Druhý příchod Krista

By 2. 3. 2014 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 2. 3. 2014 jsme měli naše třicáté čtvrté setkání. Kázání měl Václav Kadlec a bylo na téma Druhého příchodu Krista a to, jak jej prakticky uchopit v našem životě.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

„Ve věku sto šedesáti dvou let zplodil Jered Henocha. … A chodil Henoch s Bohem po zplození Metúšelacha tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ (1 M 5:18, 22-24)

Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte. (1. Te 4:13-18)

Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat je pokoj, nic nehrozí, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to činíte. (1. Te 5:1-11)

Tématem dnešního kázání, jak vyplývá z přečteného textu, bude druhý příchod Ježíše Krista, řecky parusia. Téma je to veliké a důležité, křesťany však dost opomíjené. I mnohými kazateli. Snad jen teologové, a to ještě ne všichni, o něm diskutují, spíše však teoreticky, ne jako o tématu, který by byl pro životy lidí nějak přínosný a aktuální. A pro nevěřící je to pouhá utopie nebo science fiction. Přitom však jen Nový Zákon se druhého příchodu Ježíše Krista dotýká v jednom verši z pětadvaceti, což není vůbec málo. Takže téma je to důležité, jde však o to, udělat z něj téma praktické. Prostě nebrat druhý příchod Páně jen jako něco vzdáleného, jako myšlenku, se kterou si hraji, když zrovna něco nezvládám, ale jak to přejde, už mne to nezajímá. My to tak někdy děláme, že než abychom poctivě řešili, v čem jako křesťané selháváme, tak si namyslíme nějaký jiný problém, a sebe i druhé začneme přesvědčovat, že právě ten je tím hlavním a podstatným.

Křesťané v tesalonickém sboru měli problémy v oblasti sexu a způsobu obživy. To byla oblast, kterou nezvládali. Mluvili jsme o tom minule. Oni však namísto toho, aby tyto věci učili zvládat podle Kristových přikázání, tak se Timotea, kterého k nim poslal apoštol Pavel, dotazovali na druhý příchod Páně. Zajímalo je, kdy se tak stane, a jak to bude s těmi, kteří zemřeli. Jejich otázka nebyla vůbec špatná. Však jim na ni Pavel také odpověděl. Ale ještě před tím jim zdůraznil, že není důležitý čas druhého Kristova příchodu, nýbrž to, jak, jak na tom budou, když k němu dojde.  Jestli obstojí ve své lásce, ve své naději a ve své víře. Přesně podle Ježíšových slov, zapsaných u Lukáše v podobenství o soudci a vdově. Ježíš tam položil svým učedníkům tuto otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Proto Pavel tesalonické nabádá, aby usilovali o čistý a bezúhonný život a o pokoj mezi sebou. To je Boží vůlí pro ně, a je to Boží vůle i pro každého z nás. Pavel chce, aby obstáli. Chce, aby žili co nejlépe. Ne, aby se co nejlépe měli, ale aby co nejlépe žili. Aby je Kristův druhý příchod nezastihl nepřipravené. Jinými slovy: pokud jsem spojil svůj život s Ježíšem Kristem, pak vědomí jeho druhého příchodu musí zcela zákonitě proměňovat můj život, mé životní perspektivy, moje hodnoty a měřítka.

Aby to nebylo jako v jedné restauraci v americkém státu Georgia zhruba před půl stoletím v době vrcholící rasové krize. Majitel jedné tamní restaurace, který neměl rád černochy, si na zeď umístil nápis podobný těm, které byly ještě před pár lety k vidění v některých našich hospodách. Stálo na něm: „Vyhrazujeme si právo odmítnout komukoli obsluhu.“Ale protože se tento muž chtěl současně prezentovat jako křesťan očekávající druhý Kristův příchod, tak si na nad ten první nápis pověsil druhý se slovy: „Ježíš opět přijde.“ Ať už to ten majitel restaurace myslel jakkoli, je jisté, že to celkově nedomyslel. Chtěl se ukázat jako veliký křesťan a ukázal se, s prominutím, jako veliký hlupák. Nejenže mu nedošlo, že si vyhradil právo neobsloužit samotného Ježíše, pokud by vypadal jako někdo, koho ten muž nemá rád. Třeba, kdyby měl černé kudrnaté vlasy. Jemu uniklo hlavně to, že blízkost Kristova dne nás vybízí k proměně. Kristův druhý příchod vyzývá každého věřícího člověka, aby se na něj připravoval. Ten restauratér to měl udělat právě naopak. Měl otevřít svoje srdce a hned na to i dveře své restaurace všem lidem bez rozdílu, bílým i černým, věřícím i nevěřícím.

