V neděli 9. 2. 2014 jsme měli naše třicáté první setkání. Kázání měl Josef Horský a bylo na téma možných úskalí naší služby, naší evangelizace.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Pepova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
1 Izraelci se při provádění klatby dopustili zpronevěry. Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zerachova z pokolení Judova, vzal něco z věcí propadlých klatbě. Proto vzplanul Hospodin proti Izraelcům hněvem. 2 Jozue vyslal muže z Jericha do Aje, který byl u Bét-ávenu, na východ od Bét-elu, a řekl jim: „Jděte do té země na výzvědy!“ Muži tedy šli na výzvědy do Aje. 3 Když se vrátili k Jozuovi, hlásili mu: „Není třeba, aby táhl všechen lid. Ať vytáhnou jen dva nebo tři tisíce mužů a přepadnou Aj. Nezatěžuj tím všechen lid, vždyť jich je málo.“ 4 I vydalo se tam z lidu na tři tisíce mužů, ale museli před ajskými muži utéci. 5 Ajští mužové z nich pobili asi třicet šest mužů. Pronásledovali je před branou až k lomům a na stráni je pobíjeli. Lid ztratil odvahu, rozplynula se jako voda. 6 Tu roztrhl Jozue své roucho, padl před Hospodinovou schránou tváří k zemi, ležel tak až do večera spolu s izraelskými staršími a házeli si prach na hlavu. 7 Jozue lkal: „Ach, Panovníku Hospodine, proč jsi vlastně převedl tento lid přes Jordán? Chceš nás vydat do rukou Emorejců, aby nás zahubili? Kéž bychom byli raději zůstali na druhé straně Jordánu! 8 Dovol prosím, Panovníku, co mám říci, když se Izrael dal na útěk před svými nepřáteli? 9 Až to uslyší Kenaanci a ostatní obyvatelé země, obklíčí nás a vyhladí naše jméno ze země. Co pak učiníš pro své veliké jméno?“ 10 Hospodin řekl Jozuovi: „Vstaň! Co je s tebou, že jsi padl na tvář? 11 Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal. Vzali z věcí propadlých klatbě, kradli, zatajili to a uložili mezi své věci. 12 Proto nemohou Izraelci před svými nepřáteli obstát a obracejí se před svými nepřáteli na útěk, protože sami propadli klatbě. Nebudu už s vámi, jestliže ze svého středu nevymýtíte to, co propadlo klatbě. 13 Vzhůru, posvěť lid a vyzvi jej: ‚Posvěťte se na zítřek! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Uprostřed tebe je něco, co propadlo klatbě, Izraeli! Nemůžeš obstát před svými nepřáteli, dokud to, co propadlo klatbě, neodstraníte ze svého středu. 14 Ráno budete přistupovat po kmenech. Kmen, který Hospodin označí, bude přistupovat po čeledích. Čeleď, kterou Hospodin označí, bude přistupovat po domech. Dům, který Hospodin označí, bude přistupovat po mužích. 15 Ten, kdo bude označen, že si přisvojil věc propadlou klatbě, bude spálen se vším, co mu patří, protože přestoupil Hospodinovu smlouvu a dopustil se v Izraeli hanebnosti.‘“ 16 Za časného jitra rozkázal Jozue Izraeli přistupovat po kmenech. Losem byl označen kmen Judův. 17 Rozkázal, aby přistupovala judská čeleď. Označena byla čeleď Zerachejců. Rozkázal, aby přistupovala zerašská čeleď po mužích. Označen byl Zabdí. 18 Pak rozkázal, aby přistupoval jeho dům po mužích. Označen byl Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zerachova z pokolení Judova. 19 Tu vyzval Jozue Akána: „Synu, přiznej slávu Hospodinu, Bohu Izraele, a vzdej mu chválu. Doznej se mi, co jsi učinil; nic přede mnou nezapírej!