a stojí proti našemu volnému času a našim zálibám. Když mluvíme my o nákladu, břemeni, jedná se víceméně o nějaký druh starosti. Máme starosti o někoho nebo o nějakou věc nebo např. vývoj událostí. Takové je lidské smýšlení a stojí proti smýšlení Božímu. Kristus totiž již ve svém kázání na hoře své učedníky a ostatní posluchače vybízel k tomu, aby svou pozornost zaměřily na věci Božího království a na uplatňování spravedlnosti Jeho království v tomto světě. Kristus lidi ubezpečuje, že o jejich trápení a starostech ví, ale z Jeho pohledu jsou nepodstatné. On říká: „Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ (Mat 6,34). Potvrzuje tak naši zkušenost, že jsou opravdu některé dny tak nabité, že nemá smysl se zabývat dny dalšími, neboť by se tak zbytečně mrhalo časem, který je dán na řešení aktuálních záležitostí. Avšak i přesto, s vědomím této skutečnosti, Kristus po lidech vážně žádá, aby se věnovali Jeho jhu a Jeho břemeni.

Na tomto místě je zapotřebí rozlišit lidské vnímání věcí od pohledu Božího. Text Písma o Ježíšově výzvě pracujícím se nachází mezi dvěma pasážemi, ze kterých je možné odvodit zamýšlený význam pojmů jho a břemeno. Před výzvou totiž Ježíš děkuje veřejně Bohu slovy: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo.“ (Mat 11,25-26v.) a po výzvě následuje epizoda o trhání klasů v sobotu, kdy se Ježíš zastal učedníků proti zákoníkům a mj. jim vytýká: „Kdybyste věděli, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti,‘ neodsuzovali byste nevinné. Syn člověka je totiž pánem i nad sobotou.“ (Mat 12,7-8v.). Zákoníci a farizeové byli Zákonem doslova posedlí a smysl jejich života spočíval především ve znalosti a dodržování přikázání. Samotná znalost a dodržování Zákona problémem není a proto chytrákům všeho druhu Ježíš jasně sdělil: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ (Mat 5,17). Ovšem snaha zalíbit se Bohu bez živé a pokorné víry je víc než problém, neboť v této snaze je ukrytá pýcha padlého stvoření, které si troufá dosahovat svatosti vlastním přičiněním. Zákoníkům a farizeům přikázání Zákona nahradila samotného Zákonodárce. Redukovali Boha na úředníka vydávajícího předpis, který lze vždy nějakým způsobem dodržet, případně obejít a to i tak, že z nepodstatných ustanovení, které si dovolil překročit již dávno král David, vytvořili ustanovení nosná a prosté lidi tak schválně nachytávali na maličkostech Zákona, aby v nich mohli vytvořit pocit viny. A právě ona vina, která je cílem Zákona, je tím jhem a zároveň břemenem, kterými zákoníci utlačovali lidi. Stejně tak jako kdysi egyptští dozorci svými biči utlačovali izraelský lid, tak zákoníci a farizeové trýznili lidi pocitem viny vyvolané konfrontací lidského jednání s přikázáními Zákona.

A tak jako Mojžíš ukončil izraelské otroctví, sebral Ježíš Kristus svým vítězstvím na kříži pocit viny vyvolávaný Zákonem všem lidem, kteří v něj věří jako Syna Božího a skládají v Něm naději. Ježíš měl tenkrát na mysli jho a břemeno Zákona, které vložili zákoníci a farizeové na lidi, a proto Jeho nabídka nesměřovala vůbec k ulehčení stávajících každodenních starostí,  které se víceméně považují za samozřejmost, ale k ukončení posedlosti Zákonem, která hrozí lidem i dnes a vždy když se někde objeví, je zapotřebí ji vymést. Zákon byl jednou provždy naplněn a my o jeho naplnění usilovat již nemáme. Naším úkolem je od Krista se učit a to nejprve mírnosti a pokoře, ale především Jeho přikázáním, která nejsou těžká. Zajímavé je, že to dávno před Ježíšovým příchodem na svět kladl Mojžíš lidem na srdce, když řekl: „Přikázání, které ti dnes vydávám, není nad tvé síly, není ti nijak vzdálené! Není na nebi, abys říkal: „Kdo z nás vystoupí na nebe, aby nám je odtud přinesl a oznámil nám je, abychom je mohli plnit?“ Není za mořem, abys říkal: „Kdo z nás se vydá za moře, aby nám je odtud přinesl a oznámil nám je, abychom je mohli plnit?“ Naopak, to slovo je ti velmi blízké – je ve tvých ústech a ve tvém srdci. Jen je plň!“Zákoník by se v tuto chvíli ohradil s dotazem, o jaké že přikázání se to vlastně jedná. A nutně by se opakoval, neboť dotaz již jednou položen byl a Kristus na něj v podobenství o milosrdném Samaritánovi odpověděl. A jak jsem na vlastní uši jednou slyšel, pochopení této konkrétní Ježíšovi odpovědi dělá lidem problém dodnes. Tato Ježíšova odpověď totiž s konečnou platností potvrzuje skutečný účel Božího Zákona daného člověku pro člověka, kterým je láska k bližnímu, jehož potřeby mají přednost.

Tento staronový Boží zákon vede člověka k umenšování sama sebe ve prospěch druhých, předně ve společenství bratrů a sester v Kristu, ale obecně také ve světě ve vztahu k lidem. Neboť nejde o to, kdo je mým bližním, ale komu se já stávám bližním. Boha nenalézáme sami v sobě, ale Bůh se nám dává poznávat v těch druhých. A otázky a odpovědi blížící se reality show zvané Soudný den, na které nás Kristus předem upozornil, celou věc pouze potvrzují. To Kristus je ten, který se v malých a potřebných lidech ukrývá, aby se s námi setkal a povečeřel. A teprve z tohoto úhlu pohledu můžeme pochopit, proč je Kristovo jho příjemné a Jeho břemeno lehké. Nejenže nás v pokání zbavuje pocitu viny a zároveň utvrzuje v naději, že naše nedostatky Kristus přikryje, ale také díky němu postupně přestáváme cítit tíhu vlastní existence a sobectví. Toto je pravá cesta sebezapírání, kterou Kristus žádá, nikoliv různé druhy obětí a sebemrskačství, ale milosrdenství vůči druhému. Je to cesta, na které v tichosti a pokoře přijímáme jakékoliv životní rány a zranění, trpíme bolest a různé druhy nedostatků a přestáváme počítat vlastní zásluhy i odplaty ostatním. Je to cesta umenšování vlastního já ke Slávě Boží,  ta úzká vedoucí k věčnému životu, na jehož konci naše já již nebude, neboť bude jedno s Kristem. Neboť ta cesta je Kristus sám a pro nikoho jiného tam místa není.

Amen.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..