Protože právě ve světle druhého Kristova příchodu je jakákoli diskriminace nepřípustná. A nejen to. Vědomí druhého Kristova příchodu bylo vždycky motorem, který u křesťanů probouzel zájem o bližního a to bez ohledu na původ rasový nebo národnostní, na jazyk, pohlaví nebo náboženství. Víra v Ježíšův příchod tak měla v dějinách zcela praktický důsledek. Byl to zájem církve o sociální otázky, byla to snaha církve odstraňovat chudobu a nespravedlnost. A já jsem moc rád, že tento zájem a tato snaha nám nejsou cizí.

Víra v Ježíšův příchod však nemá pozitivní vliv jenom v oblasti sociální. Ona je důležitá i tím, že posiluje a pomáhá v utrpení. Toho si byli vědomi už první křesťané. Kteří byli pro svoji víru zavírání do vězení a krutě mučeni. Kvůli své víře byli také nejrůznějšími způsoby zabíjeni. Utrpení a bolest však může mít podobu třeba také dlouhé a těžké nemoci, podobu tělesného či mentální postižení, ale také třeba podobu smrti, a nemusí jít o smrt mučednickou. I lidé věřící v Krista přicházejí o své rodiče, o své děti a nebližší přátele. A právě víra v Ježíšův příchod bývá velkou pomocí a posilou tam, kde všechno ostatní selhává. Protože dává naději na nové setkání. Dává naději, že smrt není tečkou, za kterou už nic není, ale že je jenom dvojtečkou. Tak jsem to slyšel před mnoha lety od jednoho kazatele naší církve. Víra v druhý příchod Ježíše Krista věřící lidi povzbuzuje, aby to nevzdávali, aby i přes hluboký zármutek viděli, že má smysl žít dál. Abychom si však dobře rozuměli: tady se v žádném případě nejedná o nějakou únikovou cestu v našich myšlenkách či představách, jak jsem se o tom zmínil na začátku. Tady je víra v druhý příchod Páně zdrojem duchovní síly, je zdrojem naděje.

List apoštola Pavla tesalonickým ukazuje, že stejně jako víra a láska i naděje byla něčím, co tesalonický sbor charakterizovalo. Stejně jako všichni křesťané té doby však byli vystaveni nepřátelskému tlaku pohanského světa. Tím pádem i vlivům starořeckých náboženských kultů. A protože to byl sbor mladý, existoval zhruba rok nebo rok a půl, tak není divu, že jeho členové potřebovali upevnit v duchovních základech. A protože za ten rok či rok a půl někteří členové sboru zemřeli, možná mučednickou smrtí, tak si potřebovali také vyjasnit, jestli se druhý Kristův příchod bude týkat jen živých nebo i mrtvých. Tesaloničtí potřebovali ujistit, že jejich víra v Ježíše má smysl. Potřebovali posílit v naději, že smrtí to nekončí.

Bible učí, že smrt je nepřítelem. Že stejně jako hřích a utrpení je něčím zlým, něčím, co neodpovídá původnímu Božímu záměru s člověkem. Existuje však učení, které se sice označuje jako křesťanské, je to tzv. Christian Science, Křesťanská věda, která na rozdíl od křesťanství hřích, utrpení a smrt nebere jako nepřítele, dokonce je popírá. Podle ní nejsou skutečné, jsou jen zdánlivé. I smrt je jenom zdánlivá.  To se stalo jedné věřící ženě, která umírala na rakovinu. Navštěvovali ji lidé ze sboru, vždycky si přitom nasadili optimistický výraz a povídali to stejné. Co plánují, co budou dělat za týden či za dva nebo další měsíc. A jak to bude fajn, až jí bude dobře a bude opět s nimi. Oni nechtěli vidět, že umírá, a že se dalšího měsíce jen stěží dožije. Naštěstí si to uvědomovala ta žena, ona věděla, že smrt je blízko a falešný optimismus svých přátel odmítla. Ona měla víru v Ježíše Krista, který vstal z mrtvých a který dává věčný život každému, kdo v něho věří. – Moji milí, když jsme u umírajícího člověka, máme se, podobně jako přátelé té ženy, také tvářit, jakož smrt není? Je to snad duchovnější? Je duchovnější dělat, že zlé jednání není zlé, že hřích není hříchem? Máme se tvářit, jakože neexistuje nespravedlnost a diskriminace, že mezi lidmi není chudoba a utrpení? Je to duchovnější? A jestliže dojdeme k závěru, že to duchovnější není, a já jsem přesvědčený, že k jinému závěru ani dojít nemůžeme, pak ke stejnému závěru musíme dojít i v případě smrti. I když si myšlenky na vlastní smrt nepřipouštíme, tak to ještě neznamená, že si je nebudeme připouštět, až jí budeme stát tváří v tvář. Nezavírejme oči před skutečností, jaká je, nelakujme si věci na růžovo.