“ 20 Akán odpověděl Jozuovi: „Ano, zhřešil jsem proti Hospodinu, Bohu Izraele; učinil jsem toto: 21 Viděl jsem mezi kořistí jeden pěkný šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to. Je to ukryto v zemi uvnitř mého stanu a stříbro je vespod.“ 22 Jozue poslal posly, ti běželi do stanu, a hle, bylo to ukryto v jeho stanu a stříbro bylo vespod. 23 Vzali ty věci ze stanu, přinesli k Jozuovi a všem Izraelcům a položili je před Hospodina. 24 Za účasti všeho Izraele vzal Jozue Akána, syna Zerachova, i stříbro, plášť a zlatý jazyk, i jeho syny a dcery, býky a osly, jeho brav i stan a všechno, co mu patřilo, a ubírali se s tím vzhůru do doliny Akóru. 25 Jozue řekl: „Zkázu, kterou jsi uvalil na nás, nechť uvalí Hospodin v tento den na tebe.“ Všechen Izrael jej kamenoval; spálili je a zaházeli je kamením. 26 Navršili nad ním velkou hromadu kamení; je tam až dodnes. A Hospodin upustil od svého planoucího hněvu. Proto se to místo jmenuje Emek Akór (to je Dolina zkázy) až dodnes. (Jozue 7:1-26)
16 Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. 17 Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 18 ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19 abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ 20 Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. 21 Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lukáš 4:16-21)
Chceme se otevřít okolnímu, nevěřícímu světu a zvažujeme možnosti jak zvěstovat těmto lidem dobrou zprávu. Řečeno vojenskou terminologií chceme „dobývat nová území“, podobně jako Izraelci zaslíbenou zemi. Avšak napřed jsme chtěli zformovat sami sebe – stanici jako celek. Proto jsme hovořili o jednotlivých službách, o Prohlášení; a zformovat sami sebe – osobně. Proto jsme hovořili o tom čím je pro nás Svatá Večeře Páně (tady vnímáme souvislost s pokáním, odpuštěním), jak budovat osobní víru. Proto ta kázání o Boží lásce, odpuštění, pokání, ale také výklad epištol (Tesalonickým), zkušenosti i starosti mladého sboru; to že křesťané mají být odděleni (čisti) pro Ježíše Krista, mají být posvěceni, posvěcováni. A také jejich problém (peníze a sex). To vše se týká nás, dnešních křesťanů, abychom pohled na Krista lidem nezdeformovali, nebo jim ho dokonce nezošklivili. Věřím tomu, že chceme být svatí, znovu posvěcování, abychom byli připraveni zvěstovat – „dobývat“ a neprohrávat. Bez pokání nás samotných to nepůjde. „Musíte se kát“! Co to ve vás vyvolává? – Copak jsme takoví hříšníci? Vzpomeňte na pohádku Anděl páně: „Vy se budete kát, hříšníci“.
Starozákonní příběh, který jsme četli, se odehrál krátce po tom, co Izraelci vstoupili do zaslíbené země, pak zázračným, úžasným způsobem zvítězili nad Jerichem, které bylo velké a současně nedobytné město. Mělo mohutné, někde zdvojené hradby. Přesto hradby spadly jako domeček z karet. To bylo vítezství. To jsme borci, říkali si Izraelci.
Nedaleko Jericha, na jehož úspěšném dobytí si Izraelci nadmíru posílili sebevědomí, leželo město Aj. Bylo relativně malé a málo opevněné (téměř bez opevnění ve srovnání s Jerichem), alespoň tak se to Izraelcům zdálo. Připadalo jim jako snadná kořist. Přestože z historických záznamů vyplývá, že i toto město mělo dobré opevnění a mělo i svého krále. Zřejmě tak malé zase nebylo. Izraelci ho podcenili.
Vyplývá to i Jozuovy reakce: na nic se neptal (ani Boha) a „bez dalšího rozmýšlení“ vysílá bojovníky. Byli poraženi, sebevědomí se vytratilo, doslova spadlo do kalhot.
