V neděli 6. 4. 2014 jsme měli naše třicáté sedmé setkání. Kázání měl Václav Kadlec a bylo opět na téma Druhého příchodu Krista a to, jak jej prakticky uchopit v našem životě.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat je pokoj, nic nehrozí, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to činíte. (1. Te 5:1-11)
Pokud jde o příchod Pána Ježíše, kolem něhož budeme shromážděni, prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jakože den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, ještě když jsem byl u vás? Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2. Te 2:1-12)
Při našich postupných zastaveních u prvního listu apoštola Pavla do Tesaloniky se opět dostáváme k druhému příchodu Ježíše Krista. Jeho prvním příchodem bylo narození v městečku Betlému, druhým se pak rozumí jeho příchod v moci a slávě na konci věků. A vždycky se našli lidé, kteří se zajímali, kdy ten konec věků nastane. A kteří se jej snažili předpovědět nebo dokonce i vypočítat. Možná si vzpomenete na to až hysterické očekávání konce světa, ke kterému mělo podle některých dojít v prosinci 2012 v souvislosti s mayským kalendářem. Nešlo o první předpověď. Osobně si jich pamatuji už nejméně deset a všechny byly, jak jinak, než zaručené. Pravda, zatím se nic nestalo, ale jednou k němu skutečně dojde. Tak nás o tom ujišťuje Bible. Ústy starozákonních proroků,také slovy samotného Ježíše i listy apoštolů, zejména Pavla a Petra. Protože se však v různých biblických textech používají pro tuto událost různé pojmy, považuji za potřebné a užitečné si některé z nich, alespoň ty nejužívanější, připomenout. Abychom v tom sami neměli nějaké zmatení. Takže ona dějinná událost, kterou příchod Ježíše Krista v moci a slávě bezesporu bude, se označuje někde jako den Hospodinův nebo den Boží nebo taky den Boha všemohoucího nebo den Ježíše Krista nebo den Páně, taky den Syna člověka nebo den vykoupení nebo den navštívení taky den hněvu anebo jen onen den. A aby to bylo složitější, tak například slovní spojení den Páně se v novozákonních textech používá jak pro označení druhého Kristova příchodu, tak i pro označení neděle. Proto musíme vždycky dávat pozor na kontext, v němž je to nebo ono označení použito. A opatrnost je na místě, i pokud se jedná o počítání času, kdy má den Páně nastat a jak dlouho bude trvat. Petr v této souvislosti ve svém druhém listu upozorňuje, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. A v závěru Danielova proroctví, kde se píše o konci věcí, se uvádí, že vše pomine k určené době, dobám a polovině, až skončí tříštění svatého lidu. A pokud tomu nerozumíme, tak nám budiž útěchou, že tomu nerozuměl ani Daniel, který k tomu pouze poznamenal: „Já jsem to sice slyšel, ale nechápal.“
Tímto poněkud netradičním úvodem chci hned zkraje povědět, že v Bibli nejsou žádné údaje, které by nám umožnily spočítat, kdy přesně Den Hospodinův nebo den Páně přijde. Prostě se musíme smířit s tím, že Boží matematika je jiná, než ta naše. A nevěřme nikomu, kdo by tvrdil, že to ví, že Boží časování budoucích věcí rozluštil. Nebo kdo by tvrdil, že Den Páně už nastal. Že Ježíš je tady. Právě před tím Pavel tesalonické důrazně varoval, když jim ve svém druhém listu psal, aby se nenechali žádným způsobem oklamat. A hned je upozornil, že než se tak stane, musí dojít k některým věcem. Mimochodem, svůj druhý list do Tesaloniky napsal Pavel asi jen půl roku po tom prvním. Podobně jako Pavel to svým učedníkům říkal i Pán Ježíš. Takže ne přesný čas, ale určité věci, události a jevy, které budou druhému Kristovu příchodu předcházet. Můžeme je označit jako znamení časů a většina vykladačů má za to, že těmito znameními bude církev upozorněna na blížící se konec. Jsou to válečné konflikty, jsou to přírodní katastrofy, také povstane mnoho falešných učitelů a proroků a dojde k velikému pronásledování církve. Také bude po celém světě kázáno Kristovo evangelium. Toto všechno by mělo být církvi předzvěstí, že žije v posledních časech.
