Král nekrál

By 13. 4. 2014 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 13. 4. 2014 jsme měli naše třicáté osmé setkání. Kázání měl Ondřej Kadlec a bylo opět na téma Ježíšova království a jeho statutu krále.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Ondřejova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.


KÁZÁNÍ

12 Nazítří onen veliký zástup lidí, kteří přišli na svátky, uslyšel, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. 13 Vzali palmové větve, vyšli mu naproti a volali:„Hosana!“„Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“„Ať žije král Izraele!“ 14 Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: 15 „Neboj se, Dcero sionská! Hle, tvůj král přichází sedící na oslátku.“ 16 Jeho učedníci tomu nejdříve nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tehdy si vzpomněli, že to o něm bylo psáno a že se to na něm vyplnilo. 17 Zástup, který byl s ním, vydával svědectví, že zavolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. 18 Když slyšeli, že udělal ten zázrak, vyšli mu lidé naproti v celých zástupech. 19 Farizeové tehdy jedni druhým říkali: „Vidíte? Nic nezmůžete! Celý svět jde za ním!“

Dobré dopoledne, milé sestry, milí bratři,

pět dní po slavném vjezdu do Jeruzaléma se Pilát Ježíše zeptal, zda-li je tím židovským králem , a Ježíš mu na to odpověděl „Mé království není z tohoto světa“.

Ke stejnému závěru mohl tehdy na květnou neděli dojít nezúčastněný  pozorovatel, kterému se naskytla ona nevšední podívaná. Ježíš jedoucí na oslátku, davy lidí, kteří Ho vítají a provolávají Mu slávu jako králi a to vše na pozadí všudypřítomných římských okupačních sil. Prostě hotový cirkus, jehož atmosféru ocení především ti nejmenší. Ale neupozornil snad Ježíš své učedníky již dříve na to, že právě dětem, těm maličkým, patří království nebeské? A že je pravděpodobnější zahlédnout velblouda, jak si kráčí uchem jehly, než spatřit člověka milujícího peníze v branách Božího království? U lidí jsou prostě některé věci nemožné, ale u Boha je možné všechno. A o tom se přesvědčili také ti, kteří Ježíše do Jeruzaléma doprovázeli a cestu před ním vyrovnávali palmovými listy a svými plášti. Jednalo se o lidi, kteří buď slyšeli od druhých a nebo byli sami přítomni tomu, když Ježíš nedávno vzkřísil z mrtvých svého dobrého přítele Lazara, bratra Marty a Marie z vesničky Betanie poblíž Jeruzaléma.

Ježíšovi učedníci a jeho stálí posluchači si již víceméně zvykli na zázraky typu proměny vody ve víno, nasycení tisíců, vymítání démonů a uzdravení různých druhů lidských nemocí a postižení. A dobře si také vzpomínali na vzkříšení jediného syna vdovy z města Naim nebo zmrtvýchvstání Jairovy dcery. Ovšem v případě Lazara Ježíš vedený Božím Duchem zašel ještě dále. Marie a Marta Ježíšovi vzkázaly, že jejich bratr je vážně nemocný a umírá, ale Ježíš se na cestu nevydal, aby Lazarovi pomohl, ba naopak. U Jordánu, kde zrovna pobýval zůstal ještě o dva dny déle a nechal Marii a Martu napospas vnitřnímu  utrpení, kdy obě pouze nemohoucně sledovaly, jak z bratra pomalu ale jistě odchází život. Ježíš tenkrát Marii a Martě pouze vzkázal, „ta nemoc není k smrti, ale pro Boží slávu“. V dané situaci to musela být tvrdá slova, které by možná Ježíš ani raději neříkal, protože je měl obě moc rád. Ale nešlo jen o ně. Šlo o ty, kteří společně s Marií a Martou průběhem Lazarovy nemoci a jeho umíráním procházeli, ale také o ty, co byli v ten čas s Ježíšem a možná plně nerozuměli Jeho reakci a slovům. Na prvním místě Ježíš usiloval o zjevení Boží slávy, o to, aby v Něj lidé uvěřili jako Syna Božího.