Zoufalý Jozue a starší se v prachu modlí k Hospodinu. Jozue vyčítá Bohu: proč jsi vlastně vyvedl tento lid z Egypta, a proč jsi ho převedl přes Jordán? Kéž bychom raději zůstali na druhé straně Jordánu, tam nám nehrozilo žádné nebezpečí. (Kolikrát to zaznívalo z úst Izraelců při putování pouští. Vždycky to bylo spojeno s hříchem někoho, jednotlivce, nebo skupiny lidí z vyvoleného národa). Před Jordánem, tedy v Egyptě nám nehrozilo to, že budeme muset jednoznačně následovat Tebe, jinak hrozí smrt.
Co mu Hospodin odpověděl? Vstaň! Nech toho vyčítání. Brečíš sice dobře, ale na špatném hrobě. Mně nevyčítej, jak jste dopadli, já nejsem ta příčina. Izrael zhřešil! Vina je na tobě! Jak jsme náchylní vyčítat někomu jinému a obviňovat druhé z hříchu, případně přímo Boha. Už při prvním hříchu Adam obvinil ženu, žena hada, a Adam nakonec Boha: nenápadná výčitka vůči Bohu: žena zhřešila, kterou tys mi dal…
Bůh popisuje hřích Izraelců, a jak se s ním mají vypořádat ve třech bodech.
„Někdo“ zhřešil. Následuje popis hříchu: Někdo z Izraelců nezničil všechno, co bylo prokleté a tím přenesl prokletí na celou pospolitost. Proto nemůžete porazit město Aj. Dokud tyto lidi neodstraníš, nebudu s vámi (nemohu být s vámi). Musíte se vypořádat s hříchem. Prozatím Bůh neodhaluje hříšníka, neříká, že to byl Akán. Tím dává prostor k vyznání a pokání, přestože už předesílá, co se s tímto člověkem stane. Zemře. Je to tedy jedno? Ne! Je lepší zemřít smířen s Bohem, než žít bez Boha Avšak Akán mlčí. I mlčení znamená zapírání. A pak přichází velká výzva od Boha: Zítra se připravte na setkání s Hospodinem. To je vždy mimořádná událost, a vždy tomu předcházela příprava – očišťování, pokání. Avšak Akán nereagoval.
Určení hříšníka. Vylučovací metodou určuje hříšníka. Až tehdy se Akán přiznává, ale to není vyznání. To je přiznání pod tíhou důkazů. Už nemohl jinak. Nevyužil čas k pokání – i pokání má svůj kairos (čas příhodný). Akán se chtěl naopak skrýt (podobně jako Adam s Evou). Člověk se příliš nezměnil. To platí až dodnes.
Následek je krutý. Spálit, aby nic nezbylo. Spálit znamená skutečně totální odstranění všeho, co je spojeno s tímto hříchem. Zbude jen popel (úsloví: spálit mosty, nezbyl po něm ani popel). Je to kruté, ale s hříchem si nelze zahrávat, hřích nelze tolerovat, ani ho převléci za něco méně špatného. Odplata za hřích je smrt i v novozákonní době. A také: Nebudete-li činit pokání, všichni též zahynete.
Tolik příběh. Zastavme se u některých míst a lidí v tom příběhu blíže.
Nechci strašit hříchem ani smrtí, co by následkem. Chci ukázat na jeho závažnost a s ním spojenou oddělenost od Boha. Bůh se odvrátí od člověka, od společenství. Ne protože chce, ale protože nemůže být ve společenství s hříchem. Je na člověku, aby si vybral.
Jozue: Předpokládal, že Bůh je s ním a s Izraelci už natrvalo. Vždy a všude, a už se nemusí tolik starat o svatost a nové posvěcení. Ano, po velkých vítězstvích se to může stát, že si to začneme myslet. Avšak setkání s obyvateli Jericha a jejich životem, životním stylem, tedy setkání s hříchem může vést k tomu, že se zapletu do hříchu a zhřeším také. Proto potřebujeme být posvěcováni znovu a znovu.