Podle bible smrt postihuje celou naši bytost. Ducha, duši i tělo. Když Adam s Evou přes Boží zákaz a varování, že propadnou smrti, jedli ze stromu poznání, tak zemřel nejprve jejich duch. To se projevilo tím, že se před Bohem ukryli. Současně zemřela i jejich čistá duše. Do jejich života a skrze ně i do života dalších lidí vstoupila chtivost a lež, také žárlivost, pýcha, nenávist a další zlé věci, které všichni moc dobře známe. Posléze zemřelo i jejich tělo. A stejně umírají další a další. Umírají smrtí skutečnou, ne nějakou zdánlivou. Skutečnou smrtí byla i smrt Ježíše Krista. Protože kdyby nebyla, tak by nebylo skutečné ani Jeho zmrtvýchvstání. Jenže co by to potom bylo? Jen nějaký přelud nebo vidina? Je však pravděpodobné, že by jenom kvůli nějakému přeludu apoštolové a další Ježíšovi učedníci vyšli z Jeruzaléma hlásat jeho smrt a vzkříšení? Že by jen kvůli nějaké snové vidině byli ochotní jít až na smrt?  To určitě ne, to by přece byli hotoví blázni! Však také očití svědci Ježíšovy smrti a také všichni, kteří s ním byli po jeho vzkříšení, kteří s ním mluvili a dotýkali se jeho těla, tak tito všichni možnost přeludu či vidiny kategoricky vylučují. Oni si byli naprosto jisti tím, co zažili. Nádherně to vyjádřil apoštol Jan, jeden z očitých svědků, když napsal: „… co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme…“. Když vstal Ježíš z mrtvých, měl ještě stále pozemské tělo.

Poslechněme si nyní báseň Johna Updikea, který se k témuž vyjadřuje docela svérázným jazykem.

John Updike

SEDM STROF O VELIKONOCÍCH

Nemylme se: Jestliže Kristus vstal z mrtvých,
vstal ve svém těle;
jestliže se nezvrátil rozpad buněk,
jestliže se znovu nespojily molekuly,
jestliže se znovu nerozdmýchaly aminokyseliny,
církev se rozpadne.

 

Tělo nebylo podobné květinám,
jež se objevují s každým vlahým jarem;
nepodobovalo se jeho Duchu, jenž naplnil ústa
a oči jedenácti apoštolů.
Bylo to Jeho maso – jako naše.

 

Tytéž prsty na rukou a na nohou
a stejné srdce s chlopněmi,
jež – probodené – zmíralo, ochablo, ustalo a pak
se znovu vzchopilo, když z moci svého Otce
přijalo novou sílu.

 

Nesnižujme Boha metaforou,
analogií, vyhýbajíce se transcendenci;
nedělejme z této události podobenství, znamení namalované
v prostoduché lehkověrnosti dřívějších věků:
vejděme dveřmi.

 

Kámen je odvalen, ne papírová drť,
ne kámen v nějakém příběhu,
ale veliká skalní hmota, která v pomalém
plynutí času zastíní každému z nás
širé světlo dne.

 

A chceme-li mít anděla u hrobu,
ať je to skutečný anděl,
obtěžkaný kvanty Maxe Plancka, živý i s vlasy,
ne přelud ve světle úsvitu,
ale bytost oděná do skutečného plátna utkaného na tkalcovském stavu.

 

Nesnažme se to učinit méně absurdní,
pro své pohodlí, pro svůj vlastní smysl pro krásu,
nebo budeme – probuzeni v nečekanou hodinu – stát
v rozpacích nad tím zázrakem
a zdrceni napomenutím.