Ježíš do Betanie dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu. Tedy mnohem později než tomu bylo v případě Jairovy dcery nebo syna vdovy. Ti totiž ještě pohřbeni nebyli. O to více na všechny přítomné zapůsobilo, když Ježíš požádal o odvalení kamene u vstupu do hrobu. Praktická Marta tehdy pohotově upozornila, že Lazar se v hrobě nachází již čtvrtý den a zapáchá. Ježíš zajisté mohl Lazara vzkřísit na dálku i přes kámen a neutralizovat přitom zápach uvnitř hrobu stejně jako když svým slovem uzdravil služebníka římského setníka v Kafarnaum aniž by vstupoval do jeho domu. Ale neučinil tak. Ježíšův příkaz tedy splnili a kámen odvalili. Zástup lidí nebo přinejmenším ti nacházející se nejblíže hrobu tak měli možnost zaznamenat zahájený proces rozkladu lidského těla. Tyto vjemy celou situaci jenom  umocnily.  Martě ještě doznívala Ježíšova slova „tvůj bratr vstane“ a také „Já jsem vzkříšení i život“, když Ježíš zavolal mocným hlasem „Lazare pojď ven!“. A Lazar, zabalený do pláten a s rouškou přes obličej, vyšel ven z hrobu.

Kolikrát se my snažíme věci kolem nás ovlivnit a načasovat tak, aby vše zapadlo do našich představ? Před každým podstatným slovem vypuštěným z našich úst a každým dalším důležitým krokem na cestě našeho života je zapotřebí slyšet Hospodinova slova skrze proroka Izaiáše: „Mé smýšlení není vaším smýšlením
a vaše cesty nejsou mými cestami“. Stejně jako my, i Marta a Marie měly k Ježíši smělou důvěru a obrátili se na Něj v nouzi s prosbou o pomoc. Vždyť kdo jiný, než Ježíš, jim mohl bratra uzdravit? A navíc – byli to dobří přátelé. A mezi přáteli platí nepsané pravidlo: musíme si pomáhat. Podle toho jak Marta kdysi reagovala při jedné z Ježíšových návštěv na zdánlivou zahálku své sestry, lze usuzovat, že musela být Ježíšovou odpovědí šokována. Ježíš se opět projevil jako někdo, kdo je z jiného světa. Pravdou zůstává, že lidé kolem Ježíše ve většině případů nerozuměli situacím, kterých byly účastni a jejichž smysl začali chápat až se zpožděním. A nemysleme si, že my jsme na tom lépe. Člověk se nemění a pokud ano, tak pouze z Boží milosti. I my ve svých životech bojujeme s naší slabou vírou a trpělivostí. Ale přesně o to, o posílení víry člověka, tenkrát Ježíši šlo a jde Mu o to i dnes v našich životech. Již tehdy šokoval Ježíš lidské představy o fungování světa, o životě a o smrti, a činí taky i dnes, kdy se neustále svým Duchem Svatým naváží do našeho snažení vytvářet si pro život a životní situace  pravidla odvozená z předešlých zkušeností. Izaiáš dodává: „Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením“, praví Hospodin.

