Posvěcený život

By 2. 2. 2014 kázání

V neděli 2. 2. 2014 jsme měli naše třicáté setkání. Kázání měl Václav Kadlec a bylo na téma posvěcenéo života, kdy navazoval na svá předchozí kázání a tak jsme se znovu mohli nechat inspirovat sborem v Tesalonice.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání není k dispozici.


KÁZÁNÍ

Když jsme to již nemohli déle vydržet, rozhodli jsme se zůstat v Aténách sami a poslali jsme Timotea, našeho bratra a Božího spolupracovníka v evangeliu Kristově, aby vás utvrdil a povzbudil ve vaší víře, aby se nikdo nedal zviklat v těchto souženích; neboť sami víte, že to je náš úděl. Když jsme byli u vás, předpovídali jsme vám, že na nás přijdou soužení; a to se také, jak vidíte, stalo. (1. Te 3:1-4)

Sám náš Bůh a Otec i Ježíš, náš Pán, kéž připraví naši cestu k vám! Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. (1. Te 3:11-13)

Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo v této věci nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha. 

O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím, v celé Makedonii; jen vás prosím, bratří, abyste v tom byli stále horlivější. Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. (1. Te 4:1-12)

Dnes budeme pokračovat v návštěvě mladého křesťanského sboru, který někdy kolem roku 50 po Kristu založil apoštol Pavel v řeckém města Tesalonika, dnešní Soluni.  Ona je to trochu zvláštní návštěva, je to vlastně pohled skrze dopis, který tesalonickým křesťanům napsal apoštol Pavel. A my se u něj už po čtvrté zastavíme. Při tom prvním zastavení jsme se soustředili na celkový charakter mladého tesalonického společenství. Ten byl dán třemi věcmi: činnou vírou, usilovnou láskou a vytrvalou nadějí. Druhá návštěva nám přiblížila službu apoštola Pavla a jeho lidí, když sbor zakládali, a my jsme si jejich příkladu ukázali, na co si dát ve službě pozor, co zdůraznit a čeho se vyvarovat. Také jsme viděli, že Pavel a jeho přátelé milovali křesťany v Tesalonice jako když rodiče milují své děti. A naposledy jsme hovořili o tom, jak se vztah rodičovský postupně přeměnil na vztah sourozenců v Kristu Ježíši. A ukázali jsme si, jaké hlavní rysy takové duchovní sourozenectví má. Že je to sourozenecká láska, že je to vzájemná služba, také vzájemné nesení břemen, vzájemné vyznávání hříchů, prosby o odpuštění a odpuštění, vzájemné ukazování cesty a vzájemné potěšování. Pokud toto ve společenství není, pak to není dobré. Protože do vztahů se postupně vkrádá opatrnost následovaná nedůvěrou. To vede k tvoření menších a ještě menších skupinek s tendencí vzájemně se posuzovat a hodnotit. A jelikož s přibýváním nedobrého současně ubývá toho dobrého, tak se ze společenství postupně vytrácí upřímnost a radost a taky čistota. Myslím teď čistotu myšlenek a vyjadřování se na adresu druhých.

Z Pavlova listu nevyplývá, že by něco z toho mělo být problémem tesalonických křesťanů. Oni řešili jiné věci. Zřejmě měli celou řadu otázek a problémů, které se týkaly jak víry, tedy křesťanského učení, tak i křesťanské praxe. Vždyť víme, jak je někdy obtížné aplikovat víru třeba v zaměstnání, ve škole, nebo směrem k majetku a penězům, ale také v rodině, zvláště tam, kde je věřící jen jeden její člen, třeba jeden z manželů nebo některé z dětí, jak se kvůli tomu může všechno komplikovat. Mladé tesalonické společenství se navíc začíná dostávat pod tlak nevěřícího okolí. Situace musela být už docela naléhavá, a tak se Pavel, když se nemohl vypravit do Tesaloniky sám, rozhodl poslat tam Timotea. Aby je, jak napsal, utvrdil a povzbudil ve víře, aby se nikdo nedal zviklat v těchto souženích. Vždyť je to, jak napsal, náš úděl. Něco takového však může být těžké i pro zkušené duchovní vůdce a pastorační pracovníky. Natož pak pro mladého člověka, jakým byl Timoteus.  Přesto mu Pavel tuto úlohu svěřil. A on ji zvládl. – To nám všem může být povzbuzením. Nám starším, abychom se nebáli svěřovat vám mladším a mladým i složité a náročné úkoly. A vám mladším, abyste se je nebáli přijmout. Tak můžeme všichni růst a sloužit Kristově věci.