Když se Jozue modlil, možná to viděl jen v lidské rovině, jako nějaký prohřešek: něco je špatně. Dobře, uznávám vinu, tak promiň, ale proč taková porážka. Nějaký plášť, a trochu majetku. Přece se zas tak nic hrozného nestalo? A jestli ano, tak proč jsme raději nezůstali před Jordánem, v Egyptě. To nebylo pokání.
Možná jeho „ležení v prachu“ bylo jen na oko. Měl strach o sebe. Teď přijdou všichni okolní národy a zničí nás. Že je může zničit Bůh, nebo naopak vysvobodit, to v této chvíli neviděl. Zřejmě by mluvil jinak: Vyznávám svou pýchu, že jsem se nedoptával Tebe, ale jednal jsem podle svého rozhodnutí, podle své vůle.
Akán: Nechtěl činit pokání. Proč? Možná si myslel, že takových, jako on bylo určitě víc a možná vzali víc než on, tak ať se napřed přiznají oni. Možná podobně jako Jozue si myslel, vždyť se zas tak nic moc hrozného nestalo. Jenom jeden pěkný, zachovalý plášť, trochu zlata (0,5 kg) a trochu stříbra (2,5 kg), vždyť bych to určitě dal na účely celého společenství, nebo aspoň bych dal desátek…
Plášť: kněžské roucho určené k pohanské modloslužbě. Kněžský zdobený plášť dává pocit výlučnosti a vyjímečnosti a také pocit moci.
Zlato – zlatý jazyk, patřil k plášti. (Jazyk = lacl), dával na odiv majetek, který navíc měl Akán ve stříbře, které si také odnesl z Jericha. To vše dávalo nejen pocit vyjímečnosti, ale i bohatsví a moci. Peníze, majetek a k tomu moc. Obojí jde často spolu.
Pohanská modloslužba – k té byl plášť určen. Pohanské kultické obřady, v té době a v těch končinách byly často spojené s okultními sexuálními praktikami. Už jen to vědomí toho, že by bylo možné je provozovat, je hříchem. V kázání na hoře na to upozorňuje Ježíš: kdo by pohlédl chtivě na ženu, už s ní zcizoložil. V Bibli se nikde nepíše, že si máme sex v manželství odpírat. Naopak, sex ano, ale jen do manželství, tam je posvěcený a naopak žádaný (ap. Pavel: dávat se jeden druhému. Obdarovávat se. Muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu, stejně tak žena vůči muži.
Moc, peníze a sex, tři „slupky od banánu“, na kterých muž může uklouznout. V příběhu, nad kterým se dnes zamýšlíme se to stalo. Akán tímto zhřešil. Tak jeden člověk poškodil celé společenství. (viz Joz.22.20). Vyplývá z toho zodpovědnost jednoho člověka za společenství.
Zastavme se u pokání. Pastorální konference měla téma: Věřím v hříchů odpuštění. Je to tedy spojeno s pokáním.
Co je pokání:
1. Pokoření se
- před Bohem
- před sebou samým (marnotratný syn – přišel sám k sobě)
- před lidmi (člověkem)
- ale ne proto, abych zůstal pokořený, ale abych mohl společně s Kristem slavit vítězství nad hříchem.
- Abych dostal to roucho první, jako marnotratný syn.
Právě obava z toho, že budu a možná zůstanu před lidmi pokořený, vede lidi k nevyznávání: „Já si to vyřeším s Bohem sám“. Myslím, že ne vždy je to možné. Domnívám se, že hřích musí být zjeven (před lidmi, člověkem, zpovědníkem, dobrým přítelem), aby ho Ježíš Kristus mohl přikrýt. Podobně je to s vyznáním víry: Kdo mne vyzná před lidmi, k tomu se přiznám před Otcem v nebi.
2. Pokání je metanoia: (uznání poznaného myšlenkou i činem) – zásadní proměna, obrat, skutečné obrácení se. Jan Křtitel a Ježíš Kristus na začátku své činnosti vyzýval: „čiňte pokání“. To říkali věřícím židům. Jan Křtitel říká farizeům: plemeno zmijí, copak si myslíte, že můžete uniknout Božímu hněvu tím, že jen nějakým skutkem (křtem) si můžete odčinit hřích? Tím, že si přidáte další povinnost, kterou ze zákona máte splnit? „Čárkou navíc“ si vysloužíte život věčný? Čiňte skutky hodné pokání, „obraťte se“.