To, že nás Ježíš Kristus, náš Pán a Bůh, neskonale převyšuje svou mocí a moudrostí, by ovšem nemělo vést k naší rezignaci v konání dobra a Božího díla v tomto světě, ale především k rostoucí důvěře v Jeho vedení při této práci. Je možné a zároveň dosti pravděpodobné, že naše rostoucí důvěra v Boží vedení bude lidi okolo nás přivádět do rozpaků a někteří budou i pohoršeni a nám to bude nepříjemné. To je ale něco, s čím musíme jako Kristovi následovníci počítat. Důležité je si uvědomit, že pokud jsme složili svůj život v Ježíši Kristu, pak každá lidská nemoc, bolest, utrpení, ba dokonce i samotná smrt, má svůj vlastní význam pro Boží Slávu. To nakonec uznala i Marta, když porovnala svůj dočasný vnitřní smutek nad ztrátou bratra s obrovskou radostí, které jí, její rodině, přátelům a ostatním Lazarovo vzkříšení přineslo. Boží  jméno bylo opět oslaveno a mnoho lidí v Ježíše uvěřilo. Počet Ježíšových učedníků nadále rostl. S tím ovšem také sílila nenávist zákoníků.

Obě strany, jak Ježíšovi učedníci a přívrženci, tak farizeové a jejich nohsledi, vnímali Ježíšovu moc a Jeho vliv na lidi. Již po kázání na hoře si lidé uvědomili, že Ježíš „učí  jako ten, kdo má moc a ne jako zákoníci“. A toho si byli kněží a další židovští představitelé dobře vědomi. Sami mezi sebou si v čas Kristova vjezdu do Jeruzaléma posteskli nad tím, že svět od nich odešel za Ježíšem. Jejich plánem bylo Ježíše zabít. Dohodli se na tom po vzkříšení Lazara, kterého se nakonec rozhodli raději zabít také. Ježíš se proto v době od vzkříšení Lazara do příjezdu do Jeruzaléma stranil veřejnosti a pobýval se svými učedníky poblíž pouště ve městě Efraim. Lidé mezitím ve velkém množství proudili do Jeruzaléma, aby se připravili na velikonoční svátky a přitom Ježíše hledali a byli zvědaví, zda se na svátky objeví. A jejich zvědavost byla na místě, neboť Ježíš chodil do Jeruzaléma o Velikonocích pravidelně každý rok a to již od svého útlého dětství.  Ovšem v situaci, kdy židovská velerada vydala  nařízení, které lidem ukládalo povinnost oznámit Ježíšův pobyt, nebylo bezpečné se předčasně v Jeruzalémě ukazovat. Stačilo, že se Ježíš v Sobotu objevil v Betanii a hned se o tom dozvědělo spoustu lidí, kteří Jej chtěli vidět, ale nejen Jeho, ale také Lazara, o kterém slyšeli, že ho Ježíš vzkřísil z mrtvých. Ježíš vedený Duchem Božím tak vše dobře načasoval, aby nedošlo k jeho zatčení dříve a s příjezdem do Jeruzaléma vyčkal na dostatečný počet poutníků, kteří do města přijeli oslavit velikonoce. Farizeové totiž měli ze zástupů kolem Ježíše obavy.

Ačkoliv byl Ježíš zvyklý chodit pěšky, případně se plavit na lodi, pro vjezd do Jeruzaléma si vybral svého „královského oře“ a to ne ledajakého. Z pohledu pozemských vládců by se pravděpodobně jednalo o nešťastnou volbu, ale z pohledu prorockých textů a charakteru zaslíbeného mesiášského krále nemohl být výběr lepší. Osel je mírné a pokojné zvíře určené především k přepravě těžkého nákladu. O to více působilo oslátko mírumilovněji a klidněji, než jakýkoliv jiný tvor. A sám Hospodin skrze svého proroka Zachariáše oznámil, jaký Král jeho lid vysvobodí a na jakém zvířeti dorazí. Měl to být Král pokorný a ohlašující pokoj, který přijíždí na oslátku, mláděti oslice. Proto Ježíš poslal dva své učedníky do vesničky Betfage, poblíž Betanie, kde na ně čekala přivázaná oslice s oslátkem, které měli odvázat a dovézt k Němu nazpět. Učedníci udělali přesně to, co po nich Ježíš chtěl, ale teprve po Jeho smrti a slavném zmrtvýchvstání jim došlo, že vlastně přispěli něčemu, co bylo již dávno prorokem předpovězeno. Mezitím co se Ježíš na oslátku blížil k Jeruzalému, kde ho čekala závěrečná fáze Jeho života, vítali ho lidé slovy žalmu, který byl běžně používán při slavení svátků a který byl doprovázen máváním ratolestmi. Lidé tak spontánně volili slova, která se na Ježíšovu osobu hodí nejlépe. Proroctví se naplnilo. Král-Nekrál a jeho poddaní právě dorazili do Jeruzaléma.