Konec však podle Pavla nepřijde dřív, dokud se nezjeví antikrist a nedojde ke vzpouře proti Bohu. Antikrist představuje satanskou opozici vůči Bohu, která se projevuje nejrůznějšími způsoby, aby zpomalila Kristovo vítězství nad smrtí a zlem. K tomuto vítězství už došlo, to když vstal Ježíš z mrtvých, a je nezvratné, v plnosti se však projeví až na konci. Tehdy budou mocnosti zla zničeny, když antikrista Pán Ježíš zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem. Apoštol vykresluje antikrista s lidskou podobou. Vyjadřuje se o něm jako o člověku nepravosti, jako o Synu zatracení. Možná právě proto si věřící tohoto člověka nepravosti ztotožňovali s někým konkrétním, zpravidla s nějakým krutovládcem. Počínaje římským císařem Nerem až po Stalina s Hitlerem. Myslím, že dokonce i některým papežům se ve své době dostalo této pochybné pocty. Spíše je to ovšem tak, že onen člověk nepravosti, kterého měl na mysli Pavel, ještě nepřišel. Navíc, alespoň se mi to tak jeví, doposud nedošlo a ani v současnosti nedochází k nějaké všeobecné vzpouře proti Bohu. Ano, ta nepravost, o které píše Pavel, tak ta určitě působí. Zažil to sám Pavel, zažili to ostatní apoštolové. Zažily to všechny generace věřících. Protože už od Letnic je svědectví církve provázeno odporem, který nelze označit jinak, než jako satanský. Takže nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. Jenže co může bránit bezbřehému působení zla? Koho tím Pavel myslí? Někteří se domnívají, že jsou to vlády světa se svými mocenskými nástroji a fungující státní správou. Částečně to tak může být, protože určitý řád brání chaosu, ve kterém se daří zlu jako nikde. Vždyť to vidíme kolem sebe. Jak něco jen trochu nefunguje, okamžitě se vyrojí všelijací chytráci, kteří chtějí vzniklé situace využít ve svůj prospěch a je jim jedno, jestli na to někdo doplatí. Hlavně, že oni vydělají. A můžeme si dosadit třeba metanolovou kauzu, obrovské daňové úniky, korupci ve všech patrech politiky. Vidět je to i v zahraničí, vždyť právě chaosu a nefunkční státní správy na Ukrajině využilo Rusko k zabrání části jejího území. Takže zlých věcí je všude kolem nás dost a dost a zdá se, že žádný stát, žádná státní správa mu nedokáže účinně vzdorovat. Zejména, když je zlem sama prorostlá.
Koho má tedy apoštol Pavel na mysli, kdo zlu brání? Mnozí vykladači se shodují, že je to Duch Svatý. A vycházejí přitom z Ježíšova podobenství o dvojí setbě. Obě se odehrávaly na jednom poli. Zatímco jedna se odehrála ve dne, druhá v noci. Při té denní setbě se sadilo obilí, při té noční plevel. A tak na poli, kterým se rozumí svět, roste současně obojí. Setba Kristova, v jehož díle pokračuje Duch Svatý, i setba Satanova. My se nacházíme v situaci, kdy Boží slovo i bezbožnost ve všech formách rostou spolu. A skutečně rostou! Vždyť ještě nikdy se nezvěstovalo evangelium v takové míře, jako dnes. Boží Slovo se rozmáhá a spasených lidí přibývá. Současně však v nebývalé míře roste zlo lidstva jako celku. A platí, že pšenice a plevel porostou spolu až do dne, kdy si Pán Ježíš přijde pro svoji církev. A Duch Svatý k tomuto dni každého, kdo patří Kristu, zapečeťuje. Stvrzuje, že je Kristovým vlastnictvím. Že je obilím vzrostlým z dobré setby. Duch Svatý tak označuje věřící lidi svým znamením pro den soudu, který bude na druhý Kristův příchod navazovat. Je to podobné onomu znamení, které měli udělat izraelité krví beránka na veřejích svých domů, aby se jim vyhnula poslední egyptská rána, kterým byla smrt všech prvorozených. A kdo tenkrát toto znamení zapomněl udělat, tak už druhý den v jeho domě oplakávali mrtvého. Prostě, jsme jenom lidi, jsme chybující a zapomínáme. Taky za to někdy těžce platíme. Můžeme si však být na sto procent jisti, že Duch Svatý na nikoho, kdo je Kristův, nezapomene.