Mluvit o hříchu (zvláště s nevěřícími, abychom je přivedli k pokání) nám může připadat příliš tvrdé. Říkat „to je hřích“, „jseš hříšník“ nám navíc v dnešní době připadá jako anachronizmus. Strašit lidi hříchem a peklem, to patří do skanzenu, paleontologického muzea, kde jsou druhohorní ještěři, mamut a taky hřích, peklo a pokání. A tak někdy měníme slovník, používáme „přijatelnější“ slova. „Ty ses provinil“. Je to „tvá vina“. Může nás to svést k posunutí významu, nejen u nevěřících, ale i u lidí věřících, i osobně, vůči sobě samému. Hřích se přeznačkuje jen na jakési „pochybení“ – pak nedojde k pokání…
Vina (provinění): Hřích:
- Něco je špatně já jsem špatně (moje podstata je špatná, všechno ve mně)
- Přiznání vyznání (co je dobře vím, ale přidrží se mně zlé)
- Omluva (sorry) pokání (potřebuji s tím něco udělat – radikální změnu)
- Z lidských pohnutek z moci DS
- Žádná změna (maximálně udělám polepšení) metanoia
- Jdu dál svou cestou smíření s B.
- Ztrácím jistotu, pořád se musím omlouvat jsem ujišťován o Boží blízkosti a posvěcován
Cílem pokání, zvláště v novozákonní době, není zničit člověka, odstranit ho ze svého středu – jako to bylo v starozákonním příběhu. My žijeme v době Nového zákona, a to už za nás udělal Ježíš Kristus. Lk. 4:18-19,21. Duch Boží mě vede, protože mě Bůh určil, abych chudým přinesl radostnou zprávu, uzdravil ty, kteří jsou v srdci zraněni, sňal lidem pouta, kterými jsou svázáni, slepým abych navrátil zrak, utlačené osvobodil a ohlásil, že teď přichází čas, kdy se Bůh chce nad každým slitovat a zachránit ho… Dnes se právě toto uskutečňuje.
Božím plánem a cílem je člověka zachránil. Má to ale jednu podmínku. Činit pokání. Upřímné, účinné pokání. To proměňuje člověka a obrací ho k Bohu. Pak se můžeme setkat se svatým Bohem a být jím znovu posvěcováni a ne odsouzeni.
Shrnutí:
Bůh vedl lid do zaslíbené země a neměl v úmyslu se vracet, ani přehodnocovat svá rozhodnutí. To je i naše směřování a úkol. Zvěstovat dobrou zprávu „o zaslíbené zemi“.
Na cestě jsou překážky:
Vnější – viditelné, někdy až moc – jako Jericho. Zdají se nepřekonatelné, ale v Boží síle je zvládneme.
Vnitřní – nevyznaný hřích, nejen že „je něco špatně“, tak já udělám polepšení a tím to napravím, ale „já jsem špatně“. Moje podstata je špatná. Nevyznaný hřích způsobí, že nezvládnu ani malé vnější překážky, nevítězím, evangelizace vázne. Nevyznaný hřích jednotlivce negativně ovlivňuje celé společenství.
Jediná cesta obnovy je upřímné (účinné) pokání, tj. odstranění hříchu „ze sebe“, ze svého středu. Ne odstraněním hříšníka (jako v starozákonním příběhu), ale odstraněním hříchu, a to vítězstvím nad ním skrze zástupnou Kristovu oběť. (člověk nemusí zemřít; ani zvířata, jako při starozákonních obětech). To vítězství nepřináší člověku jen „oddechnutí“, že už jsem zvítězil, ale přináší „blaženost“, radost ze života s Bohem a jistotu, že při „dobývání nových území“ bude On s námi až do konce tohoto věku.