Město bylo na nohou a lidé byli nadšení, ne všichni ale většina ano. Mnozí si pravděpodobně slibovali od Ježíšova mesiášského vjezdu změnu společenských poměrů, především pak vysvobození Židů od nadvlády Říma. Možná již byly připraveny skupiny hrdých vlasteneckých bojovníků, kteří čekali na nějakou Ježíšovu výzvu nebo alespoň slova, která by si mohli jako výzvu k zahájení aktivního odporu vyložit. Možná, že takové očekávání bylo i mezi některými z Ježíšovy dvanáctky, neboť z Písma vyplývá, že učedníci předpovědi o Ježíšově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání zcela neporozuměli. Načasování vzpoury by bylo perfektní. Lidé přišli do Jeruzaléma, aby si připomněli vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. A Mojžíš, který Izraelce provedl Rudým mořem, pro ně představoval předobraz Mesiáše. Stačilo by málo, ale z Ježíšových úst žádná výzva k převzetí moci nepřicházela. Ježíše zajímal více Chrám, dům modliteb, kam zašel, aby provedl „jarní generální úklid“.

Ježíš jednou svým učedníkům zdůraznil zásadní rozdíl mezi vládci a  pány tohoto světa a principy fungování království nebeského. Řekl jim: „Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. A kdokoliv by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem.“

Ježíš Kristus je Králem Božího království, které do naše světa vstoupilo Jeho příchodem v těle. Kdo chce být jeho součástí, musí přijmout pravidla hry, která Ježíš sdělil svým učedníkům.Tak jako nechal Lazara zemřít, aby jej k Boží Slávě mohl vzkřísit, nechává v nás zemřít, jsme-li k tomu svolní, veškeré mocenské ambice a touhy po světských věcech. Ne naráz, ale přece. Do Boží Slávy nás pak vede svými cestami, kde nás učí především pokoře, mírnosti a lásce k druhým. Do Jeruzaléma Ježíš nedorazil na válečném koni, s vojskem, troubením a za rachotu bubnů, ale mírný a sedící na oslátku, za radostného jásotu dospělích i dětí, kteří ho znali. Stejným způsobem přichází znovu a znovu před dveře našeho srdce, kde stojí a tluče a když slyšíme jeho hlas a otevíráme mu, on do našeho srdce vchází a večeří spolu s námi.

Svět tato pravidla nikdy nepochopí a pokud ano, nebude je chtít přijmout. Ale právě proto nás chce Kristus ve světě mít, abychom svítili do jeho temnot a jako sůl ochucovali místa, která jsou bez chuti. Ne okázale a s vytrubováním, ale v tichosti a v mírnosti, abychom druhé neděsili a zároveň neodrazovali. To vše konejme v naději, že to dobré, silné a mocné nás teprve čeká. Světská moc a panování mají základy položené v nespravedlnosti, násilí a v prolévání krve nevinných. Naproti tomu Kristovo království je založeno na Ježíšově prolité krvi, která tekla jako výkupné za mnohé včetně nás.

Na velký pátek, který si budeme příští týden připomínat, Ježíš tenkrát Pilátovi na jeho otázku odpověděl následovně: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům. Teď ale mé království není odsud.“ Teď ne, ale v čas který je předurčen od založení světa a který všichni Kristovi služebníci toužebně očekávají.

Přeji nám všem požehnané prožití nadcházejících velikonočních svátku a srdce připravená na Kristův příjezd.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..