Takže Duch Svatý je tím, kdo brání zlému, když prostřednictvím církve pokračuje v Ježíšově díle až do jeho druhého příchodu. Proto se někdy toto období označuje jako čas církve nebo čas Ducha. Je to čas, kdy už je tady království Boží, byť ještě ne v té plnosti, jak tomu bude po vytržení církve. A jestliže Písmo učí, že dnes je den příhodný, dnes je den spásy, tak celý čas Ducha je oním Božím dnes, v jehož průběhu je každý člověk vyzván, aby se obrátil a pozorně naslouchal Božímu hlasu. A toho, kdo rozpozná, že Ježíš Kristus je světlem od Boha a svůj život tomuto světlu vydá, tak toho apoštol označuje dítětem Božím, dítětem světla. A platí, že každý se může svobodně rozhodnout buď pro světlo, nebo pro tmu. Jak to pověděl slavný francouzský fyzik Blaise Pascal: „Je dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají přání opačné.“
Od dětí světla se očekává život ve světle. Jak jsme si pověděli v jednom z minulých kázání, máme být Kristovi nejen de iure, ale i de facto. A prokazovat to máme životem ve světle. Proto apoštol povzbuzuje tesalonické, aby žili čistě a bezúhonně. A jeho povzbuzení platí i nám. Protože i když jsou nám dána určitá znamení časů, podle kterých můžeme na to či ono usuzovat, tak Den Páně přijde nečekaně jako zloděj v noci. Bude to tak neočekávané, že lidé budou říkat „je pokoj, nic nehrozí“, prostě klídek, pohoda. A mnozí jejich slovům uvěří. O to větší pak bude jejich překvapení. Jak píše Pavel, „zhouba je přepadne náhle jako bolest rodičku a neuniknou“. Ženy matky jistě vědí, o čem tu Pavel mluví. Právě kvůli této nečekanosti a náhlosti se od křesťanů očekává, aby duchovně nespali. Apoštol to říká těmito slovy: „Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.“ Jinými slovy, Den Páně může přijít tento týden, třeba už zítra, a my bychom na něj měli být připravení. Měli bychom si dát pozor, aby naši bdělost neutlumovaly věci tohoto světa. Můžeme být opojeni alkoholem, to je původní význam toho slova, může nás však opájet i cokoli jiného. Nebo nějakou jinou omamnou látkou. Mohou to však být třeba i peníze nebo majetek, opájet se můžeme kariérou, dokonce i služba v církvi nás může opájet. Opojeni můžeme být i lidmi kolem nás a dokonce se můžeme opájet i sami sebou. A když k takovému opojení ještě přidáme nedostatek modliteb a jen občasné mrknutí do Bible, tak máme na duchovní spánek docela pěkně ustláno. No řekněte, není to tak? Já si myslím, že to všichni dobře známe. Že jsme tím prošli nebo třeba takovým obdobím zrovna procházíme. A nejde přitom jen o jarní únavu. Aby k tomu nedošlo, abychom byli na Kristův příchod připraveni, tak nám apoštol radí, co udělat: obléct víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.
Tato trojice, tedy víra, láska, naděje, se v Pavlově prvním listu tesalonickým objevuje vícekrát. Apoštol o nich hned na začátku psal jako o základních principech, které se mají v životě každého věřícího člověka projevovat. A neskrýval vděčnost za to, že u tesalonických křesťanů tomu tak je. Že je u nich vidět skutek víry, práce lásky a trpělivost naděje. Nyní je však chce v souvislosti s druhým Kristovým příchodem povzbudit, aby víru, lásku a naději použili jako obranu před nebezpečím duchovního spánku. Víru a lásku jako pancíř, který chrání srdce, naději na spásu pak jako přílbu, která chrání hlavu včetně očí. Jde o to, aby se nám hlava nezatočila z případného opojení a abychom neztratili výhled na nebe. Vždyť právě odtud přijde Ježíš, aby si vzal ty, kdo jsou jeho. A pak bude soud. To naznačují Pavlova slova o Božím hněvu. Pavel však současně říká, že Boží hněv na věřící nedopadne. Píše: „Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“
Ano, všichni jednou staneme před Božím soudem, věřící i nevěřící. Aby každý dostal odplatu za to, co ve svém životě činil, ať dobré či zlé. Tehdy vyjde najevo skutečné postavení každého člověka. Možná jsme už byli někdy na soudu a viděli jsme, jak to tam chodí. Člověka soudí člověk. Soudce. Soudí podle lidských zákonů, a třebaže přitom hledá, respektive má hledat spravedlnost, ne vždycky ji nalézá. Při konečném soudu bude soudit Bůh. A soudit bude skrze Ježíše Krista. Nebude soudit podle lidských zákonů, měřítkem nebude lidská spravedlnost, měřítkem bude Boží spravedlnost, která je neúplatná a nikomu nestranní. A jestliže jsme před malou chvílí hovořili o světle, tak to lze povědět i tak, že Bůh bude při svém soudu vycházet z toho, kolik světla měl ten který člověk k dispozici, jestli se třeba musel řídit pouze svým svědomím, nebo jestli znal Desatero, nebo jestli mohl poznat zákony Ježíšovy. Ať tak či onak, podle Božího měřítka by nemohl být nikdo jen na základě svých skutků prohlášený za spravedlivého. Takže pro toho, kdo by se chtěl na Božím soudu sám ospravedlnit, není naděje. Je tu však naděje pro všechny, kdo svoje ospravedlnění hledají u Boha. Ve spravedlnosti, kterou člověku Bůh daroval v Ježíši Kristu. A kterou zjevuje evangelium, když zvěstuje, že Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením Bůh již vykonal svůj soud ve prospěch hříšníků. Že je kvůli Kristu zprostil viny, když jim nabídl spravedlnost, na kterou sami nemohli dosáhnout. Máš-li tedy víru v Krista, nebudeš odsouzen, nebudeš odsouzena.