Timoteus měl tesalonický sbor povzbudit a ujistit, že soužení, která na ně dolehla, jsou přirozenou součástí života víry. Ale že i přesto jsou v Boží ruce, že Pán má nad vším kontrolu a nedopustí víc, než jsou schopni unést. On jim to ostatně říkal už Pavel, když v Tesalonice byl, píše to ve 4. verši. Říká: „Když jsme byli u vás, předpovídali jsme vám, že na nás přijdou soužení; a to se také, jak vidíte, stalo.“ Soužení skutečně přišla; na tesalonické i na Pavla a jeho tým. – V této souvislosti je zvláštní, kolik je zvěstovatelů takzvaného plného evangelia, kteří ukazují Ježíše Krista jako toho, kdo zaručí životní úspěch, bohatství a trvalé zdraví, prostě prosperitu se vším všudy. Říkají, že křesťanům jako královským dětem toto všechno náleží, neboť žádný král, ani Ježíš Kristus nenechá žít své děti v chudobě a neúspěchu nebo v nemoci. Tak to tvrdí. A mnoho je těch, kteří jim věří. Ono se to totiž moc dobře poslouchá. Vždyť kdo by to nechtěl. – Vtip je v tom, že nic z toho Pán Ježíš ani apoštolové neslibovali.

Ano, v některých kapitolách Knihy Skutků nacházíme z počátku skoro samá vítězství. Ježíšovi učedníci se sice až do Letnic ukrývali, ale pak to přišlo. Velká kázání apoštola Petra následovaná rychlým růstem církve. Zákaz hlásat Ježíše jako Krista a kvůli neuposlechnutí vězení. V noci však došlo k jejich zázračnému propuštění vězněných apoštolů, kteří ráno už zase stáli v chrámu a vyučovali o Ježíši jako o Mesiáši. Podobně byl z vězení vysvobozen Petr a staly se i další zázraky, které by mohly snadno vzbudit dojem, že co křesťan, to ve všech ohledech úspěšný člověk. A někdo by mohl hned začít volat: „Ježíš je vítěz! Haleluja!“  Když však budeme Knihu Skutků a vůbec celou Bibli číst pozorně a v celku, tak si všimneme, že byl ukamenován Štěpán, že byl popraven apoštol Jakub, že byl vězněn a kamenován Pavel, víme také, že byl stejně jako Petr v Římě popraven, a že se stalo mnoho dalších věcí, které nemohou být lidsky viděny jinak, než jako prohry. Což zase vedlo k opačnému pohledu, který utrpení a soužení adoruje, a říká, že kdo jimi neprochází, tak není pravým křesťanem. A měl by se modlit, aby na něj přišla, aby své křesťanství prokázal.

Asi nám to přijde hodně ujeté, ale takové názory nejsou nové. Biblická pravda je však v něčem úplně jiném. Podle slov apoštola Pavla je v tom, že umím trpět nouzi, ale dovedu mít i hojnost, umím být sytý i hladový, umím mít nadbytek i nedostatek. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen … Jinými slovy, jde o to, abychom byli Kristovi bez ohledu na vnější okolnosti. Protože ze všeho, co zrovna prožívám, mohu mít duchovní prospěch, za všech okolností mohu být Kristovým svědkem, v každý čas mohu být užitečný lidem i Bohu. – A neříkám tato slova, abych na vás kladl nějaká břemena. Neříkám je však ani jako nějakou náboženskou frázi, jen jako vatu do kázání. Z vlastní zkušenosti vím, o čem to je.

Přes všechna protivenství si tesaloničtí uchovali to nejdůležitější. Uchovali si víru a uchovali si lásku. Docela obšírně jsme se těmito pojmy zabývali v předchozích kázáních. Proto se dnes zaměřím na jejich problémy. Ono totiž mít víru a lásku ještě neznamená život bez komplikací. Vždyť problémem je už to, jak oboje aplikovat v každodenním životě. Jak se zachovat za všelijaké nepřízně a při současné existenci nejrůznějších svodů.  Právě proto se někdy věřící lidé upínají k druhému příchodu Pána Ježíše, protože si říkají, že by je zbavil všech problémů a trápení. Podobně uvažovali i tesaloničtí, jistě se na to dotazovali Timotea, a on pak informoval Pavla. Ten jim však namísto ujištění o brzkém termínu druhého příchodu říká něco úplně jiného. Říká jim a spolu s nimi i nám: „žijte tak, abyste se líbili Bohu“. A připomíná příkazy Ježíše Krista.