A nyní ještě k té otázce tesalonických, jak to bude s těmi zemřelými, jestli se jich bude druhý Kristův příchod také týkat? Odpověď je taková, že je úplně jedno, jestli nás druhý příchod Ježíše Krista zastihne živé nebo mrtvé. To není důležité. Důležitá je víra, důležité je věřit, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých. Protože Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. K jinému životu a v jiném těle. Apoštol Pavel v listu do Korintu popisuje zmrtvýchvstání těmito slovy:

„Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: První člověk Adam se stal duší živou – poslední Adam (tedy Ježíš Kristus) je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.“ (1K 15:42-49)

Stejně jako smrt i Boží záchrana člověka se týká celé lidské bytosti. Jeho ducha, duše i těla. Když uvěříme v Ježíše Krista, když se k němu obrátíme, tak prožíváme duchovní znovuzrození. Při něm dává Bůh člověku nového ducha. Současně mu očišťuje duši. Posvěcuje ji. A při zmrtvýchvstání, při vzkříšení nám dá nové tělo. Ne tedy oproti tomu našemu stávajícímu jenom nějaké vylepšené, zdravější nebo třeba hezčí. Tady nepůjde jen o něco na způsob face-liftu, o nějakou plastiku, vyměněný kloub či nastřelené vlasy. Bude to proměna, jakou si nedovedeme dost dobře představit.  Alespoň já si to představit moc nedovedu. Už jen to obrovské množství lidí, kteří najednou, ve chvíli, kdy zazní povel archanděla a zazvučí Boží polnice, vstanou mrtvých. A do toho všichni ti žijící, kteří budou proměněni. Jestli si něco představit dovedu, tak že by to mohl být docela pěkný mumraj. Jenže z toho, co píše Pavel, to zase vypadá, že to proběhne bez jakéhokoli chaosu. Nikde nebude žádná tlačenice, nikdo nikoho nepředběhne, na nikoho se nezapomene. Všichni společně budou uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu.  Stane se to, co se stalo Henochovi. Četli jsme úvodem, že si ho Bůh vzal. A právě toto vzetí Henocha do nebe je biblickým předobrazem uchvácení, někdy se také říká vytržení církve. Henoch chodil s Bohem a najednou ho nebylo, protože si ho Bůh vzal. A apoštol tesalonické a spolu s nimi i nás ujišťuje, že stejně tak Ježíš vezme všechny, kdo mu patří. Proto nás nemusí tížit myšlenka, jestli budeme při druhém příchodu Kristově na živu nebo už po smrti, mnohem důležitější je být mezi těmi uchvácenými. A neuchvátí nás nikdo jiný, než samotný Pán Ježíš Kristus. On sám přijde pro všechny spasené. Své anděly pošle, aby je shromáždili, ale On sám sestoupí, aby si svou církev vzal s sebou do nebe. A jak píše apoštol Pavel, „pak už navždy budeme s Pánem.“ (1.Te 4:17).

A tuto naději může sdílet každý, kdo se skrze víru v Ježíše Krista stal Božím dítětem.  Tedy každý, a teď to řeknu slovy Písma, „kdo svými ústy vyzná Ježíše jako Pána a ve svém srdci uvěří, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Neboť srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení.“ Pokud k tomu v mém životě došlo, pak mohu mít jistotu, že mezi těmi uchvácenými budu i já. Pak je pro mne myšlenka na druhý Kristův příchod zdrojem pokoje a radosti. Vždyť tím skončí to nekončené napětí mezi „už“ a „ještě ne“, které zažíváme, dokud jsme na tady Zemi. Konečně budu u cíle, dojde k naplnění mého spasení. Je snad něco víc, je něco nad to? Není, proto také apoštol Pavel uzavírá tuto pasáž větou: „Těmito slovy se navzájem potěšujte.“  A tak se těmito slovy opravdu navzájem potěšujme. Zvláště tehdy, když nás někdo opustí, když nám někdo blízký umře. Tehdy to potřebujeme nejvíce. Také se však jimi povzbuzujme a dodávejme si jimi sílu, když už se nám nechce jít nebo když už nemůžeme. Když naše víra slábne a naděje vyprchá. Nechme se jimi motivovat k posvěcenému životu i k věrnější a oddanější službě.

A pokud je tu snad někdo, koho představa druhého příchodu Ježíše Krista naplňuje nejistotou nebo dokonce obavou, kdo má pochyby o svém spasení, pak udělej jediné: otevři před Ježíšem Kristem svoje srdce a vyznej mu všechno, co tě trápí, všechny svoje obavy, nejistoty a pochyby, i všechny špatné a zlé věci. A věř, že když tak učiníš upřímně a bez zadních vrátek, tak On tě nenechá odejít s prázdnou. Ježíš tě naplní pokojem. Svým pokojem. Dá ti novou radost i chuť žít.

AMEN

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..