Někdo by teď mohl namítnout, že když věří, pak je jedno, jestli svůj život dožije v duchovním spánku nebo bdění. A je také jedno, jestli něco dělá a jak to dělá, na skutcích přece nezáleží. – Jenže proč by pak apoštol zdůrazňoval právě bdění, a kromě víry také skutky lásky a vytrvalou a trpělivou naději? A proč by to před ním zdůrazňoval Ježíš? V evangeliu podle Matouše, v kapitole 25 je zaznamenána Ježíšova promluva k učedníkům. Týká se dne Páně a také posledního soudu. Ježíš tam v rychlém sledu za sebou pověděl tři podobenství. První je o 10 pannách, kde zdůraznil připravenost člověka pro chvíli, kdy přijde ženich. A kdy těch pět nepřipravených panen, těch pět družiček, nebylo na svatbu vpuštěno. Dveře, kterými se vcházelo, zůstaly zavřené. Ježíš to pak okomentoval slovy: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“
To druhé podobenství je hřivnách. Tři služebníci dostali od svého pána peníze, aby s nimi po dobu, kdy bude pryč, hospodařili. On si pak, až se vrátí, vezme to, co nahospodařili. Po návratu si je zavolal, aby s nimi zúčtoval. Dva služebníci hospodařili dobře, dostalo se jim pochvaly a bylo jim řečeno, aby vešli v radost svého pána. Ten třetí, který s tím, co dostal, nic neudělal, nic nenahospodařil, byl nejprve označen jako špatný a líný a nakonec byl odsouzen; byl vyvržen ven do temnot, kde bude, jak pověděl Ježíš, pláč a skřípění zubů.
V tom třetím podobenství mluví Ježíš o sobě jako o králi nad národy a lidmi, který při konečném soudu oddělí jedny od druhých, jako když pastýř odděluje ovce od kozlů. Nebo bychom mohli povědět, jako obilí od plevele, jako zrno od plev. Ovečkám pak král řekne: „Pojďte, požehnaní … ujměte se království, které je vám připraveno …, neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ A vysvětlil jim, že cokoli udělali pro toho posledního a nepatrného člověka, jakoby to udělali jemu samotnému. Kozlům pak král řekne: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně …. A řekne jim to kvůli tomu, že na rozdíl od oveček pro něj nic neudělali. A když se začnou kozlové bránit, že oni ho nepotkali, oni ho ani neviděli, tak jim odpoví: „Cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“
Moji milí, můžeme na základě těchto Ježíšových slov povědět, že duchovní bdění je zbytečné, že využívání svěřených talentů a duchovních darů stejně jako konání dobra je bez významu, že to všechno je irelevantní? Já bych si to tedy říct netroufal. I když věřím, že v Kristu Ježíši Bůh předešel verdikt posledního soudu a vynesl osvobozující rozsudek nad každým člověkem, který v Kristu složil svoji naději. Protože, jak píše apoštol Pavel v závěru toho dnešního oddílu: „ On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to činíte. A tak se v těch našich zápasech víry opravdu povzbuzujme a buďme jeden druhému oporou a pomocí. Kéž Pán dá, aby to naše čekání na Den jeho druhého příchodu nebylo pasivní, ale abychom mu šli aktivně vstříc. Skutkem víry, prací lásky a trpělivou nadějí. A všichni se zkusme povzbudit slovy jednoho křesťanského úsloví, které zní takto: Pracuj tak, jako bys tu měl být věčně, a žij tak, jako bys měl zítra odejít.
AMEN