Pokud by někdo myslel, že těmito příkazy se myslí Desatero, tak sice ano, ale ne. Hned to vysvětlím. Ježíš sám pověděl, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Starý Zákon měl být původně cestou, kterou měl člověk přijít k Bohu. Měl být cestou spásy. Tato cesta se však ukázala jako neschůdná. Desatero totiž každému jen nastavilo zrcadlo jeho mravní bídy, ale nikoho neočistilo, nikomu nepomohlo. Proto přišel Ježíš, aby ukázal jinou cestu. A tím, že to udělal, naplnil Zákon, takže ve smyslu spásy už není potřebný. Už je naplněný. A pokud jde o závaznost požadavků Desatera pro křesťany, pak je to jen nezbytný základ. Kristova přikázání jsou náročnější. Takže si každý může říct, to je teda v háji, jestliže mám problém s Desaterem, jak mám přeskočit laťku, která je o hodně výš? Je to správná úvaha, a pokud by to záviselo jenom na nás, na našich silách a schopnostech, tak jsme někde u rysky, spíš pod ryskou zvanou Desatero. Abychom to zvládli, je nám dán od Boha Pomocník, díky kterému se k té laťce můžeme přibližovat. Je jím Duch Svatý. Bez něj to nejde. Proto je tak důležité dávat mu prostor ve svém nitru, umožnit mu, aby v nás mohl růst a sílit. A s jakým cílem? No, abychom žili tak, abychom se líbili Bohu. „Neboť“, jak píše apoštol: „toto je vůle Boží, vaše posvěcení“. A dodává proč: „abyste se zdržovali necudnosti“. Kraličtí píší „smilstva“.

Výrazu „posvěcený“ můžeme v základním významu tohoto slova rozumět jako oddělený nebo vyhrazený. Známe to třeba z katolického prostředí. Posvěcená voda, posvěcená nádoba, posvěcený chléb, posvěcený oděv apod. To, co je posvěcené, je oddělené pro zvláštní užití. Často přímo v liturgii. I posvěcený člověk, jako třeba kněz, je oddělený pro zvláštní službu. Jenže apoštol Pavel tu nemá na mysli kněze. On to píše obyčejným lidem v malém sboru. Oni jsou těmi posvěcenými a oddělenými. Neboť každý, kdo věří v Ježíše jako Krista a vyznává ho jako svého Spasitele a Pána, je jím samotným posvěcený a oddělený pro Boha. Stává se právoplatným Božím vlastnictvím. Je to vlastnictví „de iure“ a z tohoto úhlu pohledu je všechno v pořádku. Jde však o to, abychom byli Božím vlastnictvím i ve skutečnosti, tedy vlastnictvím „de facto“, Tedy aby bylo z našeho života patrné, a nejen v neděli, že jsme skutečně Boží. To byl problém tesalonických a co si budeme namlouvat, svým způsobem je to problém i každého z nás. Někoho méně, někoho více. A tím se dostávám k druhému významu slova „posvěcený“, a tím je slovo „čistý“. Posvěcený život rovná se čistý život. Apoštolu Pavlovi šlo o to, aby tesaloničtí křesťané žili čistým životem. A ukazuje dvě oblasti, kde jim to drhlo.  Byl to jejich vztah k sexu a byl to jejich vztah k penězům a majetku.

Proč zrovna vztah k sexu? Tehdejší křesťané byli obklopeni samými pohany, kteří se řídili řeckými kulty. A součástí některých kultických obřadů byly sexuální prvky včetně promiskuity. A samozřejmě, že těchto obřadů se před svým obrácením účastnili i tesaloničtí křesťané, tedy převážně muži. Byl to jejich způsob života. Nyní jsou však křesťany, a od Pavla už při jeho první návštěvě slyšeli, že sex je dobrý, že je darem od Boha, ale nemá se provozovat tak, jak byli zvyklí. Má zůstat v manželství, neboť je symbolem blízkého spojení muže a ženy. Právě v manželství je sex zdrojem síly rodiny. Může být však také příčinou jejího úpadku. Sex může rodinu, manželství i jednotlivce úplně zničit. To když začne člověka ovládat, namísto toho, aby byl člověkem ovládán. V tomto nebezpečí se ocitli tesaloničtí.  Oni byli křesťany jen krátce, takže tím vším, co viděli kolem sebe a co sami v minulosti praktikovali, byli natolik zmatení, že už ani nevěděli, co je správné a co není. Timoteus to postřehl a Pavel je pak ve svém dopise vybídl, aby uměli žít každý se svou vlastní ženou, svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha.

Pavel se vyhnul připomínání Desatera, které řeší sexuální problematiku dvěma přikázáními: přikázáním „nezcizoložíš“, a přikázáním „nebudeš dychtit po ženě svého bližního“. On jim, jak jsme si řekli před chvílí, připomíná pouze přikázání Ježíšova. Jedno zní takto: „Každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mt 5:28).

Všichni si jistě dobře uvědomujeme, že tato Kristova slova platí i pro nás, a že stejně tak je i k nám směřováno Pavlovo napomenutí. Protože nikomu, ani kněžím, ani lidem v klášterech se pokušení v oblasti těla nevyhýbá, nikdo proti nim není imunní. Prostě nejsme ze dřeva, jsme živí lidé. A eunušství v kurzu zrovna není. Naopak narážky a výzvy se sexuálním podtextem nebo přímo obsahem se na nás valí ze všech stran. Jsou v reklamě, v časopisech, v knihách, na internetu, ve filmu, ve stylu oblékání. Takže nejrůznějšího pokušení je víc než dost. A je důležité, aby nepřicházela skrze nás. Třeba tak, že bychom vzali do kina na erotický film kamarádku nebo kamaráda, nově obrácené křesťany, kteří mají za sebou období, kdy museli své sklony k sexuálnímu hříchu těžce přemáhat A které tělesnost stále přitahuje. Protože jim by takový film mohl uškodit. A uškodit by jim mohlo, i kdybychom šli na ten film sami, a pak se o tom sdíleli s nimi nebo na jim přístupné sociální síti. Nemám teď na mysli něco konkrétního, uvádím to jen jako příklad.

Tou druhou oblastí, v níž měli tesaloničtí problémy, byl vztah k penězům a majetku. To vyplývá z apoštolových slov na konci přečteného oddílu, kde píše: „Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.“ Je to taková zvláštní výzva. Jak ji máme rozumět?

Vždyť víme, že dnes je problém vůbec najít zaměstnání. Ano, současná nezaměstnanost, především mezi mladými lidmi, je velkou komplikací. Pro ně samotné, pro jejich rodiče a blízké, i pro celou společnost. Navíc je tu riziko zvyku nepracovat a žít na sociálních dávkách i tehdy, když už by práce byla. Je tu také nebezpečí, že někdo zkusí získat blahobyt nečestným nebo nelegálním způsobem. Mohu povědět, že uvažování v tomto směru se nevyhýbá ani křesťanům. A nejen uvažování, i praxe. Nemyslete si, že křesťané nepáchají majetkovou trestnou činnost. Není jich sice až tak moc, ale v touze po bohatství jsou někteří schopni překročit pravidla nejen Boží, ale i světská. Jiní si zase vydělávají způsobem, který je sice legální, ale ve svém důsledku škodlivý. V jednom křesťanském společenství řeší aktuálně následující problém. Jejich člen podniká v oblasti heren a výherních automatů. Díky tomu vydělá mnoho peněz. To mu umožňuje finančně podporovat sborové aktivity včetně misie a charity. Polovina sboru je z toho nadšená, druhá polovina znechucená. Co byste s tím dělali? Když přišlo v polovině 19. století duchovní probuzení do Velké Británie, tak majitelé hospod a náleven velmi často skončili svoji živnost hned po té, co svůj život vydali Kristu. Už nemohli v živnosti hospodského pokračovat, nechtěli mít podíl na ničení druhých lidí, dokonce celých rodin. Jejich probuzené svědomí jim to nedovolilo.

Co nám, milí přátelé, dovolí naše svědomí? Dáme přednost jakémukoli profitu, nebo dáme přednost férovému jednání a čestnému přístupu, dáme přednost poctivé obživě a poctivým penězům, i když jich bude třeba méně? – Ano, peníze a majetek jsou velkým pokušením. Jako je sex výrazem chtivostí těla, tak peníze a majetek jsou výrazem chtivostí srdce. Beze zbytku platí slova Písma, že „kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.“ A že „kořenem všeho toho zla je láska k penězům“.

Buďme tedy opatrní, aby nás naše chtivost neovládala. Už proto, že chceme být svědky o Ježíši Kristu, o jeho oběti a o jeho lásce, to nepůjde, pokud nebudeme usilovat o život podle jeho příkladu.  Ať chceme nebo ne, „chodíme“ před lidmi, kteří jsou vně, kteří k církvi nepatří a kteří nás přitom bedlivě pozorují. Právě naše chování a jednání často rozhoduje, zda jim cestu víry učiníme přitažlivou nebo odpudivou, zda jim hledání Pána Ježíše usnadníme nebo naopak pořádně zkomplikujeme a zošklivíme.

Tím jsem pověděl všechno, co jsem povědět chtěl. A pokud byste si měli z dnešního výkladu Božího slova něco zapamatovat, tak snad toto: Žijme tak, abychom se líbili Bohu. On nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení! A dává nám svého svatého Ducha, abychom to s jeho pomocí zvládli.

Amen.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..